ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně I. J., zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Na strži č. 2102/61a, proti žalované MAKRO Cash & Carry ČR s.
r. o. se sídlem v Praze 5, Jeremiášova č. 1249/7, IČO 26450691, zastoupené
JUDr. Davidem Borovcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č.
288/17, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 35 C 67/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2021, č. j. 30 Co 336/2021-693, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá; jinak se dovolání zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Davida
Borovce, advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 288/17.
1. Dopisem ze dne 23. 12. 2016, doručeným 30. 12. 2016, dala žalovaná
žalobkyni výpověď z pracovního poměru pro závažné porušování povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, které
spočívalo v tom, že žalobkyně v průběhu pracovní doby i mimo ni bez souhlasu
zaměstnavatele a na úkor plnění pracovních povinností užívala pro svou osobní
potřebu pracovní prostředky zaměstnavatele (počítač) k činnostem nesouvisejícím
s výkonem práce, a to návštěvou internetových stránek (v 73 vypočtených
případech) v období od 20. 9. 2016 do 24. 10. 2016, s tím, že uvedenými
jednáními, která zasahovala do její pracovní doby v rozsahu minimálně 1 217
minut, tj. 20,28 hodin, závažně porušila povinnost využívat pracovní dobu a
výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, uloženou v § 301 písm. b)
zákoníku práce, a zákaz užívání výrobních a pracovních prostředků
zaměstnavatele, včetně výpočetní techniky, pro svou osobní potřebu, stanovený v
§ 316 odst. 1 zákoníku práce.
2. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 13. 4. 2017 se
žalobkyně domáhala určení, že uvedená výpověď je neplatná. Poukázala v prvé
řadě na to, že jde již o druhou výpověď, neboť předchozí výpověď, s níž rovněž
nesouhlasila, jí byla dána 24. 10. 2016. Tvrdila, že náplní její práce byla mj.
tvorba marketingové strategie k udržení stávajících zákazníků, získání
zákazníků nových a rozvíjení schopnosti oslovit nové zákazníky, a to
prostřednictvím rozvoje webové aplikace napojené na webové stránky žalované. V
rámci své pracovní náplně sledovala ostatní společnosti na trhu zabývající se i
prodejem pomocí tzv. e-shopů, jaká data sbírají o svých zákaznících, jaké
věrnostní podmínky nabízejí. Výpověď byla podle jejího názoru dána opožděně,
neboť všechna údajná porušení pracovních povinností se odehrála více jak dva
měsíce před předáním výpovědi. Rovněž je nutné posoudit, zda i v případě jiných
zaměstnanců došlo ke stejným sankcím. Všem zaměstnancům byl dán konkludentní
souhlas s užíváním internetu a počítačů pro osobní aktivity v případě, že tak
nebudou činit na úkor plnění pracovních povinností. Webové stránky
konkurenčních subjektů na trhu studovala žalobkyně v rámci své náplně práce.
Žádným vnitřním předpisem nebylo zakázáno nejen v pracovní době, ale zejména
mimo pracovní dobu využívat žalobkyni přidělený notebook, internet.
Vysvětlovala, že navštívené stránky se týkaly buď plánovaných služebních cest,
spuštění EET, vytváření věrnostního programu, na dalších si ověřovala
efektivitu sběru dat o uživatelích, jiné byly odbornými portály pro
marketingové nebo CRM pracovníky. Dále žalobkyně hledala kontakty na jiné
manažery, ověřovala možnost týmové večeře nebo stránky navštívila v době konání
interního jednání. Žalované vytýkala, že výpověď dala s přímým úmyslem způsobit
jí škodu, že k monitorování nedošlo v souladu s § 316 zákoníku práce a že
výpověď nebyla projednána předem s odborovou organizací.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 35 C
67/2017-632, žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované
náklady řízení ve výši 101 640 Kč k rukám zástupce žalované. V prvé řadě
považoval výpověď z pracovního poměru za „včasnou“. Monitoring pohybu na
internetu na počítači žalobkyně proběhl 19. 12. 2016 na základě souhlasu
pověřence pro ochranu osobních údajů ze dne 6. 12. 2016. Před provedením
monitoringu mohl mít zaměstnavatel pouhé podezření o existenci důvodu výpovědi,
nikoliv však vědomost o tomto důvodu. Za projev nerovného zacházení nepovažoval
soud prvního stupně namítanou skutečnost, že žalovaná z porušování povinností
žalobkyně vyvodila jiné důsledky vůči žalobkyni než vůči ostatním zaměstnancům.
Kromě toho učinil závěr, že nadřízená žalobkyně přistupovala ke všem podřízeným
stejně; ve vztahu k žalobkyni se nejednalo o nerovný, šikanózní přístup s
úmyslem jí poškodit. Soud prvního stupně následně uzavřel, že všechny webové
stránky specifikované ve výpovědi v rozhodném období byly navštíveny z počítače
žalobkyně. Dále vymezil, u jakých stránek lze připustit potřebu návštěvy v
souvislosti s pracovními úkoly žalobkyně (viz bod 28 odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně). Za účelové považoval tvrzení žalobkyně, že specifikované
internetové stránky nemohla navštívit, protože v té době nemohla používat
internet, nebo že určité stránky byly načteny pouze z důvodu nahrávání
předchozí činnosti při otevření počítače nebo v důsledku „najetí“ na reklamy,
které se samy otevřely. Zdůraznil, že návštěva stránek v rozsahu minimálně 92
minut v pracovní době nebyla žalobkyní ani zpochybňována, a upozornil na
skutečnost, že celkem 10,5 hodin bylo věnováno návštěvě „seznamek badoo.com a
štěstí.cz“. Své poznatky shrnul soud prvního stupně v závěru, že z vytýkaných
1217 minut pracovní doby souviselo s pracovní činností žalobkyně 71 minut a s
její pozicí CRM manager 20 minut, naopak nesouvisejících bylo 1126 minut. V
tomto rozsahu tak žalobkyně užívala svěřený pracovní prostředek pro osobní
účely, přičemž převážná většina internetových stránek byla navštívena v
pracovní době žalobkyně. Při hodnocení intenzity porušení „pracovní kázně“
přihlédl soud prvního stupně k osobě žalobkyně, k funkci, kterou zastávala,
jakož i k dosavadnímu postoji při plnění pracovních úkolů. Dále uzavřel, že
nelze usuzovat na časovou nebo věcnou souvislost mezi prvou výpovědí z
pracovního poměru a provedeným monitoringem. Zhodnotil intenzitu porušení
konkrétních povinností žalobkyně s ohledem na celkové množství času, kdy
svěřený pracovní prostředek byl využit pro její osobní účely, a zdůraznil i
množství času stráveného na seznamovacích portálech. Vzal v úvahu, že se
jednalo o vědomé jednání žalobkyně, byť nevyšlo najevo, že by bylo činěno v
úmyslu poškodit zaměstnavatele. Zhodnocením těchto hledisek dospěl k závěru, že
vytýkané porušení pracovních povinností bylo závažné a naplnilo výpovědní důvod
podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce.
4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11.
2021, č. j. 30 Co 336/2021-693, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil
žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 7
018 Kč k rukám zástupce žalované. Odvolací soud vyšel jednak ze skutkových
závěrů soudu prvního stupně, jednak zopakoval dokazování znaleckým posudkem
Ing. Fialy. Uzavřel, že na těchto skutkových závěrech nemůže změnit nic ani
předložený znalecký posudek Ing. Jelínka, a souhlasil s tím, že soud prvního
stupně výslech tohoto znalce již neprováděl. Doplnění znaleckého posudku tohoto
znalce považoval za nepřípustnou novotu v odvolacím řízení. Dále odvolací soud
vysvětlil, že za počátek subjektivní lhůty pro výpověď není možné považovat
okamžik, kdy se nadřízená žalobkyně dozvěděla o prvních indiciích svědčících o
tom, že žalobkyně v pracovní době využívá pracovní počítač k soukromým
aktivitám. Důvod pro výpověď by nebyl naplněn pouhým jednorázovým soukromým
využitím pracovního počítače. Informaci o důvodu k výpovědi získala žalovaná
teprve až v návaznosti na provedený monitoring, a to dne 19. 12. 2016. Při
posouzení zájmu na ochranu soukromí zaměstnance a zájmu na ochranu majetku
zaměstnavatele dospěl odvolací soud k závěru, že provedený monitoring byl
přiměřený. Souhlasil s tím, že v podané výpovědi nelze spatřovat šikanózní či
nemravné jednání žalované. Při naplnění výpovědního důvodu přestavuje podání
výpovědi právo zaměstnavatele, nikoliv jeho povinnost.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala
žalobkyně dovolání. První dovolací otázku, při jejímž řešení se měl odvolací
soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010), spatřuje
dovolatelka v tom, od kterého okamžiku běží lhůta pro podání výpovědi z
pracovního poměru. Podle názoru žalobkyně tato počala v daném případě běžet od
okamžiku, kdy se nadřízená žalobkyně dozvěděla o její činnosti na Facebooku.
Pro účely počátku běhu subjektivní lhůty je rozhodující samotné povědomí
zaměstnavatele o jednání, které může zavdat příčinu pro předčasné ukončení
pracovního poměru, a dvouměsíční lhůta slouží k tomu, aby zaměstnavatel
postavil najisto, zda důvody pro předčasné ukončení pracovního poměru skutečně
existují, či nikoliv. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl
odvolací soud odchýlit rovněž v případě druhé, procesní otázky, zda doplnění
znaleckého posudku zpochybňujícího věrohodnost důkazních prostředků, na nichž
spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, představuje nepřípustnou novotu v
odvolacím řízení. Dovolatelka argumentuje, že doplnění znaleckého posudku Ing.
Jelínka navrhovala již v rámci řízení před soudem prvního stupně. Rozhodovací
praxe dovolacího soudu připouští, aby v rámci odvolacího řízení byly provedeny
takové důkazy, které byly v řízení před soudem prvního stupně kterýmkoliv z
účastníků označeny alespoň natolik konkrétně, aby mohly být individualizovány.
Základním smyslem doplnění znaleckého posudku bylo zpochybnění způsobilosti
znaleckého posudku Ing. Fialy a výpisu pohybu dat prokázat skutečnosti tvrzené
žalovanou. Jako třetí, dosud neřešenou, formuluje žalobkyně otázku, zda jednání
nadřízeného zaměstnance vůči celé skupině lidí u zaměstnavatele lze vykládat
jako šikanu zaměstnance v souladu se zákoníkem práce. Je tak významná otázka,
zda cílená šikana skupiny zaměstnanců představuje naplnění úmyslu poškodit
každého tohoto zaměstnance v rámci této skupiny. Čtvrtá otázka, při jejímž
řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.
4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, spočívá podle žalobkyně v tom, zda
skutečnost, že podobného porušení pracovních povinností se dopouštěli i ostatní
zaměstnanci zaměstnavatele, má být zohledněna při posouzení splnění podmínek
výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Dovolatelka navrhla
zrušení rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a vrácení
věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání žalobkyně. Co se počátku běhu
lhůty pro uplatnění výpovědního důvodu týče, tak nadřízená žalobkyně pouze
pojala podezření, že se žalobkyně mohla dopustit jednání zakládajícího důvod k
výpovědi z pracovního poměru. Sama skutečnost, že žalobkyně zasílala nějaké
věci na Facebook během konference, nemohla být důvodem pro rozvázání pracovního
poměru. O veškerých ostatních návštěvách internetových stránek nesouvisejících
s výkonem práce se žalovaná dozvěděla teprve až na základě monitoringu aktivit
žalobkyně na internetu. Ohledně návrhu na doplnění znaleckého posudku poukazuje
žalovaná na nekonzistentnost tvrzení žalobkyně v průběhu řízení. Žalobkyně sice
navrhla doplnění znaleckého posudku znalce Jelínka jeho výslechem, ovšem
nikterak nespecifikovala, co by mělo být navrženým výslechem prokázáno.
Argumentaci šikanózního jednání vůči celé skupině lidí z oddělení u
zaměstnavatele uplatnila žalobkyně teprve v dovolání. Navíc tvrzení žalobkyně
nejsou pravdivá a ani nemají oporu v dokazování. Ze strany žalované nedošlo ani
k nerovnému zacházení s žalobkyní. V souladu s rozhodovací praxí dovolacího
soudu závisí na individuálním zvážení a posouzení zaměstnavatele, jak vyhodnotí
porušení pracovních povinností zaměstnance, přičemž není povinností
zaměstnavatele automaticky rozvázat pracovní poměr se všemi zaměstnanci pro
porušení jejich pracovních povinností.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Napadený rozsudek odvolacího soudu je (v závěru, že „při naplnění
výpovědního důvodu představuje výpověď právo zaměstnavatele, nikoliv však jeho
povinnost“) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není
důvod, aby byly rozhodné právní otázky posouzeny jinak. Podle ustálené soudní
praxe je věcí zaměstnance, aby se choval takovým způsobem, aby zaměstnavatel
neměl důvod ke skončení pracovního poměru výpovědí, a nemůže přitom spoléhat na
to, že k porušování povinností dochází také u jiných zaměstnanců. Z žádného
ustanovení zákoníku práce totiž nevyplývá, že je povinností zaměstnavatele
rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem, a to ani v případě, že porušuje
pracovní kázeň (nyní „povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k zaměstnancem vykonávané práci“). Tento jednostranný úkon je zcela na
uvážení zaměstnavatele. Dospěl-li proto zaměstnavatel k závěru, že se
zaměstnancem chce rozvázat pracovní poměr, a byly-li podmínky pro skončení
pracovního poměru výpovědí splněny, nelze tento závěr soudu zvrátit tvrzením,
že výpovědí měl být pracovní poměr skončen také s jinými zaměstnanci (ve vztahu
k obsahově shodné právní úpravě v přechozím zákoníku práce srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 596/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1097/2008).
11. Odkazuje-li žalobkyně v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2413/2013, jenž se obecně vyjadřuje k
otázce zneužití výkonu subjektivního práva, pak přehlíží, že soudy vycházely ze
stavu, kdy „důkazní povinnost prokázat, že motivací zaměstnavatele bylo ji
poškodit, je na žalobkyni, přičemž žalobkyně byla v tomto směru opakovaně
poučena, a ani přes výzvu soudu neoznačila žádné důkazy, jimiž by uvedené bylo
jednoznačně prokázáno“. Stejně tak soudy neučinily skutkový závěr, na jehož
základě formuluje žalobkyně svoji třetí dovolací otázku, totiž že by docházelo
„k cílené šikaně skupiny zaměstnanců“. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení
věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze
skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn.
29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
12. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení (tj. v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a v níž rozhodl o
nákladech odvolacího řízení), není dovolání přípustné podle ustanovení § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v této části podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné)
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že nadřízená žalobkyně zaznamenala pohyb žalobkyně na internetu (na
službě Facebook). Tato skutečnost byla popudem toho, že byl proveden monitoring
pohybu žalobkyně na internetu za období od 20. 9. 2016 do 21. 10. 2016.
Monitoring byl proveden 19. 12. 2016 po předchozím souhlasu pověřence pro
ochranu osobních údajů ze dne 6. 12. 2016 a byl jím zjištěn rozsah pohybu na
internetu, jenž byl vymezen ve výpovědi z pracovního poměru doručené žalobkyni
dne 30. 12. 2016.
14. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, od jakého okamžiku počíná běžet
subjektivní lhůta, v níž může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z
pracovního poměru pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Vzhledem k tomu, že tato
otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena ve všech
souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle §
237 o. s. ř. přípustné.
15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
16. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi doručené jí dne 30.
12. 2016 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších
předpisů, účinném do 31. 12. 2016 (dále jen „zák. práce“).
17. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z
důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát
zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr
pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení
pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního
poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1
roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru
vznikl.
18. Zákoník práce tedy rozeznává dvě různé lhůty, v nichž musí
zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52
písm. g) zák. práce. Jde jednak o lhůtu subjektivní v trvání dvou měsíců, která
začíná plynout ode dne, kdy se zaměstnavatel prokazatelně (skutečně) dozvěděl o
důvodu k výpovědi, a jednak o lhůtu objektivní, která činí jeden rok a běží ode
dne, kdy důvod k výpovědi vznikl. Obě lhůty (objektivní a subjektivní) počínají
běžet a končí nezávisle na sobě. Obecně však platí, že je třeba, aby
zaměstnavatel skončil se zaměstnancem pracovní poměr v době, kdy ještě běží obě
lhůty – lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní; marným uplynutím
jedné z těchto lhůt právo zaměstnavatele skončit se zaměstnancem pracovní poměr
z tohoto důvodu zaniká (srov. § 330 zák. práce), i když zaměstnavateli ještě
běží druhá lhůta (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020,
sp. zn. 21 Cdo 4041/2018).
19. Ve vztahu k subjektivní lhůtě již judikatura uzavřela, že nezačne
běžet již na základě předpokladu, že důvod k výpovědi z pracovního poměru
nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení pracovní kázně
mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které
musí zaměstnavatel přistoupit k výpovědi z pracovního poměru, začíná plynout
ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi z pracovního poměru prokazatelně (skutečně)
dověděl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn.
21 Cdo 13/2000). Není přitom rozhodující, kdy zaměstnavatel „s jistotou“
zjistil důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru (výpovědi), nýbrž k
zahájení běhu této lhůty postačuje, aby zaměstnavatel získal vědomost (dozvěděl
se), že se zaměstnanec dopustil takového jednání, které může zakládat důvod k
rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
6. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4837/2010).
20. Je tedy zřejmé, že vědomost zaměstnavatele se vztahuje ke
skutečnostem, jejichž prostřednictvím poté ve výpovědi vymezuje výpovědní
důvod. Nejde tak o indicii, jež sama o sobě tento výpovědní důvod
nepředstavuje. Taková indicie pouze zakládá podezření a vede zaměstnavatele k
provedení šetření, z jehož výsledků se dozví o existenci skutečností
odůvodňujících rozvázání pracovního poměru výpovědí. V posuzovaném případě se
tak zaměstnavatel dozvěděl o důvodu k výpovědi z pracovního poměru až na
základě provedeného monitoringu dne 19. 12. 2016.
21. Protože bylo dovolání shledáno přípustným, posuzoval dovolací soud
ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. námitky žalobkyně, že odvolací soud
nedoplnil dokazování o navržené doplnění znaleckého posudku Ing. Jelínka. Ze
spisu vyplývá, že soud prvního stupně doručil zástupci žalobkyně výpis dat
(dokument označený jako „2_Jančekova_výpis prohlížení internetu“) dne 31. 5.
2021. Dne 28. 6. 2021 se konalo poslední jednání před soudem prvního stupně,
při kterém byl mimo jiné čten k důkazu znalecký posudek Ing. Jelínka. Zástupce
žalobkyně po provedení důkazu navrhl „doplnění znaleckého posudku znalce
Jelínka jeho výslechem“ a soud poté seznámil účastníky se svým závěrem o „zcela
obecných závěrech“ tohoto posudku. Po poučení podle § 119a odst. 1 o. s. ř.
zástupce žalobkyně trval na „provedení důkazu výslechem znalce Jelínka“. Z
takto zaznamenaného průběhu jednání nevyplývá, že by žalobkyně navrhovala
doplnění znaleckého zkoumání pro posouzení určité konkrétní otázky, a už vůbec
ne, že by se takové doplnění mělo týkat výše uvedeného výpisu dat.
22. K námitce žalobkyně, že takový důkazní návrh měl sloužit ke
zpochybnění věrohodnosti již provedených důkazů (znaleckého posudku Ing.
Fialy), je nutné připomenout závěry judikatury, že nejde o zpochybnění
věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti
rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či
navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak
ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů.
Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník
nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění
skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na
základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup
neodpovídá požadavkům § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003).
Žalobkyně přitom ani v odvolání, ani za odvolacího řízení netvrdila žádné
skutečnosti, pro které by navrhované doplnění znaleckého posudku mělo
zpochybnit právě věrohodnost znaleckého posudku dříve provedeného. Odvolací
soud tedy tím, že nedoplnil dokazování o doplnění znaleckého posudku Ing.
Jelínka, nezpůsobil vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
23. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl
postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud
dovolání žalobkyně ve věci samé podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s.
ř. zamítl.
24. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
dovolání žalobkyně bylo ve věci samé zamítnuto, a žalobkyně je proto povinna
nahradit žalované náklady potřebné k bránění práva.
25. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl
k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb
stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§
151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání
náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani
okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle
ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2
část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně
pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší
soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu
odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem
projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté
advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS
3559/15]; tomu odpovídá paušální sazba ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální
sazby odměny advokáta vznikly žalované náklady spočívající v paušální částce
náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované,
advokát JUDr. David Borovec, vykonává advokacii v obchodní společnosti, která
je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované vznikly,
rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč (§ 137 odst. 3, § 151
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
26. Žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v
celkové výši 6 413 Kč k rukám advokáta JUDr. Davida Borovce, který žalovanou v
dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci
rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu