21 Cdo 809/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce CDV-2, LTD., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet
Street, London, EC4A 2BB, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska,
registrační číslo 4434554, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Revoluční č. 15, proti žalované Z. H., zastoupené JUDr.
Jaroslavem Kolářem, advokátem se sídlem v Dobříši, 28. října č. 661, o určení
neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn.
16 C 180/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze
dne 15. června 2011 č.j. 30 Co 175/2010-551, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou podanou dne 25.3.2005 u Okresního soudu v Příbrami domáhal
určení, že darovací smlouva ze dne 27.12.2004, kterou J. P. (matka žalované)
darovala žalované „budovu čp., která je umístěna na pozemku parc. č. st., a
pozemek parc. č. st., včetně příslušenství, oplocení, prádelny, chléva, kůlny,
dvora, zahrádky, to vše v obci Dobříš, katastrální území Dobříš“, je vůči
žalobci právně neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že právní předchůdkyně
žalobce (INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, a.s.) a J. P. uzavřely dne 20.9.1994
smlouvu o úvěru, podle které byl J. P. poskytnut úvěr ve výši 1.500.000,- Kč,
který J. P. řádně podle úvěrové smlouvy nesplácela, že rozsudkem Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21, který nabyl
právní moci dne 21.6.2000 a stal se vykonatelným, bylo J. P. uloženo zaplatit
INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANCE, a.s. 798.693,97 Kč s úrokem z prodlení ve výši 33%
z částky 687.994,64 Kč od 8.2.1996 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve
výši 40.210,- Kč, že J. P. povinnost uloženou jí tímto rozsudkem nesplnila a že
darovací smlouva ze dne 27.12.2004 „znemožňuje žalobci“, aby se domáhal
uspokojení své vykonatelné pohledávky vůči J. P., která byla na základě smlouvy
o prodeji podniku ze dne 19.6.2000 INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a.s.
postoupena Československé obchodní bance, a.s., která tuto pohledávku smlouvou
o postoupení pohledávky ze dne 27.2.2004 postoupila žalobci; dlužnice J. P. a
žalovaná jsou osobami blízkými ve smyslu ustanovení § 116 občanského zákoníku a
„nepřichází tedy v úvahu, že by žalovaná nevěděla o úmyslu J. P. zkrátit svého
věřitele“.
Žalovaná namítala, že dlužnice na úhradu svého dluhu podle rozsudku Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21 zaplatila žalobci
1.850.000,- Kč a že vlastní další nemovitosti („rodinný dům č.p. se st. parc.“
v Příbrami IV.) zastavené k zajištění pohledávek žalobce vůči ní.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15.6.2005 č.j. 7 C 72/2005-180 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 12.168,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Koláře. Dospěl k závěru, že
zaplacením části kupní ceny ve výši 1.850.000,- Kč podle kupní smlouvy uzavřené
dne 28.7.2003 mezi dlužnicí jako prodávající a manžely J. a I. B. jako
kupujícími, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí
pro katastrální území Dobříš jako dům č.p. a pozemky parc. č. st., parc. č. a
parc. č., právnímu předchůdci žalobce (Československé obchodní bance, a.s.) dne
25.8.2003 uhradila dlužnice ze svého dluhu podle rozsudku Krajského obchodního
soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21 jistinu ve výši 798.693,97 Kč
a část úroků z prodlení, které činily ke dni 25.8.2003 1,714.294,15 Kč, a že
nezaplacený zbytek pohledávky žalobce podle uvedeného rozsudku činil 703.198,12
Kč (úroky z prodlení ve výši 662.988,12 Kč a náklady řízení ve výši 40.210,-
Kč). Soud prvního stupně neshledal, že by dlužnice darovací smlouvou ze dne
27.12.2004 zkrátila žalobce (jeho právního předchůdce) jako svého věřitele ve
smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku, neboť vlastnila další nemovitosti
(„rodinný dům č.p. v Příbrami IV. s přilehlými pozemky“), jejichž tržní hodnota
činila nejméně 1.000.000,- Kč a jež mohly být použity k uspokojení
nezaplaceného zbytku vymahatelné pohledávky věřitele.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.12.2005 č.j. 30 Co
403/2005-232 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a
změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že „jejich výše činí 13.685,- Kč;
současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
odvolacího řízení 12.078,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Koláře a České
republice „na účet“ Okresního soudu v Příbrami na náhradě nákladů řízení 142,-
Kč. Na základě zjištění, že právní předchůdkyně žalobce (Československá
obchodní banka, a.s.) byla nejpozději dne 20.8.2003 seznámena s prohlášením
dlužnice o „úhradě částky 1.850.000,- Kč na jistinu poskytnutého (v prohlášení
přesně specifikovaného) úvěru“, obsaženým v kupní smlouvě uzavřené dne
28.7.2003 mezi dlužnicí a manžely B., dovodil, že tímto prohlášením dlužnice v
souladu s ustanovením § 330 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku určila závazek, „na
jehož splnění měla být věřiteli splacena částka 1.850.000,- Kč“. Ztotožnil se
se závěrem soudu prvního stupně o tom, že nejsou splněny podmínky pro „úspěšné
uplatnění odpůrčího práva“, neboť zbytek pohledávky žalobce podle rozsudku
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21 (úroky z
prodlení ve výši 662.988,12 Kč a náklady řízení ve výši 40.210,- Kč) mohl být
uhrazen z jiného majetku dlužnice.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.10.2008
č.j. 30 Cdo 1184/2008-278 zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k
závěru, že obsah prohlášení dlužnice obsažený v kupní smlouvě ze dne 28.7.2003
o úhradě částky 1.850.000,- Kč na jistinu poskytnutého (v prohlášení přesně
specifikovaného) úvěru sám o sobě nedovoluje vyslovit jednoznačný závěr o tom,
zda uvedené prohlášení umožňuje ve smyslu ustanovení § 330 obchodního zákoníku
určit závazek, na který mělo být úhradou částky 1.850.000,- Kč plněno, a
vytknul soudům, že neprovedly výklad sporného projevu vůle podle pravidel
uvedených v ustanoveních § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obchodního
zákoníku.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 10.2.2010 č.j. 16 C 180/2008-445
žalobu opětovně zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení 77.123,90 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Koláře.
Dospěl k závěru, že zaplacením části kupní ceny ve výši 1.850.000,- Kč podle
kupní smlouvy uzavřené dne 28.7.2003 mezi dlužnicí a manžely B. právnímu
předchůdci žalobce (Československé obchodní bance, a.s.) dlužnice „konkludentně
projevila vůli uhradit vymahatelnou část jistiny a příslušenství podle rozsudku
Krajského obchodního soudu v Praze“ a že pohledávka žalobce podle tohoto
rozsudku v celkové výši 2.551.331,90 Kč byla v plném rozsahu zaplacena, neboť
kromě částky 1.850.000,- Kč dlužnice na její úhradu zaplatila 698,63 Kč (dne
30.9.1994) a 10.952,91 Kč (dne 4.1.1995) a žalovaná zaplatila částku 866.700,02
Kč, jejíž část byla použita na náklady exekuce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.6.2011 č.j. 30 Co
175/2010-551 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „darovací
smlouva ze dne 27.12.2004, podle které J. P. darovala žalované budovu čp. na
st. p. č. a pozemek st. p. č., včetně příslušenství – oplocení, prádelny,
chléva, kůlny, vše zapsáno na listu vlastnictví č. vedeném u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Příbram, pro katastrální
území a obec Dobříš“, je vůči žalobci právně neúčinná; současně rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů odvolacího
řízení 464,- Kč „na účet“ Krajského soudu v Praze a že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 43.767,-
Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.680,- Kč, obojí k rukám advokáta
JUDr. Petra Balcara. Neztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že část
kupní ceny ve výši 1.850.000,- Kč podle kupní smlouvy uzavřené mezi manžely B.
a dlužnicí měla být určena na úhradu jejího dluhu podle rozsudku Krajského
obchodního soudu v Praze, a tvrzení dlužnice v tomto směru shledal „účelovým“;
dovodil, že účelem platby 1.850.000,- Kč bylo „vymazání zástavního práva“ a že
dlužnice se „nemohla domnívat, že zaplacením částky 1.850.000,- Kč uhradila
celý úvěr včetně jeho příslušenství“. Dospěl k závěru, že „v daném případě byly
splněny podmínky pro postup podle § 42a občanského zákoníku“, neboť žalobce má
vůči dlužnici vymahatelnou pohledávku, žalovaná, v jejíž prospěch byl
zkracovací právní úkon (darovací smlouva ze dne 27.12.2004) učiněn, je pasivně
věcně legitimována, žaloba byla podána ve lhůtě 3 let od uzavření darovací
smlouvy a žalovaná, která je osobou blízkou dlužnici, neprokázala, že nemohla
úmysl dlužnice zkrátit věřitele při vyvinutí náležité pečlivosti poznat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť
vymahatelná pohledávka žalobce vůči dlužnici J. P. byla v plném rozsahu
zaplacena a „ohledně zbytku pohledávky byla vznesena důvodná námitka
promlčení“. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „projev vůle
J. P. směřoval pouze k výmazu zástavního práva“ k převáděným nemovitostem;
považuje za nelogické, že by dlužnice „plnila na soudem nepřiznaný dluh banky,
když zde byl dluh přiznaný pravomocným soudním rozhodnutím“. Za logický naopak
žalovaná považuje závěr soudu prvního stupně, že „bylo plněno na soudem
přiznanou pohledávku, a to nejprve na její jistinu a poté příslušenství“.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nevzal v úvahu, že žalobce „má stále v
katastru nemovitostí zapsáno zástavní právo k tíži nemovitostí žalované a
jejího manžela“, a to domu č.p. se st. parc. č. v Příbrami IV, a že současně je
vedena exekuce prodejem těchto nemovitostí, jejichž hodnota „přesahuje výši
žalobcem tvrzeného dluhu“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované „jako neopodstatněné“
zamítl; zdůraznil, že má stále ještě vůči dlužnici vykonatelnou pohledávku v
celkové výši 1.091.999,99 Kč a že se nemůže uspokojit z jiného jejího majetku,
neboť dlužnice je nemajetná.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek
odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že dne 20.9.1994
uzavřela matka žalované J. P. s INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, a.s. smlouvu o
úvěru, na základě níž poskytla uvedená banka J. P. úvěr ve výši 1.500.000,- Kč
na dohodnutý úrok. Na pohledávku banky z úvěrové smlouvy zaplatila J. P. 698,63
Kč (dne 30.9.1994) a 10.952,91 Kč (dne 4.1.1995). Rozsudkem Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21, který nabyl
právní moci dne 21.6.2000 a stal se vykonatelným, bylo J. P. uloženo zaplatit
INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANCE, a.s. na její pohledávku z úvěrové smlouvy
798.693,97 Kč s 33% úrokem z prodlení z částky 687.994,64 Kč od 8.2.1996 do
zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 40.210,- Kč. Smlouvou o prodeji
podniku ze dne 19.6.2000 byla pohledávka INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKY, a.s. za
J. P. z úvěrové smlouvy postoupena Československé obchodní bance, a.s., která
smlouvou ze dne 27.2.2004 tuto pohledávku postoupila žalobci. Československá
obchodní banka, a.s. dopisem ze dne 26.5.2003 sdělila J. P., že se v případě
zaplacení částky 1.850.000,- Kč v termínu do 30.9.2003 k uspokojení pohledávky
z úvěrové smlouvy vzdá svého zástavního práva k nemovitostem zapsaným „na LV č.
pro katastrální území Dobříš“, tj. k budově č.p. na pozemku p. č. st. a k
pozemkům p. č. st., p. č. a p. č. v katastrálním území Dobříš, a že podá návrh
katastrálnímu úřadu na výmaz zástavního práva. Kupní smlouvou ze dne 28.7.2003
prodala J. P. tyto nemovitosti manželům J. a I. B. za dohodnutou kupní cenu
2.700.000,- Kč. V kupní smlouvě, kterou Československá obchodní banka, a.s.
obdržela dne 20.8.2003, bylo ohledně zaplacení části kupní ceny ve výši
1.850.000,- Kč ujednáno, že „kupující uhradí nesplacenou jistinu úvěru
prodávajícího ve výši 1.850.000,- Kč na účet banky ČSOB, a.s.“; uvedenou částku
manželé B. zaplatili Československé obchodní bance, a.s. dne 25.8.2003 a banka
jim na základě toho vydala potvrzení o zániku zástavního práva k nemovitostem.
Darovací smlouvou ze dne 27.12.2004, podle níž nastaly právní účinky vkladu
práva k témuž dni, J. P. darovala dům č.p. postavený na pozemku p.č. st. a
pozemek p.č. st. v katastrálním území Dobříš žalované. V době uzavření darovací
smlouvy byla J. P. dále vlastníkem budovy č.p. postavené na pozemku p.č. a
pozemku p.č. v katastrálním území Příbram; tyto nemovitosti převedla kupní
smlouvou ze dne 30.10.2006 na žalovanou a L. H. V průběhu exekučního řízení
vedeného proti J. P. za ni žalovaná zaplatila příkazem k úhradě ze dne
19.12.2006 částku 866.700,02 Kč, z níž bylo 703.198,12 Kč poukázáno žalobci a
zbytek byl použit na náklady exekuce.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby
soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho
vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i
tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný
anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním
úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své
věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými
byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo
které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou
případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při
náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním
úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo
které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel
s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je -
uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by
bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž
zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo
odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na
základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v
jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z
tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch
dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního
úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka
vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním
prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o
výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných
majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku,
popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z
odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č.
26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§ 42a odst. 1 občanského
zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp. zn. 15 Co
714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Vymahatelnou
se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí
(exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným
rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí
(exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby
jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu
o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení § 42a odst.
3 občanského zákoníku. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči
věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž
nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité
náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení § 42a odst. 4
občanského zákoníku - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co
odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že
osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté
věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě,
které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 občanského
zákoníku - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech
v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám;
břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu
dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže
„druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho
věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi
blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době
právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním
úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může
zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn.
Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka
(a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro
takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou
rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou
svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit
své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže
vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení
majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své
pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku
dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č.
64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice
majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu
a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se
z něho věřitel uspokojil.
V posuzovaném případě měl žalobce – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů -
vůči dlužnici J. P. pohledávku vyplývající ze smlouvy o úvěru ze dne 20.9.1994,
na základě níž byl dlužnici poskytnut úvěr ve výši 1.500.000,- Kč na dohodnutý
úrok. Z této pohledávky se stala vymahatelnou její část ve výši 798.693,97 Kč s
33% úrokem z prodlení z částky 687.994,64 Kč od 8.2.1996 do zaplacení, která
byla spolu s náhradou nákladů řízení ve výši 40.210,- Kč přiznána právní
předchůdkyni žalobce (INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANCE, a.s.) proti dlužnici
rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm
377/99-21, který nabyl právní moci dne 21.6.2000. Otázka, jaká byla výše
vymahatelné pohledávky žalobce vůči dlužnici v době, kdy byla uzavřena
odporovaná darovací smlouva mezi dlužnicí a žalovanou (dne 27.12.2004),
závisela na posouzení právního úkonu dlužnice obsaženého v kupní smlouvě
uzavřené mezi ní a manžely J. a I. B. dne 28.7.2003, kterým dlužnice ve vztahu
k právní předchůdkyni žalobce (Československé obchodní bance, a.s.), jíž byla
tato kupní smlouva předložena, určila, na jakou část jejího peněžitého závazku
má být započtena platba části kupní ceny ve výši 1.850.000,- Kč provedená
kupujícími manžely B. podle ujednání účastníků kupní smlouvy na účet
Československé obchodní banky, a.s.
Při plnění peněžitého závazku se započte placení nejprve na úroky a potom na
jistinu, neurčí-li dlužník jinak (§ 330 odst. 2 obchodního zákoníku). Protože
dlužnice v kupní smlouvě ze dne 28.7.2003 předložené Československé obchodní
bance, a.s. prohlásila, že částí kupní ceny ve výši 1.850.000,- Kč má být
uhrazena „nesplacená jistina“ jejího úvěru, určila tím (jinak než je stanoveno
v dispozitivním ustanovení § 330 odst. 2 obchodního zákoníku), že platba
uvedené části kupní ceny Československé obchodní bance, a.s. má být započtena
na jistinu pohledávky banky z úvěru, která činila 1.500.000,- Kč; částka
350.000,- Kč, o kterou platba jistinu přesahovala a která proto na jistinu
započtena být nemohla, měla být započtena na úroky sjednané ve smlouvě o úvěru
a na úroky z prodlení. Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatelky, podle
něhož měla být platba ve výši 1.850.000,- Kč započtena jen na část pohledávky
ze smlouvy o úvěru, která byla přiznána právní předchůdkyni žalobce rozsudkem
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2.5.2000 č.j. 5 Cm 377/99-21.
Rozhodnutím soudu, kterým bylo dlužníkovi uloženo, aby splnil část svého
peněžitého závazku vůči věřiteli, nedochází k rozdělení závazku dlužníka
vyplývajícího ze smlouvy uzavřené mezi ním a věřitelem na dva závazky, při
jejichž plnění by dlužník mohl určovat, na který z nich plní, podle ustanovení
§ 330 odst. 3 obchodního zákoníku. Také v tomto případě je proto dlužník
oprávněn při plnění svého peněžitého závazku určit ve smyslu ustanovení § 330
odst. 2 obchodního zákoníku pouze to, zda jeho platba má být započtena nejprve
na jistinu a potom na úroky, a nikoli též to, zda plní na část svého závazku,
jejíž splnění mu bylo uloženo rozhodnutím soudu, nebo na zbývající část
závazku, o které soudem rozhodnuto nebylo.
Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nemůže – jak bylo
uvedeno výše - dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li
dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový
majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil.
Odvolací soud se tím, zda dlužnice v době uzavření odporované darovací smlouvy
vlastnila kromě nemovitostí darovaných žalované další majetek, který by
vzhledem ke své hodnotě postačoval k uspokojení pohledávky žalobce, stejně jako
tím, jaká byla v uvedené době výše žalobcovy vymahatelné pohledávky vůči
dlužnici, nezabýval; jeho závěr, že „v daném případě byly splněny podmínky pro
postup podle § 42a občanského zákoníku“, proto nemůže být – pro svou
předčasnost - správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Jiří Doležílek, v. r.
předseda senátu