21 Cdo 703/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobce RNDr. P. P., CSc., zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem
se sídlem v Praze 9 - Kyjích, Lánská č. 65/8, proti žalovaným 1) Ing. E. Š. a
2) Ing. R. Š., oběma zastoupeným Mgr. Petrem Křížákem, MBA., LL.M., advokátem
se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Purkyňova č. 787/6, o neúčinnost
darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C
389/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. července 2015 č. j. 13 Co 3/2013-786, takto:
I. Dovolání žalovaných se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě
nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám Milana Bláhy, advokáta se sídlem v Praze 9 – Kyjích, Lánská č. 65/8.
Žalobce a Ing. M. P. se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 4.
12. 2009 domáhali určení, že darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako
obdarovanými a B. Š. jako dárkyní, na základě níž nabyli žalovaní nemovitosti,
a to „budovu v P. 8 – L. na pozemku, pozemek p. č. 1081 v P. 8 – L. a pozemek
p. č. 1082 v P. 8 – L., vše zapsáno v listu vlastnictví č. 1277 u Katastrálního
úřadu pro hlavní město Prahu pro obec Prahu, katastrální území L.“, je vůči
žalobci a Ing. M. P. neúčinná. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že ve věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 102/2002 soud zrušil podílové
spoluvlastnictví žalobce, Ing. M. P. a B. Š. (matky žalovaných) k uvedeným
nemovitostem, přikázal je do výlučného vlastnictví B. Š. a uložil jí povinnost
zaplatit žalobci a Ing. M. P. každému 2 400 000 Kč. B. Š. však „ještě dříve“,
než měla zaplatit uvedené částky, uzavřela se žalovanými darovací smlouvu,
kterou jim darovala uvedené nemovitosti. Žalobce a Ing. M. P. mají za to, že B.
Š., která nemá žádný jiný majetek a jejímž příjmem je pouze starobní důchod,
učinila toto jednání v úmyslu zmařit uspokojení pohledávek žalobce, kterému
dosud nezaplatila 1 650 000 Kč, a Ing. M. P., kterému dosud nezaplatila 119 375
Kč, a že žalovaným byl tento její úmysl „zcela evidentní“.
Obvodní soud pro Prahu 8 – poté, co usnesením ze dne 11. 2. 2011 č. j. 13 C
389/2009-214 zastavil řízení „mezi Ing. M. P. a oběma žalovanými“ z důvodu
zpětvzetí žaloby Ing. M. P. - rozsudkem ze dne 21. 2. 2011 č. j. 13 C
389/2009-247 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a
nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 960 Kč k rukám
advokáta JUDr. Alana Korbela. Poté, co dovodil, že žalobce i žalovaní jsou v
řízení věcně legitimováni a že žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 42a odst. 2 občanského zákoníku, dospěl k závěru, že byly splněny podmínky
odporovatelnosti právním úkonům stanovené v ustanovení § 42a občanského
zákoníku, protože uzavřením darovací smlouvy mezi B. Š. a žalovanými dne 4. 9.
2009 byla zkrácena vymahatelná pohledávka žalobce vůči dlužnici B. Š. podle
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002,
kterou dlužnice, jež se stala osobou „prakticky nemajetnou“ a „závislou na
starobním důchodu a na půjčkách“, uspokojila jen částečně, a protože žalovaní,
kteří byli osobami jí blízkými, neprokázali, že v době uzavření darovací
smlouvy nemohli znát úmysl dlužnice zkrátit žalobce jako svého věřitele.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2011 č. j. 13 Co 391/2011-315
zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dospěl k
závěru, že soud prvního stupně odňal žalovanému 1) možnost jednat před soudem
ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, neboť věc dne 21.
2. 2011 projednal v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti jeho zástupce,
přestože zástupce žalovaného 1) čtyři dny před jednáním soudu prvního stupně,
při němž byl vyhlášen rozsudek, požádal soud o odročení jednání na pozdější
termín z důvodu „kolize termínu“ jednání s termínem odvolacího jednání
nařízeného na tentýž den Krajským soudem v Brně ve věci vedené u něj pod sp.
zn. 44 Co 211/2010, jakož i z důvodu „kolize“ s dalšími třemi jednáními, kde
vystupoval rovněž jako zástupce účastníka, a to v řízení vedeném u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 55 Cm 415, 416 a 417/2010. Současně uložil soudu
prvního stupně, aby se zabýval tím, „jaká je nyní v důsledku žalovanými
namítaných a prokazovaných částečných úhrad a B. Š. vůči žalobci učiněných
úkonů započtení aktuální výše předmětné žalobcovy pohledávky“.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 6. 2012 č. j. 13 C 389/2009-530
určil, že „darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými, na
straně jedné, a paní B. Š., jako dárcem na straně druhé, v části, jíž žalovaný
Ing. R. Š. nabyl pozemek parc. č. 1082 v P. 8, L. zapsaný na LV 10686 u
Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, pro obec P., katastrální území L.,
je vůči žalobci RNDr. P. P., neúčinná“, zamítl žalobu o určení, že „darovací
smlouva uzavřená mezi žalovanými jako obdarovanými, na straně jedné, a paní B. Š., jako dárcem na straně druhé, v části, jíž žalovaní nabyli nemovitosti, a to
budovu v P. 8, L., na pozemku parc. č. 1081, a pozemek parc. č. 1081 v P. 8,
L., vše zapsáno v listu vlastnictví č. 1277 u Katastrálního úřadu pro hlavní
město Prahu, pro obec P., katastrální území L., je vůči žalobci RNDr. P. P.,
neúčinná“, a rozhodl, že žalovanému 1) se nepřiznává náhrada nákladů řízení
vůči žalobci a že mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalobce je ve věci aktivně
legitimován, neboť rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008
sp. zn. 12 C 102/2002 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobce, Ing. M. P. a B. Š. k uvedeným nemovitostem a nemovitosti byly „svěřeny“ do výlučného
vlastnictví B. Š., které byla uložena povinnost zaplatit žalobci a Ing. M. P. každému 2 400 000 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku, která nastala dne
3. 9. 2009, že žalovaní (synové B. Š.) jsou ve věci pasivně legitimováni, neboť
předmětné nemovitosti jim dlužnice B. Š. darovala darovací smlouvou ze dne 4. 9. 2009, že žaloba byla podána v zákonem stanovené tříleté lhůtě, že uzavřením
darovací smlouvy mezi dlužnicí a žalovanými byla zkrácena vymahatelná
pohledávka žalobce vůči dlužnici podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze
dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, kterou dlužnice, jež se stala osobou
„prakticky nemajetnou“ a „závislou na starobním důchodu a na půjčkách“,
uspokojila jen částečně, a že s ohledem na vztah mezi dlužnicí a žalovanými,
kteří jsou navzájem blízkými osobami, se presumuje úmysl dlužnice zkrátit
žalobce jako svého věřitele a vědomost obou žalovaných o „existenci“ tohoto
úmyslu, a co přihlédl k tomu, že dlužnice byla rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 8 sp. zn. 2 T 108/2011 odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele
podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, dospěl k
závěru, že v době podání žaloby a v době vyhlášení předchozího rozsudku soudu
prvního stupně sice byly splněny všechny podmínky pro použití ustanovení § 42a
občanského zákoníku, že je však třeba vzít v úvahu „změny, které nastaly do
vyhlášení rozsudku“, zejména „úhradu téměř celé jistiny pohledávky“ žalobce za
dlužnicí.
S přihlédnutím k tomu, že odporovatelným úkonem ušly z majetku
dlužnice nemovitosti v hodnotě asi 10 000 000 Kč a že její dluh vůči žalobci je
v současnosti „v řádu statisíců korun“, usoudil, že „rozhodnutí o neúčinnosti
celého darování by neodpovídalo smyslu právní úpravy, kterou je umožnění vedení
exekuce věřiteli vůči majetkovým hodnotám v dispozici třetí osoby“. Neúčinnost
darovací smlouvy vůči žalobci proto vyslovil pouze ve vztahu k pozemku parc. č. 1082 v P. – L., neboť „hodnota tohoto pozemku postačuje v případě exekučního či
vykonávacího řízení k úhradě pohledávky žalobce“.
K odvolání žalobce a žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10.
2013 č. j. 13 Co 3/2013-665 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl
žalobu, aby bylo určeno, že „darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými jako
obdarovanými na straně jedné a paní B. Š., jako dárcem na straně druhé, v
části, jíž žalovaný Ing. R. Š. nabyl pozemek parc. č. 1082 v P. 8, L., zapsaný
na LV 10686 u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, pro obec P.,
katastrální území L., je vůči žalobci neúčinná“, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v „zamítavém výroku“ a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává právo
na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ze skutečnosti, že dlužnice
B. Š. byla za své jednání spočívající v uzavření předmětné darovací smlouvy
pravomocně odsouzena pro trestný čin poškozování věřitele podle ustanovení §
256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, s odkazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 20 Cdo 663/2009 dovodil, že
darovací smlouva uzavřená mezi dlužnicí a žalovanými je podle ustanovení § 39
občanského zákoníku absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (zákonem č.
140/1961 Sb., trestní zákon). Právní názor, že právní úkon, jímž dlužník zmaří
uspokojení svého věřitele tím, že zcizí část svého majetku, a naplní tak
skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení § 256
odst. 1 písm. a) trestního zákona, je absolutně neplatný, vyjádřený v uvedeném
rozsudku Nejvyššího soudu, neshledal v rozporu s právním názorem Nejvyššího
soudu vyjádřeným v rozsudku ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1027/2006, podle
něhož je neplatný podle ustanovení § 39 občanského zákoníku právní úkon, který
obě smluvní strany uzavřely v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů
jedné z nich, neboť v případě řešeném v tomto rozsudku nebyla ani jedna smluvní
strana odporovaného právního úkonu pravomocně odsouzena pro trestný čin
poškozování věřitele; za takové situace je pak třeba, aby „úmysl poškodit
věřitele byl shledán u obou smluvních stran, jinak nejde o neplatný právní
úkon“. Uzavřel, že úspěšně odporovat lze pouze platnému právnímu úkonu, přičemž
odporovatelnost právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 3. 3. 2015 č.
j. 21 Cdo 980/2014-708 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Na rozdíl od odvolacího soudu dospěl k závěru, že smlouva,
kterou dlužník uzavřel s jinou osobou v úmyslu zkrátit možnost uspokojení
pohledávky svého věřitele a jejímž uzavřením se dopustil trestného činu, za
který byl odsouzen, není neplatná, jestliže ji ve stejném úmyslu neuzavřela i
druhá smluvní strana; taková smlouva je za podmínek uvedených v ustanovení §
42a občanského zákoníku odporovatelným právním úkonem. Zdůraznil, že opačný
závěr nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. 20
Cdo 663/2009, na který odkázal odvolací soud (nehledě k tomu, že ve věci, v níž
byl tento rozsudek vydán, ani – jak je zřejmé z jeho odůvodnění - k odsouzení
dlužníka, který uzavřel dohodu o bezúplatném převodu členských práv a
povinností v bytovém družstvu se záměrem zkrátit uspokojení svého věřitele, za
trestný čin nedošlo, neboť trestní řízení vedené proti němu bylo zastaveno).
Uzavřel, že vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní
uzavřeli darovací smlouvu s dlužnicí B. Š. v oboustranně shodném úmyslu zkrátit
možnost uspokojení pohledávek žalobce a Ing. M. P. jako věřitelů B. Š., nemůže
být darovací smlouva jen z důvodu odsouzení B. Š. pro trestný čin neplatným
právním úkonem.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 7. 2015 č. j. 13 Co 3/2013-786
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno,
změnil jej v „zamítavém výroku“ tak, že určil, že „darovací smlouva uzavřená
mezi žalovanými jako obdarovanými na straně jedné a B. Š., jako dárcem na
straně druhé, v části, jíž žalovaní nabyli nemovitosti, a to budovu v P. 8, L.,
na pozemku parc. č. 1081 a pozemek parc. č. 1081 v P. 8 – L., vše zapsáno v
listu vlastnictví č. 1277 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, pro
obec P., katastrální území L., je vůči žalobci RNDr. P. P. neúčinná“, a
rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení před soudy „všech stupňů“ 73 318,50 Kč k rukám advokáta
M. B.. Poté, co žalobce „doplnil svá podání“, vycházel odvolací soud ze
zjištění, že „samotný“ vypořádací podíl byl již žalobci dne 23. 7. 2013
zaplacen a že žalobce má vůči B. Š. ke dni rozhodnutí soudu vymahatelnou
pohledávku ve výši 219 872,58 Kč, a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 23. 11. 2010 č. j. 8 C 67/2010-56 potvrzeného rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011 č. j. 29 Co 263/2011-84, rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 7. 2011 č. j. 30 C 156/2010-89
potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 28 Co
101/2012-160 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 3. 2013 č. j. 23
C 152/2011-186 potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013 č. j. 15 Co 381/2013-212, kterými byly žalobci vůči B. Š. pravomocně
přiznány úroky z prodlení ve výši 158 557,58 Kč a náklady řízení ve výši 118
555 Kč, přičemž B. Š. již žalobci uhradila 57 240 Kč. Souhlasil se soudem
prvního stupně v tom, že B. Š. darovala předmětné nemovitosti žalovaným v
úmyslu zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce a že žalovaní si
tohoto úmyslu své matky museli být vědomi. Námitku žalovaných, že neúčinnost
darovací smlouvy se nemůže vztahovat na pohledávky z úroku z prodlení a na
náklady řízení, neboť v okamžiku uzavření darovací smlouvy „neexistovaly“ a
nejen B. Š., ale ani žalovaní nemohli mít vědomost o tom, že uzavřením darovací
smlouvy dojde ke zkrácení uspokojení těchto pohledávek, shledal odvolací soud
nedůvodnou, neboť dovodil, že úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky
ve smyslu ustanovení § 121 odst. 3 občanského zákoníku, že pokud ke dni
uzavření darovací smlouvy nebyl splatný vypořádací podíl, nemohla v té době ani
vzniknout „pohledávka žalobce na úrok z prodlení“, a že pohledávka žalobce z
úroků z prodlení a „případně“ z nákladů řízení byla v době, kdy byl zkracovací
úkon učiněn, pohledávkou budoucí.
Nesdílel ani názor žalovaných, že se soud
nemůže zabývat uvedenými pohledávkami z úroků z prodlení a nákladů řízení
vzhledem k tomu, že nebylo rozhodnuto o změně žaloby, neboť žalobce, který se
nedomáhá jiného plnění a ani se svého nároku nedomáhá na základě odlišných
skutkových tvrzení, žalobu nezměnil, ale jen doplnil svá skutková tvrzení, když
„reagoval na skutečnosti, které nastaly v průběhu řízení“, a proto mu ani
nemohla uplynout tříletá lhůta uvedená v ustanovení § 42a odst. 2 občanského
zákoníku. Dospěl k závěru, že neúčinnost darovací smlouvy se vztahuje i na
příslušenství původní pohledávky - na přiznané úroky z prodlení a náklady
řízení, že neúčinnost je třeba vztáhnout na darovací smlouvu jako celek a že „v
této fázi“ řízení se nelze zabývat přiměřeností majetku, který je neúčinností
postižen, a výší vymahatelné pohledávky, která má být z tohoto majetku
uspokojena, neboť to „se bude zkoumat až v exekučním řízení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Namítají, že
pohledávky „z úroků z prodlení s platbou vypořádacího podílu“ ani „z titulu
náhrady nákladů řízení“ v době darování „neexistovaly“, že B. Š. o jejich výši
a důvodu nemohla mít „žádnou vědomost“ a že proto žalovaní v době darování
nemohli ani při náležité pečlivosti poznat zkracující úmysl dlužníka ohledně
uspokojení pohledávky z úroků z prodlení či náhrady nákladů. Mají za to, že by
bylo „absurdní“ tvrdit, že v době darování B. Š. věděla, že „se s částí závazku
zpozdí, o jakou část se zpozdí“, kdy jednotlivé splátky uhradí a v jaké výši,
zda žalobce bude požadovat úroky z prodlení, za jaké období je bude požadovat,
jaké budou náklady řízení a kdy tyto pohledávky „budou pravomocné“. Vytkli
odvolacímu soudu, že se nezabýval vznikem (existencí) těchto pohledávek v době
darování, a uvedli, že o budoucí pohledávky by se jednalo, pokud by rozsudek o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vedle výše a důvodu vypořádacího podílu
obsahoval i rozhodnutí o úrocích z prodlení s úhradou podílu. Dovolatelé dále
namítají, že nedošlo ke změně žaloby (jejímu rozšíření o další dluhy týkající
se úroků z prodlení a nákladů na jejich vymáhání) a že pokud by přistoupili na
to, že „žalobní petit zůstal zachován a žalobce reagoval jen na skutečnosti,
které nastaly v průběhu řízení“, došlo by k „prolomení tříleté lhůty pro
uplatnění pohledávek po zkracujícím právním úkonu“; bez této lhůty by se
žalovaní stali „nekonečnými ručiteli“ za dluhy B. Š. vůči žalobci a jejich
vlastnická práva by byla „silně a dlouhodobě znejistěna“. Žalovaní navrhli, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl jako nepřípustné,
nebo aby je zamítl, neboť žalovaní v dovolání „nijak věcně nezpochybnili
argumentaci a závěry soudů“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede
dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo provedeným dokazováním mimo jiné zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, který
nabyl právní moci dne 3. 9. 2009, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví B. Š.,
žalobce a Ing. M. P. k budově postavené na pozemku parc. č. 1081, k pozemku
parc. č. 1081 a k pozemku parc. č. 1082, vše v P. 8 – L., katastrální území L.,
a že tyto nemovitosti byly přikázány do „výlučného“ vlastnictví B. Š., které
byla uložena povinnost zaplatit žalobci a Ing. M. P. každému 2 400 000 Kč do 30
dnů od právní moci rozsudku. Dne 4. 9. 2009 byla mezi B. Š. a žalovanými
(jejími syny) uzavřena darovací smlouva, kterou B. Š. darovala každému
žalovanému jednu polovinu budovy, postavené na pozemku parc. č. 1081, a pozemku
parc. č. 1081 a žalovanému 2) celý pozemek parc. č. 1082, vše v P. 8 – L.,
katastrální území L.. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2011
sp. zn. 2 T 108/2011 byla B. Š. uznána vinnou z trestného činu poškozování
věřitele podle ustanovení § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona,
kterého se dopustila tím, že dne 4. 9. 2009 v Praze 8 v sídle Úřadu městské
části Praha 9, ihned poté, co dne 3. 9. 2009 nabyl právní moci rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, kterým
bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví B. Š., žalobce a Ing. M. P. k uvedeným
nemovitostem a tyto nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví
a současně jí byla uložena povinnost zaplatit do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku žalobci a Ing. M. P. každému 2 400 000 Kč, podepsala darovací smlouvu,
na jejímž základě převedla předmětné nemovitosti v hodnotě 9 600 000 Kč na své
syny Ing. R. Š. a Ing. E. Š., aniž by po nich žádala jakoukoli finanční
kompenzaci, a ještě téhož dne doručila Katastrálnímu úřadu pro hlavní město
Prahu návrh na „vklad převodu vlastnického práva“ k nemovitostem podle této
smlouvy, ačkoli si byla vědoma, že od této chvíle disponuje pouze finanční
částkou ve výši 3 150 000 Kč a nemá jiný majetek, je pouze poživatelkou
starobního důchodu a společné jmění manželů má zúženo pouze na obvyklé vybavení
domácnosti, takže nebude schopna oprávněné pohledávky žalobce a Ing. M. P. v
plné výši uspokojit, přičemž uspokojila pouze pohledávku Ing. M. P., jemuž po
jednostranném „zápočtu pohledávky za náklady řízení“ ve výši 119 375 Kč
uhradila ve lhůtě splatnosti částku 2 280 625 Kč a žalobci dne 13. 10. 2009
uhradila pouze částku 869 375 Kč, čímž po jednostranném započtení „pohledávky
za náklady řízení“ ve výši 119 375 Kč poškozenému žalobci způsobila škodu ve
výši 1 411 250 Kč. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012 sp. zn. 5 To 93/2012 bylo odvolání B. Š. proti uvedenému odsuzujícímu rozsudku
zamítnuto. Dne 23. 7. 2013 byl „vypořádací podíl“ B. Š. žalobci zaplacen a
žalobce měl vůči B. Š.
ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu
vymahatelnou pohledávku ve výši 219 872,58 Kč, a to na základě rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 11. 2010 č. j. 8 C 67/2010-56
potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011 č. j. 29 Co
263/2011-84, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 7. 2011 č. j. 30 C
156/2010-89 potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 28 Co 101/2012-160 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 3. 2013
č. j. 23 C 152/2011-186 potvrzeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
10. 12. 2013 č. j. 15 Co 381/2013-212, kterými byly žalobci vůči B. Š. přiznány
úroky z prodlení s placením „vypořádacího podílu“ ve výši 158 557,58 Kč a
náklady řízení ve výši 118 555 Kč, z nichž B. Š. žalobci zaplatila 57 240 Kč.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné
na vyřešení otázky hmotného práva, zda může být úspěšná odpůrčí žaloba, kterou
věřitel odporuje právnímu úkonu dlužníka, jímž byla zkrácena vymahatelná
pohledávka věřitele, byla-li tato pohledávka v době rozhodování soudu o odpůrčí
žalobě již uspokojena a zůstaly-li neuhrazeny pouze věřiteli pravomocně
přiznané úroky z prodlení a náhrada nákladů řízení, v němž byly tyto úroky
vymáhány. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §
237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaných není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že
žalobce se domáhá určení, že je vůči němu právně neúčinná darovací smlouva ze
dne 4. 9. 2009 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č.
87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb.,
č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996
Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č.
159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000
Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č.
125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu
Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č.
47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č.
278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č.
107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006
Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č.
384/2008 Sb. a č. 215/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném
do 31. 10. 2009 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá
strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla
poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze
uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl
z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje
uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí
žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě
titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti
dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co
odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to
nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní
úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře
možné, musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby
mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal
takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí
(exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot,
které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením
peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného
právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn.
2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 obč. zák.)
věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95,
uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998),
jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Z hlediska
ustanovení § 42a obč. zák. není rozhodné, zda jde o pohledávku splatnou či
nesplatnou, popřípadě budoucí; významné je, že vznikl závazkový právní vztah, z
něhož má pohledávka v budoucnu vzniknout. Vymahatelnou se rozumí taková
pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj.
pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným
titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci); k tomu, aby
žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za
dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané
odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn.
31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp.
zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2002).
Odporovaným právním úkonem dlužníka může být zkrácena nejen samotná (hlavní)
pohledávka, ale i její příslušenství, kterým jsou úroky, úroky z prodlení,
poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním (srov. § 121 odst. 3
obč. zák.).
V prodlení je dlužník, který řádně a včas nesplnil svůj dluh (závazek), nebo
účastník, který řádně a včas neuspokojil nárok druhého účastníka. Jde-li o
prodlení s plněním (uspokojením) peněžitého dluhu (závazku, nároku), je dlužník
(povinný účastník) povinen zaplatit z nezaplacené částky - s výjimkou případů,
v nichž je dlužník povinen podle zákona platit poplatek z prodlení - úroky z
prodlení; tuto povinnost mu ukládá v občanskoprávních vztazích ustanovení § 517
odst. 2 obč. zák. Povinnost platit úroky z prodlení trvá po celou dobu
prodlení; zaniká zpravidla splněním (uspokojením) nebo jiným důvodem zániku
dluhu (závazku, nároku), popřípadě tím, že se do prodlení dostane věřitel.
Obsahová spjatost úroků z prodlení s hlavní pohledávkou (závazkem, nárokem) a
doba trvání povinnosti dlužníka (povinného účastníka) platit úroky z prodlení
má mimo jiné z procesního hlediska za následek, že lze přisoudit úroky z
prodlení (jejich část) rovněž v případě, kdy jejich splatnost nastane až v
budoucnu po vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (srov. stanovisko
občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4.
2006 sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 2006). Příslušenstvím pohledávky jsou, jak vyplývá z
ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák., rovněž náklady spojené s jejím uplatněním,
mezi něž patří (jak je v právní teorii a soudní praxi nepochybné) též
pravomocně přiznaná náhrada nákladů soudního řízení.
Byla-li odporovaným právním úkonem dlužníka zkrácena nejen samotná (hlavní)
pohledávka, ale i její příslušenství, je odpůrčí žaloba právním prostředkem
sloužícím též k uspokojení vymahatelného příslušenství pohledávky věřitele (tj.
příslušenství, které bylo věřiteli přiznáno vykonatelným rozhodnutím nebo jiným
titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí nebo exekuci) v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení) postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu. Vzhledem k akcesoritě příslušenství ve vztahu k
pohledávce není pro možnost uspokojení vymahatelného příslušenství pohledávky
věřitele prostřednictvím odpůrčí žaloby významné, zda v době, kdy byl
odporovaný právní úkon učiněn, bylo známo, na jaké konkrétní příslušenství a v
jaké výši vznikne věřiteli právo; postačuje, že v této době již vznikla
pohledávka, k níž se příslušenství upíná, nebo alespoň závazkový právní vztah,
z něhož má pohledávka vzniknout v budoucnu.
Odpůrčí žaloba nemůže být úspěšná, jestliže v řízení o určení neúčinnosti
odporovatelného právního úkonu nebo o zaplacení peněžité náhrady ve výši
odpovídající prospěchu získanému z tohoto právního úkonu vyjde najevo, že
pohledávka věřitele včetně jejího příslušenství zanikla splněním dluhu, neboť v
takovém případě již nemůže sloužit k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele
a jejího příslušenství, které je účelem této žaloby. Nadále opodstatněná (při
splnění všech podmínek odporovatelnosti uvedených v ustanovení § 42a obč. zák.)
je naopak odpůrčí žaloba tehdy, jestliže splněním dluhu zanikla jen samotná
(hlavní) pohledávka, nikoli však její vymahatelné příslušenství.
V projednávané věci dlužnice B. Š. v průběhu řízení zcela uspokojila pohledávku
žalobce ve výši 2 400 000 Kč přiznanou mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8
ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. 12 C 102/2002, nikoli však příslušenství této
pohledávky v celkové výši 277 112,58 Kč, které sestává z úroků z prodlení s
placením uvedené pohledávky ve výši 158 557,58 Kč a náhrady nákladů řízení
přiznané žalobci v souvislosti s uplatněním práva na úroky z prodlení u soudu
ve výši 118 555 Kč a na které B. Š. žalobci zaplatila jen 57 240 Kč. Vzhledem k
tomu, že právo žalobce na uvedené příslušenství (hlavní) pohledávky, které mu
bylo přiznáno vykonatelnými rozhodnutími soudu, nezaniklo, byla odpůrčí žaloba
(podaná dne 4. 12. 2009, a tedy ve lhůtě tří let od uzavření odporované
darovací smlouvy ze dne 4. 9. 2009 ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč.
zák.) – jak vyplývá z výše uvedeného – opodstatněná i po zániku jeho (hlavní)
pohledávky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [takovou vadou není ani žalovanými
namítaná okolnost, že odvolací soud vyhověl odpůrčí žalobě, aniž by předtím
došlo k její změně, spočívající v „rozšíření“ žaloby o „další dluhy“ týkající
se úroků z prodlení a nákladů na jejich vymáhání, neboť žalobce se mohl – jak
vyplývá z výše uvedeného - domáhat určení neúčinnosti darovací smlouvy pro
účely uspokojení vymahatelného příslušenství pohledávky na základě stejného
vylíčení rozhodujících skutečností i po zániku své (hlavní) pohledávky splněním
jí odpovídajícího dluhu a ke změně žaloby ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř.
proto nebyl důvod], Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle
ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalovaných bylo zamítnuto a žalovaní jsou proto povinni nahradit žalobci
náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v
projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty
první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení
v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č.
116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této
situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny
pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané
věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5
000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady
spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že
zástupce žalobce, advokát Milan Bláha, osvědčil, že je plátcem daně z přidané
hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž
náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2
věta druhá o. s. ř.).
Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení v
celkové výši 6 413 Kč žalobci zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§
160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu