Nejvyšší soud Usnesení pracovní

21 Cdo 933/2025

ze dne 2025-09-24
ECLI:CZ:NS:2025:21.CDO.933.2025.1

21 Cdo 933/2025-364

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.

Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého

v právní věci žalobkyně Selectra spol. s r. o., se sídlem v Děčíně, J. Š. Baara

č. 828/19, IČO 63145243, zastoupené Mgr. Janou Chotětickou, advokátkou se

sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 193/20, proti žalované D. W., zastoupené

Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská č. 174/10,

o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v

Děčíně pod sp. zn. 19 C 327/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2024, č. j. 8 Co 436/2024-322, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího

řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla

Jiříčka, advokáta se sídlem v Poděbradech, Studentská č. 174/10

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2024, č. j. 8 Co 436/2024-322, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť

není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto

ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Námitky dovolatelky, že odvolací soud nesprávně právně posoudil platnost

právních jednání (pracovní smlouvy a okamžitého zrušení pracovního poměru),

čímž se měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, přípustnost dovolání

nezaloží. Uvádí-li dovolatelka, že předmětná pracovní smlouva byla uzavřena

pouze „na oko jako simulovaný právní úkon, kdy výplata mzdy ve prospěch

žalované měla být ve skutečnosti pouze formou dalšího benefitu ve prospěch

rodiny žalované,“ a že uvedená právní jednání představují dle jejího

přesvědčení zdánlivá právní jednání, která nevyvolala žádné právní následky,

pak tím dovolacímu soudu předkládá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje

vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení. Správnost skutkového

stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení

probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně

otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž

dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky

nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné

připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem

správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího

soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých

právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,

uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne

10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne

18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla

odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). Odkazuje-li dovolatelka v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

31. 3. 2020, sp. zn.

21 Cdo 2862/2019, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že

účastníci smlouvy pouze předstírali vůli pracovní smlouvu uzavřít a

pracovněprávní poměr jí založit, a proto je za daných okolností nutno pracovní

smlouvu považovat za nicotné právní jednání, pak dovolací soud uvádí, že

odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od citované judikatury neodchýlil,

neboť v projednávané věci vycházel z jiných skutkových zjištění. Odvolací soud

v řešené věci zopakoval účastnický výslech T. a výslechy svědků a vyšel (mimo

jiné) ze zjištění, že účastnice dne 29. 3. 2018 uzavřely pracovní smlouvu (ve

znění dodatku k pracovní smlouvě) na dobu neurčitou, na základě níž vykonávala

žalovaná pro žalobkyni práci na pozici asistentky, přidělovanou práci přebíral,

řídil a kontroloval W., žalovaná byla přihlášena „k zákonným odvodům“, byla jí

vyplácena mzda a čerpala zaměstnanecké benefity. Skutkový závěr o předstíraném

projevu vůle tak v nyní posuzované věci odvolací soud neučinil. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta

druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2025

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.

předseda senátu

Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 21 Cdo 933/2025

Datum rozhodnutí: 24.09.2025

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Přípustnost dovolání, Právní jednání, Pracovní poměr

Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř.

Kategorie rozhodnutí: E

21 Cdo 933/2025-364

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.

Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého

v právní věci žalobkyně Selectra spol. s r. o., se sídlem v Děčíně, J. Š. Baara

č. 828/19, IČO 63145243, zastoupené Mgr. Janou Chotětickou, advokátkou se

sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 193/20, proti žalované D. W., zastoupené

Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská č. 174/10,

o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v

Děčíně pod sp. zn. 19 C 327/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2024, č. j. 8 Co 436/2024-322, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího

řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla

Jiříčka, advokáta se sídlem v Poděbradech, Studentská č. 174/10

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2024, č. j. 8 Co 436/2024-322, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť

není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto

ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Námitky dovolatelky, že odvolací soud nesprávně právně posoudil platnost

právních jednání (pracovní smlouvy a okamžitého zrušení pracovního poměru),

čímž se měl odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, přípustnost dovolání

nezaloží. Uvádí-li dovolatelka, že předmětná pracovní smlouva byla uzavřena

pouze „na oko jako simulovaný právní úkon, kdy výplata mzdy ve prospěch

žalované měla být ve skutečnosti pouze formou dalšího benefitu ve prospěch

rodiny žalované,“ a že uvedená právní jednání představují dle jejího

přesvědčení zdánlivá právní jednání, která nevyvolala žádné právní následky,

pak tím dovolacímu soudu předkládá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje

vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení. Správnost skutkového

stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení

probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně

otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž

dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky

nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné

připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem

správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího

soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých

právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody

rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,

uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne

10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne

18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla

odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. II. ÚS 954/22). Odkazuje-li dovolatelka v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

31. 3. 2020, sp. zn.

21 Cdo 2862/2019, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že

účastníci smlouvy pouze předstírali vůli pracovní smlouvu uzavřít a

pracovněprávní poměr jí založit, a proto je za daných okolností nutno pracovní

smlouvu považovat za nicotné právní jednání, pak dovolací soud uvádí, že

odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od citované judikatury neodchýlil,

neboť v projednávané věci vycházel z jiných skutkových zjištění. Odvolací soud

v řešené věci zopakoval účastnický výslech T. a výslechy svědků a vyšel (mimo

jiné) ze zjištění, že účastnice dne 29. 3. 2018 uzavřely pracovní smlouvu (ve

znění dodatku k pracovní smlouvě) na dobu neurčitou, na základě níž vykonávala

žalovaná pro žalobkyni práci na pozici asistentky, přidělovanou práci přebíral,

řídil a kontroloval W., žalovaná byla přihlášena „k zákonným odvodům“, byla jí

vyplácena mzda a čerpala zaměstnanecké benefity. Skutkový závěr o předstíraném

projevu vůle tak v nyní posuzované věci odvolací soud neučinil. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta

druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.