21 Cdo 86/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyň a) Y. H., a b) H. V., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Peštou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická č. 25, proti žalovanému Hlavnímu městu
Praha se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské nám. č. 2, IČ 00064581,
zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1,
Dlouhá č. 13, o 105.321.480,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost
podané žalovaným proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2005,
č. j. 23 Co 405/2003-547, ve znění usnesení ze dne 19. 4. 2005, č. j. 23 Co
405/2003-551, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 24/2005, o
dovolání obou žalobkyň proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze 24. ledna 2007,
č. j. 11 Cmo 281/2006-80, takto:
Usnesení vrchního soudu a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006,
č. j. 66 C 24/2005-54, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2005, č. j. 23 Co 405/2003-547,
zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 12. 2002, č. j. 5 C
41/99-426, „ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobkyním částku 4.126.335,- Kč s přísl., a ve výroku, kterým byla zamítnuta
žaloba o částku 30.884.874,- Kč s přísl., a ve výrocích o nákladech řízení
mezi účastníky navzájem a ve vztahu k státu“ a v tomto rozsahu věc vrátil
uvedenému soudu k dalšímu řízení. Dalším usnesením ze dne 19. 4. 2005, č. j. 23
Co 405/2003-551, Městský soud v Praze opravil předchozí usnesení ze dne 30. 3.
2005 „ve výroku ohledně částky 30.884.874,- Kč s přísl.“ tak, že „správně jde o
částku 62.134.650,- Kč s přísl.“; zároveň rozhodl, že „návrh na opravu výroku
tohoto usnesení podaný žalovaným ohledně částky 4.126.335,- Kč s přísl., o níž
bylo rozhodnuto, na správně znějící 9.681.320,- Kč s přísl. se zamítá“, s
odůvodněním, že „s ohledem na text protokolu o jednání ze dne 10. 12. 2003,
kterým žalovaný znovu specifikoval rozsah svého návrhu“, když „tento jeho
projev vůle byl jasný a srozumitelný a byl vtělen do protokolu o jednání“, a
„proti jeho obsahu žalovaný nikdy žádné námitky v průběhu odvolacího řízení
nevznesl“, důvody pro opravu svého usnesení v této části neshledal.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalovaný z důvodu uvedeného v
ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobu pro zmatečnost. Namítá, že městský
soud „měl v usnesení ze dne 30. 3. 2005, č. j. 23 Co 405/2003-547, rozhodnout o
předmětu řízení v celém rozsahu skutečně podaných odvolání a z hlediska výroku
I. prvostupňového soudu, kterým byla žalobkyním přiznána částka 13.186.830,- Kč
s úroky z prodlení, měl tento výrok zrušit v rozsahu nikoli 4.126.335,- Kč, ale
v rozsahu 9.060.495,- Kč, proti kterému žalovaný podal odvolání“; z této částky
mu byl obvodním soudem také vyměřen soudní poplatek z odvolání ve výši
362.420,- Kč. Městský soud „uvedeným rozhodnutím nesprávným postupem odňal
žalovanému možnost jednat před soudem, a to v rozsahu žalobního nároku
odpovídajícího rozsahu, ve kterém nerozhodl o podaném odvolání, tedy v rozsahu
žalobního nároku ve výši 4.934.160,- Kč (9.060.495,- Kč minus 4.126.335,- Kč)“.
Zrušovací usnesení městského soudu považuje za usnesení, kterým bylo
rozhodováno ve věci samé, neboť „vymezilo neoprávněně v užším rozsahu předmět
následného řízení o samotném nároku“ a „má tedy za přímý následek skutečnost,
že žalobní nárok žalobce byl pravomocně přiznán i v rozsahu, proti kterému bylo
dáno řádné odvolání“.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2006, č. j. 66 C 24/2005-54,
žalobě pro zmatečnost vyhověl (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3.
2005, č. j. 23 Co 405/2003-547, zrušil). Při řešení otázky, zda žalobou pro
zmatečnost napadené zrušovací usnesení městského soudu je rozhodnutím ve věci
samé, soud prvního stupně „zohlednil již ustálenou judikaturu Ústavního soudu
Pl ÚS 21/96“, a dovodil, že u zrušovacího usnesení se „sice jedná dle obecných
právních zásad o rozhodnutí nikoliv ve věci samé, ale s přihlédnutím k
racionálnímu, logickému a účelnému přístupu v případě, že by byl naplněn
zmatečnostní důvod dle § 229 odst. 3 o. s. ř. a odvolací soud by skutečně
účastníkům odňal možnost jednat před soudem, by se v důsledku zrušujícího
napadeného usnesení stala pravomocnou, resp. odvoláním nedotčenou, jiná část
rozsudku soudu prvního stupně, než by měla správně být“, tedy ve svém důsledku
„by napadené usnesení ovlivnilo rozhodnutí ve věci samé chybným posouzením
rozsahu odvolání dle § 212 o. s. ř. vyloučením suspenzívního účinku odvolání
dle § 206 o. s. ř. u jiné části nároku, než zamýšlel odvolatel“; proto
považoval žalobou pro zmatečnost napadené usnesení městského soudu za
rozhodnutí ve věci samé. Vycházeje dále ze zjištění ze spisu Obvodního soudu
pro Prahu 8, sp. zn. 5 C 41/99, že údaj z protokolu o jednání před městským
soudem (jako soudem odvolacím) ze dne 10. 12. 2003, podle kterého žalovaný
navrhl zamítnutí žaloby (podal odvolání) co do částky 4.126.335,- Kč, a že
„nepodal odvolání proti částce 9.060,495,- Kč“, je v rozporu s písemnými
podáními žalovaného, zejména s doplněním jeho odvolání ze dne 21. 4. 2004 (č.
l. 450 spisu), v němž uvedl, že jeho odvolání směřuje do výroku I. rozsudku
obvodního soudu do částky 9.060.495,- Kč, dospěl k závěru, že Městský soud v
Praze odňal žalovanému možnost jednat před soudem tím, že jej „nevyzval k
upřesnění dvou rozporuplných podání specifikujících různě obsah odvolání, resp.
nerozhodl dle § 207 odst. 2 o. s. ř. o částečném zpětvzetí odvolání, čímž se
stala pravomocnou, res. odvoláním nedotčenou jiná část uplatněného nároku, než
zamýšlel žalovaný jako odvolatel“. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího
soudu, sp. zn. 20 Cdo 2176/98.
K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 1.
2007, č. j. 11 Cmo 281/2006-80, usnesení soudu prvního stupně potvrdil „s
úpravou“, že se zrušuje „usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. března
2005, č. j. 23 Co 405/2003-547, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne
19. dubna 2005, č. j. 23 Co 405/2003-551“. Zabývaje se otázkou, zda lze podat
žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí
soudu prvního stupně zčásti zrušeno a věc vrácena v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení, odvolací soud rovněž dovodil, že „v dané věci je nutno
takovou žalobu připustit“ z důvodu, že „kasační rozhodnutí, vydané v důsledku
nesprávného postupu soudu, založilo nemožnost projednání odvolání směřujícího
proti další části výroku rozsudku dotčeného odvoláním“. Stejně jako soud
prvního stupně aplikoval závěr obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2.
1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, podle něhož „od doslovného znění zákonného
ustanovení se soud smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných
důvodů účel zákona“. Naplnění zmatečnostního důvodu podle ustanovení § 229
odst. 3 o. s. ř. spatřoval v tom, že městský soud – ačkoliv u odvolacího
jednání dne 10. 12. 2003 „došlo k odlišnému ústnímu vyjádření žalovaného
ohledně rozsahu odvolání oproti jeho odvolání v písemné formě, na něž se také
při tomto jednání odvolával, a aniž by následoval procesní úkon žalovaného
spočívající v částečném zpětvzetí odvolání“ – neodstranil rozpor spočívající v
neurčitosti rozsahu odvolání postupem podle ustanovení § 211 a § 43 o. s. ř. a
odvolání žalovaného projednal pouze v rozsahu jeho ústního přednesu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s.
ř. Zásadní právní význam napadeného usnesení spatřují v tom, že odvolací soud
posoudil právní otázku přípustnosti žaloby pro zmatečnost podané podle
ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. proti „nepravomocnému kasačnímu rozhodnutí“ v
rozporu s platnou právní úpravou a ustálenou judikaturou soudů. Namítají, že
odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně v řízení aplikoval nález pléna
Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, a to „v rozsahu z textu právní věty č. 1
nálezu vytržené věty“ (že „soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním
zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze
závažných důvodů účel zákona“), neboť nález pléna Ústavního soudu (výrok a
právní věty z něj plynoucí) podle jejich názoru „nevytváří pro činnost a
rozhodování obecných soudů možnost odchýlit se od doslovného znění zákonného
ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.“; postupem soudů v této věci byla taxativní
úprava ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. nepřípustně rozšířena v podstatné
otázce přípustnosti žaloby pro zmatečnost i proti nepravomocným a „kasatorním“
rozhodnutím soudů a evidentně nepřípustná žaloba pro zmatečnost byla posouzena
jako přípustná. Žalobkyně nesouhlasí s odvolacím soudem ani v tom, že městský
soud v žalobou pro zmatečnost napadené věci pochybil, když neodstranil rozpor
mezi původním písemným odvolacím návrhem žalovaného a ústním přednesem jeho
zástupce do protokolu u odvolacího jednání dne 10. 12. 2003, neboť ustanovení §
211 a § 43 o. s. ř. takovou povinnost odvolacímu soudu neukládá. Na rozdíl od
závěru soudů obou stupňů žalobkyně dovozují, že postup městského soudu v
původním odvolacím řízení nelze považovat za postup zakládající důvod
zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. Proto navrhly, aby dovolací
soud usnesení soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyň jako nedůvodné zamítl. Má
zato, že soudy v řízení o zmatečnost zcela oprávněně odkázaly na nález
Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 „Pl. ÚS 21/96“; za situace, kdy „zcela
jednoznačně nastal zmatečnostní důvod (§ 229 odst. 3 o. s. ř.), neboť
předmětným zmatečným rozhodnutím bylo žalovanému odňato právo jednat před
soudem, bylo by odepření možnosti žalovanému bránit se proti uvedenému
zmatečnému rozhodnutí žalobou pro zmatečnost v rozporu se smyslem a účelem
právní úpravy žaloby pro zmatečnost“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno
usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod
12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1
písm. b), § 238a odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (neboť právní otázku
přípustnosti žaloby pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v ustanovení § 229
odst. 3 o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen rozsudek
soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, soudy posoudily v
rozporu s ustálenou judikaturou), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání
žalobkyň je opodstatněné.
Písemným podáním ze dne 26. 3. 2009, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 8 dne
31. 3. 2009 (Nejvyššímu soudu ČR dne 8. 4. 2009), a označeným jako „Návrh na
vstup účastníka do řízení ve smyslu ust. § 107a o. s. ř.“ žalobkyně b)
navrhla, aby „v řízení na jejím místě bylo pokračováno s M. D.“, z důvodu, že
na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 3. 2009 postoupila jí
náležející část žalované pohledávky včetně příslušenství na nového nabyvatele
práva M. D.
Nehledě k tomu, že pro řízení o žalobě pro zmatečnost ustanovení § 107a o. s.
ř. neplatí (srov. § 235b odst. 2 o. s. ř.), nemohl dovolací soud k návrhu
žalobkyně b) na vstup M. D. do řízení na její místo ze dne 26. 3. 2009
přihlížet ani proto, že takový postup je vyloučen ustanovením § 243c odst. 1 o.
s. ř. (srov. § 41a odst. 3 o. s. ř.); tento návrh byl doručen Obvodnímu soudu
pro Prahu 8 dne 31. 3. 2009, zatímco rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost bylo
Vrchním soudem v Praze vydáno již dne 24. 1. 2007 (srov. též usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 9 Cmo 568/2003, uveřejněné pod č. 87
v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řízení mimořádným opravným
prostředkem, který lze podat proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Žaloba pro
zmatečnost je prostředkem k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí
soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů
ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami (zmatečností)
postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, jestliže je nejen v
zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla
odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Žaloba pro
zmatečnost tedy představuje právní prostředek, pomocí kterého lze dosáhnout
nápravy ve sporu nebo v jiné právní věci, v níž došlo k závažným
procesněprávním nedostatkům; nelze se jí domáhat nápravy případných pochybení
ve zjištění skutkového stavu věci nebo při jejím právním posouzení. Žaloba pro
zmatečnost však není vybudována na principu universality, který by umožňoval,
že by ji bylo možné podat proti kterémukoliv pravomocnému rozhodnutí soudu a z
jakéhokoliv důvodu.
Způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost jsou rozhodnutí, kterými bylo řízení
před soudy skončeno, a to buď jakýmkoliv způsobem, jímž se podle zákona řízení
končí (§ 229 odst. 1 o. s. ř.), nebo rozhodnutím o věci samé (§ 229 odst. 2 a 3
o. s. ř.) anebo jen určitým způsobem (§ 229 odst. 4 o. s. ř.), a která jsou
pravomocná. Z hlediska formálního není samo o sobě významné, zda soud rozhodl
rozsudkem (částečným, mezitímním, konečným, pro uznání nebo pro zmeškání),
usnesením, platebním rozkazem, popřípadě elektronickým platebním rozkazem,
evropským platebním rozkazem nebo směnečným (šekovým) platebním rozkazem.
Žalobu pro zmatečnost lze podat jen proti rozhodnutím uvedeným v § 229 o. s. ř.
a jen z důvodů v tomto ustanovení uvedených; tento výčet je taxativní.
V posuzované věci podal žalovaný žalobu pro zmatečnost podle ustanovení § 229
odst. 3 o. s. ř. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3.
2005, č. j. 23 Co 405/2003-547, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze
ze dne 19. 4. 2005, č. j. 23 Co 405/2003-551, jímž byl rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 8 ze dne 5. 12. 2002, č. j. 5 C 41/99-426, ve výroku, kterým byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyním částku 4.126.335,- Kč s
příslušenstvím, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně částky
62.134.650,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení mezi
účastníky navzájem a ve vztahu ke státu, zrušen a věc byla v tomto rozsahu
vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Z citovaného ustanovení mimo jiné vyplývá, že žalobu pro zmatečnost podle
ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. lze podat jen proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu nebo jeho pravomocnému usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve
věci samé, a že proti ostatním rozhodnutím není přípustná.
Pojem „věc sama“ je v právní teorii i v soudní praxi vykládán jednotně jako
věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede; v řízení, v
němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v
postavení žalobce a žalovaného, je za věc samu pokládán nárok uplatněný žalobou
(§ 79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2
Cdon 484/97, který bylo uveřejněno pod č. 88 v časopise Soudní judikatura, roč.
1997).
V posuzovaném případě byl v původním řízení věcí samou nárok na „zaplacení
105,321.480 Kč s příslušenstvím“, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 12. 2002, č. j. 5 C 41/99-426. Usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005, č. j. 23 Co 405/2003-547, ve znění usnesení
ze dne 19. 4. 2005, č. j. 23 Co 405/2003-551, jímž byl rozsudek obvodního soudu
podle ustanovení § 221 odst. 1 a 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění do 31. 3. 2005)
ve výroku, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyním částku
4,126.335,- Kč s příslušenstvím, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o
částku 62,134.650,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení mezi
účastníky navzájem a ve vztahu ke státu zrušen a v tomto rozsahu věc vrácena
Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení, je rozhodnutím výlučně procesní
povahy, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a
není tedy ani rozhodnutím o věci samé (srov. např. právní názor vyjádřený v
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo
2437/2005, nebo obdobně - ve vztahu k přípustnosti dovolání proti usnesení
odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení - usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2007, sp.
zn. 21 Cdo 1800/2006, které bylo uveřejněno pod č. 11 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2008).
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost je
považováno při posouzení důvodnosti tohoto mimořádného opravného prostředku -
vyznělo-li rozhodnutí z pohledu předmětu řízení o této žalobě meritorně - za
rozhodnutí ve věci samé. Pro posouzení přípustnosti žaloby pro zmatečnost je
však třeba vztáhnout pojem „rozhodnutí ve věci samé“ - jak vyplývá z výše
uvedeného - vždy na rozhodnutí napadené žalobou; okolnost, jak bylo o žalobě
pro zmatečnost rozhodnuto, přitom není vůbec významná.
Poukazují-li soudy ve prospěch svých opačných úvah na „nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č.
63/1997 Sb., konkrétně na jeho závěr, že „od doslovného znění zákonného
ustanovení se soud smí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů
účel zákona“, a dovozují-li z něho, že v dané věci je nutno žalobu pro
zmatečnost připustit z důvodu, že „kasační rozhodnutí, vydané v důsledku
nesprávného postupu soudu, založilo nemožnost projednání odvolání směřujícího
proti další části výroku rozsudku dotčeného odvoláním“, jedná se o poukaz
nepřípadný. Zmíněným nálezem byla totiž k návrhu Krajského soudu v Ostravě na
zrušení ustanovení § 45 odst. 3 věty třetí zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) řešena otázka zákazu pravé zpětné účinnosti
(retroaktivity) právních předpisů. V té souvislosti byl vysloven názor, že „je
nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s
ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací a kdy tak
učinit nelze a je nutno přistoupit k jeho zrušení“ a že „soud přitom není
absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a
musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona,
historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž
mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významném celku“,
přičemž „je nutno se přitom vyvarovat libovůle“, a „rozhodnutí soudu se musí
zakládat na racionální argumentaci“. V projednávané věci se však o takový
případ nejednalo a žádné z hledisek uvedených v tomto nálezu Ústavního soudu
nebylo ani tvrzeno.
Odvolací soud tedy v rozporu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že žalobou
pro zmatečnost napadené zrušující usnesení městského soudu je třeba z pohledu
ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. považovat za usnesení, kterým bylo rozhodnuto
ve věci samé.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky
je zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu,
že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na
usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Praze) k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1 část věty
první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2010
JUDr. Mojmír
Putna, v. r.
předseda
senátu