ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., v právní věci žalobce Národního muzea, příspěvkové organizace se sídlem
v Praze 1, Václavské náměstí č. 1700/68, IČO 00023272, zastoupené JUDr.
Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 196/38, proti
žalované Mgr. M. Z. zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Oldřichova č. 299/23, o 444.553,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 246/2013, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2015 č.j. 23 Co
250/2015-121, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ dne
13.2.2013 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 444.553,- Kč se zákonným úrokem z
prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovanou, která u něho pracovala
od 1.6.1986 jako "samostatná odborná pracovnice", rozvázal dopisem ze dne
20.1.2009 pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku
práce, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 č.j. 23 C
126/2009-66 "ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011
č.j. 62 Co 6/2011-90 bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru je neplatné. Žalovaná se dne 20.4.2011 obrátila na žalobce s výzvou, aby jí poskytnul
"náhradu platu, úroků z prodlení, stravenek a daru při životním jubileu"; poté,
co rozsudek o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nabyl dne
18.5.2011 právní moci, žalobce vyplatil žalované dne 22.6.2011 "doplatek platu
a jubilea ve výši 444.553,- Kč (v hrubém 613.635,- Kč)". K dovolání žalobce
ovšem Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9.10.2012 č.j. 21 Cdo 3980/2011-108
rozsudky zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Protože zrušením rozsudků zanikl důvod pro výplatu "doplatku mzdy a jubilea",
žalobce opakovaně vyzval žalovanou k vrácení vyplacené částky, což žalovaná
dosud neučinila. Žalovaná potvrdila, že jí byla částka 444.553,- Kč vyplacena (dne
11.6.2011 byla "připsána" na účet její zástupkyně), avšak odmítá ji vrátit,
neboť ji přijala "v dobré víře, protože v době jejich přijetí jí právem
náležely". Žalovaná současně považuje za "problematické", že žalobce, ačkoliv
nesouhlasil "s rozhodnutím městského soudu a podal proti němu dovolání,
současně dobrovolně plnění poskytl". Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 6.3.2015 č.j. 8 C
246/2013-93 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení 85.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Bursíka. Poté, co dovodil, že z hlediska ustanovení § 331 zákoníku práce má "náhrada
mzdy stejný charakter jako mzda", soud prvního stupně dospěl k závěru, že
"nešlo o neprávem vyplacenou částku, když částka se stala neprávem vyplacenou
až po zrušení rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 a
rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011", a že v době přijetí částky
444.553,- Kč věděla, že "proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011
lze podat dovolání a za jakých podmínek tak lze učinit". Podle soudu prvního
stupně nelze "klást k tíži žalobce, že žalovaná nepočkala, až žalobce vyčerpá
všechny opravné prostředky", a žalovaná "nemohla být v dobré víře jenom proto,
že se o odvolání žalobce dozvěděla až 30.6.2011". Vzhledem k tomu, že v té době
ještě nebylo definitivně rozhodnuto o platnosti či neplatnosti výpovědi,
nemohla si žalovaná "být jistá, zda žalobce podá dovolání a jak soudní řízení
dopadne a musela tak mít přinejmenším pochybnost, zda si částku bude moci
ponechat".
Žalobce neplnil žalované "dobrovolně, ale právě v důsledku rozsudků,
a to z opatrnosti, neboť žalovaná ho evidentně vyzvala k plnění na základě
těchto rozsudků s tím, že v opačném případě bude plnění vymáhat soudní cestou",
a proto je žalovaná povinna "vrátit bezdůvodné obohacení" a ustanovení § 331
zákoníku práce nelze "vyložit jako právní důvod, aby si žalovaná peníze
ponechala". K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.9.2015
č.j. 23 Co 250/2015-121 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně 50.336,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího
řízení 47.395,50 Kč, vše k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové. Odvolací soud
přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že částka 444.553,- Kč byla žalované
vyplacena neprávem, dovodil ovšem, že vzhledem k ustanovení § 331 zákoníku
práce ji není povinna vracet. Pro posouzení, zda žalovaná věděla nebo musela z
okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené,
je totiž rozhodný "okamžik přijetí plnění" (zda "v okamžiku, kdy byla žalované
vyplacena předmětná částka věděla nebo musela z okolností předpokládat, že na
její vyplacení nemá nárok"); protože právní mocí rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 (která nastala dne 18.5.2011) bylo
řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno, bylo
rozhodnutí pro účastníky závazné a žalovaná si "počínala legitimně", když
žalobce vyzvala, aby uspokojil její "finanční nároky" podle ustanovení § 69
zákoníku práce. Podle odvolacího soudu rozhodl-li se žalobce i "přes svůj
nesouhlas s výsledkem řízení o neplatnost skončení pracovního poměru" předejít
tomu, aby žalovaná podala proti němu žalobu a "žalovanou uplatňované nároky
dobrovolně uspokojit", nebyl v daný okamžik žádný důvod k tomu, proč by
žalovaná měla mít pochybnosti, že jí žalobcem poskytnuté plnění náleží. Žalovaná si proto může poskytnuté plnění ponechat; jiná situace by nastala
pouze tehdy, kdyby žalobce předmětnou částku poukázal žalované nikoliv jako
plnění na nároky z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, ale "pouze
jako zálohu na eventuální tyto nároky s tím, že k vyúčtování této zálohy
přistoupí až poté, co bude rozhodnuto o jím podaném dovolání", neboť pak by si
žalovaná "musela být vědoma toho, že jde o zálohu, která bude později
zúčtována". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá
v první řadě, že ustanovení § 331 zákoníku práce podmiňuje požadavek vrácení
neprávem vyplacené částky porušením dobré víry zaměstnance, že částka byla
vyplacena oprávněně, nevyplývá však z něho, k jakému okamžiku se požadavek
dobré víry u zaměstnance vyžaduje.
Podle žalobce je nezbytné, aby žalovaná byla
v dobré víře nejen v okamžiku převzetí plnění, ale po celou dobu od přijetí
částky až do vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu; navíc, žalovaná byla
v řízení zastoupena advokátkou, a tedy "měla být řádně poučena o možnosti
podání dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 a jaké
důsledky může podání dovolání pro žalovanou mít, a to včetně možného vrácení
žalobcem poskytnutého plnění". Žalobce dále dovozuje, že v projednávané věci se
nejednalo o neprávem vyplacenou částku, jelikož "v okamžiku výplaty šlo o
plnění povinnosti ze strany žalobce na základě pravomocného soudního
rozhodnutí", a že proto nebylo na danou situaci možno aplikovat ustanovení §
311 zákoníku práce. Částka se "stala neprávem vyplacenou" až po zrušení
rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 a Městského soudu v Praze
ze dne 6.4.2011 a nelze klást k tíži žalobce, že žalovaná, přes řádné poučení
obou účastníků o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, nepočkala,
až dovolatel vyčerpá veškeré možnosti. Podle žalobce rozhodujícím okamžikem pro
posouzení dobré víry žalované "tak, aby mohla být její existence v daném vztahu
postavena najisto, je až okamžik zrušení předmětných rozsudků, tedy až okamžik
odpadnutí právního důvodu", a nelze zaměňovat situaci, kdy si žalovaná počíná
legitimně, s počínáním si v dobré víře, jelikož to, že si žalovaná počíná
legitimně, současně neznamená, že si ohledně konečného uchování předmětné
částky počíná v dobré víře, když musela mít minimálně povědomost o tom, že i
přes pravomocné rozhodnutí se nemusí jednat o konečný stav věci. Za "zcela
absurdní" považuje žalobce názor odvolacího soudu, že by se jednalo o odlišnou
situaci, kdyby žalované poukázal předmětnou částku pouze jako zálohu na
eventuální nároky z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, neboť se tím
"zcela nepřijatelně přenáší jakási informativní povinnost" stran možnosti
případného podání dovolání na samotného žalobce. Žalobce navrhl, aby dovolací
soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl,
případně aby dovolání zamítl. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a zdůrazňuje,
že v době přijetí předmětné částky dne 22.6.2011 "nemohla mít pochybnosti" o
tom, že jí částka přísluší, a že žalobce "sice podle svých následných tvrzení s
původním pravomocným rozsudkem nesouhlasil", avšak tento svůj názor žalované
nesdělil, a to ani před vyplacením předmětné částky, ani v den jejího
vyplacení, a neuvedl ani, že bude v případě, že jeho dovolání bude úspěšné,
požadovat vyplacenou částku zpět. Protože žalobce plnil z právního důvodu,
který následně odpadl, jedná se o neprávem poskytnutou částku, avšak žalobce
plnil dobrovolně jako důsledek Nejvyšším soudem zrušených rozsudků a nikoliv
přímo na základě těchto rozsudků.
Žalobce nemůže požadovat poskytnuté částky
zpět, jelikož v době, kdy je poskytl, tu byl pro jejich poskytnutí právní
podklad "v podobě pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru". Žalovaná přijala plnění, které jí v té době
právem náleželo, v dobré víře. K výtce žalobce, že nevyčkala s požadavkem na
úhradu náhrady mzdy z titulu původně neplatně skončeného pracovního poměru až
po vyčerpání všech opravných prostředků žalobcem, žalovaná uvedla, že ji
žalobce o podání dovolání neinformoval a že dovolání je mimořádným opravným
prostředkem "bez vlivu na závaznost a vykonatelnost dovoláním napadeného
rozsudku". Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k
tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 -
posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013
(dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu
dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že
žalobce se žalovanou, která u něho pracovala od 1.6.1986 jako "samostatná
odborná pracovnice", rozvázal dopisem ze dne 20.1.2009 pracovní poměr výpovědí
podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, a že rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 č.j. 23 C 126/2009-66 "ve spojení" s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 bylo určeno, že
uvedené rozvázání pracovního poměru je neplatné. Po rozsudku městského soudu
žalovaná dne 20.4.2011 vyzvala žalobce, aby jí poskytnul "náhradu platu, úroků
z prodlení, stravenek a daru při životním jubileu"; poté, co rozsudek o určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru nabyl dne 18.5.2011 právní moci,
žalobce vyplatil žalované dne 22.6.2011 "doplatek platu a jubilea ve výši
444.553,- Kč (v hrubém 613.635,- Kč)". K dovolání žalobce Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 9.10.2012 č.j. 21 Cdo 3980/2011-108 rozsudky zrušil a věc
vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení a rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 8.3.2013 sp. zn. 23 C 126/2009-134 (opraveným usnesením ze
dne 20.1.2014 č.j.
23 C 126/2009-158), potvrzeným (ve věci samé) rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 14.5.2014 č.j. 62 Co 483/2013-162, byla žaloba o
neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou žalobce dal žalované dopisem ze
dne 20.1.2009, zamítnuta; rozsudek nabyl právní moci dnem 1.7.2014. Žalobce po
rozsudku Nejvyššího soudu žalovanou vyzval, aby mu částku 444.553,- Kč vrátila,
žalovaná to však dosud neučinila. Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí
soudů (mimo jiné) významné vyřešení právních otázek, zda částka 444.553,- Kč
(správně 613.635,- Kč) byla žalované (z pohledu ustanovení § 331 zákoníku
práce) vyplacena neprávem a zda žalovaná (ve smyslu ustanovení § 331 zákoníku
práce) věděla nebo musela z okolností předpokládat, že jde o částku nesprávně
určenou nebo omylem vyplacenou. Protože posouzení těchto otázek hmotného práva
bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující) a protože se
odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce je
podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k
době vzniku tvrzeného bezdůvodného obohacení - podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007
Sb., č. 296/2007 Sb., č. 362/2007 Sb. a č. 357/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu
č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 451/2008 Sb., č. 262/2006 Sb., č. 320/2009
Sb., č. 326/2009 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 462/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011
Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012
Sb., č. 396/2012 Sb. a č. 399/2012 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále jen "zák. práce"), a subsidiárně též (srov. § 4
zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák."). Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s
ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a
oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá
na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a
zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu; tato náhrada
mzdy nebo platu přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy
oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu
zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení
pracovního poměru (srov. § 69 odst. 1 zák. práce).
Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního
důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů
(§ 451 odst. 2 obč. zák.). Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (§ 451 odst.1 obč. zák.), vrácení neprávem vyplacených částek
však zaměstnavatel může na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec
věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené
nebo omylem vyplacené (srov. § 331 zák. práce). Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec,
který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní
strany základních pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V
pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení
modifikována tehdy, je-li obohaceným zaměstnanec, který by měl vrátit
zaměstnavateli neprávem vyplacené částky; v tomto případě musí bezdůvodné
obohacení vydat zaměstnavateli, jen jestliže věděl nebo musel z okolností
předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, přijal-li
však plnění v "dobré víře" (protože nevěděl a ani nemohl z okolností
předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), smí si
je ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že
jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního
posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je
povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel. Zaměstnanec má právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69
odst. 1 zák. práce jen tehdy, šlo-li o neplatné rozvázání pracovního poměru,
tedy (podle právní úpravy účinné v době výpovědi dané dopisem ze dne 20.1.2009)
byly-li výpověď, okamžité zrušení a zrušení ve zkušební době řádně doručeny
zaměstnanci a, současně, byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena
pravomocným rozhodnutím soudu (srov. například právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl
uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997, nebo v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2001 sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, který byl uveřejněn
pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Okolnost, že
zaměstnanci může být náhrada mzdy (platu) poskytovaná podle ustanovení § 69
odst.1 zák. práce přisouzena, jen byla-li neplatnost rozvázání pracovního
poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu a teprve po právní moci soudního
rozhodnutí, samozřejmě neznamená, že by zaměstnavatel nemohl poskytovat
(dobrovolně) zaměstnanci náhradu mzdy (platu) ještě dříve, než bude o určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně rozhodnuto.
Kdyby bylo
rozvázání pracovního poměru posléze shledáno platným, je zaměstnanec povinen
vyplacenou náhradu zaměstnavateli z důvodu vydání bezdůvodného obohacení
vrátit, neboť věděl (musel z okolností předpokládat), že jde o částky neprávem
vyplacené, šlo-li o náhradu mzdy (platu), na niž nemůže mít právo, jestliže
pracovní poměr podle podané výpovědi, okamžitého zrušení nebo zrušení
pracovního poměru ve zkušební době platně skončil (k tomu srov. též právní
názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2012 sp. zn. 21 Cdo
3693/2011, který byl uveřejněn pod č. 151 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013). V projednávané věci žalobce vyplatil žalované náhradu platu
poskytovanou podle ustanovení § 69 odst.1 zák. práce (a další plnění odvozená
od neplatného rozvázání pracovního poměru) dobrovolně poté, co rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 č.j. 23 C 126/2009-66 "ve spojení"
s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 bylo
vyhověno žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané dopisem
ze dne 20.1.2009 a co žalovaná dopisem ze dne 20.4.2011 písemně vyzvala žalobce
k poskytnutí "náhrady platu, úroků z prodlení, stravenek a daru při životním
výročí z důvodu neplatně rozvázaného pracovního poměru". Bez ohledu na to, o
čem mohla být žalovaná přesvědčena v době (okamžiku) přijetí plnění (dne
22.6.2011) a zda věděla o dalším žalobcem zamýšleném uplatnění mimořádného
opravného prostředku (dovolání), měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že
žalovaná obdržela náhradu platu (a další plnění) neprávem, jestliže rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.4.2010 č.j. 23 C 126/2009-66 a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 o určení
neplatnosti rozvázání pracovního poměru byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
9.10.2012 č.j. 21 Cdo 3980/2011-108 zrušeny a jestliže v dalším řízení byla
žaloba o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 8.3.2013 sp. zn. 23 C 126/2009-134 (opraveným
usnesením ze dne 20.1.2014 č.j. 23 C 126/2009-158), potvrzeným (ve věci samé)
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14.5.2014 č.j. 62 Co 483/2013-162,
zamítnuta. Při zvažování "dobré víry" žalované měl odvolací soud vzít především
v úvahu, že v době poskytnutí plnění sice bylo rozhodnuto o neplatnosti
rozvázání pracovního poměru rozsudkem, proti němuž není přípustné odvolání
(řádný opravný prostředek), že však ještě neuplynula lhůta k podání dovolání
(mimořádného opravného prostředku) nebo k uplatnění ústavní stížnosti proti
rozsudku městského soudu, takže nebylo možné s jistotou vědět, zda neplatnost
výpovědi z pracovního poměru dané dopisem ze dne 20.1.2009 bude pravomocným
soudním rozhodnutím určena definitivně a zda žalovaná vskutku bude mít právo na
náhradu platu podle ustanovení § 69 odst.1 zák. práce, popřípadě na další
plnění odvozená od neplatného rozvázání pracovního poměru (srov. též právní
názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2015 sp. zn. 21 Cdo
839/2015).
Přijala-li žalovaná vyplacenou náhradu platu poskytovanou podle
ustanovení § 69 odst.1 zák. práce (a další plnění), musela přitom vědět (a z
její výzvy ze dne 20.4.2011 je zřejmé, že vskutku věděla), proč je jí plnění
poskytováno (protože byla pravomocným soudním rozhodnutím určena neplatnost
výpovědi z pracovního poměru dané dopisem ze dne 20.1.2009), a musela si být
vědoma i toho, že náhrada platu (a další plnění) je jí poskytována pouze pro
případ, že neplatnost rozvázání pracovního poměru bude rozhodnutím soudu určena
definitivně (tedy i po vyčerpání mimořádných opravných prostředků, popřípadě
též ústavní stížnosti). Za této situace si ovšem také musela být vědoma nebo
alespoň z okolností musela předpokládat, že jí poskytnuté plnění nenáleží a že
je bude muset vrátit, jestliže rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne
26.4.2010 č.j. 23 C 126/2009-66 a Městského soudu v Praze ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 budou zrušeny a jestliže poté bude pravomocně (a definitivně)
rozhodnuto, že rozvázání pracovního poměru je platným právním úkonem. Žalovaná
tedy při přijetí náhrady platu (a dalších plnění) nemohla být "v dobré víře",
že jí plnění náležejí, neboť si musela být vědoma nebo alespoň z okolností
musela předpokládat, že plnění bude muset vrátit, jestliže později (po
vyplacení náhrady platu a dalších plnění) bude její žaloba o určení neplatnosti
výpovědi z pracovního poměru dané dopisem ze dne 20.1.2009 pravomocně (a z
pohledu mimořádných opravných prostředků a ústavní stížnosti definitivně)
zamítnuta. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný (v
souladu se zákonem); protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1
o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1
část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud
nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu