21 Cdo 714/2010
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. Č., zastoupeného Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem
se sídlem v Praze 1, Jindřišská č. 20, proti žalovanému J. J., zastoupenému
JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá č. 16, o
neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 41.781,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 46/2007, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. srpna 2009 č.j. 11 Co
272/2008-103, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
13.506,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Svatopluka
Šplechtny, advokáta se sídlem v Praze 1, Jindřišská č. 20.
Dopisem ze dne 27.12.2006 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě ruší
pracovní poměr podle § 53 zákoníku práce z důvodu "opakované neomluvené
absence". Naplnění důvodu k tomuto opatření spatřoval v tom, že "pracovní
neschopnost žalobci skončila 6.12.2006" a že "od 7.12.2006 se opakovaně a bez
omluvy nedostavil do zaměstnání".
Žalobce se žalobou ze dne 21.2.2007 podanou u Okresního soudu v Litoměřicích
dne 23.2.2007 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního
poměru, které mu bylo doručeno dne 28.12.2006, je neplatné, a aby mu žalovaný
zaplatil (poté, co vzal žalobu zčásti zpět) náhradu mzdy za dobu výpovědní doby
ve výši 41.781,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného na
základě pracovní smlouvy ze dne 4.4.2005 jako dělník, že dne 6.12.2005 utrpěl
pracovní úraz, pro jehož následky byl dlouhodobě v pracovní neschopnosti a pro
který byl rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Litoměřicích ze
dne 15.11.2006 shledán plně invalidním, a že žalovaný věděl o žalobcově
invaliditě, neboť mu pro účely stanovení invalidního důchodu vystavil evidenční
list důchodového pojištění. Okamžité zrušení pracovního poměru ze dne
27.12.2006 žalobce považuje za neplatné, neboť žalovaný věděl, že žalobce byl
uznán plně invalidním a že tedy není schopen konat dosavadní práci. Žalobce
netrvá na tom, aby ho žalovaný dále zaměstnával; přísluší mu proto náhrada mzdy
ve výši průměrného výdělku za dobu dvouměsíční výpovědní doby.
Žalovaný potvrdil, že žalobce utrpěl dne 6.12.2005 pracovní úraz, pro jehož
následky byl do 6.12.2006 v pracovní neschopnosti a byl mu přiznán invalidní
důchod. Po skončení pracovní neschopnosti žalobce nepožádal o převedení na
jinou práci a ani nepředložil žalovanému žádný lékařský posudek, na základě
kterého by mohl vykonávat u žalovaného jinou práci; teprve po okamžitém zrušení
pracovního poměru žalobce zaslal žalovanému vyjádření MUDr. Pršalové, v němž se
"pouze obecně konstatuje, že vzhledem ke zdravotnímu stavu žalobce byl tomuto
přiznán invalidní důchod a že nemůže vykonávat dosavadní zaměstnání s tím, že
pokud by se rozhodl vykonávat jiné, bylo by nutné nové posouzení schopnosti
toto zaměstnávání vykonávat lékařem".
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 7.2.2008 č.j. 14 C 46/2007-82
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení 28.381,50 Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobce
pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 4.4.2005 jako dělník a
že dne 6.12.2005 utrpěl pracovní úraz, pro který byl v pracovní neschopnosti až
do 6.12.2006 a pro jehož následky byl uznán plně invalidním; potvrzení o
ukončení pracovní neschopnosti, na němž byla uvedena poznámka "invalidní
důchod", žalobce předal žalovanému. Dne 20.12.2006 proběhlo mezi účastníky
jednání, při němž žalobce oznámil žalovanému, že "do práce již docházet nebude,
neboť má invalidní důchod", a dne 21.12.2006 ošetřující lékařka MUDr. A. P.
vystavila na žádost žalobce potvrzení pro zaměstnavatele, že žalobce není
schopen vykonávat dosavadní práci a že mu byl přiznán plný invalidní důchod.
Vzhledem k tomu, že žalobce po skončení pracovní neschopnosti ode dne 7.12.2006
nedocházel do zaměstnání, aniž by žalovaného "řádně informoval o invalidním
důchodu" a o tom, jaká má "zdravotní omezení a jaké práce případně může konat",
a že žalovaný mohl se žalobcem jednat "o jiné práci, kterou by mohl u
žalovaného vykonávat", kdyby žalobce doložil "všechny skutečnosti o zdravotních
omezeních", představuje žalobcova nepřítomnost v práci podle názoru soudu
prvního stupně "neomluvené absence", přičemž "po žalovaném v dané věci nelze
spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnával". Soud prvního stupně
současně přihlédl k tomu, že "nebylo na místě" použití ustanovení § 46 odst. 1
písm. d) či písm. f) zákoníku práce, neboť žalovaný "neměl dostatek informací o
zdravotní způsobilosti žalovaného o tom, jaké práce může či nemůže vykonávat",
a "bylo zřejmé, že žalobce nadále do práce docházet nebude, a to ani ve
výpovědní lhůtě".
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4.8.2009 č.j.
11 Co 272/2008-103 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že je
neplatné okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobci dne
27.12.2006, a že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci "náhradu mzdy v hrubé
výši" 41.781,- Kč, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 35.187,27 Kč a na náhradě
nákladů odvolacího řízení 31.442,42 Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Svatopluka
Šplechtny. Poté, co dovodil, že pro právní posouzení věci je rozhodující pouze
to, zda "zdravotní stav žalobce umožňoval, aby konal práce, ke kterým byl podle
pracovní smlouvy povinen", odvolací soud zdůraznil, že rozhodnutím Okresní
správy sociálního zabezpečení v Litoměřicích ze dne 15.11.2006, z něhož je soud
povinen ve smyslu ustanovení § 135 odst.2 věty druhé o.s.ř. vycházet, byl
žalobce uznán plně invalidním a že tedy zdravotní stav žalobce v rozhodné době
od 7.12.2006 do 27.12.2006 mu neumožňoval plnění povinností vyplývající z
ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zákoníku práce konat práce podle pracovní
smlouvy. Žalobce o uznání plné invalidity žalovaného opakovaně informoval
(předložením potvrzení o ukončení pracovní neschopnosti s poznámkou "invalidní
důchod" a při osobním jednání s žalovaným dne 20.12.2006, kdy žalovanému
sdělil, že do práce docházet nebude, protože má invalidní důchod), a proto
jednání žalobce, které žalovaný vymezil jako důvod okamžitého zrušení
pracovního poměru (nedostavení se do zaměstnání od 7.12. do 27.12.2006), není
porušením pracovní kázně; okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 27.12.2006
je proto0 neplatným právním úkonem. Protože žalobce dopisem ze dne 19.2.2007
sdělil žalovanému, že na dalším zaměstnávání netrvá, skončil pracovní poměr
účastníků ve smyslu ustanovení § 61 odst.3 písm.b) zákoníku práce dnem
28.12.2006 a žalobce má nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za
dobu výpovědní doby (za dva měsíce). Při stanovení náhrady mzdy vycházel
odvolací soud z pravděpodobného výdělku, stanoveného na základě "hrubé mzdy,
které by žalobce v rozhodném období zřejmě dosáhl" (z hrubé hodinové mzdy,
kterou dosahoval od vzniku pracovního poměru do pracovního úrazu), ve výši
20.972,69 Kč. I když náhrada mzdy za dobu výpovědní doby činí 41.945,38 Kč,
přiznal mu odvolací soud pouze částku 41.781,- Kč, kterou žalobce (po částečném
zpětvzetí žaloby) v řízení požadoval.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že
"žalobce žalovanému nikterak neprokázal, že mu byl přiznán invalidní důchod", a
že "ani z lékařských zpráv ošetřující lékařky nevyšly najevo žádné skutečnosti
o konkrétních omezeních žalobce". Uvedl, že již dříve zaměstnával zaměstnance
se zdravotním omezením, že, kdyby žalobce "doložil požadované skutečnosti, mohl
mu žalovaný dát jinou práci, případně s ním ukončit pracovní poměr dohodou nebo
podle § 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce". Žalobce však rozhodnutí o přiznání
invalidního důchodu žalovanému nikdy nepředal a žalovaný proto nemohl rozvázat
jeho pracovní poměr podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce".
Žalovaný se snažil nastalou situaci řešit, žalobce však "odmítl ukončit
pracovní poměr dohodou, požadované podklady žalovanému nedoložil a do práce
nenastoupil, žalovaný tak neměl jinou možnost, než okamžitě zrušit se žalobcem
pracovní poměr". Podle názoru žalovaného se "jednalo o záměrnou absenci a
neřešení celé situace, nikoliv o absenci z důvodu dočasné pracovní
neschopnosti, ani o jiné důležité důvody týkající se osoby žalobce"; kdyby
žalobce "souhlasil s tím, že bude jeho absence považována za pracovní volno,
mohlo dojít k ukončení pracovního poměru dohodou a ke smírnému vyřešení celé
věci". Odvolací soud měl přihlédnout k tomu, že žalobce "neměl žádný zájem na
smírném vyřešení věci" a že žalovanému "nepředložil potřebné dokumenty a
vznášel nepřiměřené majetkové požadavky", a dovodit, že "takovýto výkon práv je
v rozporu s dobrými mravy, a nepřiznat žalobci nárok na náhradu mzdy ani
náhradu nákladů řízení". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, event. zamítl.
Uvedl, že rozsudek odvolacího soudu je správný, neboť je v souladu s ustálenou
judikaturou soudů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti jehož výroku o věci samé je podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalobce, který
pracoval u žalovaného v pracovním poměru sjednaném ode dne 4.4.2005 na dobu
neurčitou nejprve jako dělník a později jako řidič, utrpěl dne 6.12.2005
pracovní úraz, pro jehož následky byl ode dne 7.12.2005 uznán práce neschopným.
Rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Litoměřicích ze dne
15.11.2006 byl žalobce uznán plně invalidním "dle § 39 odst. 1 písm. a) zák. č.
155/1995 Sb. v platném znění", neboť "z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně
o 66%", a dnem 6.12.2006 byla jeho pracovní neschopnost ukončena z důvodu
uplynutí podpůrčí doby. Po skončení pracovní neschopnosti žalobce nenastoupil
zpět do práce s odůvodněním, že není schopen vykonávat dosavadní práci a že mu
byl přiznán invalidní důchod. Žalovaný dopisem ze dne 27.12.2006 okamžitě
zrušil se žalobcem pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst.1 písm.b) zákoníku
práce pro hrubé porušení pracovní kázně, které spatřoval v tom, že žalobce po
ukončení pracovní neschopnosti 6.12.2006 "od 7.12.2006 opakovaně a bez omluvy
nenastoupil do zaměstnání"; dopis byl žalobci doručen dne 28.12.2006.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že
žalovaný okamžitě zrušil se žalobcem pracovní poměr dopisem ze dne 27.12.2006,
který žalobce převzal dne 28.12.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku
práce, ve znění účinném do 31.12.2006, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č.
262/2006 Sb., zákoník práce (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.) - dále
jen "zák. práce".
Podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě
zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec
pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení § 61 odst. 3 písm. b) zák. práce zrušil-li zaměstnavatel
pracovní poměr neplatně okamžitě nebo ve zkušební době, avšak zaměstnanec
netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se
zaměstnavatelem nedohodne písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil
dohodou, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit; v těchto
případech má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za
dobu výpovědní doby.
Z ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce vyplývá že, zaměstnavatel může se
zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, jestliže zaměstnanec
porušil pracovní kázeň. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním
povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 35 odst. 1
písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny
právními předpisy (zejména ustanoveními § 73, § 74, § 75 zák. práce), pracovním
řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li
být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání
pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních
povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí
dosahovat určitý stupeň intenzity (porušení pracovní kázně zvlášť hrubým
způsobem).
Mezi základní povinnosti zaměstnance patří povinnost podle pokynů
zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní
době [§ 35 odst. 1 písm. b), § 73 odst. 1 písm. a), b) zák. práce]. Naproti
tomu zaměstnavatel je - mimo jiné - povinen nepřipustit, aby zaměstnanec
vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem nebo zdravotní
způsobilosti [§ 133 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Z uvedeného je zřejmé, že
porušení pracovní kázně tím, že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní
době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a
být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen
tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat takové práce, pro jejichž
výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť
dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně
způsobilý, tedy není porušením pracovní kázně, a tudíž ani důvodem pro
rozvázání pracovního poměru pro porušení pracovní kázně (srov. právní názor
vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1979 sp. zn. 5 Cz
12/79, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1980). Obdobně - s ohledem na shora podaný výklad - nemůže být posouzena jako
neomluvená (a tedy jako porušení pracovní kázně) ani případná nepřítomnost
zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu
(objektivně) není schopen vykonávat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 10.10.2006 sp. zn. 21 Cdo 2779/2005).
V projednávané věci bylo - jak výše uvedeno - zjištěno, že žalobce poté, co
jeho ošetřující lékařka z formálních důvodů (po uplynutí podpůrčí doby)
ukončila jeho pracovní neschopnost ke dni 6.12.2006, odmítl nastoupit do
zaměstnání na své pracoviště s odůvodněním, že není schopen vykonávat dosavadní
(dohodnutou) práci a že mu byl přiznán plný invalidní důchod. Odvolací soud
správně dovodil, že pro závěr o tom, zda se žalobce tímto jednáním (kterým
žalovaný odůvodnil předmětné okamžité ukončení pracovního poměru ze dne
27.12.2006) dopustil porušení pracovní kázně, bylo nezbytné postavit najisto,
zda žalobce byl nebo nebyl ve dnech 7.12. až 27.12.2006 vzhledem ke svému
zdravotnímu stavu schopen (způsobilý) vykonávat práci podle pracovní smlouvy.
V daném případě objektivizace vztahu práce, kterou žalobce dosud vykonával, k
jeho zdravotnímu stavu nepochybně vyplývá z rozhodnutí Okresní správy
sociálního zabezpečení v Litoměřicích ze dne 15.11.2006, jímž byl žalobce uznán
plně invalidním podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. s
odůvodněním, že "z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla
jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%". Odvolacímu soudu
lze přisvědčit, že z tohoto rozhodnutí, z něhož je soud povinen podle § 135
odst. 2 věty druhé o.s.ř. vycházet, je třeba dovodit, že zdravotní stav žalobce
mu v rozhodné době od 7.12. do 27.12.2006 neumožňoval (vylučoval) plnění
povinností vyplývajících z ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zák. práce, tj.
podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve
stanovené pracovní době, a že proto jednání žalobce, které žalovaný skutkově
vymezil jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru (nedostavení se do
zaměstnání ve dnech 7.12.2006 až 27.12.2006), není porušením pracovní kázně,
pro které by žalovaný mohl se žalobcem platně okamžitě zrušit pracovní poměr
podle ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Požadavky žalobce nelze důvodně označil za odporující dobrým mravům.
Výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí být v
rozporu s dobrými mravy (srov. § 7 odst.2 zák. práce). Dobrými mravy se rozumí
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov.
rozsudek nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod
č. 62 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně
opačným postavením účastníků pracovněprávního vztahu, vyplývá, že výkon
subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za
následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako
rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby
nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože
stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba,
vycházeje ze zásady "neminem laedit, qui iure sui utitur", považovat chování,
které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, za dovolené i tehdy, je-li
jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy
na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jeden z účastníků
pracovněprávního vztahu sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím
realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka
pracovněprávního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva
závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který
mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení
výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby
bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší
následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v
souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat
právo, ale poškodit jiného, neboť jeden z účastníků pracovněprávního vztahu je
v rozporu s ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit druhému
účastníku pracovněprávního vztahu újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a
účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska
jednajícího bez významu. Za výkon v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání,
jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které
je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému
účastníku újmu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise
Soudní judikatura, roč. 2000).
V projednávané věci žalovaný nepochybně (jak vyplývá z výsledků dokazování)
věděl, že žalobce byl uznán plně invalidním, aniž by tu bylo jakkoliv významné,
zda mu žalobce předložil příslušné rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení. Za
tohoto stavu věci žalovanému nic nebránilo, aby z nezpůsobilosti žalobce
vykonávat dosavadní práci (práci, kterou měl konat v pracovním poměru
účastníků) vyvodil odpovídající závěry. Přistoupil-li však žalovaný k
(nedůvodnému) okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 53 odst.1
písm.b) zák. práce, nemůže být v rozporu s dobrými mravy jednání žalobce,
kterým se domáhal vyslovení (určení) neplatnosti tohoto právního úkonů a kterým
požadoval náhradu mzdy za dobu výpovědní doby podle ustanovení § 61 odst.3
písm.b) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a
ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.955,- Kč [srov. § 3 odst.
1, bod 4, § 7 písm. c), § 10 odst. 3, § 16 odst. 2, § 17 odst. 1 písm. b) a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.
110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady
výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č.
68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve
výši 11.255,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát Mgr. Svatopluk
Šplechtna osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům
řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování
advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané
hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 2.251,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o.s.ř.).
Protože dovolání žalovaného bylo ve věci samé zamítnuto, dovolací soud mu podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.
uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 13.506,- Kč nahradil. Žalovaný je
povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který
žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní
moci rozsudku (§ 160 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu