21 Cdo 752/2025-69
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní
věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Pavlou Havránkovou, advokátkou se sídlem
v Havířově, Jana Švermy č. 38/8, proti žalované OKD, a. s. se sídlem ve Stonavě
č. p. 1077, IČO 05979277, o 546 251 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Karviné pod sp. zn. 15 C 44/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. listopadu 2024, č. j. 16 Co 169/2024-51,
I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne
4. června 2024, č. j. 15 C 44/2024-27, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Karviné k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 3. 2023 do 29. 2. 2024 ve výši
546 251 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl
u žalované zaměstnán v pracovním poměru jako horník-zámečník, že pracovní poměr
byl rozvázán dne 23. 2. 2021 z důvodu nemoci z povolání – iritační dermatitidy
nohou a že žalovaná mu vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti až do února 2023, kdy výplatu této náhrady zastavila,
neboť lékařským posudkem ze dne 10. 2. 2023 byla výše uvedená nemoc z povolání
„oduznána“ podle vyhlášky č. 104/2012 Sb. z důvodu regrese kožního nálezu.
Žalobce trvá na tom, že nadále není schopen vykonávat dosavadní práci horníka-
zámečníka, pokud by se vrátil na původní práci, nemoc z povolání by se opět
projevila. Nemoc se neztratila, pouze se vytratily příznaky, které by se v dole
opět vrátily. Nejedná se tedy o důvod k zastavení výplaty náhrady za ztrátu na
výdělku, neboť u žalobce nedošlo ke změně poměrů.
2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobci byla
nemoc z povolání „oduznána“, došlo k ústupu nemoci a k plnému zotavení, náhrada
za ztrátu na výdělku mu tedy nenáleží. Navíc v současné době se u žalované pro
práci v dole používají i jiné typy obuvi, než je typ, který vedl u žalobce k
nemoci z povolání.
3. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 15 C
44/2024-27, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice –
Okresnímu soudu v Karviné na náhradě nákladů řízení 3 993 Kč (výroky II a III).
Dovodil, že u žalobce bylo zjištěno vymizení klinických známek manifestace
iritační dermatitidy, proto byla lékařským posudkem ze dne 10. 2. 2023, který
byl potvrzen rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, „oduznána“
nemoc z povolání – iritační dermatitida nohou po pracovní obuvi, že znalec
MUDr. Evžen Hrnčíř potvrdil správnost tohoto postupu a že na věci nic nemění
názor znalce, že je vyloučeno, aby žalobce v budoucnu pracoval znovu za
podmínek, za kterých vzniká nemoc z povolání, kterou byl dříve postižen, neboť
by se jednalo z lékařského hlediska o posudkové pochybení. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že žalobce netrpí od 10. 2. 2023 nemocí z povolání, jeho
zdravotní stav se tímto zlepšil, a že tato skutečnost představuje podstatnou
změnu poměrů na straně žalobce, která má za následek zánik nároku na náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při nemoci z povolání.
4. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 11.
2024, č. j. 16 Co 169/2024-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I)
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II). Dovodil, že zpravidla bývá podkladem pro odškodnění nemoci z
povolání posudek, kterým byla uznána nemoc z povolání, vydaný na základě § 62
odst. 5 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, a vyhlášky
č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků na postup při posuzování a
uznávání nemoci z povolání a okruh osob, kterým se předává lékařský posudek o
nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc nelze nadále uznat za nemoc z
povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o posuzování nemoci z
povolání), a že obdobným způsobem je upraven i opačný postup, tzv. oduznání
nemoci z povolání. Podmínky, za nichž nelze nemoc nadále uznat za nemoc z
povolání, jsou uvedeny taxativním výčtem v příloze k uvedené vyhlášce. Ve
sporných případech je oduznání či ukončení nemoci z povolání záležitostí
znaleckého posouzení. Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě byla
věcná správnost lékařského posudku o oduznání nemoci z povolání žalobce ke dni
10. 2. 2023 potvrzena znaleckým dokazováním. Oduznání nemoci z povolání má za
následek, že nemoc z povolání již nadále neexistuje (netrvá). Odpadl tak jeden
z předpokladů povinnosti žalované nahradit žalobci škodu vzniklou nemocí z
povolání. Tato skutečnost představuje (bez dalšího) podstatnou změnu poměrů,
která znamená zánik povinnosti žalované hradit žalobci ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti, a to bez ohledu na to, zda je žalobce z
medicinského hlediska nadále zdravotně způsobilý k práci horníka-zámečníka,
kterou vykonával u žalované před vznikem škody. Odvolacímu soudu nepřísluší
hodnotit “spravedlivost“ či vhodnost záměru normotvůrce, který právním
předpisem stanovil, že dojde k ukončení iritační dermatitidy jako nemoci z
povolání, nejsou-li po dobu alespoň 1 roku prokazatelně přítomny u zaměstnance
klinické známky manifestace nemoci.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (všem jeho výrokům) podal žalobce
dovolání. Uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, která dosud nebyla řešena, a že odvolací soud nesprávně právně posoudil
trvání nároku na náhradu škody za ztrátu na výdělku, když rozhodl, že oduznání
nemoci z povolání znamená vždy bez dalšího zánik povinnosti platit náhradu za
ztrátu na výdělku, protože pouhé oduznání znamená podstatnou změnu poměrů.
Odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou nezpůsobilosti výkonu původní profese,
při které došlo ke vzniku nemoci z povolání, i když znalec uvedl, že při
opětovném zařazení na původní práci se nemoc z povolání – iritační dermatitida
u žalobce znovu snadno a brzy objeví. Nesprávně posoudil, že u žalobce došlo ke
změně poměrů pouze proto, že došlo k oduznání nemoci z povolání. O podstatnou
změnu poměrů by mohlo u žalobce jít pouze v případě, kdyby po oduznání nemoci z
povolání mohl opět vykonávat původní profesi horníka v podzemí (při jejímž
výkonu došlo ke vzniku nemoci z povolání). Zdravotní stav žalobce je ale stále
stejný, následky nemoci z povolání omezují jeho pracovní způsobilost i nadále
ve stejném rozsahu jako dříve, proto nedošlo ke změně poměrů. Pro zánik nároku
na náhradu škody není bez dalšího rozhodující pouhé oduznání nemoci z povolání,
ale také opětovné nabytí zdravotní způsobilosti k výkonu původní profese
horníka v podzemí dolu a s tím spojená možnost se na původní místo vrátit.
MUDr. Jana Kusová, primářka oddělení pracovního lékařství Karvinské hornické
nemocnice, a. s. uvedla dne 18. 5. 2023, že není schopna posoudit, zda se
žalobce může s ohledem na své zdraví vrátit ke své původní práci, protože nezná
pracovní podmínky. Žalobce má za to, že zjištění a uznání nemoci z povolání, i
když došlo k jejímu oduznání, ho vyřazuje doživotně z výkonu určité práce, při
které u něj nemoc z povolání vznikla. Žalobce vykonává jinou práci, ale na svou
původní pozici horníka v dole se nebude moci již nikdy vrátit a nemůže tak
dosáhnout původních výdělků. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná uvedla, že dovolání není opodstatněné, neboť rozsudek
odvolacího soudu považuje za správný a s jeho závěry se ztotožňuje.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v
části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části,
ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě
nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení,
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na
vyřešení otázky hmotného práva, zda tzv. oduznání nemoci z povolání představuje
samo o sobě (bez dalšího) podstatnou změnu poměrů, která znamená zánik
povinnosti zaměstnavatele hradit poškozenému zaměstnanci náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Vzhledem k
tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena, je dovolání žalobce podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
12. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
13. Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že lékařským posudkem
ze dne 10. 2. 2023 byla nemoc z povolání žalobci „oduznána“ a žalovaná přestala
žalobci vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
– posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do
30. 6. 2023 (dále jen „zák. práce“).
14. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné
zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá), že žalobce pracoval u žalované od roku 1996, naposledy s pracovním
zařazením horník-zámečník, dne 22. 2. 2017 byla u něj zjištěna nemoc z povolání
– iritační dermatitida nohou po pracovní obuvi, tato skutečnost vedla k
rozvázání pracovního poměru mezi účastníky dne 2. 3. 2021 a žalobci byla
vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, v
žalovaném období žalobce pracoval jako dělník. Dne 10. 2. 2023 byl vydán
Karvinskou hornickou nemocnicí, oddělením pracovního lékařství, posudek o novém
zjištění ve věci nemoci z povolání, podle kterého žalobce již netrpí nemocí z
povolání – iritační dermatitidou nohou po pracovní obuvi, tento posudek byl
potvrzen rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 31. 3.
2023. Znalec doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc., ve svém odborném lékařském posudku
ze dne 8. 12. 2023 mimo jiné uvedl, že „I když tedy pracovník netrpí příslušnou
kožní nemocí z povolání a je vydán lékařský posudek, který to deklaruje, nesmí
se tento pracovník už nikdy do konce svého života vrátit k výkonu své původní
práce, která u něj toto onemocnění způsobila (pokud by se žalobce vrátil zpět
ke své původní práci, je velmi pravděpodobné, že by se u něj opět projevila
jeho nemoc z povolání). Jak dlouho musí být příslušný pacient zcela bez
projevů příslušné kožní nemoci z povolání, aby mohl být vydán lékařský posudek,
který u něj nemoc z povolání „oduznává“, stanovuje vyhláška č. 104/2012 Sb. V
případě iritačních dermatitid se podle tohoto předpisu může posudek
vyjadřující, že uznaná kožní nemoc z povolání u pacienta již netrvá, vydat až
tehdy, když žádné klinické projevy této nemoci se už neobjevily po dobu nejméně
jednoho roku.“
15. Podle ustanovení § 269 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel je povinen
nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání,
jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele
za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.
Podle ustanovení § 271b odst. 1 věty první zák. práce náhrada za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší
zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a
výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s
připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu.
Podle ustanovení § 271u odst. 1 zák. práce změní-li se podstatně poměry
poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady, může se poškozený
i zaměstnavatel domáhat změny v úpravě svých práv, popřípadě povinností.
16. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci při nemoci
z povolání (§ 269 odst. 2 zák. práce) jsou nemoc z povolání (nemocemi z
povolání jsou nemoci uvedené v Seznamu nemocí z povolání, stanovené nařízením
vlády č. 290/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů), vznik škody a příčinná
souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti
se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z
povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Nemůže stačit pouhé připuštění
možnosti vzniku škody v důsledku nemoci z povolání, nýbrž musí být tato
příčinná souvislost najisto postavena. Odpovědnost za škodu při nemoci z
povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za
samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.
17. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve
ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Ke
ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla
následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za
ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který
není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda
spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši
rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k
němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu;
tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní
způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z
povolání stejný výdělek jako před poškozením.
18. Vznikl-li zaměstnanci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při
pracovních úrazech a nemocech z povolání byly splněny), je zaměstnavatel
povinen hradit zaměstnanci škodu do té doby, dokud nenastane skutečnost, která
představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro určení výše náhrady
škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu ustanovení § 271u odst. 1
zák. práce (podle dřívější právní úpravy ustanovení § 390 odst. 1 zákoníku
práce nebo § 202 odst. 1 zákoníku práce). Nejedná se tedy o to, zda v průběhu
doby odpadne některý z předpokladů pro vznik nároku jako takový, nýbrž naopak,
zda po vzniku nároku nastala skutečnost, s níž zákon spojuje zánik nároku.
19. Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody,
má podle ustanovení § 271u odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se
poměrů poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného
subjektu – zaměstnavatele, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna
poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda
došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné
porovnat poměry poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity), a
nové poměry poškozeného. Změna poměrů zpravidla spočívá ve změnách zdravotního
stavu poškozeného zaměstnance, ať již v kladném nebo záporném smyslu, a ve
výdělkových schopnostech zaměstnance, které jsou s tím spojeny. Současně je
třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (při uznání invalidity) vyjadřuje – jak již uvedeno výše – snížení
(omezení) nebo ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost
dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením
(srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2 .1999, sp. zn. 21 Cdo
376/98, uveřejněného pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 227/2002, který byl
uveřejněn pod č. 47/2003 v časopise Soudní judikatura).
20. V předmětné věci byla u žalobce (poškozeného zaměstnance) dne 22. 2.
2017 zjištěna nemoc z povolání – iritační dermatitida nohou po pracovní obuvi a
žalobci byla vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti. Výplata náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti byla ukončena k 1. 3. 2023 z důvodu vydání posudku o novém
zjištění ve věci nemoci z povolání č. 201716049 ze dne 10. 2. 2023 Karvinskou
hornickou nemocnicí, oddělením pracovního lékařství, primářkou MUDr. Janou
Kusovou, podle kterého „posuzovaná osoba již netrpí uvedenou nemocí z povolání,
nadále již nejsou splněny podmínky trvání dříve vyhlášené nemoci z povolání a
dříve hlášená nemoc z povolání se ve smyslu § 2 přílohy vyhl. 104/2012 Sb. v
platném znění „oduznává“ dne 10. 2. 2023, důvodem je regrese kožního nálezu“.
Uvedený posudek byl potvrzen rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského
kraje ze dne 31. 3. 2023. Při úvaze, zda došlo k takové změně v okolnostech,
které byly rozhodující pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti, která by představovala změnu poměrů poškozeného ve
smyslu ustanovení § 271u odst. 1 zák. práce, je třeba především zkoumat, zda
zdravotní stav žalobce (poškozeného zaměstnance) doznal změny uvedené v
předmětném lékařském posudku, zda následky nemoci z povolání neomezují jeho
pracovní způsobilost v uplatnění na trhu práce i nadále ve stejném rozsahu jako
dříve, tj. zda může opět vykonávat práci v původním zařazení horník-zámečník,
kterou vykonával před zjištěním nemoci z povolání, a současně dosahovat takový
výdělek, jaký měl před poškozením.
21. Podstatnou změnou poměrů na straně poškozeného zaměstnance není
pouhé oduznání nemoci z povolání, která byla poškozenému zaměstnanci dříve
zjištěna, na základě vyhlášky č. 104/2012 Sb., o stanovení bližších požadavků
na postup při posuzování a uznávání nemoci z povolání a okruh osob, kterým se
předává lékařský posudek o nemoci z povolání, podmínky, za nichž nemoc nelze
nadále uznat za nemoc z povolání, a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o
posuzování nemoci z povolání), aniž by současně poškozenému zaměstnanci jeho
zdravotní stav umožňoval vykonávat původní práci, při níž onemocněl nemocí z
povolání, a dosahovat stejného výdělku jako před jejím zjištěním.
22. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) se však nezabýval otázkou,
zda je žalobce vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nadále schopen vykonávat
původní práci horníka-zámečníka, kterou vykonával před vznikem škody, přestože
znalec doc. MUDr. Evžen Hrnčíř, CSc. ve svém odborném lékařském posudku uvedl,
že „i při vymizení projevů příslušné nemoci z povolání se pacient do konce
života nesmí vrátit k výkonu té práce, která u něj tuto nemoc způsobila, pokud
by se žalobce vrátil zpět ke své původní práci, je velmi pravděpodobné, že by
se u něj opět projevila jeho nemoc z povolání“, a primářka Karvinské hornické
nemocnice, oddělení pracovního lékařství, MUDr. Jana Kusová v dopise ze dne 18.
5. 2023 k dotazu žalobce „zda stále trvá kontraindikace pro práci horníka“
uvedla, že „zda může vykonávat práci horníka, nejsme schopni posoudit, neznáme
jeho zdravotní dokumentaci a ani jeho nové pracovní zařazení“.
23. Protože podstatnou změnou poměrů na straně žalobce není pouhé
oduznání nemoci z povolání podle vyhlášky o posuzování nemoci z povolání (bez
dalšího), je třeba postavit najisto, zda zdravotní stav žalobce doznal
podstatné změny, zda je z medicinského hlediska nadále zdravotně způsobilý k
práci horníka-zámečníka, kterou vykonával u žalované před vznikem škody, zda
jeho pracovní schopnost není následkem nemoci z povolání nadále snížena
(omezena) a zda je žalobce schopen dosahovat výdělek, jaký měl před poškozením.
24. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše
uvedeného
– není správný a že nejsou dány ani podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání v části směřující do výroku o věci samé, pro zamítnutí
dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
(Okresnímu soudu v Karviné) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s.
ř.).
25. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2025
JUDr. Marek Cigánek
předseda senátu