21 Cdo 2413/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v
právní věci žalobkyně V. V., proti žalovanému Družba, stavebnímu bytovému
družstvu se sídlem v Brně, Kapucínské náměstí č. 100/6, IČO 00047708,
zastoupenému JUDr. Evou Rujbrovou, advokátkou se sídlem v Brně – Komíně,
Ulrychova č. 845/5, o 1.326.608,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 245/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2011 č. j. 15 Co 130/2011-370, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
24.495,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobkyně se – poté, co u Městského soudu v Brně podala dne 23. 10. 2000 žalobu
o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 19.
10. 2000 a o náhradu mzdy „za dobu od 20. 10. 2000“ ve výši, „jak bude
rozsudkem stanovena“, co usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2001 č.
j. 49 C 201/2000-68 byla „věc o náhradu mzdy“ vyloučena k samostatnému řízení
vedenému pod sp. zn. 49 C 245/2001 a co žalobu o náhradu mzdy doplnila o
uvedení její výše a následně se souhlasem soudu změnila - domáhala, aby jí
žalovaný zaplatil na náhradě mzdy za dobu od 20. 10. 2000 do 7. 11. 2005 (v
době od 1. 1. 2001 do 7. 11. 2005 ve „valorizované“ výši) 1.326.608,- Kč s
úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedla. Žalobu zdůvodnila
zejména tím, že s ní žalovaný, u něhož vykonávala práci vedoucí oddělení
převodu bytů, neplatně rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením ze dne 19.
10. 2000 a že dopisem ze dne 20. 10. 2000 sdělila žalovanému, že trvá na tom,
aby ji i nadále zaměstnával, ale že žalovaný jí pokračovat v práci neumožnil.
Žalovaný vznesl námitku promlčení nároku žalobkyně na náhradu mzdy „za období
červenec 2001 až prosinec 2002 včetně“. Současně požádal, aby žalobkyni nebyla
přiznána náhrada mzdy za dobu přesahující šest měsíců, protože žalobkyně
pracovala u žalovaného v období od 1. 10. 1997 do 31. 8. 2003 ve vedlejším
pracovním poměru jako uklízečka a „měla možnost navýšit svůj pracovní úvazek a
tím i dosáhnout vyššího výdělku“, protože v době, za kterou požaduje náhradu
mzdy, byla též „evidována jako podnikatelka podnikající podle živnostenského
zákona“, protože jí žalovaný nemohl od 1. 4. 2001 přidělovat práci podle
pracovní smlouvy, neboť pracovní místo žalobkyně bylo k tomuto datu na základě
organizační změny zrušeno, a protože po právní moci rozsudku soudu, jímž byla
určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vyplatil žalobkyni
odstupné ve výši 97.948,- Kč, za což žalobkyně „přislíbila vstřícný postoj při
likvidaci svých peněžních nároků vůči žalovanému za období let 2000 – 2005“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 10. 2006 č. j. 49 C 245/2001-131
doplněným rozsudkem ze dne 4. 1. 2007 č. j. 49 C 245/2001-150 zastavil řízení
ohledně částky 364.200,- Kč s úroky z prodlení (z důvodu zpětvzetí žaloby o
náhradu mzdy za dobu od 13. 8. 2001 do 13. 1. 2003), uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni 106.080,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek
a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu co do 856.328,- Kč s úroky z prodlení a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze
zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2003 č. j. 49 C
201/2000-125 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2005
č. j. 15 Co 114/2004-144 bylo pravomocně určeno, že okamžité zrušení pracovního
poměru provedené dopisem žalovaného ze dne 19. 10. 2000 je neplatné, že
žalobkyně sdělila dopisem ze dne 20. 10. 2000 žalovanému, že trvá na svém
dalším zaměstnávání, že průměrný výdělek žalobkyně před neplatným rozvázáním
pracovního poměru byl 17.680,- Kč a že pracovní poměr mezi žalobkyní a
žalovaným skončil dne 12. 12. 2005. Dospěl k závěru, že žalobkyně má nárok na
náhradu mzdy podle ustanovení § 61 zákoníku práce pouze za dobu šesti měsíců,
neboť byla „na část pracovního úvazku u žalovaného zaměstnána jako uklízečka“ a
„mohla podnikat jako podnikatelka podle živnostenského oprávnění v předmětu
činnosti správa nemovitostí, úklid bytových a nebytových prostor a činnost
účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 8. 2009 č. j. 15
Co 304, 306/2007-189 zrušil rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení s
doplňujícím rozsudkem“ ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů
řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek soudu prvního
stupně shledal nepřezkoumatelným, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, zda a
jak se soud prvního stupně „vypořádal s uplatněnými nároky žalobkyně z různých
právních titulů“ (žalobkyně se podle názoru odvolacího soudu domáhala vedle
nároku na náhradu mzdy též náhrady škody, která jí vznikla tím, že žalovaný jí
po dobu 5 let neumožnil „nastoupit do pracovního poměru, přičemž mzda ve funkci
jí vykonávané byla v tomto období několikrát valorizována“). Vytknul soudu
prvnímu stupně, že při stanovení průměrného výdělku žalobkyně vycházel ze
shodných tvrzení účastníků, ačkoliv jde o právní otázku, a vyslovil názor, že o
snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující šest měsíců by „mohlo
být uvažováno například za situace, pokud by zaměstnanec pracoval za podmínek
obdobných či výhodnějších než ve svém původním pracovním poměru“, a že práci
uklízečky nelze považovat za práci rovnocennou původnímu zaměstnání žalobkyně.
Odvolací soud uvedl, že bylo na žalovaném, aby prokázal své tvrzení, že
žalobkyně má „dostatečný“ jiný příjem z práce uklízečky a z podnikání.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2010 č. j. 49 C 245/2001-345
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 806.350,- Kč s úroky z prodlení
ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl žalobu v části, v níž se
žalobkyně domáhala zaplacení úroků z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež
soud prvního stupně rovněž rozvedl, zastavil řízení co do částky 49.978,- Kč „i
se zákonným úrokem z prodlení“ (z důvodu zpětvzetí žaloby v této části) a
rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni
49.797,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Havlíčka, na soudním poplatku
36.500,- Kč a na náhradě nákladů řízení státu „prostřednictvím účtárny
Městského soudu v Brně“ 2.442,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit na
náhradě nákladů řízení státu „prostřednictvím účtárny Městského soudu v Brně“
1.108,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobkyni náleží náhrada
mzdy i za dobu přesahující šest měsíců, neboť žalovaný neprokázal, že žalobkyně
v rozhodné době „neměla zájem zajistit si jiné zaměstnání“, ani že by měla
příjem z podnikatelské činnosti nebo že by tuto činnost vykonávala anebo že by
byla jinde zaměstnána; naopak měl za prokázané, že žalobkyně o jiné zaměstnání
usilovala a sama si je aktivně hledala. Shledal, že při průměrném hodinovém
výdělku žalobkyně ke dni 1. 10. 2000 ve výši 102,- Kč žalobkyni přísluší na
náhradě mzdy 638.112,- Kč a na náhradě škody „z titulu valorizovaného výdělku“
177.307,- Kč (rozdíl mezi „zjištěnou valorizovanou náhradou mzdy a náhradou
mzdy za neplatné skončení pracovního poměru“).
K odvolání žalobkyně a žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 6.
2011 č. j. 15 Co 130/2011-370 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v
níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 629.043,- Kč, změnil jej v
části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 177.307,- Kč, tak, že
žaloba se co do této částky zamítá, a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro snížení nebo
nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni za dobu přesahující šest měsíců, neboť nebylo
prokázáno, že by žalobkyně „pracovala či měla příjem za obdobných či
výhodnějších podmínek jako v původním pracovním poměru“, ani že by měla
„jakékoliv jiné relevantní příjmy“ (práci uklízečky odvolací soud neshledal
srovnatelnou s původním zaměstnáním žalobkyně u žalovaného); naopak žalobkyně
prokázala, že její živnostenské oprávnění bylo v rozhodné době zrušeno a že se
u různých právnických osob bezvýsledně ucházela o zaměstnání. Shledal, že
žalobkyni přísluší za dobu od 21. 4. 2001 do 7. 11. 2005 (s výjimkou doby od
28. 7. 2001 do 31. 12. 2002, ve vztahu k níž žalovaný vznesl námitku promlčení)
náhrada mzdy ve výši 664.584,- Kč; rozsudek soudu prvního stupně však potvrdil
jen co do přiznané částky 629.043,- Kč, které se žalobkyně za uvedené období
domáhala, neboť tímto rozsahem uplatněného nároku byl vázán. Naproti tomu
neshledal, že by byly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ve
výši 177.307,- Kč spočívající v rozdílu mezi poskytnutou náhradou mzdy a
„valorizací“ mzdy žalobkyně, pokud by jí byla „řádně přidělována práce“.
Zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části, ve které bylo rozhodnuto o
úrocích z prodlení, odvolací soud odůvodnil nepřezkoumatelností rozhodnutí v
této části.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 6. 12. 2011 č. j. 49 C 245/2001-407
doplněným rozsudkem ze dne 8. 11. 2012 č. j. 49 C 245/2001-446 uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na úroku z prodlení 165.270,- Kč,
žalobu co do úroku z prodlení ve výši 6.249,72 Kč zamítl a rozhodl, že
žalobkyni se odnímá osvobození od soudních poplatků, že žalovaný je povinen
zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 24.301,- Kč a 9,72 Kč k rukám
advokáta JUDr. Josefa Havlíčka a státu 1.967,- Kč a že žalobkyně je povinna
zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 1.583,- Kč a soudní poplatek 53.070,-
Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 3. 2013 č. j. 15
Co 161/2012-455 změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení“ s doplňujícím
rozsudkem tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úroky z
prodlení za dobu od 13. 7. 2001 do 17. 8. 2011 ve výši 165.325,52 Kč, žalobu co
do úroku z prodlení ve výši 6.194,20 Kč zamítl a rozhodl, že žalobkyni se
neodnímá osvobození od soudních poplatků, že žalovaný je povinen zaplatit „ČR -
Městskému soudu v Brně“ na náhradě nákladů řízení 2.875,50 Kč a na soudním
poplatku 29.563,- Kč a že „ČR - Městskému soudu v Brně“ se nepřiznává náhrada
nákladů řízení ve výši 674,50 Kč; současně uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 170.611,- Kč k rukám
advokáta JUDr. Josefa Havlíčka.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2011 č. j. 15 Co
130/2011-370 podal žalovaný dovolání. Namítá, že soudy neměly žalobkyni přiznat
náhradu mzdy za období přesahující šest měsíců, neboť „žalobkyně nebyla aktivní
při shánění nového zaměstnání“, „žalobkyní předložená potvrzení o nemožnosti
zaměstnání jsou neurčitá, když neobsahují pracovní zařazení ani možnou mzdu“, v
rozhodné době žalobkyně měla živnostenská oprávnění, z nichž některá
„bezdůvodně nevyužila“, a na základě živnostenského oprávnění vykonávala
činnost „správa a údržba nemovitostí“, žalobkyně „mohla sama ukončit vedlejší
pracovní poměr (pozice uklízečky), následně se nechat zapsat do evidence
uchazečů o práci na úřadu práce, čímž by zcela jistě pobírala dávky v
nezaměstnanosti vyšší“, a „žalobkyně nepředložila důkaz o tom, že by bylo
evidována na úřadu práce nebo že by se na úřad práce nějakým způsobem
obrátila“. Podle názoru žalovaného bylo za těchto okolností, jakož i s
přihlédnutím k tomu, že „pracovní pozice žalobkyně byla zrušena“ a že by s ní
proto musel být rozvázán pracovní poměr výpovědí pro nadbytečnost, přiznání
náhrady mzdy žalobkyni „v plné výši“ v rozporu s ustanovením § 7 odst. 2
zákoníku práce, podle něhož nesmí být výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatel vytýká soudům, že při rozhodování o náhradě mzdy za dobu přesahující
šest měsíců nepřihlédly k tomu, že při rozvázání pracovního poměru účastníků
dohodou ze dne 12. 12. 2005 byla žalobkyni zaplacena náhrada mzdy za měsíce
prosinec 2005 až únor 2006 ve výši 73.461,- Kč, náhrada mzdy za nevyčerpanou
dovolenou za rok 2000 ve výši 6.936,- Kč a odstupné ve výši 97.948,- Kč.
Žalovaný má za to, že soudy nedostály své povinnosti „prozkoumat všechny
skutečnosti rozhodné pro aplikaci ustanovení § 61 odst. 2 zákoníku práce“ a že
všechna tvrzení žalobkyně, která „nebyla ani schopna objasnit“, z jakých příjmů
po celé předmětné období žila, jsou „pouze účelová k tomu, aby získala od
žalovaného předmětnou náhradu mzdy v plné výši“. Žalovaný navrhl, aby dovolací
soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo „odmítnuto, resp. zamítnuto“,
neboť námitky dovolatele nejsou skutkově ani právně opodstatněné a rozsudky
soudů obou stupňů žalobkyně považuje za správné. Žalobkyně zdůrazňuje, že v
rozhodné době hledala jiné zaměstnání, avšak bez výsledku, a že neměla příjmy
ani z podnikání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné,
dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že žalovaný se
žalobkyní, která u žalovaného pracovala v pracovním poměru jako vedoucí
oddělení převodu bytů a ve vedlejším pracovním poměru jako uklízečka v rozsahu
pracovní doby 90 hodin měsíčně, dopisem ze dne 19. 10. 2000 okamžitě zrušil
pracovní poměr. Žalobkyně dne 20. 10. 2000 sdělila žalovanému, že trvá na tom,
aby ji žalovaný dále zaměstnával. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20.
11. 2003 č. j. 49 C 201/2000-125 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně
ze dne 23. 8. 2005 č. j. 15 Co 114/2004-144, které nabyly právní moci dne 7.
11. 2005, bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že
žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobkyní dopisem ze dne 19. 10.
2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968
Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č.
111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb.,
č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992
Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č.
138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb. a č. 155/2000
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „zák.
práce“).
Podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci
neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve
zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho
dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Ustanovení § 61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního
poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání
pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době,
které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto
u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí
soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby,
než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní
poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního
poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o
určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl
a jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy (§ 61 odst. 1 zák. práce).
Náhrada mzdy, která zaměstnanci náleží podle ustanovení § 61 odst. 1 zák.
práce, je vyvolána tím, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního
poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v
rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci
práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho
zaměstnavatel dále zaměstnával. Poskytnutí náhrady mzdy je tedy důsledkem
nesplnění povinnosti ze strany zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci trvajícímu
na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, práci podle pracovní smlouvy.
Náhrada mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu
mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel
v rozporu s ustanovením § 35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci,
k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby
zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu
zaměstnavatele.
Rozsah náhrady mzdy příslušející zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního
poměru zaměstnavatelem je – jak vyplývá z ustálené soudní judikatury (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo
1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 12. 1975 sp. zn. 4 Cz
42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1977, nebo bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z
neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce,
sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2004) - odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil
zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové
oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne,
kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní
moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až
do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti
rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru
jiným způsobem.
Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou
by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na
žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně
snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém
rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde
zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu
se do práce nezapojil.
Základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady
mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce je skutečnost, zda zaměstnanec
byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele,
popřípadě zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu.
Významné při tom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do
práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které
lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon
práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z
hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo
sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí
bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce
denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro
zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné
obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci,
která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je
sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance
výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za
vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K
přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61
odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li
možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil
nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného
zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než
by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou
povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl
zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za
kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v
souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po
zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního
poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to
vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce
nepřiznána. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší
výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele
za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce
podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady
mzdy, ale ani k jejímu snížení.
Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec sice nebyl po neplatném
rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, ale začal
vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet) podnikatelskou činnost. Protože
rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem výdělku, může soud k přiměřenému
snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61 odst. 2 zák.
práce v tomto případě přistoupit jen tehdy, je-li možné dovodit, že zaměstnanec
vykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo
dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby
zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1511/2011 a bod V.
již zmíněného Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z
neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 zákoníku práce,
sp. zn. Cpjn 4/2004).
V projednávané věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku -
při rozhodování o důvodnosti požadavku žalovaného, aby žalobkyni nebyla
přiznána náhrada mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru za dobu
přesahující 6 měsíců podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, z výše uvedených
závěrů ustálené judikatury soudů vycházel. Na základě výsledků provedeného
dokazování důvodně akcentoval, že v rozhodném období měla žalobkyně příjem jen
z práce uklízečky ve vedlejším pracovním poměru u žalovaného, ohledně níž v
souladu se zákonem dovodil, že se nejedná o práci vykonávanou za podmínek v
zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měla při výkonu práce vedoucí
oddělení převodu bytů, nehledě k tomu, že příjem z práce uklízečky žalobkyně
měla i před neplatným rozvázáním pracovního poměru.
Pro posouzení, zda v případě žalobkyně jsou splněny podmínky pro snížení nebo
nepřiznání náhrady mzdy, není významné, zda žalobkyně vyvíjela aktivitu k tomu,
aby si zajistila jiné příjmy, popřípadě zda byla evidována u úřadu práce jako
uchazečka o zaměstnání, neboť k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání
náhrady mzdy žalobkyni, která se po neplatném rozvázání pracovního poměru
žalovaným nezapojila do práce u jiného zaměstnavatele, by soud mohl přistoupit
– jak vyplývá z výše uvedeného - jen tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení
všech okolností případu dovodit, že žalobkyně měla objektivní (skutečnou)
možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě
rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měla při výkonu práce vedoucí
oddělení převodu bytů podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou
povinnost přidělovat jí tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů
nevyužila; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce
ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování
zaměstnání, zákon možnost snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy nespojuje.
Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti rovněž na skutečnost, že žalobkyně
měla živnostenská oprávnění, z nichž některá „bezdůvodně nevyužila“, pak
přehlíží, že zaměstnanci nemůže jít bez dalšího k tíži, že si za účelem
podnikání zajistí živnostenské oprávnění; rozhodující z hlediska ustanovení §
61 odst. 2 zák. práce je, zda vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou
činnost za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl
při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou
povinnost přidělovat mu tuto práci; to však v případě žalobkyně z výsledků
dokazování nevyplynulo.
Uplatnění nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního
poměru účastníků okamžitým zrušením ze strany žalovaného za dobu přesahující 6
měsíců nelze pokládat za zneužití výkonu práva žalobkyně na újmu žalovaného ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k
uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně
opačným postavením účastníků pracovněprávního vztahu, vyplývá, že výkon
subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za
následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako
rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby
nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože
stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba,
vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur“, považovat chování,
které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, za dovolené i tehdy, je-li
jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy
na straně dalšího účastníka právního vztahu. Jestliže však jeden z účastníků
pracovněprávního vztahu sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím
realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka
pracovněprávního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva
závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který
mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení
výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby
bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší
následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v
souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat
právo, ale poškodit jiného, neboť jeden z účastníků pracovněprávního vztahu je
v rozporu s ustálenými dobrými mravy přímo veden úmyslem způsobit druhému
účastníku pracovněprávního vztahu újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a
účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska
jednajícího bez významu. Toto zneužití výkonu subjektivního práva (označované
rovněž jako šikana), kdy je výkon práva ve skutečnosti toliko prostředkem
umožňujícím poškodit jiného účastníka pracovněprávních vztahů, ustanovení § 7
odst. 2 zák. práce nepřipouští (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn
pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
V projednávané věci žalovaný přistoupil k rozvázání pracovního poměru se
žalobkyní okamžitým zrušením, neboť měl za to, že žalobkyně porušila pracovní
kázeň zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zák.
práce. Protože soud pravomocným rozhodnutím vyhověl žalobě o určení neplatnosti
tohoto rozvázání pracovního poměru podané žalobkyní a protože žalobkyně
oznámila písemně žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával, její
pracovní poměr trval i nadále a žalovaný, který žalobkyni přes toto její
oznámení nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy, byl povinen – jak vyplývá z
výše uvedeného - poskytnout jí náhradu mzdy ode dne, kdy oznámila žalovanému,
že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o
neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, a nikoliv jen za dobu prvních
6 měsíců. Protože z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalobkyně byla při
uplatnění nároku na náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců vedena přímým
úmyslem poškodit žalovaného (způsobit mu újmu), aniž by pro ni bylo primárně
významné dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného ustanovením § 61 odst. 1
zák. práce, nemůže být toto její jednání zneužitím výkonu práva na újmu
žalovaného ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce. Nelze též přehlédnout,
že žalovaný mohl kdykoli v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního
poměru ukončit dobu, za kterou žalobkyni přísluší náhrada mzdy, tím, že by jí
umožnil pokračovat v práci. K závěru o zneužití výkonu práva žalobkyně na újmu
žalovaného nemůže vést ani okolnost, že pracovní místo vedoucí oddělení převodu
bytů, které žalobkyně u žalovaného zastávala, bylo poté, co s ní žalovaný
neplatně rozvázal pracovní poměr, zrušeno, neboť v takovém případě byl žalovaný
oprávněn rozvázat pracovní poměr se žalobkyní výpovědí pro nadbytečnost podle
ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák. práce, kterou jí mohl dát i před
pravomocným skončením sporu účastníků o neplatnost okamžitého zrušení
pracovního poměru.
Z hlediska nároku žalobkyně na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního
poměru okamžitým zrušením ze dne 19. 10. 2000 za dobu přesahující 6 měsíců je
též bez významu, že při rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou ze dne
12. 12. 2005 byla žalobkyni zaplacena náhrada mzdy za měsíce prosinec 2005 až
únor 2006 ve výši 73.461,- Kč, náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok
2000 ve výši 6.936,- Kč a odstupné ve výši 97.948,- Kč, neboť se jedná o jiné
nároky, které se zakládají na jiných skutečnostech a se kterými zákon možnost
snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru
nespojuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání
žalovaného bylo zamítnuto, a žalovaný je proto povinen nahradit žalobkyni
náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení, vzniklých žalobkyni v
souvislosti se sepsáním jejího vyjádření k dovolání advokátem, dovolací soud
přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle
sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním
předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde
o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o. s.
ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo
postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně
(§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000
Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta
stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního
soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud
České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího
řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze
a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby
poskytnuté advokátem ve výši 24.195,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny
advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů
ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů). Náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady
k nákladům řízení nepatří, neboť JUDr. Josef Havlíček, který žalobkyni v době
podání vyjádření k dovolání žalovaného jako advokát zastupoval (podle údajů v
seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou byl z tohoto seznamu následně
vyškrtnut), v rozporu s ustanovením § 14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů neprokázal, že je plátcem této daně. Žalovaný je povinen
náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 24.495,- Kč žalobkyni zaplatit
do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2014
JUDr.
Jiří Doležílek
předseda
senátu