21 Cdo 687/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce L. S., zastoupeného Mgr. Martinem Janečkem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 30, proti žalovanému MOIRA CZ, a. s. se sídlem v
Praze 4, Antala Staška č. 114/20, IČO 26479761, o určení neplatnosti výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C
96/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15.
února 2011, č. j. 17 Co 523/2010-141, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 3.
2010, č. j. 15 C 96/2007-95, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 4 k dalšímu řízení.
Dopisem ze dne 24. 4. 2007 sdělil žalovaný žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru „podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce pro soustavné
méně závažné porušování povinností vyplývajících z právních předpisů,
vztahujících se k vykonávané práci“. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom,
že žalobce sice odevzdal zmocněnci zaměstnavatele firemní notebook, firemní
osobní automobil a mobilní telefon, z tohoto notebooku však „vymazal velké
množství pro společnost velmi důležitých dat“, která vrátil teprve dne 23. 4.
2007, že neúplně zpracoval produktový plán (chybělo dětské ošacení), že v týdnu
od 16. 4. 2007 bez jakéhokoliv zmocnění sdělil spoluzaměstnankyni O. důležité
informace týkající se její osoby, které „mají negativní dopad na její pracovní
výkonnost a pracovní motivaci“, že „dne 16. 4. 2007 přišel do zaměstnání v 8
hodin 19 minut a odešel v 16.30 hodin, čímž porušil svoji 8 hodinovou pracovní
dobu“, že „nevyužíval plně fond pracovní doby k plnění pracovních úkolů“ a že
„si četl v pracovní době ve dnech 19. 4. a 20. 4. 2007 soukromou beletrii
namísto plnění pracovních úkolů“. Těchto jednání se dopustil přesto, že mu dne
16. 4. 2007 byl předán vytýkací dopis, „ve kterém byl upozorněn na nejhrubší
nedostatky v jeho práci v posledním období“. „Výpovědní důvod je opodstatněn
jak ve výpovědi uvedeným, tak i dalším ve výpovědi neuvedeným jednáním (viz
vytýkací dopis ze dne 16. 4. 2007)“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je
neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se nedopustil žádného jednání, které
by bylo možno považovat za méně závažné porušení povinností, natož formou
soustavného méně závažného porušování takových povinností, a tím, že žalovaný
ani neuvádí, pro jaké konkrétní jednání s ním pracovní poměr rozvazuje.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 3. 2008, č. j. 15 C 96/2007-32,
určil, že „výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 24. 4. 2007
je neplatná“, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu
nákladů řízení 10.996,- Kč „na účet právního zástupce žalobce“. Dospěl k
závěru, že, domnívala-li se žalovaná, že se žalobce dopouštěl soustavného méně
závažného porušení pracovní kázně, které mu bylo vytknuto dopisem ze dne 16. 4.
2007, po němž následovala výpověď z pracovního poměru dne 24. 4. 2007, „je
zapotřebí, aby ve vytýkacím dopise, ve kterém jsou nedostatky uváděny, bylo
také uloženo, do kdy má žalobce tyto nedostatky odstranit a nechána mu lhůta,
aby mohl zkontrolovat, zda tyto nedostatky byly odstraněny“. Jestliže vytýkací
dopis nic takového neuvádí a „opírá se o skutečnosti, které se staly v prosinci
roku 2006 před dobou delší než dvou měsíců, kdy je možno je použít jako důvod
výpovědi z pracovního poměru, není možné toto považovat za závažné porušení
pracovní kázně či opakované porušení pracovní kázně“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2009, č. j.
17 Co 467/2008-52, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že odůvodnění jeho rozhodnutí
nerespektuje požadavky ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., že zjištění z
provedených důkazů jsou nesprávná a že právní posouzení věci je vnitřně
rozporné, a uložil mu zjistit a vyhodnotit, zda žalobce byl u žalovaného v
pracovním poměru, zda po formální stránce dostal řádnou výpověď, zda se dovolal
neplatnosti výpovědi ve lhůtě podle ustanovení § 72 zák. práce a posoudit, zda
šlo o výpověď důvodnou.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, č. j. 15 C 96/2007-95,
určil, že „výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 4. 2007 je neplatná“, a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení
31.795,- Kč „na účet právního zástupce žalobce“ a 2.098,- Kč „na účet“
Obvodního soudu pro Prahu 4. Po doplněném dokazování dospěl k závěru, že
žalovaný sice ve vytýkacím dopise vytýkal žalobci celou řadu porušení
pracovních povinností, ale neumožnil mu, aby své zjištěné nedostatky nějakým
způsobem odstranil. Vycházeje dále z toho, že data, která žalobce uložil na své
CD a která pak na výzvu zaměstnavatele předal dne 23. 4. 2007, nebyla pro
nástupce žalobce nebo jeho spolupracovníka významná (svědek Ř. uvedl, že
pracoval na svém počítači a měl svoji databázi a nepotřeboval žádná data z této
pracovní pomůcky, kterou měl k dispozici žalobce), dovodil, že „z tohoto důvodu
nemohl žalobce porušit tak významně povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k jeho práci a poškodit společnost, protože data pak odevzdal a
společnosti nezpůsobil škodu mimo škody za dohledávání těchto dat společností,
která provádí zprávu počítačové sítě žalobce“. Ve vztahu k „nevypracování
produktového plánu společnosti“ bylo ze zápisu pracovních porad zjištěno, že
vedle zpracování plánu byla žalobci ukládána celá řada dalších povinností
souvisejících s jeho výkonem práce managerového analytika a „plnění těchto
povinností nikde nebylo zjištěno, že by tyto povinnosti neplnil“, „bylo pouze
vytknuto, že tento plán nebyl zpracován včas a řádně, i když z předložených
dokladů bylo uvedeno, že plán pak předal“. Sdělení nepravdivých skutečností
svědkyni O. podle soudu prvního stupně není možno považovat za porušení
pracovních povinností, neboť „žalobce nebyl oprávněn sdělovat tyto skutečnosti,
ale nebylo to plnění jeho pracovních povinností“. Při posuzování vytýkaného
porušení docházky do zaměstnání a využívání pracovní doby bylo prokázáno, že po
návratu z pracovní neschopnosti žalobci nebylo umožněno vykonávat práci podle
pracovní smlouvy, nebylo mu umožněno dělat práci na počítači, používat k tomu
svůj telefon nebo služební telefon a bylo mu uloženo, aby práci vykonával pouze
bez těchto přístrojů. Žalovaná společnost měla povinnost přidělovat práci podle
pracovní smlouvy a omezováním žalobce používáním těchto přístrojů, které
sloužily k vykonávaní pracovních povinností též porušila určité povinnosti a
nepřidělovala práci podle pracovní smlouvy. Uzavřel, že „neshledal soustavné
porušení pracovních povinností za tak závažné“, aby je bylo možno použít pro
skončení pracovního poměru výpovědí z pracovního poměru.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, č. j.
17 Co 523/2010-141, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,
a žalobci uložil nahradit státu náklady řízení 2.098,- Kč a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního
stupně vyjádřil názor, že, dopouští-li se zaměstnanec soustavného méně
závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se
k jeho vykonávané práci, není nutné, aby se další porušení vedoucí k výpovědi z
pracovního poměru týkalo stejných pochybení, která byla předmětem vytýkacího
dopisu. Proto nesouhlasil ani s názorem soudu prvního stupně, že „zaměstnanci
musí být poskytnuta lhůta k odstranění těchto soustavných méně závažných
porušení pracovních povinností“; postačí, když k těmto dalším pochybením a
porušením povinností dojde kdykoli po doručení vytýkacího dopisu, a to až do
šesti měsíců od jeho doručení. Ke skutkům vytýkaným žalobci v dopise ze dne 24.
4. 2007 uvedl, že žalobce se bezprostředně po doručení vytýkacího dopisu
dopustil dalšího jednání, které zaměstnavatel správně hodnotil jako méně
závažné porušení pracovních povinností, byt' v případě vymazání dat z
notebooku, resp. jejich přenesení na jiný nosič, který nepředal zaměstnavateli
spolu s notebookem (aniž o tom zaměstnavatele informoval), dle mínění
odvolacího soudu, mohla být hodnocena i jako závažnější porušení pracovních
povinností. Nedodržení pracovní doby, kdy žalobce sice z omluvitelných důvodů,
leč přesto přišel pozdě do práce a tento den chybějící pracovní dobu ani
nenadpracoval po jejím skončení, lze rovněž hodnotit jako méně závažné porušení
pracovních povinností. Skutečnost, že k opakovaným porušením pracovních
povinností došlo po doručení vytýkacího dopisu, je pro posouzení věci podstatná
a svědčí o tom, že vytýkací dopis se ve vztahu k žalobci naprosto minul účinkem
a na jeho chování neměl žádný vliv, neboť žalobce, ač věděl, že mu může být
výpověď dána, své pracovní povinnosti opět porušil. Jestliže se žalobce
dopouštěl opakovaného porušení pracovních povinností způsoby uvedenými ve
vytýkacím dopise, což bylo svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy prokázáno,
pak postačí byť jen jediné další porušení pracovních povinností, které je v
časové souvislosti s těmito předchozími vytýkanými porušeními povinností, aby
byl použitý výpovědní důvod naplněn.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně vycházel výlučně z písemných záznamů o průběhu
řízení před soudem prvního stupně a z listinných důkazů a přesto ve věci
rozhodl rozdílně. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že by se někdy
dopustil protiprávního jednání vůči zaměstnavateli, a vytýká mu, že se
nezabýval tím, zda vůbec došlo k jednotlivým popisovaným jednáním, že se v
rámci posuzování jednotlivých údajných jednání soustředil jen na tzv. vymazání
dat z notebooku a jedinou větou na pozdní příchod žalobce do práce. Ostatní
jednání, popsaná ve výpovědi z pracovního poměru, přešel pouhým konstatováním,
že se jich žalobce dopustil. V případě tzv. vymazání dat z notebooku odvolací
soud vůbec nezkoumal okolnosti, které tomuto vymazání předcházely a jak o nich
žalobce v řízení hovořil. Odvolací soud zcela ignoroval důležitý důkaz v podobě
výpovědi svědka Pokorného, který byl zaměstnancem firmy, která pro žalovaného
prováděla servis počítačové techniky, věc posuzoval zcela povrchně a neseznámil
se s obsahem soudního spisu do všech podrobností. Namítá, že „beletrii“ si v
pracovní době nikdy nečetl a nebylo to ani v řízení prokázáno, a u sdělení
„jakési důležité skutečnosti pí. O.“ může žalobce jen spekulovat, protože
žalovaný nikdy neuvedl, v čem měla důležitá informace spočívat. Navrhl, aby
dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako zjevně bezdůvodné
odmítl, popřípadě zamítl, neboť odvolací soud posoudil věc v celém rozsahu
správně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II
bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že
dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
předmětem řízení je neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou dal
žalovaný žalobci dopisem ze dne 24. 4. 2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy ve znění účinném do 31.
7. 2007 – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301, § 302, § 303 a § 304 zák. práce), pracovním řádem, pracovní
smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem
vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru
ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti ze strany
zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem,
závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně.
Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení
zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje
intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného
porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně
(srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo
3019/2000, který byl uveřejněn pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč.
2002).
O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně se jedná tehdy, dopustil-li
se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity
zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je
přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne
28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z
hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení
pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze
hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně.
Zákoník práce nestanoví, při kterém méně závažném porušení pracovní kázně je
třeba zaměstnance písemně upozornit na možnost výpovědi. Je tedy třeba dovodit,
že zaměstnavatel musí písemně upozornit na možnost výpovědi nejpozději při méně
závažném porušení pracovní kázně, které předcházelo méně závažnému porušení, po
kterém následovala výpověď.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně
(§ 213 odst. 1 o. s. ř.).
K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková
zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne,
ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke
skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné
důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (§ 213 odst. 3 o. s.
ř.). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud
nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci;
to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a
jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno
žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (§ 213 odst. 4 o. s. ř.).
V projednávané věci soud prvního stupně sice provedl poměrně rozsáhlé
dokazování [výslechem svědků a účastníků (statutárního zástupce žalovaného –
nikoli svědka) a listinnými důkazy], ale z většiny z nich neučinil ve vztahu k
jednáním vytýkaným žalobci ve výpovědi z pracovního poměru [že žalobce z
notebooku „vymazal velké množství pro společnost velmi důležitých dat“, která
vrátil teprve dne 23. 4. 2007, že neúplně zpracoval produktový plán (chybělo
dětské ošacení), že v týdnu od 16. 4. 2007 bez jakéhokoliv zmocnění sdělil
spoluzaměstnankyni O. důležité informace týkající se její osoby, že „dne 16. 4.
2007 přišel do zaměstnání v 8 hodin 19 minut a odešel v 16.30 hodin, čímž
porušil svoji 8 hodinovou pracovní dobu“, že „nevyužíval plně fond pracovní
doby k plnění pracovních úkolů“, a že „si četl v pracovní době ve dnech 19. 4.
a 20. 4. 2007 soukromou beletrii namísto plnění pracovních úkolů“] žádná
skutková zjištění. Jinak řečeno, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
není seznatelné, která z vytýkaných jednání má za prokázána a která nikoli (jen
polemizuje s případným stupněm intenzity porušení povinností) a o které důkazy
takové závěry opírá. Naproti tomu odvolací soud uzavřel, že se žalobce
dopustil „vymazání dat z notebooku, resp. jejich přenesení na jiný nosič, který
nepředal zaměstnavateli spolu s notebookem (aniž o tom zaměstnavatele
informoval)“, a „nedodržení pracovní doby“ a že se „dopouštěl opakovaného
porušení pracovních povinností způsoby uvedenými ve vytýkacím dopise“.
Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud se mohl od skutkového zjištění soudu
prvního stupně odchýlit, ale pouze za podmínek uvedených mimo jiné v ustanovení
§ 213 odst. 3 o. s. ř. (za podmínky zopakování provedených důkazů, z nichž soud
prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění a o něž chtěl odvolací soud
svůj odchylný názor opřít).
Jak ale vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem v této věci ze dne
8. 2. 2011, odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval. Toliko byl „zopakován
stručně dosavadní průběh řízení, zejména rozsudek soudu I. stupně na č. l. 95 a
násl., dále odvolání žalovaného na č. l. 110 a násl. a vyjádření žalobce na č.
l. 119 a násl. s návrhy tam učiněnými“ a zástupcům obou stran bylo umožněno,
aby učinili přednesy; žádné dokazování ve věci prováděno nebylo. Je tedy
zřejmé, že odvolací soud učinil od soudu prvního stupně odchylný skutkový závěr
(že se žalobce vytýkaných porušení pracovních povinností dopustil), aniž
zopakoval důkazy, které soud prvního stupně sice provedl, ale při formulování
svých závěrů k nim nepřihlédl (nehodnotil je a nepřiřadil je ke skutkovým
závěrům), a že tedy postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 3 o. s. ř.;
dovolací soud musel k této vadě řízení, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přihlédnout (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že výpovědní důvod pro soustavné méně
závažné porušování pracovní kázně je naplněn, dopustí-li se zaměstnanec jen
jediného méně závažného porušení pracovní kázně, které však není ojedinělé;
předpokladem, který musí být splněn současně proto je, že se předtím - v
přiměřené časové souvislosti – dopustil jiných dvou méně závažných porušení
pracovní kázně a že byl v souvislosti s některým z nich v době posledních šesti
měsíců upozorněn na možnost výpovědi. V projednávané věci to znamená, že v
řízení musí být objasněno, zda se žalobce dopustil celkem nejméně tří porušení
pracovních povinností, zda se dopustil porušení alespoň jedné povinnosti z
těch, jež jsou mu vytýkány v dopise ze dne 16. 4. 2007 (jinak by na možnost
výpovědi z pracovního poměru nebyl upozorněn „v souvislosti“ s porušením
povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci),
a zda se dopustil porušení alespoň jedné pracovní povinnosti poté, co mu byl
dopis ze dne 16. 4. 2007 doručen; všechny tři zmíněné okolnosti musí být
splněny kumulativně. V rozhodnutí ve věci soud neopomene uvést také, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil a jaký učinil závěr o skutkovém stavu.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný;
Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí též pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně
(Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2013
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu