21 Cdo 717/2024-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. J., zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na strži č. 2102/61a, proti žalované MAKRO Cash & Carry ČR s. r. o. se sídlem v Praze 5, Jeremiášova č. 1249/7, IČO 26450691, zastoupené JUDr. Davidem Borovcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 288/17, o 544 494,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 62/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2023, č. j. 23 Co 326/2023-143, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2023, č. j. 23 Co 326/2023-143, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 5. 10. 2023, č. j. 10 C 62/2020-122, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl podle ustanovení § 111 odst. 2 o. s. ř., že se pokračuje v řízení, které bylo přerušeno usnesením téhož soudu ze dne 16. 3. 2022, č. j. 10 C 62/2020-113, do pravomocného skončení řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2021, č. j. 30 Co 336/2021-693 (jde o rozsudek vydaný ve sporu žalobkyně proti žalované o neplatnost rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované výpovědí datovanou dnem 23.
12. 2016, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 67/2017, dále jen „vedlejší spor“). Soud prvního stupně rozhodl o pokračování v řízení poté, co Nejvyšší soud ve vedlejším sporu rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, č. j. 21 Cdo 1407/2022-755, dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zamítl. Žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. pro případ, že je tato již vyřešená, tak má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Dovolatelka připouští, že „formálně odpadl důvod pro přerušení řízení“, avšak namítá, že již v rámci svého procesního stanoviska ze dne 13. 9. 2023 „jasně sdělila soudu prvního stupně svůj úmysl“ podat proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ve vedlejším sporu ústavní stížnost, resp. že ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně o pokračování v řízení byl soud ze strany žalobkyně „prokazatelně informován o tom, že žalobkyně proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podá ústavní stížnost“. Jako „klíčové“ předkládá dovolacímu soudu tyto otázky: a) zda jsou soudy povinny „nejprve rozhodnout o pokračování řízení dle § 111 odst. 2 o.
s. ř. a až následně rozhodnout o návrhu na další přerušení řízení, anebo ve specifických důvodech, resp.
specifických sporech, jsou oprávněny či povinny obě tato rozhodnutí učinit v rámci jediného rozhodnutí“; b) zda soud neměl v rámci procesní ekonomie, a především zásady ochrany zaměstnance jakožto slabší strany civilního řízení „rozhodnout rovnou o dalším přerušení řízení“; c) zda je soud povinen, či oprávněn, „v rámci respektování zásady procesní ekonomie rozhodnout rovnou o dalším přerušení řízení, aniž by nejprve formálně rozhodl o pokračování v řízení, má-li v konkrétním případě k dispozici jasné důkazy svědčící o vůli účastníka řízení, který je navíc slabší stranou sporu, opětovně přerušit řízení“; d) zda jsou soudy oprávněny či dokonce povinny s ohledem na zásadu procesní ekonomie nebo zásadu ochrany zaměstnance jakožto slabší strany civilního řízení „rozhodnout jedním rozhodnutím o dalším přerušení řízení v případě, že sice zanikl původní důvod pro přerušení, zároveň však má soud k dispozici jasné důkazy o tom, že účastník řízení na svou obranu použije další procesní prostředky“.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě fakultativního přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (jak tomu bylo i v posuzovaném případě) jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, soud pokračuje, resp. musí pokračovat v tomto přerušeném řízení; jeho rozhodnutí tento (zákonem předvídaný) postup pouze deklaruje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1669/2018, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2800/2020).
Na tomto závěru nic nemůže změnit skutečnost, že v řízení, pro které bylo řízení přerušeno, bylo podáno dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2376/2018, a ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 839/2019). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v usnesení ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1828/2022, v němž dovodil, že jakmile odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno (v souvisejícím řízení bylo vydáno pravomocné rozhodnutí), byl soud povinen pokračovat v přerušeném řízení bez zřetele na to, že proti pravomocnému rozhodnutí byla, či snad mohla být podána ústavní stížnost.
Z uvedeného plyne, že otázka procesního práva uvedená pod písm. c) byla oproti mínění dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena; rozhodl-li soud prvního stupně o pokračování v řízení a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Uvedená otázka procesního práva proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Z formulace předložených otázek ani z připojené argumentace nelze spolehlivě vyrozumět, zda povinnosti v nich uvedené má podle mínění dovolatelky plnit soud prvního stupně, nebo soud odvolací, a nelze tak učinit jednoznačně ani s přihlédnutím k obsahu spisu.
Podle něho bylo procesní stanovisko ze dne 13. 9. 2023, na které dovolání výslovně odkazuje, adresováno a doručeno soudu prvního stupně. Podání ze dne 16. 10.
2023, které již obsahuje výslovný návrh na další přerušení řízení, odůvodněný tím, že dosud neuplynula zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti a že žalobkyně ve spolupráci se svým zástupcem již připravuje ústavní stížnost, kterou hodlá v zákonem stanovené lhůtě podat, bylo rovněž adresováno a doručeno soudu prvního stupně. V odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a v jeho doplnění ze dne 30. 10. 2023 pak dovolatelka navrhovala, aby sám odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že řízení se přerušuje do doby pravomocného skončení řízení o její ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1407/2022, tzn. aby o návrhu na další přerušení řízení rozhodl přímo odvolací soud. Dovolací soud proto zbývající otázky níže hodnotí z pohledu obou v úvahu připadajících variant.
Otázku pod písm. a) v tom smyslu, zda soud prvního stupně byl povinen rozhodnout o návrhu na další přerušení řízení v témže usnesení, jímž rozhodl o pokračování v řízení, případně samostatným usnesením a v jakém okamžiku, odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil a nemohl řešit, neboť návrh na
další přerušení řízení dovolatelka podala až po rozhodnutí soudu prvního stupně o pokračování v řízení (dne 16. 10. 2023), nebyl tu tedy takový návrh (na další přerušení řízení), o němž by soud prvního stupně v době vydání odvolacím soudem přezkoumávaného rozhodnutí vůbec mohl rozhodnout. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím vyřešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Stran oprávnění či povinnosti soudu odvolacího rozhodnout o návrhu na další přerušení řízení odvolací soud uzavřel, že o tomto návrhu přísluší rozhodnout soudu prvního stupně a že on sám o takovém návrhu rozhodnout nemůže, neboť napadené rozhodnutí procesní povahy může přezkoumat toliko z pohledu těch důvodů, které se týkají toho, co soud prvního stupně řešil ve výroku napadeného usnesení. K těmto závěrům dovolatelka žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.
s. ř. nevymezila a posouzení jejich správnosti tak není otevřeno dovolacímu přezkumu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3598/2019, a ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2781/2021). Dílčí otázku otevřenou v otázce pod písm. d), zda soudy mohou, příp. musí rozhodnout o dalším přerušení řízení v případě, že „soud má k dispozici jasné důkazy o tom, že účastník řízení na svou obranu (ve vedlejším řízení) použije další procesní prostředky“, odvolací soud explicite neřešil.
Z toho, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, aniž mu vytknul absenci stanoviska k informaci dovolatelky ze dne 13. 9. 2023 o záměru podat v budoucnu ve vedlejším sporu ústavní stížnost, však lze dovodit, že tuto otázku implicite posoudil s negativním závěrem. Za stavu, kdy podle sdělení dovolatelky ze dne 5. 12. 2023 byla ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, č. j. 21 Cdo 1407/2022-755, podána až 4. 12. 2023, je napadené rozhodnutí v tomto ohledu v souladu s judikaturou dovolacího soudu, podle níž soud může podle § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř. řízení přerušit pouze tehdy, probíhá-li jiné konkrétní řízení, ve vztahu k němuž je postup podle označeného ustanovení odůvodněn (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1669/2018). Ostatně odpověď na tuto dílčí otázku plyne přímo z textu zákona. V situaci, kdy se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nikterak nezabýval otázkou, zda a za jakých podmínek lze návrhu dovolatelky na další přerušení řízení vyhovět, neřešil ani otázku pod písm. b) a d), jaký vliv na případné rozhodnutí o dalším přerušení řízení má nebo by měla mít skutečnost, že předmětem sporu je nárok zaměstnance jako slabší strany civilního řízení.
Ani na řešení této otázky tedy napadené rozhodnutí nezávisí a ani tyto otázky proto nejsou způsobilé přivodit závěr o přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu