21 Cdo 81/2019

21 Cdo 81/2019

10

9

21 Cdo 81/2019-279

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v

právní věci žalobkyně J. Č., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr.

Robertem Grundem, advokátem se sídlem v Brně, nám. Svobody č. 702/9, proti

žalované České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství, se sídlem v

Praze 1, Lazarská č. 15/7, IČO 72080043, o neplatnost dohody o rozvázání

pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C

237/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

20. června 2018 č.j. 62 Co 130/2018-257, takto:

I. Rozsudek městského soudu se ve výroku I. mění takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.9.2017 č.j. 17 C 237/2013-216 se

ve výroku I. mění tak, že se určuje, že rozvázání pracovního poměru dohodou

uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dne 25.9.2013 je neplatné.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení

před soudem prvního stupně 54.176,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení

36.080,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.413,- Kč, vše do tří dnů

od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Roberta Grunda, advokáta se sídlem

v Brně, nám. Svobody č. 702/9.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro

Prahu 1 na náhradě nákladů řízení 4.602,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto

rozsudku.

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že dohoda o rozvázání pracovního poměru

uzavřená dne 25.9.2013 mezi žalobkyní a žalovanou je neplatná. Žalobu

odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze

dne 26.5.1997 na pozici "XY" a že dne 24.9.2013 byla nenadále zadržena Policií

ČR a až do následujícího dne 25.9.2013 byla omezena na svobodě a podrobena

několika výslechům. Nakonec jí bylo předáno usnesení o zahájení trestního

stíhání pro zločin zkrácení daně a podobné povinné platby a zločin přijetí

úplatku, přičemž bezprostředně po posledním výslechu byla odvedena do vedlejší

místnosti v budově Policie ČR, kde jí - „aniž by cokoliv čekala“ - zaměstnanci

žalované V. a Ž. sdělili, že by „měla přistoupit na dohodu o rozvázání

pracovního poměru, jinak že to pro ni bude ještě horší, půjde před

disciplinární komisi a nakonec ji stejně vyhodí“; na dotaz, zda si to může

rozmyslet, jí bylo sděleno, že se musí rozhodnout ihned. V uvedeném jednání

zaměstnanců žalované spatřuje žalobkyně bezprávnou výhrůžku a kromě toho se

domnívá, že se vlivem popsaných okolností v tento moment nacházela ve stavu

tísně, který měl za následek, že jednala ve svůj neprospěch, což si však v dané

chvíli neuvědomovala a „bezmyšlenkovitě pod verbálním nátlakem zástupců

žalované dohodu podepsala“. Žalobkyně se domnívá, že za daných okolností byla

její vůle svobodně podepsat předmětnou dohodu „vyloučena tísní“, když „za

normálních okolností“ by dohodu o rozvázání pracovního poměru nepodepsala. Stejným způsobem žalovaná postupovala rovněž vůči dvěma spoluzaměstnankyním

žalobkyně A. O. a L. B., které byly obviněny ze stejných zločinů jako

žalobkyně; prvně jmenovaná dohodu pod vlivem nastalé situace taktéž podepsala,

paní B. vzhledem k přítomnosti svého právního zástupce dohodu podepsat odmítla. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13.9.2016 č.j. 17 C 237/2013-109

žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě

nákladů řízení 43.898,80 Kč k rukám „právního“ zástupce žalobkyně. Vycházel ze

zjištění, že v souvislosti s výkonem práce na pozici zaměstnance pro správu

daní byly vůči žalobkyni dne 24.9.2013 zahájeny úkony trestního řízení. V 9.05

hodin byla žalobkyně zadržena na pracovišti a až do následujícího dne do 15.25

hodin byla omezena na osobní svobodě, mezitím byla provedena domovní prohlídka

a prohlídka jejího pracoviště, v době od 17.12 do 22.37 hodin byl proveden

výslech žalobkyně a nakonec bylo žalobkyni sděleno obvinění. Po propuštění ze

zadržení, které „trvalo přes třicet hodin“, kdy žalobkyně byla více než pět

hodin vyslýchána, „v noci nespala“ a „v době umístění do cely s ní bylo

zacházeno způsobem, který není pro běžného člověka obvyklý“ (byla nucena

odevzdat podprsenku, šperky, hodinky a měla omezený přísun stravy), byla

žalobkyně v doprovodu policistky K. převedena v rámci budovy policie do jiné

místnosti, kde na ni čekali dva zaměstnanci žalované –V., kterého žalobkyně

znala, a Ž., jehož totožnost jí známa nebyla.

Byla jí nabídnuta dohoda o

rozvázání pracovního poměru s tím, že pokud nepodepíše, může být přistoupeno k

výpovědi či k okamžitému zrušení pracovního poměru; to, že by měla čas na

rozmyšlenou, ani že by jí bylo jako rovnocenná varianta řešení celé věci

nabídnuto převedení na jinou práci, „se neprokázalo“. Žalobkyně předloženou

dohodu podepsala, „aby mohla opustit budovu a jít za synem“. Vzhledem k

uvedeným okolnostem a také k tomu, že – jak v řízení vyšlo najevo – žalobkyně

se v době podpisu dohody nacházela rovněž v tíživé životní situaci, způsobené

vážným onemocněním syna a jeho blížící se operací, „kde mu měla být jako matka

oporou“, dospěl soud prvního k závěru, že žalobkyně „při podpisu dohody

nejednala o své svobodné vůli, neboť její tvorbu vyloučila tíseň“. Podpisem

dohody žalobkyně jednala ke svému neprospěchu, „za normálních okolností by k

podpisu nepřistoupila“, a proto je předmětná dohoda o rozvázání pracovního

poměru uzavřená dne 25.9.2013 neplatná. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.4.2017 č.j. 62 Co

492/2016-166 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při provádění a

hodnocení důkazů postupoval „procesně nekorektním způsobem“, jestliže v

napadeném rozsudku činil zásadní skutková zjištění pouze z listinných důkazů,

kterými byly protokoly o výslechu svědků, resp. účastníků řízení, pořízené v

rámci jiného řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C

116/2015, a dále důkazy výpovědí svědkyně L. B. a svědkyně P. K., aniž by

dotčené osoby sám osobně vyslechl; tím došlo k porušení zásady přímosti

(bezprostřednosti), která je vyjádřena v ustanovení § 122 odst. 1 o.s.ř. Kromě

toho skutková zjištění soudu prvního stupně „jsou nesprávná v tom smyslu, že

nemají oporu v provedeném dokazování“. Soud prvního stupně podle názoru

odvolacího soudu pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z výpovědi

svědků V., Ž. a Š., a dostatečně se nevypořádal se zjištěními, která vyplynula

z jejich výpovědí. Odvolací soud rovněž uložil soudu prvního stupně, aby „s

ohledem na zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí upravenou v ustanovení §

13 o.z.“ porovnal své závěry v dané věci též se závěrem, ke kterému dospěl

Krajský soud v Brně v řízení o žalobě A. O. (žaloba A. O. o neplatnost dohody o

rozvázání pracovního poměru byla rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne

23.8.2016 č.j. 7 C 116/2015-298 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve

Zlíně, ze dne 29.11.2016 č.j. 60 Co 367/2016-375 pravomocně zamítnuta), neboť

„se jedná o právní případy, které se podle přesvědčení odvolacího soudu v

podstatných znacích shodují“. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 22.9.2017 č.j. 17 C 237/2013-216

žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit „ČR-Obvodnímu soudu pro Prahu 1“ na

náhradě nákladů státu 4.602,- Kč.

Po doplnění řízení, vázán právním názorem

odvolacího soudu, vysloveným v jeho předchozím kasačním usnesení, a s odkazem

na pravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23.8.2016 č.j. 7 C

116/2015-298 (ve znění rozsudku odvolacího soudu), kterým byla žaloba A. O. o

neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru pravomocně zamítnuta, dospěl

soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná. Z výsledků doplněného

dokazování soud prvního stupně dovodil obdobný skutkový stav, jaký popsal v

odůvodnění svého předešlého rozsudku, rovněž vycházel z toho, že uzavření

dohody o rozvázání pracovního poměru předcházelo více než třicetihodinové

zadržení žalobkyně Policií ČR, domovní prohlídka, více než pětihodinový

výslech, nutnost odevzdání osobních věcí i spodního prádla, probdělá noc,

žalobkyně byla silně rozrušena z nastalé situace a měla strach o vážně

nemocného syna, který měl v blízké době podstoupit operaci. Nebylo prokázáno,

že by žalobkyně měla čas na rozmyšlenou do druhého dne a při jednání „nezazněla

nabídka převedení na jinou práci“, naopak „pro případ nepodepsání dohody bylo

žalobkyni uváděno udělení výpovědi či okamžité zrušení pracovního poměru a

revize jejích spisů“. Současně však soud prvního stupně „vycházel ze zjištění,

že mezi případem žalobkyně a paní O. není žádný podstatný rozdíl, který by

odůvodňoval vydání odlišného rozhodnutí v případě žalobkyně než v případě paní

O.“. Jediný rozdíl v případě žalobkyně a paní O. byl v tom, že žalobkyně měla v

předmětné době vážně nemocného syna, a že k zadržení žalobkyně (24.9.2013)

došlo jen několik dnů předtím, než měl podstoupit operaci (7.10.2013); v této

okolnosti však odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho kasačního usnesení

– podstatný rozdíl, který by oba případy odlišoval, neshledal. Za tohoto stavu

soud prvního stupně dovodil, že okolnosti, „v nichž žalobkyně spatřovala

tíseň“, „nemohly být pohnutkou k uzavření dohody o skončení pracovního poměru“,

když „na výsledky trestního řízení a léčbu syna nemělo trvání a způsob ukončení

pracovního poměru žádný vliv“. To, zda žalobkyně při projevování vůle sledovala

jiný cíl (např. brzký návrat k synovi), než který ve skutečnosti projevila

(tzv. mentální rezervace), „není z hlediska závěrů o obsahu projevené vůle

podstatné“. V dané věci tedy „nešlo o nesvobodný projev vůle žalobkyně a důvody

pro neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru podepsané dne 25.9.2013

nejsou dány“. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.6.2018 č.j. 62 Co

130/2018-257 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z

účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle názoru

odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně správně „v jeho intencích“,

jestliže v dalším řízení zaměřil svoji pozornost na porovnání případu skončení

pracovního poměru žalobkyně a A. O.

Odvolací soud vyslovil souhlas s jeho

názorem, že oba případy jsou „v podstatných znacích obdobné“, jediným rozdílem

byl vážný zdravotní stav syna žalobkyně v době podpisu dohody, který ovšem

„nelze v kontextu s ostatními okolnostmi považovat za skutečnost natolik

významnou, že by ovlivňovala svobodu vůle žalobkyně tak podstatným způsobem, že

by žalobkyně učinila úkon, který by jinak neučinila“. Odvolací soud nijak

nezpochybnil, že uzavření dohody o skončení pracovního poměru předcházelo to,

že žalobkyně byla den předtím zadržena na svém pracovišti, byla umístěna v cele

předběžného zadržení a podrobena náročnému a vyčerpávajícímu výslechu, téhož

dne byla provedena prohlídka její kanceláře na pracovišti a zároveň provedena

prohlídka v jejím domě. V důsledku všech těchto okolností „žalobkyně nepochybně

byla unavena, vyčerpána a vlivem rozrušení lze předpokládat, že byla i

nevyspalá, navíc v té době měla vážné obavy o zdraví svého nezletilého syna“. Odvolací soud však přisvědčil soudu prvního stupně, že „tyto okolnosti nemohly

mít relevantní vliv na probíhající trestní řízení, když žalobkyně byla

propuštěna z režimu zadržení, přičemž návrh na vzetí do vazby podán nebyl“, a

že „pokud by žalobkyně pracovní poměr neukončila, pak tato skutečnost na průběh

a výsledek trestního řízení či opatření v podobě vzetí žalobkyně do vazby

neměla a nemohla mít žádný vliv; trestní řízení vedené proti žalobkyni

probíhalo nezávisle na jednání účastníků o skončení pracovního poměru“. Stejně

tak obavy o zdravotní stav syna žalobkyně „nemohly být pohnutkou k uzavření

dohody o skončení pracovního poměru“, neboť „i tuto skutečnost je třeba

hodnotit jako nezávislou na průběhu trestního řízení a způsobu skončení

pracovního poměru žalobkyně k žalované“, kdy „navíc je třeba uvést, že žalovaná

zdravotní potíže syna žalobkyně nijak nezpůsobila, přičemž je zřejmé, že o

povaze onemocnění svého syna byla žalobkyně informována nejméně 3 týdny před

jejím zadržením a uzavřením dohody o skončení pracovního poměru“. Podle názoru

odvolacího soudu „uvedené skutečnosti ve svém souhrnu nelze hodnotit jako přímé

protiprávní násilí či psychický nátlak na žalobkyni, který by ve svém důsledku

zakládal neplatnost právního úkonu podle § 19 písm. a) zák. práce pro

nedostatek svobody vůle žalobkyně“. Kromě toho zdůraznil, že žalovaná mohla

zvolit jiný způsob skončení pracovního poměru se žalobkyní, a to výpovědí podle

ustanovení § 52 písm. g) zák. práce, případně okamžitým zrušením podle

ustanovením § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce; zvolila však způsob „pro

žalobkyni nejpříznivější“, který „ji nijak neomezuje na trhu práce“, a je

přitom „nerozhodné“, zda při jednání o skončení pracovního poměru žalovaná tyto

možné způsoby žalobkyni sdělila, případně zda jí nabídla také převedení na

jinou práci. V jednání žalované přitom nelze spatřovat ani zneužití výkonu

práva, neboť žalovaná skončením pracovního poměru „nesledovala primárně zájem

poškodit žalobkyni a způsobit jí újmu, ale snažila se řešit situaci, která

vznikla v souvislosti s trestním stíháním žalobkyně pro závažnou trestnou

činnost“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že

odvolací soud rozhodl v otázce neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru

v tísni, pod psychickým tlakem a ve stavu silného rozrušení v rozporu s

judikaturou dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo

3726/2008) a „nehodnotil stav ve smyslu hodnot lidskosti a empatie odpovídající

vyspělosti našeho demokratického státu ČR“. Žalobkyně v první řadě poukázala na

skutečnost, že rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne

1.6.2018 byla nakonec zproštěna obžaloby ve všech bodech, ze kterých byla

obviněna policií právě v den rozvázání pracovního poměru 25.9.2013, a že tím

„skoro po pěti letech pominuly důvody, pro které žalovaná naléhavě řešila

nastalý stav navrženou dohodou o rozvázání pracovního poměru“. Ačkoli pro jiný

způsob ukončení pracovního poměru v té době nebyl důvod, odvolací soud „nepřímo

dokonce chválí žalovanou, že volba dohody bez uvedení důvodu byla pro žalobkyni

nejpříznivějším způsobem ukončení pracovního poměru“. Podle názoru dovolatelky

odvolací soud tímto způsobem nepřípustně předjímal výsledek trestního řízení

vedeného u jiného nezávislého soudu. Dále zdůraznila, že v rozhodném okamžiku,

kdy jí byla předložena dohoda o rozvázání pracovního poměru, ona sama, stejně

jako její spoluzaměstnankyně A. O. a L. B., nevnímala, že režim jejího zadržení

již byl formálně ukončen, neboť jednání se zaměstnavatelem probíhalo „časově a

místně bezprostředně po jednání s policistkou o zahájení trestního stíhání

žalobkyně v budově policie při nepřerušeném doprovodu a dohledu policistky“. Faktické ukončení režimu zadržení žalobkyně pojala až okamžikem, když dne

25.9.2013 opustila budovu Policie ČR. Takový faktický stav na žalobkyni dolehl

takovým způsobem a vážností, že (stejně tak jako A. O.) bez svobodného utváření

své vůle učinila právní úkon, který jí způsobil újmu a který by za normálních

okolností jako neprospěšný neučinila. Odvolací soud nejenže se s touto námitkou

nevypořádal, navíc „de facto bagatelizuje vážnost represivního působení režimu

zadržení policií omezujícího na svobodě umocněného zahájením trestního stíhání

ze zvlášť závažných zločinů, kterých se žalobkyně nedopustila“. Dovolatelka

spatřuje „celkovou nemorálnost“ jednání žalované v tom, že „stačilo, aby se

žalovaná postavila za své dlouholeté zaměstnankyně, ctila čl. 40 odst. 2

Listiny základních práv a svobod, nečinila kroky k rozvázání pracovního poměru

a jednoduše je převedla na jiná pracovní místa“. Žalobkyně navrhla, aby

dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto

soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního

řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu

bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení

§ 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno

(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z

ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že

žalobkyně pracovala u žalované v pracovním poměru jako zaměstnanec pro správu

daní; svým nadřízeným – ředitelem územního pracoviště XY byla hodnocena jako

výborná pracovnice. Dne 24.9.2013 v 9.05 hodin byla žalobkyně na pracovišti

zadržena Policií ČR, byla jí nasazena pouta, od 9.40 do 12.05 hodin následovala

prohlídka pracoviště, poté byla provedena v době od 13.00 do 13.20 hodin

domovní prohlídka a následně byla převezena do Zlína na odbor hospodářské

kriminality. Zde byla vyslýchána od 17.12 do 22.37 hodin, poté odevzdala

šperky, hodinky, boty a podprsenku a ve 23.38 hodin byla umístěna do cely

předběžného zadržení, kde byla do následujícího dne 25.9.2013 do 15.25 hodin. Nato byla přivedena z cely předběžného zadržení ke kpt. B., která jí předala

usnesení o zahájení trestního stíhání, policistka kpt. K. ji pak dovedla do

vedlejší kanceláře odboru hospodářské kriminality. Zde byl přítomen ředitel

územního pracoviště XY V. a Ž., ředitel samostatného odboru řízení rizik,

policistka se postavila ke dveřím. Oba zaměstnanci žalované předložili

žalobkyni předem vyhotovenou dohodu o rozvázání pracovního poměru; žalobkyně po

dotazu, zda si to může rozmyslet, a po sdělení Ž., že nabídka platí pouze teď,

dohodu podepsala. Dopisem ze dne 26.9.2013 žalobkyně sdělila žalované, že

dohodu považuje za neplatnou, neboť „zaměstnavatel využil či zneužil vzniklé

situace, naprosto nestandardního prostředí a momentálního psychického

rozpoložení“ žalobkyně, takže „tento právní úkon nebyl učiněn svobodně, vážně,

určitě a srozumitelně, postup zaměstnavatele odporuje dobrým mravům, zákonné

ochraně postavení zaměstnance a zásadám rovného zacházení se všemi

zaměstnanci“. Žalobkyně se touto žalobou domáhá určení neplatnosti dohody o

rozvázání pracovního poměru uzavřené dne 25.9.2013 s odůvodněním, že za daných

(výše popsaných) okolností byla její vůle svobodně podepsat předmětnou dohodu

„vyloučena tísní“, když „za normálních okolností“ by dohodu o rozvázání

pracovního poměru nepodepsala. Za tohoto skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na

vyřešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou [byly i se zřetelem k

ustanovení § 19 písm. a) zák. práce] významné z hlediska posouzení svobody vůle

zaměstnance při pracovněprávním úkonu.

Vzhledem k tomu, že tato právní otázka

dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena,

dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle

ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,

které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud

České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že

sporná dohoda o rozvázání pracovního poměru byla mezi účastnicemi uzavřena dne

25.9.2013 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do

31.12.2013, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 303/2013 Sb., kterým se

mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva

(dále jen „zák. práce“). Dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru,

končí pracovní poměr sjednaným dnem (§ 49 odst. 1 zák. práce). Dohoda o

rozvázání pracovního poměru je jediným dvoustranným pracovněprávním úkonem,

podle kterého zaniká pracovní poměr. O ujednání o zániku (rozvázání) pracovního

poměru jde vždy, jestliže z něho určitě a srozumitelně vyplývá, že na základě

shodné vůle zaměstnavatele a zaměstnance nemá nadále pokračovat. Právní úkon je platný [srov. § 19 písm. a) zák. práce], jak se k tomu v obecné

rovině hlásí i soudy obou stupňů, jestliže vůle účastníka pracovněprávního

vztahu, kterou projevil navenek, byla vážná a jestliže současně byla svobodná. Vůle není svobodná, jestliže je výsledkem přímého tělesného násilí (fyzické

donucení, vis absoluta), kdy se v právním úkonu neprojevuje vůle jednajícího

účastníka, ale ve skutečnosti vůle jiné osoby, která svou vůli jednajícímu

násilím vnutila. O svobodnou vůli nejde také tehdy, byla-li utvořena pod vlivem

bezprávné výhrůžky (psychického donucení, vis compulsiva), neboť vůle ani v

tomto případě není projevem přání jednajícího účastníka pracovněprávního

vztahu, ale jednající je přinucen ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně

(důvodného strachu). Od psychického nátlaku je třeba odlišovat právní úkon

učiněný v tísni. Ten, kdo jedná pod vlivem tísně, sice neutváří svou vůli zcela

svobodně, neboť jeho vůle se utvořila se pod vlivem takového sociálního

(hospodářského) nebo psychického působení, bez něhož by takový pracovněprávní

úkon neučinil, ale nejedná nesvobodně, neboť jeho vůle není ovlivňována

fyzickým nebo psychickým násilím (nátlakem). Z ustanovení § 19 písm. a) zák. práce a jeho dikce „soud přihlédne i bez návrhu

k neplatnosti právního úkonu, který nebyl učiněn svobodně a vážně“, přitom

vyplývá, že zákoník práce s nesvobodou vůle spojuje právní následek v podobě

absolutní neplatnosti, který nastává přímo ze zákona a bez ohledu na to, zda se

jí některá ze stran dovolala nebo na ni jinak poukázala. Neplatnost právního

úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru uplatňuje zaměstnavatel nebo

zaměstnanec u soudu žalobou podle ustanovení § 72 zák. práce, a to nejpozději

ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Rozvázání pracovního poměru je pak neplatné pouze tehdy, byla-li jeho

neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím v rámci řízení o žalobě podle

ustanovení § 72 zák. práce (k tomu srov. například právní názor uvedený v

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném

pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). V projednávané věci se žalobkyně prostřednictvím této speciální žaloby (řádně

podané ve dvouměsíční prekluzívní lhůtě) domáhá určení neplatnosti dohody o

rozvázání pracovního poměru uzavřené dne 25.9.2013, neboť se domnívá, že její

vůle při uzavírání dohody nebyla svobodná. Při posouzení, zda vůle jednajícího

byla svobodná či nikoli, vychází soud z rozhodných skutečností tvrzených v

žalobě, které byly v průběhu řízení prokázány. Není přitom samo o sobě

rozhodující, jak žalobce v žalobě tvrzené skutkové okolnosti právně

kvalifikuje; je totiž věcí soudu, aby sám na základě prokázaného skutkového

stavu posoudil, která z okolností vylučujících svobodu vůle v daném případě

vůli jednajícího deformovala. I když tedy žalobkyně vyjádřila v žalobě názor,

že za daného skutkového stavu byla její vůle svobodně podepsat předmětnou

dohodu „vyloučena tísní“, není tato právní kvalifikace rozhodující, neboť

právní posouzení, o jakou okolnost vylučující svobodu vůle se ve skutečnosti

jednalo, je pouze na úvaze soudu.

Jak již bylo výše uvedeno, svobodu vůle vylučuje především přímé tělesné násilí

nebo psychické donucení. V případě psychického donucení (nátlaku) je vůle

jednajícího deformována pod vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem

přání jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu, ale jeho důvodné obavy

(důvodného strachu). Jednající osoba tak například uzavře smlouvu (dohodu)

podle pokynů druhého účastníka pracovněprávního vztahu, kterou by nebýt důvodné

bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové, ekonomické či

jiné zájmy) za normálních poměrů neučinila. Každý psychický nátlak (psychické

donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde

tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není

oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na

majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak

prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např.

jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude

příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně

spáchal). Přímé tělesné násilí nebo psychický nátlak nastává vždy v důsledku

působení jiné osoby na vůli jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu

(srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2009

sp. zn. 29 Odo 409/2006, který byl uveřejněn pod č. 157 v časopise Soudní

judikatura, roč. 2009); musí mít přitom základ v objektivně existujícím a

působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen

představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát

pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému

neprospěchu (jednající by bez násilí nebo nátlaku nejednal tak, jak se pod

jejich vlivem zachoval).

Závěr o tom, zda vůle jednajícího účastníka pracovněprávního vztahu byla či

nebyla svobodná, je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem

jednotlivého případu, a závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. S

názorem odvolacího soudu, že okolnosti, za kterých žalobkyně dne 25.9.2013

uzavřela (podepsala) dohodu o rozvázání pracovního poměru se žalovanou, „ve

svém souhrnu nelze hodnotit jako přímé protiprávní násilí či psychický nátlak

na žalobkyni, který by ve svém důsledku zakládal neplatnost právního úkonu

podle § 19 písm. a) zák. práce pro nedostatek svobody vůle žalobkyně“, nelze

souhlasit.

Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, jestliže nezahrnul do rámce svých

úvah okolnosti, které uzavření předmětné dohody o rozvázání pracovního poměru

mezi žalobkyní a žalovanou předcházely, protože podle jeho názoru byly

nevýznamné, neboť „nemohly mít relevantní vliv na probíhající trestní řízení,

když žalobkyně byla již propuštěna z režimu zadržení, přičemž návrh na vzetí do

vazby podán nebyl“. Odvolací soud tak založil svůj úsudek na okolnostech, které

se nevztahovaly k posouzení, zda žalobkyně v daný okamžik uzavírání dohody o

rozvázání pracovního poměru jednala o svobodné vůli, a nevzal v úvahu

skutečnosti, které její vůli (de)formovaly bezprostředně.

O této souvislosti dovolací soud především zdůrazňuje, že není pro posuzovaný

případ podstatné, zda zmiňované okolnosti měly vliv na případné trestní řízení,

ale významné bylo, zda měly vliv na utváření svobodné vůle žalobkyně v

souvislosti s jednáním o dohodě o rozvázání pracovního poměru. V daném případě

nelze přehlédnout, že okolnosti, za nichž žalobkyně podepsala dohodou o

rozvázání pracovního poměru, ve svém souhrnu nepochybně byly způsobilé vyvolat

u žalobkyně psychický stav přesahující rámec běžného stresu spojeného s

obvyklým průběhem jednání zaměstnavatele se zaměstnancem o návrhu na rozvázání

pracovního poměru dohodou. Žalobkyně – jak odvolací soud výstižně uvádí –

„nepochybně byla unavena, vyčerpána, rozrušena a vlivem rozrušení lze

předpokládat, že byla i nevyspalá a měla vážné obavy o zdraví svého

jedenáctiletého syna, jemuž bylo zjištěno závažné onemocnění, pro které byl dne

4.9.2013 stanoven termín operace na 7.10.2013“. Význam těchto objektivně

existujících okolností pro psychické rozpoložení žalobkyně a její psychickou

odolnost přitom nelze – jak to činí odvolací soud – snižovat poukazem na to, že

žalovaná „zdravotní potíže syna žalobkyně nijak nezpůsobila, přičemž je zřejmé,

že o povaze onemocnění svého syna byla žalobkyně informována nejméně 3 týdny

před jejím zadržením a uzavřením dohody o skončení pracovního poměru“. Podle

názoru dovolacího soudu nátlaková situace, která byla vůči žalobkyni vytvořena

po více než třicetihodinovém omezení osobní svobody a pobytu na odboru

hospodářské kriminality (samotné nenadálé zadržení, prohlídka její kanceláře,

domovní prohlídka, nutnost odevzdání osobních věcí a spodního prádla, více než

pětihodinový výslech, následný patnáctihodinový pobyt v cele předběžného

zadržení a následující předvedení policejním orgánem k jednání se zástupci

zaměstnavatele za přítomnosti policistky), vyvolala obdobný stav jako u

bezprávné výhrůžky, neboť projev vůle žalobkyně, který jí způsobil újmu v

podobě ztráty zaměstnání a který by „za normálních okolností jako neprospěšný

neučinila“, nebyl projevem (výsledkem) jejího přání, ale její důvodné obavy

(strachu). Není totiž důvod pochybovat o tom, že žalobkyně – jak tvrdí v

průběhu celého řízení – v rozhodném okamžiku, kdy jí byla předložena dohoda o

rozvázání pracovního poměru, jako osoba bez právnického vzdělání „nevnímala, že

režim jejího zadržení již byl formálně ukončen“, neboť jednání se

zaměstnavatelem „probíhalo časově a místně bezprostředně po jednání s

policistkou o zahájení trestního stíhání žalobkyně v budově policie (na stejném

patře) při nepřerušeném doprovodu a dohledu policistky“, a že tento stav u ní

mohl navodit pocit (dojem), že uzavření (podepsání) dohody o rozvázání

pracovního poměru podmiňuje její možnost opustit policejní budovu a vrátit se

domů.

Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem dospěl dovolací soud k závěru, že při

uzavírání dohody o rozvázání pracovního poměru dne 25.9.2013 nebyla vůle

žalobkyně utvářena svobodně, a že proto je tento pracovněprávní úkon ve smyslu

ustanovení § 19 písm. a) zák. práce absolutně neplatný.

Z uvedených důvodů nelze odvolacímu soudu přisvědčit ani v tom, poukazuje-li na

podporu svých závěrů „na v podstatných znacích obdobný“ případ skončení

pracovního poměru A. O.. V daných souvislostech není významné, z jaké úpravy

odvíjí svůj názor o harmonizaci obou rozhodnutí (ustanovení § 13 zákona č.

89/2012 Sb. nabylo účinnosti až 1.1.2014), neboť soudní praxe vycházela i před

tímto datem z toho, že, třebaže zdejší právní řád nestojí na precedentech,

nelze nepochybně pominout faktický význam rozhodovací praxe při konkretizaci

dosahu abstraktních normativních konstrukcí právních předpisů, při nalézání

konkrétního obsahu neurčitých právních pojmů a při dotváření práva vůbec.

Protože však odvolací soud v posuzovaném případě posoudil věc nesprávně, z

důvodů uvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí nelze závěry zmíněné v uváděném

případě sdílet a nebylo možné z nich při rozhodování vycházet.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože

dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud

České republiky rozsudek městského soudu ve věci samé změnil tak, že žalobě na

určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru dohodou uzavřenou mezi žalobkyní

a žalovanou dne 25.9.2013 vyhověl.

O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacího řízení a

dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, §

224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně v nich měla ve věci

plný úspěch, a má proto proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných před

soudem prvního stupně, odvolacím soudem a dovolacím soudem k účelnému

uplatňování svého práva. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že

výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom

stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před

středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle

ustanovení § 147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané

věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního

předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem

o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která

upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni,

však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem

7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů

řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze

a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby

poskytnuté advokátem pro jednotlivá řízení před soudy všech stupňů ve výši

10.000,- Kč. Za řízení před soudem prvního stupně tak činí odměna 20.000,- Kč

(2 x 10.000,- Kč), za odvolací řízení 20.000,- Kč

(2 x 10.000,- Kč) a za dovolací řízení 5.000,- Kč (advokát učinil pouze jediný

úkon právní služby). Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni v řízení před

soudem prvního stupně náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve

výši 11 x 300,- Kč (řízení skončené rozsudkem ze dne 13.9.2016 č.j. 17 C

237/2013-109) a 3 x 300,- Kč (řízení skončené rozsudkem ze dne 22.9.2017 č.j. 17 C 237/2013-216), celkem 4.200,- Kč, v cestovném ve výši 14.121,- Kč a v

náhradě za promeškaný čas ve výši 4.800,- Kč; v odvolacím řízení náklady

spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 3 x 300,- Kč (řízení

skončené usnesením ze dne 12.4.2017 č.j. 62 Co 492/2016-166) a 3 x 300,- Kč

(řízení skončené rozsudkem ze dne 20.6.2018 č.j. 62 Co 130/2018-257), celkem

1.800,- Kč, v cestovném ve výši 4.765,- Kč a v náhradě za promeškaný čas ve

výši 1.600,- Kč; v dovolacím řízení pak náklady spočívající v paušální částce

náhrady výdajů ve výši 300,- Kč (srov. § 13 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve

znění pozdějších předpisů). Dále žalobkyni vznikly náklady spočívající v

zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 2.000,- Kč, za odvolání ve výši

2.000,- Kč a za dovolání ve výši 14.000,- Kč a na náhradě za daň z přidané

hodnoty v řízení před soudem prvního stupně ve výši 9.055,- Kč, odvolacím

řízení ve výši 5.915,- Kč a dovolacím řízení ve výši 1.113,- Kč.

Žalovaná je povinna náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v

celkové výši 54.176,- Kč, odvolacího řízení v celkové výši 36.080,- Kč a

dovolacího řízení v celkové výši 20.413,- Kč zaplatit žalobkyni k rukám

advokáta, který žalobkyni v těchto řízeních zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.),

do 3 dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech státu vzniklých v řízení před soudem prvního stupně dovolací soud

rozhodl podle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalované uložil povinnost

zaplatit státu náhradu nákladů řízení (svědečné) ve výši 4.602,- Kč. Lhůta k

plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce 3

dnů. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.