21 Cdo 878/2023-573
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobkyně L. H., zastoupené JUDr. Lenkou Hlaváčovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem v Praze 5, nám. Kinských č. 603/1, proti žalované ČR – KS
v XY se sídlem v XY, XY č. XY, o upuštění od nerovného zacházení a o odstranění
jeho následků, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C
328/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
30. srpna 2022, č. j. 23 Co 88/2022-545, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.
listopadu 2021, č. j. 22 C 328/2021-456, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v XY dne 20. 7. 2021
(změněnou podáním ze dne 7. 9. 2021 se souhlasem soudu) domáhala, aby žalovaná
upustila od nerovného zacházení se žalobkyní „spočívajícího v zastavení jejího
nápadu jako člence senátu a jako samosoudkyni oddělení 14 úseku
občanskoprávního a jejím zařazením jako soudkyně do oddělení 16 a 40 úseku
správního soudnictví“ a aby žalovaná odstranila následky nerovného zacházení
tím, že prostřednictvím předsedkyně Krajského soudu v XY „vydá dodatek rozvrhu
práce Krajského soudu v XY, jímž bude žalobkyni plně obnoven nápad jako člence
senátu i jako samosoudkyni v oddělení 14 úseku občanskoprávního, a jímž bude
zároveň vyřazena z oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví“. Žalobu
zdůvodnila zejména tím, že je od roku 2008 soudkyní „civilního“ odvolacího
úseku Krajského soudu v XY, jednou z jeho služebně nejstarších a
nejzkušenějších soudkyň, přičemž kvalita její práce i její odborná úroveň se
těší vysokému respektu mezi jejími kolegy, že od 1. 9. 2021 došlo bez jejího
souhlasu k „definitivnímu“ přeřazení žalobkyně na úsek správního soudnictví
(předsedkyně Krajského soudu v XY dne 31. 8. 2021 vydala dodatek č. 11 rozvrhu
práce, na základě něhož byla žalobkyně zařazena jako soudkyně do oddělení 16 a
40 úseku správního soudnictví) a že s postupem žalované vyjádřili nesouhlas
předsedové „civilních“ senátů žalované i její soudcovská rada. Sama žalobkyně
považuje postup žalované za nezákonný a nespravedlivý a za porušení zákazu
bezdůvodného nerovného zacházení ze strany žalované ve vztahu k pracovním
podmínkám žalobkyně a příležitosti dosáhnout funkčního a jiného postupu v rámci
výkonu funkce. Předsedkyně soudu sice prezentovala „určitá kritéria“ (že
nepůjde o předsedy senátů, že nebudou dotčeny „specializované“ senáty, odborná
způsobilost, skutečnost, že konkrétní soudce je samosoudcem, a že dojde ke
„zohlednění názoru správního úseku, resp. pověřeného místopředsedy soudu“), na
základě nichž „údajně vybrala“ právě žalobkyni a J. D. na úsek správního
soudnictví, „nicméně tato kritéria jsou nesprávně zvolená, ve většině případů
arbitrární a nepřezkoumatelná, a provedený výběr s nimi navíc ani není v
souladu“. Žalovaná měla podle názoru žalobkyně zohlednit její odborné kapacity
a vysokou intenzitu zásahu do práv žalobkyně, tedy mělo být bráno v úvahu
hledisko služebního stáří. Toto kritérium však žalovaná vůbec nebrala v úvahu a
tím zapříčinila, že žalobkyně byla znevýhodněna „vůči podstatně služebně
mladším soudcům, pro které by přeložení na úsek správního soudnictví ještě
neznamenalo tak radikální zásah do kariérního vývoje, neboť v civilních
odvolacích senátech působí toliko krátce“. Žalobkyně dodala, že se správním
soudnictvím nemá prakticky žádné zkušenosti a že je „pozoruhodné“, že G. V.,
soudkyně oddělení 95 Co, k přeložení na úsek správního soudnictví vybrána
nebyla, přestože již dříve působila jako soudkyně správního senátu.
2. Okresní soud v XY rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 22 C
328/2021-456, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná vykonala svou pravomoc ve
smyslu § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, jestliže přidělila žalobkyni
práci stejného druhu – výkon činnosti soudce – v jiném soudním oddělení, a že k
tomuto kroku přistoupila z objektivní potřeby řešení posílení svého úseku
správního soudnictví, přičemž postupovala „logicky vystavěnou úvahou“ o
posílení tohoto úseku na úkor v tuto dobu málo zatíženého úseku civilního.
Uvedl, že přestože pro volbu konkrétních soudců zvolila žalovaná postup volby
spíše bezformální [když formální postup např. ve formě kvalifikačního
(výběrového) řízení v takovém případě není upraven, byť by „zřejmě nebyl pro
větší transparentnost postupu výběru zcela nadbytečným“], byl její postup
„dostatečně objasněn“ a soud v něm neshledal nerovné zacházení, když byl
stanoven okruh zaměstnanců na základě jejich „aktuálního zařazení a vytížení“,
s přihlédnutím k jejich „možnému přesunu a schopnostem“, a z nich byli dva
vybráni na základě „zprostředkovaného povědomí o jejich schopnostech pro nově
zadané úkoly, ve správním soudnictví“. Pokud se žalovaná rozhodla některé ze
soudců do výběru nezařadit, učinila to na základě důvodů, které při jednání
soudu objasnila a které soud „neshledal svévolnými či škodolibými“. Doplnil, že
takovému závěru neodporuje ani rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 2021,
sp. zn. C-487/19, neboť ten směřuje k ochraně adresátů výkonu soudní moci
(účastníků řízení), kdežto v projednávané věci je „právní otázka položena
jinak“, a to právě ve vztahu k rovnosti jednání s žalobkyní.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze [kterému byla věc přikázána
podle § 12 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) usnesením Vrchního soudu v Praze ze
dne 15. 3. 2022, č. j. Ncd 20/2022-512] rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 23
Co 88/2022-545, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K námitce žalobkyně,
že řízení bylo zatíženo vadou spočívající v nesprávném obsazení senátu při
vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, které se lišilo od „obsazení během
řízení před tímto soudem“, uvedl, že soud prvního stupně pochybil, jestliže
nová členka senátu M. H. „byla seznámena s obsahem spisu i výsledky provedeného
dokazování, avšak nikoliv při jednáních soudu“, že však není nutné rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušit, neboť „se nejedná o vadu, která by nemohla být
napravena v odvolacím řízení, zvláště když žalobkyně namítala, že procesním
pochybením soudu prvního stupně nebyla dána možnost zopakování dokazování, a to
zejména klíčových pasáží svědeckých výpovědí“. Odvolací soud shledal, že
žalobkyně nebyla jednáním žalované vystavena nerovnému zacházení. Považoval za
podstatné, že v řízení bylo prokázáno, že úsek správního soudnictví žalované
byl dlouhodobě přetížen a že ze strany vedení žalované byla postupně činěna
opatření ke zlepšení situace tohoto úseku. Uvedl, že z tohoto pohledu není
rozhodné subjektivní vnímání žalobkyně, k jak výraznému zlepšení či stabilizaci
úseku správního soudnictví dílčími opatřeními došlo, „když toto posouzení je
věcí vedení tohoto úseku i soudu i s přihlédnutím k dalším hlediskům, a to i v
dlouhodobějším časovém horizontu (například plánované přestupy soudců na soudy
vyšších stupňů, odchody soudců v souvislosti s ukončením funkce soudce či jiné
okolnosti)“, a že mu nepřísluší posuzovat relevantnost žalovanou určených
kritérií pro výběr soudců k přeložení či to, zda byla bezvýhradně dodržena.
Podstatné podle odvolacího soudu je, že určitá kritéria dána byla a že tedy
nešlo o svévolné rozhodnutí žalované ve vztahu k žalobkyni. Ve shodě s názorem
soudu prvního stupně též dovodil, že rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 6. 10.
2021, sp. zn. C-487/19, „na daný případ nedopadá“, a „ve zbylém rozsahu zcela“
odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu, který považuje za nesprávný, je
založen na otázkách hmotného a procesního práva, které z části odvolací soud
vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a z části tyto otázky dosud v
judikatuře dovolacího soudu nebyly řešeny. Dovolacímu soudu předkládá pět
otázek, a to, zda je třeba zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně pro nesprávné
obsazení soudu podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., pokud mezi jednáním, na
němž bylo ukončeno dokazování, a jednáním, na němž je pouze vyhlášen rozsudek,
dojde ke změně přísedícího, aniž by byl nový přísedící na jednání za
přítomnosti účastníků seznámen s průběhem dokazování podle § 119 odst. 3 o. s.
ř., dále otázku, zda je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, pokud v
reakci na podrobné odvolací důvody týkající se komplikovaných skutkových a
právních otázek pouze extrémně stručně odkáže na důvody prvostupňového
rozsudku, aniž by k odvolacím důvodům prezentoval vlastní ucelené závěry,
otázku, zda je nerovným postupem v rozporu s § 16 odst. 1 zákoníku práce, pokud
zaměstnavatel (soud) při výběru soudce, který má být bez svého souhlasu
převeden na jinou agendu, neuplatňuje vůči všem soudcům stejná kritéria výběru,
a zároveň vychází z „nesmyslných a arbitrárních kritérií“, resp. otázku, zda je
nerovným postupem v rozporu s § 16 odst. 1 zákoníku práce, pokud zaměstnavatel
(soud) při výběru soudce, který má být bez svého souhlasu převeden na jinou
agendu, ani nezvažuje soudkyni, která má s danou agendou již bohaté zkušenosti,
a to pouze z toho důvodu, že této soudkyni v minulosti bylo neformálně
přislíbeno, že se k výkonu dané agendy nebude muset vrátit, a otázku, zda je
třeba v řízení o žalobě soudce na ochranu před nerovným zacházením aplikovat
závěry rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-487/19. Žalobkyně navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobkyně nevymezila, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani způsobilý dovolací
důvod, a odkázala na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 6 As 22/2022, ve kterém žalobkyně a žalovaná
vystupují jako účastnice řízení, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1.
2023, sp. zn. IV. ÚS 2058/22, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti
žalobkyně podané proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu.
6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky procesního práva, zda jde o nesprávné obsazení soudu,
jestliže soud prvního stupně při jednání, při kterém došlo jen k vyhlášení
rozsudku, zasedal v jiném složení senátu, než ve kterém věc projednal u
jednání, jež rozsudku předcházelo, a zda je odvolací soud povinen z tohoto
důvodu rozsudek soud prvního stupně zrušit. Vzhledem k tomu, že při řešení této
právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné.
10. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je
opodstatněné.
11. V řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo jediný soudce
(samosoudce) [§ 36 odst. 1 věta první o. s. ř.]. V řízení před okresním soudem
ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát [§ 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Senáty okresního soudu se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících [§ 35
odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění
pozdějších předpisů].
12. Řízení o žalobách o upuštění od nerovného zacházení v
pracovněprávních vztazích a o odstranění jeho následků je řízením ve věcech
pracovních; v řízení o takových žalobách proto před okresním soudem jako soudem
prvního stupně jedná a rozhoduje senát složený ze soudce (předsedy senátu) a
dvou přísedících.
13. V posuzovaném případě soud prvního stupně – jak vyplývá z obsahu
spisu – věc projednal při jednání, které se konalo dne 3. 11. 2021 od 9:07 hod.
do 17:05 hod. a které bylo odročeno „za účelem vyhlášení rozsudku“ na den 9.
11. 2021, kdy v době od 9:08 hod. do 9:18 hod. došlo – aniž by věc byla
projednána – k vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Při jednání soudu
prvního stupně konaném dne 3. 11. 2021 věc projednával předseda senátu M. CH.
spolu s přísedícími Z. B. a V. M. a vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne
9. 11. 2021 se zúčastnili spolu s předsedou senátu M. CH. přísedící M. H. a V.
M.
14. Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že o vadu řízení podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000
[nyní podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] spočívající v tom, že
„byl soud nesprávně obsazen“, jde nejen v případě, že o přijetí rozsudku nebo
usnesení rozhodl namísto senátu předseda senátu jako jediný soudce
(samosoudce). Nesprávně obsazeným soudem je i soud, který o věci rozhodl v
jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal, aniž by byl senát před
přijetím rozsudku nebo usnesení seznámen s dosavadním průběhem řízení (zejména
s přednesy účastníků a s provedenými důkazy) alespoň postupem uvedeným v
ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř., podle něhož došlo-li ke změně v obsazení
soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a
provedených důkazů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1.
1999, sp. zn. 21 Cdo 1876/98, uveřejněný pod č. 51/2000 Sb. rozh. obč.).
15. Ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. upravuje pravidlo pro případ, kdy
dochází ke změně v obsazení soudu, a to z hlediska návaznosti na dosavadní
průběh řízení a provedené dokazování. Zákonným požadavkem v této souvislosti
je, aby na začátku dalšího jednání předseda senátu sdělil obsah přednesů a
provedených důkazů, čímž je zajištěna návaznost na dosavadní řízení a důkazní
stav. V takovém případě zůstanou výsledky dosavadního řízení zachovány,
odročené jednání na ně může navázat, provedené důkazy jsou v dalším jednání
použitelné a mohou být podkladem pro rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015).
16. Podle ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. rozsudek se vyhlašuje
zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to
možné, soud k vyhlášení rozsudku odročí jednání nejdéle na dobu deseti
kalendářních dnů. Ustanovení § 119 odst. 2 a 3 o. s. ř. se v tomto případě
nepoužijí.
17. Z citovaného ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že rozsudek
soud vyhlašuje buď bezprostředně po skončení předcházejícího jednání, nebo –
není-li to možné (např. z důvodu delší porady senátu) – u jednání k tomuto
účelu (a jen k tomuto účelu) odročeného. V obou případech se na rozsudku
podílejí pouze členové senátu, kteří se účastnili jednání, jež vyhlášení
rozsudku předcházelo, neboť jen ti mohou mít o celém průběhu řízení včetně
provedeného dokazování poznatky pro náležité posouzení věci. Z toho důvodu též
zákon stanoví, že v případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení
§ 119 odst. 3 o. s. ř. nepoužije. Rozhodl-li proto soud rozsudkem o věci, v níž
jedná a rozhoduje senát (tedy i o pracovní věci), u jednání odročeného k
vyhlášení rozsudku podle ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. v jiném složení
senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, jež rozsudku předcházelo, jde o
vadu řízení podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť soud byl nesprávně
obsazen (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1999, sp.
zn. 21 Cdo 1876/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn.
21 Cdo 328/2001).
18. V posuzovaném případě šlo vzhledem k předmětu řízení o věc pracovní,
kterou soud prvního stupně správně projednával v senátě. Rozsudek však vydal v
jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, které rozsudku
předcházelo a které odročil jen k jeho vyhlášení. Přísedící M. H., která se
podílela na přijetí rozsudku, se předcházejícího jednání (jediného, při kterém
byla věc projednána) nezúčastnila, a proto pro její posouzení nemohla mít žádné
– procesním způsobem získané – poznatky. Při rozhodování věci byl tedy soud
prvního stupně nesprávně obsazen. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že
předseda senátu soudu prvního stupně u „neveřejného“ jednání konaného dne 9.
11. 2021 od 8:30 hod. do 9:00 hod. (před jednáním, při němž byl vyhlášen
rozsudek) za přítomnosti přísedících M. H. a V. M. „zrekapituloval“ dosavadní
průběh jednání a ve vztahu k „nové“ přísedící „zrekapituloval zejména přednesy
účastníků a provedené dokazování v rozsahu § 119 odst. 3 o. s. ř.“, neboť
postup podle ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. je možný jen při jednání, které
je veřejné (srov. § 116 odst. 1 o. s. ř.) a k němuž musí být předvoláni
účastníci řízení (srov. § 115 a § 119 odst. 2 o. s. ř.), nehledě k tomu, že v
případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení § 119 odst. 3 o. s.
ř. nepoužije.
19. Nebyl-li soud prvního stupně správně obsazen, odvolací soud
rozhodnutí soudu prvního stupně zruší [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a
vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení [§ 221 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.]. Vzhledem k povaze této vady rozhodnutí soudu prvního stupně, která
představuje porušení základních principů ovládajících řízení před soudem a kdy
je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby takové rozhodnutí bylo
odklizeno, bez ohledu na to, zda je či není věcně správné, nepřipadá v úvahu,
aby za odvolacího řízení mohla být zjednána náprava této vady jiným způsobem.
Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci není nutné rozsudek soudu
prvního stupně zrušit, neboť „se nejedná o vadu, která by nemohla být napravena
v odvolacím řízení“, proto není správný.
20. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše
uvedeného
– správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu, Nejvyšší soud České republiky – aniž by se vzhledem k povaze vady,
kterou trpí rozsudek soudu prvního stupně a na kterou odvolací soud procesně
správně nereagoval, mohl zabývat dalšími důvody dovolání uplatněnými žalobkyní
– tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně (Okresnímu soudu v XY) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
druhá o. s. ř.).
21. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu