USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce Z. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Národní třída č. 365/43, proti žalované Správě Pražského hradu,
příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 1, Hradčany, Hrad I. nádvoří č. 1,
IČO 49366076, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze
5, Kořenského č. 1055/1, o zaplacení 111.240,62 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 25/2016, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2017, č. j. 30 Co
215/2017-76, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry
Bognárové, advokátky se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1055/1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2017, č. j. 30 Co 215/2017-76, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr o tom, že pro dání výpovědi z
pracovního poměru žalobce, která mu byla doručena 30. 10. 2014, ve smyslu § 73
a 73a zákoníku práce, a proti níž se žalobce nebránil žalobou o její
neplatnost, byly všechny zákonné podmínky splněny a že žalobci nárok na
odstupné podle § 73a odst. 2 zákoníku práce nevznikl, neboť nebylo prokázáno,
že by žalovaná v souvislosti s odvoláním žalobce z funkce vedoucího Oddělení
realizace staveb přijala opatření, jímž by toto pracovní místo zrušila) je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4113/2013 a v něm přijatý
závěr, že ustanovení § 33 odst. 3 zákoníku práce má nepochybně kogentní povahu;
jmenováním se proto zakládá (nebo mění již vzniklý) pracovní poměr pouze v
případech stanovených zvláštním právním předpisem nebo, nestanoví-li zvláštní
právní předpis okruh pracovních míst obsazovaných jmenováním jinak, v případech
vypočtených v ustanovení § 33 odst. 3 zákoníku práce, u pracovních míst,
ohledně kterých zákoník práce stanoví, že se obsazují jmenováním, nelze založit
(změnit již vzniklý) pracovní poměr pracovní smlouvou, a jmenováním nelze
založit (změnit již vzniklý) pracovní poměr na jiná pracovní místa, než která
jsou uvedena v ustanovení § 33 odst. 3 zákoníku práce, nestanoví-li zvláštní
právní předpis výčet těchto pracovních míst jinak, a že za organizační útvar je
třeba považovat každý vnitřní útvar, který byl vytvořen podle organizačních
předpisů vydaných zaměstnavatelem, např. organizačním řádem (srov. důvodovou
zprávu k zákonu č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník
práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jmenovaným
zaměstnancem u zaměstnavatelů uvedených v ustanovení § 33 odst. 3 písm. a) až
g) zákoníku práce je tak každý vedoucí zaměstnanec na jakémkoli, tedy i na
posledním, stupni řízení, pro posouzení, v jakém právním stavu se zaměstnanec
nachází, především z pohledu, zda je či není odvolatelným zaměstnancem podle
ustanovení § 73 zákoníku práce, je zásadně rozhodující, jaké pracovní místo
zastává v okamžiku odvolání z funkce, pokud zastává pracovní místo vedoucího
zaměstnance, je odvolatelným vedoucím zaměstnancem, i když původně byl pracovní
poměr založen pracovní smlouvou a teprve později byl změněn druh práce jeho
následným jmenováním na vedoucí pracovní místo, k otázce možnosti zkoumat
důvody skončení pracovního poměru, nepodal-li zaměstnanec žalobu na neplatnost
výpovědi, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon
475/96, který byl uveřejněn pod č. 75/1997 v časopise Soudní judikatura,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 21 Cdo 131/2003 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn.
21 Cdo 2740/2005, a v
nich učiněný závěr, že podle ustálené judikatury soudů chce-li zaměstnanec nebo
zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z
právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, musí podat žalobu o určení jeho
neplatnosti nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr
skončit tímto rozvázáním, nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu
žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým
zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, skončil pracovní poměr mezi
účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání
pracovního poměru, po marném uplynutí dvouměsíční lhůty právo na určení
neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy
již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani
formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání
pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném
jiném řízení mezi účastníky vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl
rozvázán platně] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž žalobce v dovolání nesouhlasí s hodnocením důkazů a se
skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci
(že žalovaná v souvislosti s odvoláním žalobce z funkce vedoucího Oddělení
realizace staveb nepřijala opatření, jímž by toto pracovní místo zrušila, a že
daná pozice je i nadále součástí její organizační struktury), uplatňuje jiný
dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v
dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu