21 Cdo 1511/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobkyně Ing. E. M., zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v
Brně, Antonínská č. 2, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Margit
Beranovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova č. 6/8, o náhradu mzdy,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 239/99, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2010 č.j. 15 Co
448/2009-328, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
18.420,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jiřího
Hrubana, advokáta se sídlem v Brně, Antonínská č. 2.
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaný
zaplatil 266.656,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 1.1.1997 do zaplacení. Žalobu
odůvodnila tím, že žalovaný, pro kterého na základě pracovní smlouvy uzavřené
na dobu neurčitou vykonávala od 16.8.1992 práci „zástupce pro stavební činnost,
administrativní práce, tlumočení“ v Brně na ul. Nerudova č. 10, s ní dopisem ze
dne 29.4.1994 okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení § 53 odst. 1
písm. b) zák. práce z důvodu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem,
které bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16.1.2002 č.j. 15 Co
575/99-102 pravomocně shledáno neplatným. Vzhledem k tomu, že žalobkyně dne
3.5.1994 doporučeným dopisem oznámila žalovanému, že trvá na dalším
zaměstnávání, „je přesvědčena, že od tohoto dne jsou v jejím případě splněny
zákonné podmínky § 61 odst. 1 zák. práce“ pro přiznání náhrady mzdy až do
31.12.1996, kdy začala intenzivněji podnikat a „má za to, že se vydala již
vlastní cestou“. Do té doby však „byla její finanční situace bez příjmů od
žalovaného velmi tíživá, její životní úroveň a životní úroveň celé její rodiny
výrazným způsobem poklesla“, když „přes veškerou snahu“ nebyla schopna najít
odpovídající zaměstnání, a to především kvůli tomu, jakým způsobem s ní
žalovaný ukončil pracovní poměr. Po žalovaném proto požadovala náhradu mzdy za
období 32 měsíců ve výši jejího průměrného výdělku, který „činil v rozhodném
období 8.333,- Kč“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.10.2005 č.j. 49 C 239/99-170 uložil
žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 49.998,- Kč, žalobu „ve zbytku“ ohledně
částky 216.658,- Kč s úroky z prodlení zamítl a rozhodl, že žalobkyně povinna
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 55.201,- Kč k rukám advokáta
JUDr. Jiřího Veselého a „na náhradě nákladů řízení státu 78,- Kč“. Ve věci samé
dospěl k závěru, že žalobkyně, s níž žalovaný dne 29.4.1994 neplatně okamžitě
zrušil pracovní poměr a která dopisem ze dne 2.5.1994 oznámila žalovanému, že
trvá na dalším zaměstnávání, má právo na náhradu mzdy podle ustanovení § 61
odst. 1 zák. práce pouze za šest měsíců „od května do října 1994“ ve výši
průměrného výdělku 8.333,- Kč měsíčně, kterou žalobkyně „uplatnila“ v žalobě a
žalovaný „s touto částkou souhlasil“, byť „soud má za prokázáno, že průměrný
měsíční výdělek žalobkyně činil podle § 17 odst. 1 a 2 zákona o mzdě částku
9.172,- Kč“. „Ve zbytku“ soud prvního stupně žalobu zamítl s poukazem na
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce „z toho důvodu, že žalobkyně v rozhodné době
měla živnostenské oprávnění, na základě kterého podnikala, dále měla na základě
uzavřené smlouvy s německou firmou GÜSE výhradní zastoupení pro Českou
republiku v zásobování zbožím této firmy od roku 1992 téměř 10 let“, a kromě
toho „byla zaměstnána na 7,5 hod. týdně firmou Čtyřlístek s.r.o. a na 100 hod.
ročně firmou GATE s.r.o.“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze 8.1.2008 č.j. 15 Co
334/2006-198 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavé části výroku I. ohledně
povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 216.658,- Kč a ohledně 21% úroku z
prodlení z částky 266.565,- Kč od 1.1.1997 do zaplacení“ a ve výrocích o
nákladech řízení účastníků a státu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně
„zcela zásadní procesní pochybení“ spočívající v tom, že, ačkoli žalobkyně již
v původní žalobě spolu s neplatností okamžitého zrušení pracovního poměru
„zcela jasně a nezaměnitelně“ uplatnila i nárok na náhradu mzdy, přesto byla
usnesením soudu prvního stupně vyzvána k opravě a doplnění žaloby, na které
žalobkyně reagovala podáním ze dne 15.10.2003, ve kterém „vylíčila původně
zcela jasně uvedené rozhodující skutečnosti poněkud jinak“ (namísto průměrného
výdělku ve výši 9.172,- Kč vycházela z částky 8.333,- Kč). Na tuto procesní
situaci však soud prvního stupně nijak nereagoval a „disproporci, která vznikla
mezi původně uplatněným návrhem a podáním žalobkyně ze dne 15.10.2003“,
postupem podle ustanovení § 95 a § 96 o.s.ř. neodstranil. Kromě toho odvolací
soud „upozornil“ soud prvního stupně, aby v dalším řízení neopomenul, že při
zjišťování výše průměrného výdělku „nemůže vyjít ze shodných tvrzení účastníků“
a že při rozhodování podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce o snížení, příp.
nepřiznání náhrady mzdy není podstatná sociální situace žalobkyně, ale to, zda
byla žalobkyně v mezidobí někde zaměstnána, jakou práci tam konala, jakého
výdělku tam dosáhla, příp. z jakého důvodu se do práce nezapojila.
Městský soud v Brně (poté, co připustil změnu žaloby podle podání žalobkyně ze
dne 15.10.2003) rozsudkem ze dne 9.4.2009 č.j. 49 C 239/99-267 uložil
žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 24.999,- Kč, „ve zbytku, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobkyni částku 241.657,- Kč a úrok z prodlení ve výši 21% z
částky 266.565,- Kč od 1.1.1997“, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je
povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 121.360,- Kč k rukám
advokátky JUDr. Margit Beranové a na náhradě nákladů řízení státu 3.267,- Kč a
že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 338,- Kč. Po
doplnění řízení soud prvního stupně (kromě již pravomocně přiznané náhrady mzdy
za prvních šest měsíců) přiznal žalobkyni náhradu mzdy „ještě za další 3
měsíce“ (od 1.11.1994 do 31.1.1995 v požadované výši 8.333,- Kč měsíčně) „z
toho důvodu, že na toto období měla žalobkyně živnostenské oprávnění a dohodu o
výhradním zastoupení (firmy GÜSE)“ a že „pracovní smlouvu s firmou Čtyřlístek
s.r.o. odmítla uzavřít na období únor 1995 a dále“. Za další období od 1.2.1995
pak náhradu mzdy žalobkyni nepřiznal proto, že „žalobkyně v tomto období měla
živnostenský list, podnikala, nenahlásila se a nebyla vedena na Úřadě práce
jako zájemce o zaměstnání (podle vyjádření žalobkyně z důvodu, aby nepřišla o
výhradní zastoupení pro firmu GÜSE) a s eventuelním zájemcem o zaměstnání
(firmou Čtyřlístek s.r.o.) neuzavřela pracovní poměr v plném rozsahu, jak
mohla“, ale „pouze na 7,5 hod. týdně“, přičemž „řádně nevysvětlila, proč v této
firmě nepracovala ve větším rozsahu“. Soud prvního stupně proto „ve zbytku“
žalobu zamítl, když „část nároku, to v rozsahu 8 měsíců“ spolu úroky z prodlení
z celé jistiny, o něž žalobkyně podáními ze dne 15.10.2003 a 20.4.2005
rozšířila svůj původní požadavek, byla navíc k námitce žalovaného promlčena.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.11.2010 č.j. 15 Co 448/2009-328 změnil rozsudek soudu prvního stupně „v části napadeného
výroku I.“ tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 170.130,- Kč, „v
další napadené části zamítavého výroku I. ohledně částky 46.528,- Kč a ohledně
úroků z prodlení ve výši 21% z částky 266.656,- Kč od 1.1.1997 do zaplacení“
tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 141.241,75 Kč k rukám advokáta
Mgr. Jiřího Hrubana a „ČR – Městskému soudu v Brně“ na náhradě nákladů řízení
2.275,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit„ ČR – Městskému soudu v Brně“ na
náhradě nákladů řízení 1.225,- Kč. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že
„znovu v napadeném rozsudku rozhodoval o částce 266.656,- Kč, aniž přihlédl k
již pravomocnému rozhodnutí o zaplacení částky 49.999,- Kč“. Protože zamítavým
výrokem soudu prvního stupně „byl vyčerpán celý (zbývající) předmět řízení“,
odvolací soud „přezkoumával napadený rozsudek ve vztahu k částce 216.658,- Kč s
21% úrokem z prodlení z částky 266.656,- Kč od 1.1.1997 do zaplacení“, o níž
dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Ve věci samé odvolací soud vycházel ze
zjištění, že žalobkyně měla uzavřeny dohody o pracovní činnosti (na provádění
projektových prací a prací s tím souvisejících) se společností Čtyřlístek spol. s r.o. na období od 1.3.1995 do 30.6.1995 „na sjednanou pracovní dobu 7,5
hodin“ s odměnou 17,- Kč za hodinu a až 65% prémií, a dále na období od
2.1.1996 do 31.5.1996 s týdenní pracovní dobou nepřesahující 21,5 hodiny s
odměnou 21,- Kč za hodinu a až 65% prémií; kromě toho žalobkyně na základě
živnostenského listu (vystaveného dne 9.3.1993) vykonávala činnosti podle
odbytové smlouvy ze dne 18.11.1994 jako prodejce zajišťující odbyt dohodnutého
prodejního programu německé firmy GÜSE a podle dohody o provedení práce ze dne
3.10.1994 za sjednanou odměnu 2.100,- Kč provedla pasportizaci zeleně v
areálech VÚT v Brně. Podle znaleckého posudku Ing. Jaroslava Zlatohlávka
žalobkyně „za dobu od 3.1.1994 do konce roku 1994 dosáhla příjmu pravděpodobně
ve výši 1.728,- Kč, v období roku 1995 nedosáhla žádných příjmů, resp. její
celkové vykázané příjmy byly nižší než výdaje na podnikatelskou činnost, a v
roce 1996 ze stejných důvodů nedosáhla žádných příjmů“.
Za tohoto stavu, kdy
žalovaný „v řízení zejména tvrdil“, že žalobkyně nebyla vedena na úřadu práce
jako uchazečka o zaměstnání a že „nelze přičítat k jeho tíži, že žalobkyně (ač
je vysokoškolsky vzdělaná osoba s dlouholetou praxí) dosahovala ze svého
podnikání pouze symbolických příjmů“, má odvolací soud za to, že žalovaný přes
poučení soudu „nesplnil povinnost tvrzení a důkazní o tom, že se žalobkyně
mohla zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo
v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu
sjednanému pro výkon práce, a to za podmínek rovnocenných nebo dokonce
výhodnějších, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy“ u
žalovaného, přičemž podle názoru odvolacího soudu „obecné tvrzení o tom, že
žalobkyně nevyvinula dostatečnou aktivitu k tomu, aby mohla zaměstnání získat,
není z hlediska ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce dostatečné“. Vzhledem k
uvedenému dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „důvody k
přiznání náhrady mzdy po skončení pracovního poměru za dobu delší než 6 měsíců
byly v daném konkrétním případě splněny“, když – jak zdůraznil - „žalobkyně v
řízení prokázala, že nepracovala ani nepodnikala za podmínek v zásadě
rovnocenných s podmínkami, které by měla při výkonu práce podle pracovní
smlouvy, a žalovaný neprokázal, že by za těchto podmínek pracovat, případně
podnikat mohla“. Protože „nebyly dány dle názoru odvolacího soudu ani důvody
pro snížení náhrady mzdy, neboť výdělek žalobkyně ve vymezeném období nebyl
pravidelný a jeho výše byla oproti mzdě dosahované u žalovaného spíše
symbolická“, přiznal žalobkyni náhradu mzdy za období od listopadu 1994 v
rozsahu sníženém o částku 46.528,- Kč, ohledně níž (a také úroků z prodlení)
byl nárok žalobkyně promlčen, a „zavázal žalovaného k zaplacení částky
170.130,- Kč“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu „dle
ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř“. Vyslovil nesouhlas s názorem odvolacího
soudu o tom, že žalovaný nesplnil povinnost tvrzení a důkazní o tom, že se
žalobkyně mohla zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon
práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné
místu sjednanému pro výkon práce, a to za podmínek rovnocenných nebo dokonce
výhodnějších, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy. Podle názoru
žalovaného „bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že žalobkyně
odmítla nastoupit do fy Čtyřlístek s.r.o. na plný úvazek, nenahlásila se na
Úřad práce jako zájemce o zaměstnání, neboť, jak sama uvedla, nechtěla přijít o
výhradní zastoupení fy GÜSE“, a „navíc většinu rozhodného období pobývala mimo
ČR v zahraničí v SRN“. Dále zdůraznil, že žalobkyně měla od roku 1992
živnostenské oprávnění a byla vlastnicí rozsáhlých zemědělských pozemků, a tedy
„měla všechny podmínky pro podnikání v oboru zemědělství“. S ohledem na
judikaturu dovolacího soudu poukázal rovněž na skutečnost, že „žalobkyně je
vysokoškolsky vzdělaná osoba s dlouholetou praxí, bez zdravotního omezení“, a
tudíž „nelze přičítat k tíži zaměstnavatele, že při svém podnikání dosahovala
symbolických příjmů“. Za tohoto stavu podle názoru dovolatele „nelze chování
žalobkyně hodnotit jako korektní vůči zaměstnavateli, neboť je zřejmé, že tato
vědomě a účelově zanedbávala možnost vydělat si odpovídající finanční částky“.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaného bylo „jako zjevně bezdůvodné“
odmítnuto, příp. zamítnuto, neboť podle jejího názoru nelze argumentaci
žalovaného, „která nepřináší žádná nova“, považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř
dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se
žalobkyně domáhá náhrady mzdy, která jí měla vzniknout v letech 1994 až 1996 –
podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj.
přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č.
1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb.,
o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve
znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 61 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou
výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební
době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále
zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen
poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši
průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším
zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo
kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Rozvázání pracovního poměru výpovědí nebo jiným zákonem stanoveným způsobem je
neplatné, jen jestliže jeho neplatnost byla určena pravomocným soudním
rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní
judikatura, roč. 1997).
Podle ustálené judikatury náhrada mzdy poskytovaná podle ustanovení § 61 odst.
1 zák. práce je důsledkem neplnění povinností zaměstnavatele, který je povinen
přidělovat zaměstnanci trvajícímu na tom, aby ho dále zaměstnával, práci podle
ustanovení § 35 odst.1 písm. a) zák. práce v souladu s pracovní smlouvou.
Zaměstnanec má nárok na tuto náhradu mzdy, jen jestliže je připraven, schopen a
ochoten práci v souladu s pracovní smlouvou vykonávat; není-li připraven a
schopen tuto práci konat (například pro nemoc nebo pro jinou překážku v práci),
nelze mu za tuto dobu poskytnout náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1 zák.
práce (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu
ze dne 22.12.1969 sp. zn. 6 Cz 72/69, uveřejněném pod č. 90 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1970, a v Závěrech ze semináře uspořádaného dne
19.6.1975 k některým ustanovením zákoníku práce změněným nebo doplněným
ustanoveními zákona č. 20/1975 Sb., uveřejněných pod č. 51 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975).
Nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst. 1 zák. práce má tedy nikoli
sankční charakter – jak mylně ve svém předešlém kasačním usnesení uvažoval
odvolací soud – ale charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl
vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 35
odst.1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle
pracovní smlouvy a kterou byl připraven, schopen a ochoten pro zaměstnavatele
konat. O situaci, kdy zaměstnanec není připraven a schopen tuto práci konat, a
tudíž mu nelze za tuto dobu přiznat náhradu mzdy podle ustanovení § 61 odst.1
zák. práce, by se mohlo jednat také v případě, že se zaměstnanec dlouhodobě
zdržuje v zahraničí. Namítá-li ovšem žalovaný v dovolání tuto skutečnost, potom
nelze přehlédnout, že podle zjištění soudu prvního stupně (které odvolací soud
nijak nezpochybnil) měla žalobkyně pobývat „dlouhodobě mimo republiku, a to 6
měsíců, v Německé republice“ v době od 1.5.1994 do 30.10.1994; o nároku
žalobkyně na náhradu mzdy za toto období však již bylo v tomto řízení
pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24.10.2005 č.j.
49 C 239/99-170, a tudíž tato část nároku již není (nemůže být) předmětem
dovolacího přezkumu.
Předmětem dovolacího řízení je v rozsahu, v jakém nebyl promlčen, nárok
žalobkyně na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru okamžitým
zrušením ze strany žalovaného, který je požadován za období přesahující šest
měsíců, tj. od 1.11.1994 do 30.4.1996. Opodstatněnost, případně rozsah tohoto
nároku – jak z toho správně vycházel odvolací soud – závisí na posouzení
otázky, zda v projednávané věci byly naplněny důvody pro snížení či nepřiznání
náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61
odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou
by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na
žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně
snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém
rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde
zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu
se do práce nezapojil.
Podle ustálené judikatury základním hlediskem při rozhodování soudu o tom, zda
na žádost zaměstnavatele sníží, popřípadě nepřizná zaměstnanci náhradu mzdy za
dobu přesahující šest měsíců, je skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném
rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popřípadě zda se
do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné při tom
je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě
sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska
daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce
(například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska
daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro
výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště
zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně
dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro
zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné
obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci,
která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je
sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance
výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za
vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K
přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení § 61
odst. 2 zák. práce může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li
možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil
nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě
rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle
pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto
práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného
zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u
zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní
smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě
požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce
vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být
požadovaná náhrady mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána (k tomu srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003,
uveřejněný pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Uvedené zásady platí také v případě, že zaměstnanec po neplatném rozvázání
pracovního poměru začal vykonávat (jako fyzická osoba na vlastní účet)
podnikatelskou činnost. Protože rovněž podnikání je pro fyzické osoby zdrojem
výdělku, může soud k přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy
podle ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce v tomto případě přistoupit jen tehdy,
je-li možné dovodit, že zaměstnanec vykonával svou podnikatelskou činnost za
podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu
práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost
přidělovat mu tuto práci (srov. bod V. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování
soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle
ustanovení § 61 zák. práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č.
85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Vzhledem k tomu, že soud smí snížit, popřípadě vůbec nepřiznat, náhradu mzdy
jen na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá
zčásti, popřípadě zcela nárok na náhradu mzdy založený ustanovením § 61 odst. 1
zák. práce, je třeba sdílet názor odvolacího soudu, že procesní povinnost
tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v
ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce, má zaměstnavatel, který také nese za řízení
procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a
důkazní) (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 784/2005, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní
judikatura, ročník 2006, na který poukazuje rovněž žalovaný v dovolání).
Zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný - tedy musí nejen tvrdit, že
zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele
(vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost) za podmínek v zásadě
rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle
pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto
práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že
zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) skutečně byla, že se
jednalo o práci za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a
že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil. Jinak řečeno,
nejde jen – jak se dovolatel mylně domnívá – o teoretickou možnost zapojení se
do práce či do podnikání (poukazuje-li na skutečnost, že „žalobkyně je
vysokoškolsky vzdělaná osoba s dlouholetou praxí, bez zdravotního omezení“ a je
„vlastnicí rozsáhlých zemědělských pozemků), ale též o prokázání výše uvedených
rozhodných skutečností. Na těchto právních názorech, které již v minulosti
vyslovil, dovolací soud nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich
změně.
V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku -
při rozhodování o důvodnosti požadavku žalovaného na snížení, resp. nepřiznání
náhrady mzdy žalobkyni za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení § 61 odst.
2 zák. práce z výše uvedených obecně přijímaných právním názorů vycházel. Na
základě výsledků provedeného dokazování důvodně akcentoval, že v rozhodném
období žalobkyně měla uzavřeny dohody o pracovní činnosti (na provádění
projektových prací a prací s tím souvisejících) se společností Čtyřlístek spol.
s r.o. v Brně-Bystrci od 1.3.1995 do 31.5.1995 a od 1.6.1995 do 30.6.1995 na
„sjednanou pracovní dobu 7,5 hod.“ v celkovém rozsahu 473 a 165 hodin (s
odměnou 17,- Kč za hodinu a až 65% prémií) a dále na období od 2.1.1996 do
31.5.1996 na „týdenní pracovní dobu nepřesahující 21,5 hod.“ (s odměnou 21,- Kč
za hodinu a až 65% prémií), dále že na základě živnostenského listu vykonávala
činnosti podle odbytové smlouvy ze dne 18.11.1994 jako prodejce zajišťující
odbyt dohodnutého prodejního programu německé firmy GÜSE a podle dohody o
provedení práce ze dne 3.10.1994 za sjednanou odměnu 2.100,- Kč provedla za
dobu nepřesahující 6 dnů pasportizaci zeleně v areálech VÚT v Brně, a že podle
závěrů znaleckého posudku vypracovaného Ing. Jaroslavem Zlatohlávkem za uvedené
práce a podnikatelskou činnost „dosáhla za dobu od 3.1.1994 do konce roku 1994
příjmu pravděpodobně ve výši 1.728,- Kč, v období roku 1995 nedosáhla žádných
příjmů, resp. její celkové vykázané příjmy byly nižší než výdaje na
podnikatelskou činnost, a v roce 1996 ze stejných důvodů nedosáhla žádných
příjmů“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě
pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou za mzdu, která činila cca 9.000,-
Kč měsíčně, je nepochybné, že odvolací soud za daného skutkového stavu v
souladu se zákonem dovodil, že „žalobkyně nepracovala ani nepodnikala za
podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měla při výkonu práce
podle pracovní smlouvy u žalovaného“.
Žalovaný v dovolání ve prospěch svých úvah, že se žalobkyně mohla zapojit do
práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce
výhodnějších, než by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby
žalovaný plnil svou povinnost přidělovat jí tuto práci, ale že tuto možnost bez
přiměřeného důvodu nevyužila, mimo jiné namítá, že „v řízení před soudem
prvního stupně bylo prokázáno, že žalobkyně odmítla nastoupit do fy Čtyřlístek
s.r.o. na plný úvazek“. I když odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku
neuvedl, jak hodnotí skutečnost, že mezi žalobkyní a firmou Čtyřlístek spol. s
r.o. nebyla uzavřena „smlouva o vedlejším pracovním poměru“, jejíž návrh
(nepodepsaný žádnou ze smluvních stran) je založen ve spise, podle níž měla
žalobkyně pro firmu Čtyřlístek spol. s r.o. „vykonávat od 1.3.1995 do ukončení
soudního sporu s hlavním zaměstnavatelem projekční práce v rozsahu 37,5 hod.
týdně podle svých možností v prostorách firmy Brno-Bystrc“, nelze přehlédnout,
že žalobkyně od 1.3.1995 se jmenovanou firmou skutečně navázala (na základě
dohod o pracovní činnosti) pracovněprávní vztah na celkový rozsah práce 638
hodin, kterou měla vykonat v období od 1.3.1995 od 30.6.1995, což odpovídá
původně navrhovanému pracovnímu úvazku 37,5 hodin týdně. Protože odměna
žalobkyně za dohodnuté práce (sjednaná ve výši 17,- Kč za hodinu + až 65%
prémie) mohla měsíčně dosáhnout (a také - jak vyplývá z výplatných lístků od
firmy Čtyřlístek spol. s r.o. – tolik skutečně dosáhla) jen do zhruba poloviny
průměrného výdělku, než jakého dosahovala v pracovním poměru u žalovaného,
nelze důvodně uvažovat o tom, že by u jmenované firmy pracovala (mohla
pracovat) za rovnocenných nebo dokonce výhodnějších podmínek, než by měla při
výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost
přidělovat jí tuto práci, a že tak „vědomě a účelově zanedbávala možnost
vydělat si odpovídající finanční částky“.
Poukazuje-li dovolatel v této souvislosti rovněž na skutečnost, že žalobkyně
měla od roku 1993 živnostenský list, potom přehlíží, že zaměstnanci nemůže jít
bez dalšího k tíži, že si za účelem podnikání zajistí živnostenské oprávnění;
rozhodující z hlediska ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce je, zda vykonával
nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost za podmínek v zásadě rovnocenných
nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy,
kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, což však v
případě žalobkyně – jak uvedeno výše – zjištěno nebylo. V neprospěch žalobkyně
konečně nelze bez dalšího hodnotit ani okolnost, že v průběhu rozhodného období
nebyla evidována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, jestliže z
výsledků provedeného dokazování ani z obsahu spisu nevyplývá, že se tím
žalobkyně skutečně připravila o možnost získat jiné vhodné zaměstnání, v němž
by mohla pracovat za rovnocenných podmínek jako u žalovaného.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu mzdy ve výši 170.130,- Kč, je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno
(a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou
uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které spočívají v odměně za
zastupování advokátem ve výši 18.120,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 5, § 10
odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001
Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce
náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb.,
č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 18.420,- Kč.
Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby
žalobkyni tyto náklady nahradil. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů
řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§
149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2012
JUDr.
Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu