21 Cdo 907/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v
právní věci žalobce K. Ř., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šapošnikovem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Bořivojova č. 2433/1, proti žalovanému FINBAU a.
s. se sídlem v Brně, Mezírka č. 1, IČO 25563165, o 280.000,- Kč, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 207/2003, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. srpna 2011 č. j. 15 Co 303/2010-233,
ve znění usnesení ze dne 10. srpna 2011 č. j. 15 Co 303/2010-237, takto:
Rozsudek krajského soudu (ve znění usnesení ze dne 10. srpna 2011 č. j. 15 Co
303/2010-237) se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 280.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil
zejména tím, že byl na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 10. 2001
zaměstnancem žalovaného do 28. 2. 2003, kdy byl pracovní poměr mezi účastníky
rozvázán okamžitým zrušením ze strany žalobce podle ustanovení § 54 odst. 1
písm. b) zákoníku práce. Dne 28. 2. 2003 žalobce uzavřel pracovní smlouvu se
společností ALF-S s. r. o., v níž byla sjednána mzda ve výši 70.000,- Kč
měsíčně. Uvedená společnost žalobce odmítla „přijmout do zaměstnání“, neboť
žalobce jí nepředložil potvrzení o zaměstnání u žalovaného, které žalovaný
žalobci přes jeho opětovné výzvy nevydal. Nesplněním této povinnosti žalovaný
způsobil žalobci škodu spočívající v ušlém výdělku žalobce u společností ALF-S
s. r. o. za dobu od 1. 3. 2003 do 30. 6. 2003 v celkové výši 280.000,- Kč.
Žalovaný namítal, že zaslal žalobci potvrzení o zaměstnání poštou teprve dne 8.
7. 2003, protože žalobce svým chováním a jednáním znemožnil žalovanému vykonat
úkony související s ukončením pracovního poměru účastníků, a že pracovní
smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o. byla „fingovaná“ a
měla žalobci posloužit k podání žaloby a k získání bezdůvodného obohacení na
úkor žalovaného.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 10. 2005 č. j. 16 C 207/2003-90 žalobu
zamítl co do částky 35.000,- Kč a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
245.000,- Kč; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 38.879,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce dopisem ze
dne 28. 2. 2003 doručeným žalovanému dne 3. 3. 2003 rozvázal pracovní poměr
mezi účastníky okamžitým zrušením z důvodu nevyplacení mzdy, že dne 28. 2. 2003
žalobce uzavřel pracovní smlouvu se společností ALF S s. r. o., v níž bylo
sjednáno, že žalobce nastoupí do práce u této společnosti dne 1. 3. 2003 a že
mu za vykonanou práci přísluší mzda ve výši 70.000,- Kč měsíčně, a že dne 15.
3. 2003 jednatelka společnosti ALF-S s. r. o. Ing. I. M. podepsala „dodatek“ k
pracovní smlouvě, v němž uvedla, že „z důvodu neprokázání ukončení předchozího
zaměstnání prostřednictvím předložení zápočtového listu považuje pracovní
smlouvu za neplatnou od samého počátku a z tohoto důvodu nebude se žalobcem
uzavřen pracovní poměr“. Poté, co „dodatek“ k pracovní smlouvě ze dne 15. 3.
2003 posoudil jako rozvázání pracovního poměru ve zkušební době, která byla
sjednána v pracovní smlouvě v délce 3 měsíců, dospěl soud prvního stupně k
závěru, že žalovaný porušením své povinnosti vydat žalobci potvrzení o
zaměstnání stanovené v ustanovení § 60 odst. 2 zákoníku práce, kterou splnil až
v měsíci červenci 2003, způsobil žalobci škodu ve výši 245.000,- Kč spočívající
v ušlé mzdě, jíž mohl žalobce dosáhnout u společnosti ALF-S s. r. o. v době od
16. 3. 2003 do 30. 6. 2003. Za dobu od 1. 3. 2003 do 15. 3. 2003 žalobci podle
názoru soudu prvního stupně náhrada ušlého výdělku nepřísluší, neboť v tomto
období pracovní poměr mezi ním a společností ALF-S s. r. o. „platně trval“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 8. 2007 č.j. 15
Co 107/2006-113 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobě
vyhověno, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil
k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz výslechem
jednatelky společnosti ALF-S s. r. o. Ing. I. M. navržený žalovaným k okolnosti
uzavření pracovní smlouvy mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o., kterou
žalovaný zpochybňoval. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby uvedený
důkaz v dalším řízení provedl, a to i k okolnostem skončení pracovního poměru
mezi žalobcem a společností ALF-S s. r. o., neboť k tomu, aby mohl být učiněn
závěr o příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalovaného a škodou
vzniklou žalobci, je třeba se zabývat tím, co bylo důvodem zrušení tohoto
pracovního poměru ve zkušební době dne 15. 3. 2003.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 30. 3. 2010 č. j. 16 C 207/2003-208
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 245.000,- Kč a rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 73.683,96 Kč. Po
doplnění dokazování výslechem svědkyně Ing. I. M. a znaleckým posudkem znalce v
oboru písmoznalectví Mgr. et Mgr. K. P. dospěl k závěru, že výpověď svědkyně
Ing. I. M., která uvedla, že pracovní smlouvu se žalobcem ze dne 28. 2. 2003
ani její „dodatek“ na téže listině ze dne 15. 3. 2003 nepodepsala, je zcela
nevěrohodná, neboť znaleckým posudkem bylo zjištěno, že podpisy Ing. I. M. na
pracovní smlouvě i na „dodatku“ k ní jsou jejími pravými podpisy; k její
výpovědi proto nepřihlédl. Dovodil, že pracovní smlouva mezi žalobcem a
společností ALF-S s. r. o. byla uzavřena platně, neboť obsahovala veškeré
náležitosti (ujednání o místě výkonu práce, o druhu práce i o dni nástupu do
práce), a že „dodatkem“ k pracovní smlouvě ze dne 15. 3. 2003 došlo ke zrušení
sjednaného pracovního poměru ve zkušební době podle ustanovení § 58 odst. 1
zákoníku práce; uzavřel, že jediným důvodem tohoto zrušení pracovního poměru
bylo nepředložení potvrzení o zaměstnání žalobcem, a že je proto dána příčinná
souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného vydat žalobci potvrzení o
zaměstnání a vznikem škody spočívající v ušlé mzdě, jíž mohl žalobce dosáhnout
u společnosti ALF-S s. r. o. v době od 16. 3. 2003 do 30. 6. 2003.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 8. 2011 č. j. 15
Co 303/2010-233 ve znění usnesení ze dne 10. 8. 2011 č. j. 15 Co 303/2010-237
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o 245.000,- Kč, a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů 45.900,- Kč a České republice – Městskému soudu v Brně
na náhradě nákladů řízení 6.664,- Kč. Dospěl k závěru, že „dodatek“ k pracovní
smlouvě ze dne 15. 3. 2003 nelze interpretovat jako zrušení pracovního poměru
ve zkušební době, neboť „to ze slovního vyjádření nevyplývá“, že žalobce
neprokázal, že jeho pracovní poměr se společností ALF-S s. r. o. byl rozvázán
ve zkušební době v důsledku nepředložení potvrzení o zaměstnání, a že
neprokázal příčinnou souvislost mezi „tvrzenou vzniklou škodou a jednáním
žalovaného“, neboť ani po poučení odvolacím soudem neoznačil důkazy ke svému
tvrzení, že opakovaně telefonicky žádal žalovaného o vydání „zápočtového
listu“. Zdůraznil, že zákoník práce nestanoví, jakým konkrétním způsobem má
zaměstnavatel splnit svou povinnost vydat zaměstnanci při skončení pracovního
poměru potvrzení o zaměstnání; jestliže žalobce nevyvinul „ani minimální
součinnost“ k předání potvrzení o zaměstnání, jehož vydání žalovaný vázal na
„dořešení některých záležitostí a osobní jednání“, nelze podle názoru
odvolacího soudu učinit závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu podle
ustanovení § 187 odst. 1 zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že
odvolací soud „své rozhodnutí opírá o nerozhodné právní úvahy či spekulace“, že
„zcela opomíjí výsledky doplňujícího důkazního řízení provedeného soudem
prvního stupně“ a že je nesprávný jeho názor na „ukončení“ pracovního poměru
žalobce u společnosti ALF-S s. r. o., neboť z „dovětku“ k pracovní smlouvě
jednoznačně vyplývá, že důvodem zrušení tohoto pracovního poměru bylo
nepředložení „zápočtového listu“. Odvolací soud chybně vytýkal žalobci, že
nenavrhl další důkazy, zejména důkaz výslechem svědkyně Ing. I. M., jejíž
výpověď u soudu prvního stupně byla „jednoznačně lživá“, a není proto jasné, co
odvolací soud mohl od další výpovědi této svědkyně očekávat. Za zcela mylnou
pokládá žalobce i úvahu odvolacího soudu o okolnostech nevydání potvrzení o
zaměstnání žalovaným žalobci. Žalobce „jednoznačně“ prokázal, že o vydání
„zápočtového listu“ žalovaného opakovaně žádal, ten však jeho vydání podmiňoval
např. „dořešením některých záležitostí“ či „osobním jednáním“; takový postup
však podle názoru žalobce nemá oporu v zákoně. Dovolatel nesouhlasí ani s
úvahou odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi nevydáním potvrzení o
zaměstnání žalovaným a vzniklou škodou a o nedostatku součinnosti žalobce k
„předání zápočtového listu“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby mu věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl,
neboť ze strany žalovaného nedošlo k porušení jeho povinností a není tu ani
příčinná souvislost mezi jeho jednáním a „domnělou“ škodou na straně žalobce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden
rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému
je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je
opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce, který
vykonával v pracovním poměru u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne
30. 10. 2001 práci ředitele divize „Recycling“, dopisem ze dne 28. 2. 2003
sdělil žalovanému, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr z důvodu
nevyplacení mzdy za měsíc listopad 2002 do 31. 1. 2003; dopis byl žalovanému
doručen dne 3. 3. 2003. Žalovaný dopisem ze dne 14. 3. 2003 požádal žalobce o
osobní schůzku v sídle žalovaného, na které by byla „prodiskutována, objasněna
a prokázána základní fakta“ týkající se pracovního poměru účastníků, s tím, že
do té doby žalovaný není schopen se žalobcem „plně uzavřít pracovní poměr a
všechny potřebné doklady včetně vydání zápočtového listu“; potvrzení o
zaměstnání vydal žalobci v měsíci červenci 2003. Dne 28. 2. 2003 žalobce
uzavřel písemnou pracovní smlouvu se společností ALF-S s. r. o. se sídlem v
Brně, Stránského č. 28, IČO 25572865, za kterou smlouvu podepsala jednatelka
Ing. I. M., v níž se žalobce zavázal ode dne nástupu do práce 1. 3. 2003
vykonávat práci „koordinátora“ s místem výkonu práce v Praze; pracovní poměr
byl sjednán na dobu neurčitou se zkušební dobou v délce tří měsíců a mzda za
vykonanou práci byla sjednána ve výši 70.000,- Kč měsíčně. Dne 15. 3. 2003
společnost ALF-S s. r. o. pod text pracovní smlouvy připojila sdělení podepsané
jednatelkou Ing. I. M. a adresované žalobci, že tato pracovní smlouva je
„neplatná od samého počátku“, neboť žalobce „přes veškeré své sliby neprokázal
ukončení předchozího zaměstnání předložením zápočtového listu“, a společnost
ALF-S s. r. o. proto se žalobcem nemůže uzavřít pracovní poměr.
Vzhledem k tomu, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán podle zjištění soudů
dnem 3. 3. 2003, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle
zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č.
153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb.,
č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb.,
č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.
167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000
Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č.
6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2003 (dále jen „zák.
práce“).
Podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za
škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s
ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti pravidlům
slušnosti a občanského soužití.
Podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci
též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění
úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§ 9 a 10).
Obě citovaná ustanovení upravují tzv. obecnou odpovědnost zaměstnavatele za
škodu vzniklou zaměstnanci. Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za
škodu však upravují rozdílně. Podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce je
zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci vznikla při
plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jestliže příčinou škody
bylo porušení právních povinností nebo úmyslné jednání proti pravidlům
slušnosti a občanského soužití. Okolnost, zda právní povinnosti porušil nebo
úmyslně jednal proti pravidlům slušnosti a občanského soužití zaměstnavatel,
zaměstnanec jednající jeho jménem nebo jiná osoba bez jakéhokoliv vztahu k
zaměstnavateli, zde není významná; rozhodující je, že ke škodě došlo při plnění
pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle ustanovení § 187 odst. 2
zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla jinak
než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za
předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci
plnění úkolů zaměstnavatele.
V posuzovaném případě žalovaný nemůže žalobci odpovídat za škodu - jak se
domnívá odvolací soud - podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce. Podle tohoto
ustanovení je - jak vyplývá z výše uvedeného - dána odpovědnost jen za takovou
škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé
souvislosti s ním. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá náhrady škody, která
mu měla vzniknout až po skončení pracovního poměru účastníků, nemůže se jednat
o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním.
Odpovědnost za škodu v této věci však může být založena podle ustanovení § 187
odst. 2 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou
zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou - jak vyplývá z výše uvedeného -
porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci
jednajícími jeho jménem, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným
porušením právních povinností a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu
škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně;
chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
První z uvedených předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu je naplněn
tehdy, jestliže zaměstnanec jednající jménem zaměstnavatele (srov. ustanovení §
9 a 10 zák. práce) v rámci plnění jeho úkolů poruší některou z právních
povinností, které zaměstnavateli ukládají pracovněprávní předpisy nebo které
pro něj vyplývají z pracovního řádu (§ 82 zák. práce), smlouvy (dohody)
uzavřené se zaměstnancem podle ustanovení § 244 zák. práce či z kolektivní
smlouvy (§ 20 zák. práce, zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve
znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení § 60 odst. 2 zák. práce při skončení pracovního poměru je
zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání a uvést v něm
skutečnosti stanovené prováděcím právním předpisem a další písemnosti týkající
se osobních údajů o zaměstnanci.
Podle ustanovení § 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník
práce a některé další zákony, ve znění nařízení vlády č. 461/2000 Sb. v
potvrzení o zaměstnání vydaném zaměstnavatelem zaměstnanci při skončení
pracovního poměru je třeba kromě údajů o zaměstnání, druhu konaných prací a
dosažené kvalifikaci uvést:
a) skutečnosti rozhodné pro posouzení nároků na dávky nemocenského pojištění,
b) údaje o započitatelné době zaměstnání v I. a II. pracovní kategorii pro
účely důchodového zabezpečení za dobu před 1. lednem 1993,
c) odpracovanou dobu a další skutečnosti rozhodné pro dosažení nejvýše
přípustné expoziční doby
d) zda ze zaměstnancovy mzdy jsou prováděny srážky, v čí prospěch, jak vysoká
je pohledávka, pro kterou mají být srážky dále prováděny, jaká je výše dosud
provedených srážek a jaké je pořadí pohledávky,
e) údaje o dohodě o setrvání v pracovním poměru po určitou dobu po vykonání
závěrečné zkoušky nebo maturitní zkoušky, popřípadě po uplynutí doby studia
(přípravy), včetně údajů o tom, kdy tato doba skončí, byla-li tato dohoda před
1. červnem 1994 uzavřena,
f) údaje o výši průměrného výdělku a o dalších skutečnostech rozhodných pro
posouzení nároku na mzdové vyrovnání nebo na hmotné zabezpečení uchazečů o
zaměstnání.
Povinnost zaměstnavatele vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání a uvést v něm
skutečnosti stanovené v citovaném ustanovení § 3 nařízení vlády č. 108/1994
Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění nařízení
vlády č. 461/2000 Sb. není vázána na žádnou součinnost zaměstnance (není
potřebné, aby zaměstnanec o vydání potvrzení žádal, zaměstnavatel nesmí
podmiňovat vydání potvrzení např. náhradou škody způsobené zaměstnancem nebo
vrácením pracovních pomůcek, apod.) a musí být splněna nejpozději v den
skončení pracovního poměru mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
Nesplní-li zaměstnavatel povinnost uloženou mu ustanovením § 60 odst. 2 zák.
práce vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání,
je odůvodněn závěr, že porušili právní povinnost v rámci plnění úkolů
zaměstnavatele ti zaměstnanci, kteří ve smyslu ustanovení § 9 a 10 zák. práce
jednali jeho jménem. Vznikne-li zaměstnanci následkem porušení této právní
povinnosti škoda, je zaměstnavatel povinen ji nahradit. Škoda může zaměstnanci
v tomto případě vzniknout rovněž tím, že nebyl přijat do pracovního poměru u
jiného zaměstnavatele a že proto nedosáhl výdělku, který by mu jinak - nebýt
porušení povinnosti uložené zaměstnavateli ustanovením § 60 odst. 2 zák. práce
- náležel.
Zákoník práce a ani jiné pracovněprávní předpisy nezakazují zaměstnavateli
přijmout do pracovního poměru fyzickou osobu, která mu nepředloží potvrzení o
zaměstnání vystavené jejím předchozím zaměstnavatelem. Na druhé straně je však
třeba vzít v úvahu, že údaje uvedené v potvrzení o zaměstnání se zpravidla
týkají nejen zaměstnance a jeho dosavadního zaměstnavatele, ale že mají právní
význam především pro zaměstnavatele, s nímž zaměstnanec nově sjednává pracovní
poměr. Podle údajů obsažených v potvrzení o zaměstnání nový zaměstnavatel
například plní povinnosti nového plátce mzdy při nařízení výkonu rozhodnutí
srážkami ze mzdy zaměstnance (§ 294 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a provádí nemocenské
pojištění zaměstnance, zejména mu poskytuje dávky nemocenského pojištění a
eviduje skutečnosti významné pro posouzení nároků na dávky nemocenského
pojištění (srov. § 18 a násl. zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2003). Pro právní poměry
nového zaměstnavatele má rovněž význam sdělení obsažené v potvrzení o
zaměstnání, zda zaměstnanec uzavřel (podle právní úpravy účinné do 31. 5. 1994)
dohodu o setrvání v pracovním poměru po určitou dobu po vykonání závěrečné
zkoušky nebo maturitní zkoušky, popřípadě po uplynutí doby studia (přípravy),
včetně údajů o tom, kdy tato doba skončí (srov. § 227a zákoníku práce ve znění
účinném do 31. 5. 1994 a Čl. VI bod 7 zákona č. 74/1994 Sb.). Zaměstnavatel je
tedy oprávněn požadovat, aby mu zaměstnanec, s nímž jedná o uzavření pracovní
smlouvy, předložil potvrzení o zaměstnání u předchozího zaměstnavatele; kdyby
tak neučinil, může mít opomenutí v tomto směru pro něj nepříznivé následky
(srov. například § 296 o. s. ř. a § 227a zákoníku práce ve znění účinném do 31.
5. 1994). Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel nemá právní povinnost sjednat se
zaměstnancem pracovní poměr (podle ustanovení § 7 odst. 1 zák. práce
pracovněprávní vztahy podle zákoníku práce mohou vzniknout jen se souhlasem
fyzické osoby a zaměstnavatele), může důvodně předložením potvrzení o
zaměstnání podmiňovat vznik pracovního poměru. Za těchto okolností je nesplnění
povinnosti vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o
zaměstnání způsobilé zabránit zaměstnanci v jeho zaměstnávání a dosahování
výdělku u nového zaměstnavatele, nebyl-li nový zaměstnavatel s ním ochoten bez
předložení potvrzení sjednat pracovní poměr; postup zaměstnavatele, který
odmítne uchazeče o zaměstnání zaměstnat v případě, že mu nepředloží potvrzení o
zaměstnání, je v souladu se zákonem.
Nevydání potvrzení o zaměstnání zaměstnavatelem při skončení pracovního poměru
může vést ke ztrátě výdělku zaměstnance u jeho nového zaměstnavatele také v
případě, že tento zaměstnavatel sice sjedná se zaměstnancem pracovní poměr,
aniž by mu zaměstnanec předložil potvrzení o zaměstnání, ale sjednaný pracovní
poměr zruší ve zkušební době (srov. § 31 a § 58 zák. práce) proto, že
zaměstnanec mu potvrzení o zaměstnání nepředložil ani dodatečně.
Dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že sdělení společnosti
ALF-S s. r. o. ze dne 15. 3. 2003 umístěné pod textem pracovní smlouvy uzavřené
mezi touto společností a žalobcem dne 28. 2. 2003 nelze interpretovat jako
zrušení pracovního poměru ve zkušební době, neboť „to ze slovního vyjádření
nevyplývá“.
Písemné oznámení zaměstnavatele nebo zaměstnance o zrušení pracovního poměru ve
zkušební době (§ 58 odst. 2 zák. práce) je právním úkonem, tj. projevem vůle
směřujícím ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní
předpisy s takovým projevem spojují (srov. § 240 odst. 1 zák. práce). Není-li
projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť není srozumitelný (z hlediska způsobu
vyjádření nelze dovodit, jaká vůle měla být vyjádřena) nebo určitý (projev vůle
je sice srozumitelný, ale není zřejmý jeho obsah), je třeba vždy přistoupit k
výkladu (interpretaci) projevu vůle. Závěru o tom, že projev vůle je
nesrozumitelný nebo neurčitý, musí vždy předcházet jeho interpretace;
nesrozumitelnost nebo neurčitost lze dovodit jen tehdy, jestliže ani jeho
výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Pravidla o tom, jak
má být projev vůle vyložen, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu,
uvádí ustanovení § 240 odst. 3 zák. práce, podle něhož je projev vůle třeba
vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá
pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výslovný projev vůle učiněný písemně
se vykládá především podle použitého slovního vyjádření a podle toho, jaký mu
účastník při projevu vůle přikládal význam. Smyslem výkladu projevu vůle je
objasnit skutečný záměr účastníka tímto způsobem vyjádřený. Výklad může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu nelze nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou účastník
pracovněprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji, ani
měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. právní názor vyjádřený
například v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996 sp.
zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, roč. 1997, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 29. 11. 2000 sp. zn. 21 Cdo 227/2000, který byl uveřejněn pod č. 44 v
časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
V posuzovaném případě společnost ALF-S s. r. o., se kterou žalobce uzavřel dne
28. 2. 2003 pracovní smlouvu, sdělila dne 15. 3. 2003 žalobci, že považuje tuto
pracovní smlouvu za neplatnou a že se žalobcem nemůže uzavřít pracovní poměr,
neboť žalobce neprokázal skončení svého předchozího zaměstnání předložením
„zápočtového listu“. Přestože toto sdělení nového zaměstnavatele žalobce
nevychází ze zcela správných představ jednajícího o právních vztazích mezi ním
a žalobcem (okolnost, že žalobce společnosti ALF-S s. r. o. nepředložil
potvrzení o svém předchozím zaměstnání a že neprokázal skončení pracovního
poměru u žalovaného, nemohla mít za následek neplatnost pracovní smlouvy
uzavřené mezi ním a touto společností), je z jeho obsahu bez pochybností
zřejmé, že jím společnost ALF-S s. r. o. projevila vůli žalobce, který jí ani
dodatečně po uzavření pracovní smlouvy nepředložil potvrzení o svém předchozím
zaměstnání, nadále nezaměstnávat. Protože v době tohoto projevu vůle
společnosti ALF-S s. r. o., který podle svého obsahu směřoval ke skončení
pracovního poměru založeného pracovní smlouvou uzavřenou mezi společností ALF-S
s. r. o. a žalobcem dne 28. 2. 2003, ještě neuplynula zkušební doba sjednaná v
této pracovní smlouvě, je třeba dovodit, že se jednalo o písemné oznámení
zaměstnavatele o zrušení pracovního poměru ve zkušební době podle ustanovení §
58 odst. 2 zák. práce.
Závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal, že jeho pracovní poměr se
společností ALF-S s. r. o. byl rozvázán ve zkušební době v důsledku
nepředložení potvrzení o zaměstnání, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť
odvolací soud pominul uvedené oznámení společnosti ALF-S s. r. o. žalobci ze
dne 15. 3. 2003 o zrušení pracovního poměru ve zkušební době, z jehož obsahu
vyplývá, že důvodem tohoto zrušení pracovního poměru byla skutečnost, že
žalobce nepředložil svému novému zaměstnavateli ani dodatečně po uzavření
pracovní smlouvy potvrzení o svém zaměstnání u žalovaného.
Zrušením pracovního poměru společností ALF-S s. r. o. ve zkušební době žalobci
vznikla škoda, neboť pozbyl možnost dosahovat výdělku ve výši 70.000,- Kč
měsíčně sjednaného v pracovní smlouvě uzavřené mezi ním a touto společností dne
28. 2. 2003. Protože důvodem zrušení pracovního poměru mezi žalobcem a
společností ALF-S s. r. o. ve zkušební době byla skutečnost, že žalobce
společnosti ALF-S s. r. o. ani dodatečně po uzavření pracovní smlouvy
nepředložil potvrzení o zaměstnání u žalovaného, který nesplnil svou povinnost
vydat toto potvrzení žalobci při skončení pracovního poměru mezi ním a žalobcem
dne 3. 3. 2003, je mezi porušením této právní povinnosti žalovaného a vznikem
škody u žalobce příčinná souvislost. Okolnost, zda žalobce žádal žalovaného o
vydání potvrzení o zaměstnání a zda k jeho vydání, které žalovaný podmiňoval
uskutečněním osobního jednání mezi účastníky v jeho sídle, poskytl žalovanému
součinnost, není pro závěr o příčinné souvislosti mezi porušením právní
povinnosti žalovaného a vznikem škody na straně žalobce významná, neboť
povinnost zaměstnavatele vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání není – jak
vyplývá z výše uvedeného - vázána na žádnou součinnost zaměstnance a musí být
splněna nejpozději v den skončení pracovního poměru mezi zaměstnancem a
zaměstnavatelem i bez žádosti zaměstnance. Právní názor odvolacího soudu, podle
něhož nelze učinit závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu vzniklou žalobci
pro nedostatek příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody,
neboť žalobce neprokázal, že žádal žalovaného o vydání potvrzení o zaměstnání,
a k jeho předání nevyvinul „ani minimální součinnost“, proto není správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky
jej podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Jiří Doležílek, v. r.
předseda senátu