21 Cdo 747/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Miloslavem Krýslem,
advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky č. 30, proti žalovanému V. Š.,
zastoupenému JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, nám.
Míru č. 143, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 89/2010, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2012 č.j. 9 Co
566/2012-315, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
6.413,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lenky
Faltýnové, advokátce se sídlem v Domažlicích, nám. Míru č. 143.
Dopisem ze dne 9.4.2010 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď podle
ustanovení § 52 písm. f) a g) zák. práce. Neuspokojivé pracovní výsledky
spatřoval v tom, že se v práci žalobce „opakovaně vyskytují nedostatky
spočívající zejména v chybách ve zpracovaných podkladech, nedodržování
stanovených termínů plnění úkolů, v negativním postoji při řešení pracovních
problémů, ve velmi špatných výsledcích při výběrových řízeních v oblasti
nadrozměrné přepravy, v nedostatcích při kontaktu se zákazníky, v pomalé
reakční době při zasílání nabídek zákazníkům, ve stanovení neadekvátních cen,
atd., což má samozřejmě dopad i na práci celého kolektivu“. Opakované porušení
povinností vyplývajících z právních předpisů potom mělo spočívat v tom, že „v
pracovní době ve dnech 23.3., 24.3. a 25.3.2010 na internetu prostřednictvím
firemního počítače vyhledával informace pro soukromé účely“, že „v pracovní
době ve dnech 20.1. až 19.2.2010 přidělený firemní telefon zneužil pro soukromé
účely“ a že se „bez omluvy dne 7.4.2010 dostavil na své pracoviště o 20 minut
později“. Na možnost výpovědi byl písemně upozorněn dne 26.3.2010 a dne
8.4.2010.
Žalobce se žalobou domáhal určení, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu
odůvodnil zejména tím, že skutečnosti tvrzené žalovaným jsou pouze účelové, že
se nedopustil protiprávních jednání, která by mohla vést k ukončení jeho
pracovního poměru, a že „považuje předmětnou výpověď rovněž za takový úkon,
který nemůže být právně relevantní i pro svůj rozpor s ustanovením § 37 odst. 1
ObčZ a ustanovením § 39 ObčZ, vztažmo k ustanovení § 18 zákoníku práce“.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 21.2.2012 č.j. 19 C 89/2010-269 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů
řízení 39.252,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miloslava Krýsla. Ve věci samé dospěl
k závěru, že žalovaný „neprokázal naplnění výpovědního důvodu vymezeného v
ustanovení § 52 písm. f) zák. práce“. Co se týče uváděných porušení pracovních
povinností, „je soud toho názoru, že se jich žalobce dopustil, kdy však
vzhledem k okolnostem, za nichž k porušení došlo, je intenzita těchto porušení
velmi snížena a nelze hovořit o porušování soustavném“. Z časového sledu
opatření učiněných žalovaným od konce února 2010 je zřejmé, že žalovaný „činil
kroky, které měly žalobci znepříjemnit výkon jeho činností, kdy současně byly
intenzivně vyhledávány příležitosti, jak dokladovat porušení povinností ze
strany žalobce“, a které „bez vážného důvodu zasahovaly do práv a oprávněných
zájmů žalobce“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 11.
2012 č.j. 9 Co 566/2012-315 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovaným listinou ze
dne 9.4.2010 je neplaná, zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. „Ztotožnil“ se s posouzením
provedeným okresním soudem ohledně výpovědního důvodu podle § 52 písm. f)
zákoníku práce, že „ve výpovědi jsou uvedeny nedostatky v práci žalobce
obecným, nekonkrétním způsobem“. Jestliže potom soud prvního stupně zjistil, že
„došlo k porušení povinností žalobce vztahujících se k vykonávané práci ve
třech případech a že byl v posledních šesti měsících dvakrát písemně upozorněn
na možnost výpovědi“, byl tímto podle názoru odvolacího soudu naplněn výpovědní
důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Na věci ničeho nemění skutečnost, že
vztahy mezi účastníky nebyly dobré, neboť o porušení právních povinností by se
jednalo i v „případě, že by vztahy mezi účastníky byly po pracovní stránce v
naprostém pořádku“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že se
nedopustil byť méně závažného porušení povinností vyplývajících z právních
předpisů, zejména pak ne předpisů vztahujících se k vykonávané práci, neboť pro
všechna údajná porušení je společné, že k nim došlo až poté, co selhala
nátlaková jednání žalovaného o změně odměňování žalobce, a rovněž poté, co mu
byly dne 9.3.2010 jednostranným pokynem nadřízeného podstatně změněny pracovní
úkoly a omezena možnost využívat pracovních prostředků. Bylo-li mu vytýkáno
vyhledávání informací na internetu pro soukromé účely, jednalo se maximálně o
tři dny a stalo se tak za situace, kdy mu nebyla přidělována práce v souladu s
pracovní smlouvou. Pro posouzení údajného zneužívání firemního telefonu v době
od 20.1.2010 do 19.2.2010 je podle názoru žalobce podstatné, že služební
telefon mu byl předán do dispozice a užívání ještě předtím, než vůbec
nastoupil do pracovního poměru, „což mimo jiné vyplývá i z toho, že pracovní
smlouva byla sjednána dne 25.3.2009 s účinností až ode dne 1.6.2009, když
listina o předání mobilního telefonu je datována dnem 12.5.2009“. Pozdější
příchod na pracoviště o 20 minut nebyl nejen bez omluvy, ale rovněž nikoliv bez
předchozí domluvy („minimálně konkludentní“), neboť nadřízený Prášil věděl, že
s ohledem na ujednanou návštěvu autoservisu přijde žalobce následující den do
práce později. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Žalovaný zdůraznil, že neměl zájem žalobce jakkoli poškodit či mu způsobit
újmu. Žalobce se dopustil trojího porušení pracovních povinností, a to bez
ohledu na vztahy mezi účastníky, a žalovaný byl povinen žalobce na toto
porušení pracovních povinností upozornit. Výpověď neodporovala svým obsahem či
účelem zákonu, neobcházela jej, a nebyla ani v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31.12.2012, (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího
soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. čl. II, bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku) oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu (v jeho napadené
části) bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá
určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dal žalovaný dopisem
ze dne 9.4.2010 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do
31.12.2010, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákon č. 347/2010 Sb., kterým se
mění některé zákony v souvislosti s úspornými opatřeními v působnosti
Ministerstva práce a sociálních věcí, zákon č. 427/2010 Sb., kterým se mění
zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, a vyhláška č. 377/2010 Sb., kterou se pro účely poskytování
cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních
motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot (srov. §
364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále též jen „zák. práce“.
Podle ustanovení § 52 písm. g) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci
výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel
mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních
předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď,
jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance
vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a
spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména
ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným
vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem
nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z
právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen
„pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního
poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti
zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň
intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1
písm. b) zák. práce - mezi porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým
způsobem, závažným porušením pracovní povinnosti a méně závažným porušením
pracovní povinnosti. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je
méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní
povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení zvlášť hrubým způsobem nebo
závažného porušení pracovní povinnosti, je proto vždy méně závažným porušením
pracovní povinnosti. Porušení pracovní povinnosti nejvyšší intenzity (zvlášť
hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k
výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty
před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní povinnosti je důvodem
výpovědi z pracovního poměru [§ 52 písm. g) část věty před středníkem zák.
práce]. Méně závažná porušení pracovní povinnosti jsou podle ustanovení § 52
písm. g) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního
poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování zaměstnancových
povinností vztahujících se k jím vykonávané práci a byl-li zaměstnanec v době
posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní povinnosti písemně
upozorněn na možnost výpovědi.
O soustavné méně závažné porušování pracovní povinnosti se jedná tehdy,
dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která
nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních
povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92 uveřejněný pod č. 52
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, který se vztahuje k
obdobné právní úpravě obsažené v předchozím zákoníku práce). O soustavné
porušování pracovní povinnosti z hlediska přiměřené časové souvislosti jde
tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní povinnosti na druhé (další) tak (v
takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe
navazujících porušení pracovní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl u
žalovaného zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 25.3.2009 ode dne
1.6.2009 jako „dispečer zajišťující vnitrostátní a mezinárodní dopravu“ a
„prodejní manažer zajišťující obchodní spolupráci s odběrateli služeb“. Ve
dnech 20.1.2010 až 19.2.2010 použil přidělený „firemní“ telefon pro soukromé
účely (84 hovorů), ve dnech 23.3., 24.3. a 25.3.2010 v pracovní době vyhledával
na počítači zaměstnavatele informace pro vlastní potřebu (pročítání webových
stránek); žalobce byl dopisem ze dne 26.3.2010 zaměstnavatelem písemně
upozorněn na možnost výpovědi. Dne 7.4.2010 se dostavil do práce o 20 minut
později. Dopisem ze dne 9.4.2010, který žalobce převzal dne 15.4.2010, žalovaný
dal žalobci (výše uvedenou) výpověď z pracovního poměru (též) pro soustavné
méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících
se k zaměstnancem vykonávané práci podle ustanovení § 52 písm. g) zák.
práce.
S názorem odvolatele, že, použil-li žalobce přidělený telefon a počítač pro
vlastní potřebu, nemůže jít o „byť méně závažné porušování povinností
vyplývajících z právních předpisů“ již proto, že zaměstnavatel provedením
kontroly způsobu použití těchto pracovních prostředků porušil ustanovení § 316
odst. 2 zák. práce, nelze souhlasit.
Podle ustanovení § 316 odst. 1 zák. práce zaměstnanci nesmějí bez souhlasu
zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky
zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení.
Dodržování zákazu podle věty první je zaměstnavatel oprávněn přiměřeným
způsobem kontrolovat.
Podle ustanovení § 316 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel nesmí bez závažného
důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat
soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele
tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a
záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole
listovních zásilek adresovaných zaměstnanci.
Ustanovení § 316 zák. práce se zabývá (upravuje) jednak ochranou majetku
zaměstnavatele, jednak ochranou soukromí zaměstnance. Míra ochrany soukromí je
u zaměstnance určována (limitována, omezována) tím, že provádí závislou práci,
která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti
zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec
ji pro zaměstnavatele vykonává osobně (srov. § 2 odst. 1 zák. práce).
Zaměstnanci jsou zároveň povinni využívat výrobní prostředky pouze k vykonávání
svěřených prací, řádně s nimi hospodařit, střežit a ochraňovat je před
poškozením, ztrátou, zničením nebo zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými
zájmy zaměstnavatele [srov. § 301 písm. d) zák. práce]. Uvedené postavení
zaměstnance, zejména ve vztahu k výrobním a pracovním prostředkům, je zcela
pregnantně vyjádřeno v ustanovení § 316 odst. 1 větě první, jež obsahuje
výslovný zákaz pro zaměstnance, aby bez souhlasu zaměstnavatele užívali pro
svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně
výpočetní techniky, případně jeho telekomunikační zařízení. Oprávnění
zaměstnavatele kontrolovat přiměřeným způsobem dodržování tohoto zákazu
výslovně zakládá věta druhá téhož ustanovení (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16.8.2012 sp. zn. 21 Cdo 1771/2011).
Z pohledu shora uvedených východisek bylo třeba v projednávané věci přihlédnout
především k tomu, že cílem (smyslem) kontroly prováděné zaměstnavatelem
(žalovaným) nebylo zjišťování obsahu telefonátů žalobce, nýbrž toliko zjištění,
zda zaměstnanec (žalobce) respektuje (a když nerespektuje, tak v jaké míře)
zákaz užívat pro svou osobní potřebu přidělený počítač zaměstnavatele
(žalovaného), popřípadě přidělený služební telefon. Nelze dále sdílet názor
žalobce, že pro závěr o povaze přiděleného telefonu je podstatné, že služební
telefon mu byl předán „do dispozice a užívání ještě předtím, než vůbec
nastoupil do pracovního poměru“, neboť na skutečnosti, že telefon ve
vlastnictví žalovaného mu byl předán pro plnění pracovních úkolů, ničeho nemění
okolnost, že se tak stalo v období mezi dnem podpisu pracovní smlouvy a dnem,
který byl sjednán jako den nástupu do práce. Nezpochybněn zůstal rovněž závěr
odvolacího soudu, že žalobce pozdním příchodem do zaměstnání dne 7.4.2010
porušil povinnost podle ustanovení § 301 písm. b) zák. práce – využívat
pracovní dobu k vykonávání svěřených prací; okolnost, z jakých důvodů se tak
podle názoru žalobce mělo stát, není rozhodující, neboť nebyly prokázány ani
tvrzeny žádné skutečnosti umožňující závěr o suspenzi pracovního závazku a o
vzniku překážky v práci v uvedenou dobu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku napadeném
dovoláním žalobce z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože
nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu
byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229
odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o s.ř. anebo jinou (další)
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání
žalobce bylo zamítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady
potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že
výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před
středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle
ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané
věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního
předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem
o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která
upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,
však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem
7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely
náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom
stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti
(obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5.000,- Kč. Kromě této
paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v
paušální částce náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce
žalovaného advokátka JUDr. Lenka Faltýnová osvědčila, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení
vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.113,- Kč (§ 137
odst. 3, § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalobce je povinen náhradu nákladů
dovolacího řízení v celkové výši 6.413,- Kč žalovanému zaplatit k rukám
advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.),
do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu