21 Cdo 782/2011

21 Cdo 782/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. F., zastoupeného JUDr. Lucií Kýčkovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Masarykova č. 537/7 proti žalované Czech Coal Services, a. s. se sídlem v Mostě, V. Řezáče č. 315, IČO 27261824, o 214.798,- Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 14 C 554/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 15. června 2010, č. j. 9 Co 319/2008-104, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 188.023,- Kč s úrokem z prodlení, se zamítá. II. Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 26.775,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 17. prosince 2007 č. j. 14 C 554/2004-83 ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 26.775,- Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení.

Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu ze dne 29.12.1994 nahradil ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 16.1.1997 do 21.3.2003, kterou vyčíslil částkou 214.798,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pro následky pracovního úrazu mu byl přiznán od 29.12.1995 plný invalidní důchod, který mu však byl ke dni 16.1.1997 odňat, a nadále byl uznán pouze částečně invalidní, a plný invalidní důchod mu byl přiznán znovu až ke dni 21.3.2003. Za dobu od 16.1.1997 do 21.3.2003, tedy za dobu, kdy pobíral částečný invalidní důchod, mu žalovaný bezdůvodně krátil náhradu škody o částku představující 75% minimální mzdy, a tím mu „úmyslně způsobil škodu“.

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 17.12.2007 č.j. 14 C 554/2004-83 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že nárok je za období od 16.1.1997 do 30.9.2002 promlčen, neboť žalobce se dověděl o škodě na ucházejícím výdělku vždy po uplynutí jednotlivých měsíců v období, kdy byl poživatelem částečného invalidního důchodu a subjektivní lhůta uplynula vždy po uplynutí dvou let od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, za který nárok nově vznikl. Žalobce tedy mohl uplatnit svůj nárok vždy po uplynutí každého z měsíců následujících po 16. 1. 1997 do 30. 9. 2002 a vzhledem k tomu, že žalovaný vznesl námitku promlčení, nebylo možné promlčený nárok přiznat. Za nedůvodný považoval soud prvního stupně i nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za období od října 2002 do března 2003, neboť žalobce vlastně „požaduje odškodnění toho, co si nevydělal v důsledku své nezaměstnanosti“. Za této situace „za žalovanou plnící pojišťovna použila jako pravděpodobný výdělek částku ve výši 75% minimální mzdy důvodně“ a „v souladu s právem i ustálenou judikaturou“.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15.6.2010 č.j. 9 Co 319/2008-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „v tom správném znění, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 214.798,- Kč s příslušenstvím“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v otázce posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení. Vycházel z toho, že, „jestliže žalovaná přestala vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku v původní výši, když shledala na straně žalobce změnu poměrů (rozhodnutím přiznán pouze ČID), nelze toto její jednání označit za jednání úmyslně směřující k poškození žalobce“. Žalobce věděl, v jaké výši mu vzniká škoda v důsledku výplaty náhrady za ztrátu na výdělku ve změněné výši, a měl „nepochybně i přibližnou představu o rozdílu mezi původním plněním a plněním, jež mu bylo poskytováno jako pobírateli plného invalidního důchodu“. Za věcně správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že v období mezi 1.10.2002 až 21.3.2003, jež není „stiženo“ uplatněnou námitkou promlčení, byla žalobci vyplácena náhrada ze ztrát na výdělku ve výši odpovídající jeho skutečnému nároku. Zdůraznil, že rozhodnutí o odnětí plného invalidního důchodu je správním aktem vydaným v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, které nabylo právní moci a je vykonatelné. Tímto rozhodnutím je soud v občanském soudním řízení vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř., a v tomto řízení již nelze zkoumat, zda žalobcův zdravotní stav ve skutečnosti odůvodňoval ponechání plného invalidního důchodu a zda a jaký nárok mu v případě faktické plné invalidity vznikl. Protože plný invalidní důchod byl žalobci opětovně přiznán až počínaje 21.3.2003 a nikoliv zpětně, je třeba vycházet z toho, že v období mezi 16.1.1997 a 21.3.2003 byl žalobce občanem pouze částečně invalidním. Vzhledem k tomu „důkaz stran zdravotního stavu žalobce v rozhodné době považoval za nadbytečný pro existenci důvodů, pro které neshledal žalobu opodstatněnou“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že k promlčení jím žalovaného nároku nedošlo, neboť žalobou uplatněná škoda byla žalovanou společností způsobena úmyslně, a z tohoto důvodu nemůže být promlčení akceptováno. Vedle toho mu neměl být plný invalidní důchod v roce 1997 vůbec odebrán, místo částečného invalidního důvodu mu měl být ponechán plný invalidní důchod z toho důvodu, že nebyl v průběhu celého roku 1997 schopen výkonu jakékoliv práce. Jestliže mu byl invalidní důchod po mnoha urgencích opětovně přiznán až s účinností od 21.3.2003, správný postup měl být takový, že tento plný invalidní důchod měl být přiznán se zpětnou platností od 16.1.1997. Vzhledem k tomu se jedná o rozhodnutí věcně nesprávné, a žalobce navrhoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst.3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci bylo soudy z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost uvedených zjištění dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobci byla pro následky pracovního úrazu ze dne 29.12.1994 vyplácena od 29.12.1995 náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity). V souvislosti s odnětím plného invalidního důchodu a s přiznáním částečného invalidního důchodu v období od 16.1.1997 do 21.3.2003 (kdy byl žalobci znovu přiznán plný invalidní důchod) mu žalovaná vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku sníženou o 75% minimální mzdy. Nárok na doplatek této náhrady žalobce uplatnil žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 20.10.2004.

Za tohoto stavu věci soudy řešily právní otázku, jaký vliv na běh promlčecí lhůty k uplatnění doplatku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti má skutečnost, že žalovaná výplatu náhrady vzhledem ke změně invalidního důchodu na částečný svým rozhodnutím v rozsahu 75% zastavila, a do jaké míry jsou soudy vázány rozhodnutím příslušného orgánu o změně přiznaného invalidního důchodu na částečný při zkoumání, zda došlo ke změně poměrů zaměstnance, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody. Uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech náležitě dořešeny. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je jen zčásti opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, od kdy se žalobce domáhá placení další náhrady za ztrátu na výdělku - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.

Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu způsobenou pracovním úrazem jsou podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce pracovní úraz, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem (jeho následky) a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho případné zavinění.

Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.

V posuzovaném případě žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 29.12.1995 ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a plným invalidním důchodem. Od té doby až do 21.3.2003 byla žalobci poskytována náhrada za ztrátu na výdělku v rozdílu mezi průměrným výdělkem (po valorizaci) a součtem částečného invalidního důchodu a částky odpovídající 75% minimální mzdy. S názorem žalobce, že tato náhrada ve výši odpočtené částky rovnající se 75% minimální mzdy není ani zčásti promlčena, protože jde o škodu, která „byla žalovanou společností způsobena úmyslně“, však nelze souhlasit.

Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.

Podle ustanovení § 261 odst. 2 zák. práce nepromlčují se nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání (§ 194 a § 195) nebo jiné škody na zdraví (§ 187) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§ 199). Nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují.

Podle ustanovení § 262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.

Podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky; počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se však promlčí, nebyl-li uplatněn ve lhůtě tří let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, deseti let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.

Počátek promlčecí lhůty v pracovněprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením § 262 odst. 1 zák. práce, podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném zaměstnanci (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu.

Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, která činí dva roky (srov. § 263 odst. 3 zák. práce). Obecně platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní. Z této obecné zásady představuje v určitém smyslu výjimku nárok na náhradu škody na zdraví, neboť k jeho uplatnění je stanovena pouze subjektivní lhůta (srov. § 263 odst. 3 část druhé věty za středníkem zák. práce). U tohoto typu odpovědnostních vztahů - který je předmětem řízení i v posuzované věci - je proto bez významu, kdy objektivně došlo ke škodní události (k poškození zdraví úrazem, nebo k onemocnění), směrodatný je zde subjektivně určený počátek, neboť počátek běhu promlčecí doby se tu odvíjí ode dne, kdy se poškozený dověděl o škodě a o odpovědné osobě. Subjektivní počátek promlčecí doby je tu dán nejen v zájmu zvýšené ochrany poškozeného, odůvodněn je rovněž (a především) povahou práva na náhradu škody na zdraví, neboť následky vlastní škodní události se mohou projevit (a také se velmi často projevují) se značným časovým odstupem až v době, kdy by objektivní promlčecí lhůta počítaná od škodní události (jestliže by byla stanovena) již dávno skončila. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 263 odst. 3 zák. práce pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody na zdraví nemá právní význam tzv. objektivní promlčecí lhůta tříletá, ani tzv. objektivní promlčecí lhůta desetiletá (způsobil-li škůdce škodu úmyslně), neboť poškozený má možnost uplatnit svůj nárok bez ohledu na délku doby, která uplynula od škodní události; rozhodující je pouze, zda svůj nárok uplatnil v subjektivní promlčecí lhůtě dvou let od okamžiku, kdy získal vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Žalobci tedy nic nebránilo, aby se proti postupu žalované bránil včas podanou žalobou. Neučinil- li tak, nemůže obcházet marné uplynutí subjektivní promlčecí lhůty tím, že bude dovozovat „úmysl“ žalované způsobit mu škodu na základě toho, že po změně poskytovaného invalidního důchodu – vycházejíc ze svého právního názoru – přestala vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v původní výši, a provedla její úpravu.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 188.023,- Kč, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst.1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Odvolacímu soudu však nelze přisvědčit, dovozuje-li, že za období od 1.10.2002 do 21.3.2003 „byla žalobci vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku ve výši, odpovídající jeho skutečnému nároku“. Je jistě správné, že rozhodnutí ČSSZ o přiznání invalidního důchodu je správním aktem, který nelze v občanském soudním řízení přezkoumávat, a že tedy již nelze ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř. zkoumat, „zda žalobcův zdravotní stav ve skutečnosti odůvodňoval ponechání plného invalidního důchodu“. Uvedený závěr však není pro rozhodnutí posuzované věci podstatný.

Z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující okolnost, že zaměstnanec pro následky pracovního úrazu splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) – invalidního důchodu, popřípadě, zda jsou zde důvody pro změnu přiznané dávky. (srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2006, pod poř. č. 76). Podstatné je, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce (pracovní úraz, vznik škody, příčinná souvislost), a zda následky pracovního úrazu byly příčinou jeho nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti. Význam Invalidního nebo částečného invalidního důchodu spočívá jedině v tom, že se k němu za splnění stanovených podmínek přihlíží při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku.

Podle ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce totiž náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.

Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) je majetkovou újmou, která se - jak vyplývá z citovaného ustanovení - stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; nepřihlíží se přitom ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení a k výdělku zaměstnance, který dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.

Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že od průměrného výdělku před vznikem škody na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se nebude nadále odečítat plný invalidní důchod, nýbrž od 16.1.1997 až do další změny poměrů (§ 202 odst. 1 zák. práce) přísluší v souladu s ustanovením § 135 odst. 2 o.s.ř. vycházet z invalidního důchodu částečného, aniž by se přihlíželo k tomu, že podle názoru žalobce „dovolateli měl být přiznán plný invalidní důchod.

Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce, vedle průměrného výdělku před vznikem škody na jedné straně, dále rozhodující (vedle invalidního důchodu plného či částečného, o jehož významu bylo pojednáno výše) rovněž tzv. „výdělek po pracovním úrazu“, který se zohlední, jestliže jej zaměstnanec dosahuje, nebo je schopen dosahovat. Nemůže-li totiž zaměstnanec nastoupit jiné zaměstnání, které by bylo pro něj vhodné z hlediska jeho schopností, kvalifikace a zdravotního stavu, jen pro nedostatek pracovních příležitostí, jedná-li se tedy o stav, kdy poškozený zaměstnanec má zájem využít pracovním úrazem sníženou (omezenou) pracovní způsobilost, avšak nemá možnost jej uskutečnit (tj. nastoupit vhodné zaměstnání) výlučně pro nedostatek pracovních příležitostí (tj. proto, že není volné místo, které by mohl zastávat), nemůže mu být uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. Z těchto důvodů již před tím, než byla tato otázka výslovně upravena v ustanovení § 371 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., soudy považovaly za výdělek po pracovním úrazu pravděpodobný výdělek resp. minimální mzdu (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.12.2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, uveřejněný pod č. 45 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 2822/2007), popřípadě právní praxe (jako v projednávané věci „za žalovanou plnící pojišťovna“) uvažovala se 75% minimální mzdy.

Závěr o tom, že „žalobcově kritice podrobený způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku je v souladu s právem i ustálenou judikaturou“ je však zatím předčasný, neboť zohlednění částky ve výši 75% minimální mzdy jako tzv. „výdělku po pracovním úrazu“ předpokládá (bez ohledu na druh pobíraného důchodu), že zaměstnanec – jak již uvedeno výše – je schopen nějaké soustavné výdělečné činnosti. Žalobce ale požaduje náhradu za ztrátu na výdělku s tvrzením, že i poté, co mu byl změněn plný invalidní důchod na částečný, nebyl schopen pro následky pracovního úrazu jakékoli soustavné výdělečné činnosti. Implicitně tedy tvrdí, že zde nebyl jakýkoli „výdělek po pracovním úrazu“ (ani ve výši 75% minimální mzdy), který by byl schopen dosahovat a který by bylo možné při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku zohledňovat.

Z obsahu spisu se podává, že žalobce byl po skončení pracovní neschopnosti neschopen jakéhokoliv soustavného zaměstnání, stejný závěr učinila MUDr. Vyorálková v lékařské zprávě ze dne 9.1. 1996. Ve zprávě ze dne 28.6.2001 MUDr. Helena Valentová uvádí, že žalobce je v péči neurologické ambulance v souvislosti s pracovním úrazem ze dne 29.12.1994, že „30.12.1996 odebrán ID na DIČ, i když potíže trvaly, progredovaly a nakonec vedly k operaci“, a že „pacient stále v péči neurolog. amb. pro vert. a koř. obtíže“. Za tohoto stavu nelze sdílet závěr odvolacího soudu, který „důkaz stran zdravotního stavu žalobce v rozhodné době považoval za nadbytečný“, neboť pro rozhodnutí bylo naopak významné, zda v době od 30.12.1996, resp. přesněji - v době (kdy není nárok promlčen) od 1.10.2002 do 21.3.2003 došlo k podstatné změně poměrů na straně žalobce, a zda se tedy v tomto období upravil jeho zdravotní stav natolik, že začal opět být schopen soustavné výdělečné činnosti (a jaké), anebo zda byl jako dříve nadále neschopen pro následky pracovního úrazu jakékoliv výdělečné činnosti. Z těchto důvodů lze dovolateli přisvědčit, že řízení je v tomto ohledu postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla výslovně uplatněna v dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 26.775,- Kč s příslušenstvím za období od „10/2002 do 3/2003“ (uvedené v přehledu zpracovaném Kooperativou, pojišťovnou a.s., z něhož žalobce při specifikaci žaloby vycházel), není správný; Nejvyšší soud České republiky jej

proto v tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v dotčené části též toto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. srpna 2012

JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu