21 Cdo 86/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobkyně Ing. S. K., proti žalovaným 1) P. R., 2) M. Š., roz. R., 3) Z.
P. a 4) M. P., všech zastoupených JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se
sídlem v Liberci 2, Na Poříčí č. 116/5, jako (v úvahu přicházejícím) dědicům po
R. Š., zemřelém dne 5. října 2003, o zaplacení 120.000,- DEM nebo 2.160.000,-
Kč, o žalobě žalovaných (jejich právního předchůdce) na obnovu řízení, vedené u
Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 152/2003 a 14 C 187/2012, o dovolání
žalovaných (jejich právního předchůdce) proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10.2.2016 č.j. 35 Co 401/2015-514, takto:
Usnesení krajského soudu a výjimkou výroku I. a usnesení Okresního soudu v
Liberci ze dne 8.10.2015 č.j. 21 C 152/2003-464, včetně opravného usnesení ze
dne 16.10.2015 č.j. 21 C 152/2003-468, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k odvolání původního
žalovaného R. Š. rozsudkem ze dne 31.1.2002 č.j. 36 Co 4/2002-209 potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 7.6.2001 č.j. 16 C 1589/93-178,
kterým bylo původnímu žalovanému uloženo zaplatit K. H. (právnímu předchůdci
žalobkyně) částku 120.000,- DEM (odpovídající 2.160.000,- Kč) a na nákladech
řízení 287.125,- Kč a „ČR-Okresnímu soudu v Liberci“ na nákladech řízení
2.624,- Kč; zároveň rozhodl, že původní žalovaný je povinen „nahradit“
původnímu žalobci 21.450,- Kč k rukám jeho advokátky. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „pro plnění žalobce
žalovanému (ve výši žalované částky) neexistuje platný právní důvod“, a že
žalovaný tím získal bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák.,
které je povinen vydat žalobci.
Proti uvedeným rozsudkům okresního a krajského soudu podal právní předchůdce
žalovaných R. Š. dne 16.4.2003 žalobu, kterou se domáhal vydání usnesení, že se
„povoluje obnova řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C
1589/93“, a aby „po projednání věci, kdy nesvéprávný R. Š. bude zast.
opatrovníkem a právně advokátem“, byl vydán rozsudek, že „žaloba, kterou podal
K. H. proti žalovanému R. Š., aby mu tento zaplatil částku 120.000,- DEM nebo
2,160.000,- Kč a náklady řízení, se zamítá“, a že žalobce je povinen zaplatit
R. Š. „veškeré“ náklady řízení. Žalobu odůvodnil tím, že od prodělané cévní
mozkové příhody v roce 1999 nebyl právní předchůdce žalovaných „vůbec schopen
posoudit své jednání a následky jednání“, což bylo zjištěno ze znaleckého
posudku MUDr. Jaroslava Tržického provedeného v rámci řízení o zbavení
způsobilosti k právním úkonům vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn.
10 Nc 1422/2002. Tuto skutečnost však soudy v době, kdy probíhalo soudní
řízení, neznaly, přičemž „prakticky nejdůležitější rozhodnutí, jednání,
komunikace a úkony probíhaly ve věci v roce 1999 a násl. tj. v době, kdy R. Š.
již byl osobou nesvéprávnou, jen listinou toto nebylo zkonstatováno“. V té době
byl sice zastoupen advokátem, ovšem „již v roce 1999 nebyl schopen podávat
zodpovědné informace ani advokátovi, ani soudu“. Jestliže soud „vycházel v době
vyhlašování rozsudků z projevů žalovaného jako osoby zcela zdravé a jeho výroky
považoval za smysluplné, pak jde o právní akt absolutně neplatný“.
Poté, co původní žalovaný R. Š. dne 5.10.2003 zemřel, Okresní soud v Liberci
usnesením ze dne 28.6.2005 č.j. 21 C 152/2003-39 podle ustanovení § 107 odst. 1
o.s.ř. rozhodl, že v řízení bude namísto něj pokračováno s jeho možnými
(zákonnými) dědici, neboť skutečnost, že doposud není zřejmé, který z dědiců
skutečně převezme práva a povinnosti zemřelého, „nebrání z procesního hlediska
pokračování v řízení“. Nato tentýž soud usnesením ze dne 26.9.2011 č.j. 21 C
152/2003-320 podle ustanovení § 107a o.s.ř. připustil, aby do řízení vstoupila
namísto dosavadního žalobce Ing. S. K., na kterou podle smlouvy o postoupení
pohledávky ze dne 25.1.2011 přešla žalovaná pohledávka.
Následně v podání ze dne 28.10.2010 žalovaní uvedli, že důvod žaloby „svědčí
spíše o žalobě pro zmatečnost“, a proto navrhli „ve smyslu § 41 odst. 2 o.s.ř.
posoudit a označit celé řízení vzhledem k jeho obsahu jako řízení pro
zmatečnost a v tomto smyslu také posoudit podanou žalobu jako žalobu pro
zmatečnost“. Soud prvního stupně, který si uvedený návrh vyložil tak, že
žalovaní požadují, „aby soud posoudil podanou žalobu i jako žalobu pro
zmatečnost“, usnesením ze dne 5.10.2012 č.j. 21 C 152/2003-331 „řízení o žalobě
pro zmatečnost vyloučil k samostatnému řízení“ (vedenému pod sp. zn. 14 C
187/2012).
Okresní soud v Liberci poté usnesením ze dne 4.6.2013 č.j. 14 C 187/2012-13, ve
znění doplňujícího usnesení ze dne 13.8.2013 č.j. 14 C 187/2012-32, „žalobu
pro zmatečnost zamítl“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Dospěl k závěru, že za situace, kdy ve věci vedené u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 1589/93 bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem, který nabyl právní moci dne 2.4.2002, avšak
zmatečnost byla namítána v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 21 C
152/2003 až v roce 2010, tj. po dobu 7 let žalovaní navrhovali rozhodnout o
obnově řízení, je žaloba pro zmatečnost opožděná, neboť byla podána po uplynutí
subjektivní tříměsíční i objektivní tříleté lhůty uvedené v ustanovení § 234
odst. 2 o.s.ř.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 29.4.2014
č.j. 35 Co 657/2013-61 usnesení soudu prvního stupně „ve spojení s doplňujícím
usnesením“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; současně mj.
rozhodl, že „řízení vedená u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C
152/2003 a 14 C 187/2012 se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí a
řízení bude nadále vedeno pod sp. zn. 21 C 152/2003“. Odvolací soud vytkl soudu
prvního stupně, že z řízení o obnově vyloučil řízení o žalobě pro zmatečnost,
„takže o témže skutku jsou v současné době vedena dvě samostatná řízení“.
Protože takový postup není přípustný, odvolací soud obě řízení zpátky spojil.
Vzhledem k tomu, že „jde o řízení, v němž byla podle obsahu žaloby podána ve
skutečnosti žaloba pro zmatečnost, je okresní soud oprávněn správným způsobem
(sám) formulovat žalobní petit, a to na zrušení předchozích dvou odsuzujících
rozsudků, bez ohledu na to, že účastníci žádají obsahově vyslovení neplatnosti
rozsudku, či zamítnutí původní žaloby“. Za tohoto stavu podle názoru odvolacího
soudu byla žaloba pro zmatečnost podána včas, a protože v řízení o žalobě pro
zmatečnost neplatí ustanovení § 107a o.s.ř., je neúčinným usnesení soudu
prvního stupně o vstupu Ing. S. K. do řízení na místo dosavadního žalobce.
Soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení zhodnotil, „zda v době
předchozích řízení u soudu (2001, 2002) měl být R. Š. zastoupen pro nedostatek
procesní způsobilosti“, a aby za tímto účelem nechal vypracovat revizní
znalecký posudek.
Okresní soud v Liberci nato usnesením ze dne 8.10.2015 č.j. 21 C 152/2003-464,
ve znění opravného usnesení ze dne 16.10.2015 č.j. 21 C 152/2003-468, zamítl
„návrh, aby bylo zrušeno rozhodnutí Okresního soudu v Liberci č.j. 16 C
1589/93-178 ze dne 7.6.2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočky v Liberci č.j. 36 Co 4/2002-209 ze dne 31.1.2002“, a rozhodl,
že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně „nahradit“ původnímu žalobci
náklady řízení ve výši 29.690,40 Kč k rukám jeho „právní zástupkyně“ a České
republice – Okresnímu soudu v Liberci náklady řízení ve výši 18.360,- Kč. Po
doplnění řízení revizním znaleckým posudkem Psychiatrického centra P. ze dne
26.1.2015 dospěl k závěru, že v průběhu (původního) řízení vedeného u Okresního
soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 1589/93 (včetně odvolacího řízení) žalobce
nebyl pravomocným rozhodnutím soudu zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním
úkonům, a proto mu „zůstala po celou dobu zachována způsobilost vlastními
právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti“. Z tohoto stavu namítaná
zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. c), případně § 229 odst. 3
o.s.ř., „nebyla shledána“.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 10.2.2016
č.j. 35 Co 401/2015-514 usnesení soudu prvního stupně „ve spojení s opravným
usnesením“ opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.);
současně rozhodl, že věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci pod sp. zn. 35 Co 401/2015 a 35 Co 402/2015 se spojují ke společnému
řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. 35 Co 401/2015 (výrok I.).
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že vycházel z toho, že původní
žalovaný R. Š. byl zbaven způsobilosti k právním úkonům až usnesením Okresního
soudu v Liberci ze dne 30.9.2002 č.j. 10 Nc 422/2002-15, které nabylo právní
moci dne 19.11.2002, zatímco v době řízení, ve kterém byly vydány napadené
rozsudky, takové rozhodnutí vydáno nebylo. Odmítl se tudíž zabývat dobou přede
dnem 19.11.2002, ač mu to bylo odvolacím soudem uloženo. Vycházeje z názoru, že
„judikát 21 Cdo 1637/2011 ze dne 24.4.2012, citovaný okresním soudem,
nevylučuje, aby otázka procesní nezpůsobilosti v nalézacím řízení byla jako
důvod zmatečnosti doložena na základě důkazů (nikoliv pouhého tvrzení)
prokazujících existenci duševní poruchy v původním nalézacím řízení“, odvolací
soud opětovně soudu prvního stupně uložil, aby posoudil, zda R. Š. od okamžiku,
od kterého nebyl zastoupen u Okresního soudu v Liberci (tj. od 31.5.2001, kdy
vypověděl plnou moc obecnému zmocněnci) až do právní moci konečného rozsudku
dne 2.4.2002, byl procesně způsobilý, a aby za tímto účelem zhodnotil znalecké
posudky MUDr. Tržického a MUDr. Tauše ve spojení zejména s revizním znaleckým
posudkem Psychiatrického centra v P.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (do jeho výroku II.) podali žalovaní
dovolání. Namítali, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) „nerespektoval
žalobní návrh a vůli navrhovatele žaloby na obnovu řízení“, jestliže „změnil o
své libovůli předmět řízení z obnovy řízení na zmatečnost“ a žalobní návrh
(petit) „za navrhovatele formuloval zcela sám a proti jeho výslovné vůli“.
Zdůraznili, že jejich právní předchůdce podal dne 16.4.2003 návrh na obnovu
řízení, protože „napadené rozsudky vycházely za skutkového stavu nesprávně
zjištěného na základě výpovědi duševně nemocného“. Novou skutečností a důkazem,
který nemohl být použit, bylo podle jejich názoru usnesení soudu o zbavení
svéprávnosti R. Š. a znalecký psychiatrický posudek MUDr. Tržického vypracovaný
v řízení o zbavení svéprávnosti. Tím, že soudy rozhodovaly o jiném žalobním
nároku, než jaký byl požadován, porušily jednak povinnost „vázanosti soudu
žalobním návrhem“, jednak „navrhovatelovo disponibilní a projednací právo“.
Kromě toho dovolatelé vytkli soudům, že označily za účastníky řízení „nikoli
dědice navrhovatele (původního žalovaného R. Š.), ale fyzické osoby bez uvedení
procesního nástupnictví“. Takovéto označení však v případě rozhodnutí věci bude
znamenat, že určení povinnosti k placení nákladů řízení „nepůjde za dědictvím“.
Správně podle jejich názoru měli být označeni s tím, že „namísto původního
žalovaného nastupují s právem reprezentace dědicové“, neboť „takovéto označení
je v souladu i s placením nákladů řízení, které jsou součástí dědictví“.
Navrhli, aby dovolací soud „povolil obnovu řízení sp. zn. 16 C 1589/93“ nebo
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a „zavázal obecný soud ve věci povolení
obnovy řízení a zmatečnosti k postupu podle § 235 odst. 1 a § 235e odst. 3
o.s.ř.“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Žalovaní v dovolání mimo jiné vytýkají soudům nesprávný způsob označení
účastníků řízení na straně žalované. Namítají, že skutečnost, že soudy po úmrtí
původního žalovaného R. Š. označily za účastníky řízení „nikoli jeho dědice,
ale fyzické osoby bez uvedení procesního nástupnictví“, znamená, že určení
povinnosti k placení nákladů řízení „nepůjde za dědictvím“. Tato obava
dovolatelů není opodstatněná. Z usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne
28.6.2005 č.j. 21 C 152/2003-39, kterým bylo rozhodnuto podle ustanovení 107
odst. 1 o.s.ř. o procesním nástupnictví po zemřelém R. Š., jednoznačně vyplývá
postavení žalovaných v tomto řízení pouze jako možných (v úvahu přicházejících)
dědiců (tedy těch, kterým svědčí některý z důvodů dědění a o nichž lze mít
důvodně za to, že jsou zůstavitelovi dědici), neboť doposud nebylo pravomocně
skončeno řízení o dědictví. Bez ohledu na jejich označení v záhlaví soudního
rozhodnutí (zda jsou či nejsou uvedeni s dodatkem, že jde o možné dědice) se
toto postavení žalovaných v projednávané věci až do doby pravomocného skončení
řízení o dědictví nemění. Protože předmětem probíhajícího řízení je rozhodnutí
o mimořádném opravném prostředku, které může zásadním způsobem ovlivnit stav
aktiv a pasiv dědictví po zemřelém R. Š. (zůstaviteli), odpovídají žalovaní
(jako možní dědicové) za zůstavitelovy dluhy, včetně případných nákladů tohoto
řízení, jen do výše ceny nabytého dědictví (srov. § 470 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013); v době do
pravomocného skončení řízení o dědictví jsou žalovaní v tomto rozsahu povinni
hradit dluhy zůstavitele společně a nerozdílně a jejich dědický podíl vyjadřuje
míru, v jaké se navzájem na úhradě zůstavitelových dluhů podílejí.
V projednávané věci řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – mimo jiné právní otázku, do jaké míry je soud v občanském soudním
řízení vázán žalobním petitem obsaženým v žalobě na obnovu řízení. Vzhledem k
tomu, že odvolací soud tuto právní otázku vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k
závěru, že dovolání žalovaných je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaných je opodstatněné.
Žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost jsou mimořádné opravné
prostředky, kterými lze napadnout ze zákonem stanovených důvodů pravomocná
rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští. Žaloba na obnovu řízení slouží k
uplatnění tvrzení a důkazů, které objektivně nemohl před pravomocným
rozhodnutím účastník uplatnit. Důvody pro obnovu řízení jsou uvedeny v
ustanovení § 228 odst. 1 o.s.ř. a dopadají do skutkových zjištění soudu, kdy
skutkový stav nebyl zjištěn správně nebo úplně a tyto důvody jsou natolik
zásadní, že pravomocné rozhodnutí nemůže vzhledem k těmto okolnostem obstát.
Oproti tomu žaloba pro zmatečnost je určena pro nápravu mimořádných procesních
pochybení. Důvody žaloby pro zmatečnost jsou vyjmenovány v ustanovení § 229
o.s.ř. a týkají se závažných procesněprávních vad, které představují porušení
základních principů ovládajících řízení před soudem, kdy je nejen v zájmu
účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně
odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Z uvedeného vyplývá, že každá z uvedených žalob slouží k jinému účelu (nápravě
jiného pochybení) a nelze je proto vzájemně zaměňovat. Žalobou na obnovu řízení
se proto nelze domáhat nápravy případných procesněprávních vad, a naopak
žalobou pro zmatečnost se nelze domáhat nápravy případných pochybení ve
zjištění skutkového stavu věci. Proti témuž pravomocnému rozhodnutí lze tudíž
podat obě žaloby, ovšem za předpokladu, že každá z nich bude podána z jiného
(způsobilého) důvodu (tj. žaloba pro obnovu řízení z důvodů uvedených v
ustanovení § 228 odst. 1 o.s.ř. a žaloba pro zmatečnost z důvodů uvedených v
ustanovení § 229 o.s.ř.). Ke vzájemnému vztahu mezi žalobou na obnovu řízení a
žalobou pro zmatečnost se judikatura dovolacího soudu již v minulosti vyjádřila
tak, že namítá-li navrhovatel v podané žalobě na obnovu řízení procesněprávní
vadu, pak je třeba učinit závěr, že k nápravě takovéto vady řízení – kdyby byla
dána - slouží podle ustanovení § 229 o.s.ř. žaloba pro zmatečnost, nikoliv
žaloba na obnovu řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18.5.2010 sp. zn. 23 Cdo 3348/2009 nebo z dřívější doby usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30.5.2007 sp. zn. 26 Odo 1195/2005 a ze dne 26.4.2005 sp. zn. 33
Odo 290/2005). V takovém případě navrhovatel zvolil nesprávný způsob ochrany
svého práva a soud žalobu zamítne (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 344/96, uveřejněný pod poř. č. 23 v
časopise Soudní judikatura, ročník 1997, usnesení Ústavního soudu ze dne
27.3.2000 sp. zn. IV. ÚS 37/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.5.2006
sp. zn. 22 Cdo 2925, 2926/2005).
Podle ustanovení § 232 odst. 1 o.s.ř. musí žaloba na obnovu řízení i žaloba pro
zmatečnost - vedle obecných náležitostí uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o.
s. ř. - obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu je
napadá, důvod žaloby (důvod obnovy řízení nebo zmatečnosti), vylíčení
skutečností, které svědčí o tom, že je žaloba podána včas, označení důkazů,
jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čeho se ten, kdo podal
žalobu, domáhá.
Označením důvodu žaloby se rozumí buď určení důvodu obnovy řízení podle
ustanovení § 228 odst. 1 o.s.ř., jde-li o žalobu na obnovu řízení, nebo určení
zmatečnosti podle ustanovení § 229 o.s.ř., jde-li o žalobu pro zmatečnost.
Důvod žaloby na obnovu řízení, jakož i důvod žaloby pro zmatečnost musí být po
skutkové stránce vylíčen tak, aby bylo nepochybné, jaký z důvodů obnovy řízení
nebo jaká zmatečnost se uplatňují (nestačí pouhý odkaz na ustanovení zákona, ve
kterém je důvod obnovy řízení nebo zmatečnosti obsažen). Uplatněným důvodem
obnovy řízení nebo zmatečnosti je soud vázán a nesmí napadené rozhodnutí
posuzovat z jiného důvodu, než který označil ten, kdo podal žalobu.
Nezbytnou obsahovou náležitostí obou žalob je také údaj o tom, čeho se ten, kdo
podává žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost, domáhá (tzv. žalobní
petit). V případě žaloby na obnovu řízení bude tímto údajem návrh na povolení
obnovy řízení a na změnu původního rozhodnutí a v případě žaloby pro zmatečnost
se bude jednat o návrh na zrušení napadeného rozhodnutí. I když žaloba na
obnovu řízení i žaloba pro zmatečnost představují zvláštní druh opravného
prostředku, lze při posouzení otázky vázanosti soudu údajem o tom, čeho se ten,
kdo podává žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost, domáhá (žalobním
petitem), vycházet z obecných pravidel aplikovaných v tomto směru soudní praxí
v případě návrhu na zahájení řízení (žaloby).
Ustálená soudní praxe je zajedno v tom, že požadavek, aby ze žaloby bylo
patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), neznamená, že by žalobce
byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Je ovšem třeba,
aby žalobní požadavek bylo možno bez jakýchkoli pochybností z textu žaloby
dovodit. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno dispoziční
zásadou, soud je obsahem žalobního petitu vázán; nemůže tedy přiznat jiná práva
a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány; žalobní petit musí svým
rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 3302/2008). Jestliže však
žalobce označí v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být
žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva
nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže
použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a
povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude
formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku
rozhodnutí přitom není vázán. Je však – jak uvedeno výše - vázán obsahem
žalobního požadavku (petitu), a proto při formulaci výroku rozhodnutí soud musí
dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou
skutečně domáhal (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003
sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné pod č. 152 v časopise Soudní judikatura,
ročník 2003).
V projednávané věci se žalovaní (jejich právní předchůdce R. Š.) v žalobě
podané dne 16.4.2003 u Okresního soudu v Liberci domáhali vydání usnesení, že
se „povoluje obnova řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16
C 1589/93“, a aby „po projednání věci, kdy nesvéprávný R. Š. bude zast.
opatrovníkem a právně advokátem“, byl vydán rozsudek, že „žaloba, kterou podal
K. H. (původní žalobce) proti žalovanému R. Š. (původnímu žalovanému), aby mu
tento zaplatil částku 120.000,- DEM nebo 2,160.000,- Kč a náklady řízení, se
zamítá“, a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému „veškeré“ náklady řízení.
Dovolatelům lze přisvědčit, že z takto přesně, určitě a srozumitelně vymezeného
žalobního petitu bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že žalovaní (navrhovatelé)
podávají žalobu na obnovu řízení. I kdyby důvod podané žaloby – jak se dříve
vyjádřili v podání ze dne 28.10.2010 - „svědčil spíše o žalobě pro zmatečnost“,
nemění tato skutečnost nic na obsahu tohoto výslovného a jednoznačného
žalobního požadavku. Za tohoto stavu proto nebylo v souladu se zákonem,
jestliže odvolací soud ve svém kasačním usnesení ze dne 29.4.2014 č.j. 35 Co
657/2013-61 s poukazem na skutečnost, že „účastníci v žalobě uplatňují důvod
zmatečnosti uvedený v § 229 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“, uložil soudu prvního
stupně, aby „správným způsobem (sám) formuloval žalobní petit, a to na zrušení
předchozích dvou odsuzujících rozsudků“. Nevzal přitom náležitě v úvahu, že na
základě žaloby, která byla v předmětném řízení podána, nebylo možno překročit
meze žalobního požadavku a posoudit návrh jako žalobu pro zmatečnost. Takové
„přeformulování“ žalobního petitu, které soud prvního stupně ve snaze vyhovět
pokynu odvolacího soudu učinil, znamenalo úpravu žalobního požadavku do podoby,
která z obsahového hlediska vyjadřuje něco jiného (znamená jiný výsledek), než
čeho se žalovaní (navrhovatelé obnovy řízení) skutečně domáhali.
Protože v řízení o žalobě na obnovu řízení je možné užití ustanovení § 107a
o.s.ř., dovolací soud s ohledem na usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne
26.9.2011 č.j. 21 C 152/2003-320 pokračoval v řízení s novou žalobkyní Ing. S.
K.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné, a protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky toto usnesení (s výjimkou výroku I.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.).
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na
usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto
rozhodnutí (včetně jeho opravného usnesení) a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu