22 Azs 125/2025- 45 - text
22 Azs 125/2025 - 48
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: O. V., zastoupená Mgr. Tomášem Verčimákem, advokátem se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu pro její nepřijatelnost žalobkyni dne 15. 5. 2025, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, čj. 10 A 56/2025
39,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 5 070 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, Mgr. Tomáše Verčimáka, advokáta.
[1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud již poněkolikáté zabýval sekundárním pohybem osob, jejichž žádost o pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany v Česku shledal žalovaný nepřijatelnou, protože jim již dříve oprávnění k pobytu přiznal jiný členský stát EU. Konkrétně potvrdil, že závěry dosavadní judikatury (vycházející z rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024
42, č. 4682/2025 Sb. NSS), jsou platné i po přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, publikovaného v Úředním věstníku dne 24. 7. 2025.
[2] Žalobkyně v důsledku invaze ruských vojsk na Ukrajinu opustila zemi původu a získala v Lotyšsku pobytové oprávnění, jehož povaha je sporná. Zatímco žalobkyně tvrdí, že v Lotyšsku požádala pouze o humanitární vízum (a nikoli o poskytnutí dočasné ochrany), podle žalovaného tam žalobkyně získala povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany. Žalovaný proto žádost žalobkyně o poskytnutí dočasné ochrany v Česku vrátil jako nepřijatelnou dle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“), jelikož žalobkyně již dříve získala povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.
[3] Proti tomuto postupu žalovaného se žalobkyně bránila zásahovou žalobou, které městský soud napadeným rozsudkem vyhověl s tím, že postup žalovaného byl nezákonný a žalovaný musí obnovit předchozí stav. Městský soud vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024
42, č. 4682/2025 Sb. NSS) a uzavřel, že i pokud by žalobkyně skutečně v minulosti získala pobytové oprávnění za účelem dočasné ochrany v Lotyšsku, má právo přemístit se do Česka. Její žádost o poskytnutí dočasné ochrany tak nelze vrátit jako nepřijatelnou. Skutečnost, zda žalobkyni byla dočasná ochrana poskytnuta v jiném členském státě, má pouze vliv na postup žalovaného v rámci věcného projednání její žádosti.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti sporuje závěry existující judikatury Nejvyššího správního soudu. Ta podle jeho názoru vychází z nesprávné interpretace unijního práva, což obsáhle odůvodňuje. K tomu poukázal na (nové) prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, kterým byl režim dočasné ochrany prodloužen a které má potvrzovat jeho výklad. Konkrétně poukazuje na nové body preambule (body 4 až 6), z nichž má plynout, že držitelé dočasné ochrany nemají právo na přemístění do jiného členského státu.
[5] Žalobkyně navrhla kasační stížnost zamítnout. Souhlasí se závěrem městského soudu, na kterém nic nezměnilo ani přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025. Rovněž upozorňuje, že žalovaný opakovaně nerespektuje ustálenou judikaturu správních soudů.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se obdobnými případy již opakovaně zabýval. Dospěl k závěru, že z unijního práva plyne právo na sekundární pohyb osob s dočasnou ochranou. V důsledku toho úprava nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 1 písm. c) a písm. d) lex Ukrajina, která stanovuje nepřijatelnost žádosti o udělení dočasné ochrany, pokud o ni cizinec požádal v jiném členském státě nebo ji už obdržel, odporuje unijnímu právu (rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024 42, č. 4682/2025 Sb. NSS, bod 70).
[7] Tento právní názor, který je zveřejněn i ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, byl judikaturou kasačního soudu opakovaně potvrzen (např. rozsudky NSS ze dne 1. 4. 2025, čj. 5 Azs 273/2023
27, č. 4683/2025 Sb. NSS; ze dne 8. 4. 2025, čj. 9 Azs 20/2024
37; ze dne 17. 4. 2025, čj. 2 Azs 271/2024
43; ze dne 24. 4. 2025, čj. 10 Azs 4/2025
49; ze dne 24. 5. 2025, čj. 3 Azs 166/2024
32; ze dne 28. 4. 2025, čj. 4 Azs 398/2023
38; ze dne 29. 4. 2025, čj. 8 Azs 244/2024
42; ze dne 30. 4. 2025, čj. 7 Azs 218/2024
37; nebo ze dne 30. 5. 2025, čj. 21 Azs 57/2025
44).
[8] Nejvyšší správní soud navíc v rozsudku ze dne 17. 7. 2025, čj. 1 Azs 111/2025
34, dovodil, že „správní orgány jsou povinny jeho judikaturu v obdobných případech (tj. i mimo kasační závaznost v individuálním případě) respektovat“ a je od nich očekáváno, že svoji správní praxi uvedou do souladu s rozhodovací praxí správních soudů (body 17 a 20). Správní orgány samozřejmě mohou vznášet racionální a závažné konkurující důvody proti rozhodnutím soudů (bod 21). Je ovšem obtížně představitelné, pokud Nejvyšší správní soud v nedávné době a v takovém rozsahu vyjádřil svůj právní názor, že by neustálé vyjadřování nesouhlasu ze strany stěžovatele mohlo vést k odlišnému výsledku. Naopak opakované nerespektování soudních rozhodnutí správním orgánem je v konečném důsledku projevem svévole a popírá jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce (bod 17).
[9] Městský soud v projednávané věci rozhodl zcela v souladu s uvedeným právním názorem kasačního soudu (body 33 až 57 a bod 61 napadeného rozsudku). Ostatně stěžovatel ani netvrdí, že by městský soud postupoval v rozporu s existující judikaturou; omezuje se jen na polemiku s ní. Tak činí především s odkazem na přijetí (nového) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025, publikovaného v Úředním věstníku dne 24. 7. 2025.
[10] Obsahově stejnou kasační argumentaci stěžovatele nicméně již odmítl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/2025
28. Nejvyšší správní soud nyní neshledal důvod se od těchto dříve vyslovených závěrů odchýlit. Ve shodě s rozsudkem čj. 1 Azs 126/2025
28 proto potvrzuje závěry ustálené judikatury, podle níž držitelé dočasné ochrany mají v průběhu jejího trvání právo přesunout se do jiného členského státu (bod [6] výše). Tyto závěry se uplatní i po přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025.
[10] Obsahově stejnou kasační argumentaci stěžovatele nicméně již odmítl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, čj. 1 Azs 126/2025
28. Nejvyšší správní soud nyní neshledal důvod se od těchto dříve vyslovených závěrů odchýlit. Ve shodě s rozsudkem čj. 1 Azs 126/2025
28 proto potvrzuje závěry ustálené judikatury, podle níž držitelé dočasné ochrany mají v průběhu jejího trvání právo přesunout se do jiného členského státu (bod [6] výše). Tyto závěry se uplatní i po přijetí prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. 7. 2025.
[11] Je pravdou, že dne 13. 8. 2025 nabylo účinnosti nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 (přijaté dne 15. 7. 2025 a publikované v Úředním věstníku dne 24. 7. 2025). Současně lze připustit, že ačkoli samotný okamžik účinnosti tohoto (nového) prováděcí rozhodnutí nastal až po rozhodnutí městského soudu v projednávané věci (dne 17. 6. 2025), jeho obsah může přesto mít v obecné rovině vliv i na výklad (původního) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Preambule unijního aktu (na kterou stěžovatel odkazuje a ze které dovozuje svoje závěry) totiž může upřesňovat obsah ustanovení daného aktu a je důležitým interpretačním vodítkem. Argumentaci stěžovatele tak nelze odmítnout jen z důvodu, že městský soud vycházel z právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 část věty před středníkem soudního řádu správního).
[12] Na druhou stranu však Nejvyšší správní soud připomíná a zdůrazňuje, že preambule unijních aktů „nemá právní závaznost a nemůže být uplatňována jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení dotčeného aktu ani pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění“ (rozsudek velkého senátu Soudního dvora EU ze dne 19. 12. 2019, Puppinck a další v. Komise, C
418/18 P, ECLI:EU:C:2019:1113 , body 75 a 76 a judikatura tam citovaná).
[13] Nejvyšší správní soud považuje za klíčové, že (nové) prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 nijak normativně nezměnilo obsah dočasné ochrany. Podle článku 1 tohoto rozhodnutí došlo pouze k prodloužení dřívějšího právního rámce založeného (původním) prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2022/382 bez jakýchkoliv změn. Stejně tomu bylo již v případě předchozího prodlužování v prováděcích rozhodnutích Rady (EU) 2023/2409 a 2024/1836. Omezení sekundárního pohybu osob přitom umožňuje článek 11 Směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), jehož aplikace byla dohodou členských států vyloučena (rozsudek NSS čj. 1 Azs 111/2025, bod 31) a k jehož aktivaci nedošlo ani nyní. V tomto ohledu je tak stále relevantní dřívější výklad Nejvyššího správního soudu (viz bod [6] tohoto rozsudku).
[14] K bodům 4 až 6 preambule (nového) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 Nejvyšší správní soud uvádí, že jejich cílem je zjevně pouze potvrdit nemožnost získat práva spojená s dočasnou ochranou v několika státech současně.
[14] K bodům 4 až 6 preambule (nového) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 Nejvyšší správní soud uvádí, že jejich cílem je zjevně pouze potvrdit nemožnost získat práva spojená s dočasnou ochranou v několika státech současně.
[15] Bod 4 preambule sice stanoví, že členské státy by „měly zamítnout žádosti o povolení k pobytu podané na základě čl. 8 odst. 1 směrnice 2001/55/ES, pokud je zřejmé, že dotčená osoba již povolení k pobytu na tomto základě získala v jiném členském státě. To by bylo v souladu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 27. února 2025 ve věci C
753/23, a zejména s jeho bodem 30.“ Tak však mají členské státy činit s ohledem na zásadu, že „určitá osoba může v daném okamžiku požívat práv spojených s dočasnou ochranou pouze v jednom členském státě“, a to výslovně právě k „zajištění, aby tato zásada byla respektována“. Citovaný bod preambule se tedy nijak netýká otázky práva držitelů dočasné ochrany přesunout se v průběhu jejího trvání do jiného členského státu za podmínky, že jejich pobytové oprávnění v jiném členském státě zanikne, jak dovodila výše citovaná judikatura (viz bod [6] tohoto rozsudku).
[16] Nejvyšší správní soud naopak poukazuje na fakt, že zásada, podle níž držitel dočasné ochrany může čerpat práv plynoucích z dočasné ochrany pouze v jednom členském státě, je v citovaném bodě 4 preambule výslovně ukotvena k jednomu samému okamžiku (viz „v daném okamžiku“). Právě uvedené tak svědčí v neprospěch výkladu prosazovaného stěžovatelem, tedy že z unijního práva nemá plynout možnost sekundárního přemístění žadatelů o dočasnou ochranu. Pokud by tomu tak bylo, časové ukotvení zákazu souběhu vícečetného čerpání dočasné ochrany pouze k jednomu okamžiku by bylo nadbytečné. Výslovné zdůraznění nemožnosti získat pobytové oprávnění ve více členských státech současně k „danému okamžiku“ naopak podporuje dosavadní judikaturu správních soudů, která sekundární přemístění držitelů dočasné ochrany umožňuje, avšak podmiňuje jej zánikem předchozího pobytového oprávnění v původním hostitelském státu.
[17] Bod 5 preambule poté opakovaně potvrzuje dohodu členských států, že mezi sebou nebudou uplatňovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně. Rovněž tento bod proto v plném rozsahu podporuje klíčové závěry dosavadní judikatury.
[18] Konečně bod 6 preambule zní: „S ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“
[18] Konečně bod 6 preambule zní: „S ohledem na tento celkový kontext by nic nemělo být vykládáno tak, že znamená povinnost členského státu vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, která obdržela povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v jiném členském státě.“
[19] Ani ten však na výše vyslovených závěrech ustálené judikatury ničeho nemění. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je nepochybné, že bod 6 preambule je pouze shrnujícím ustanovením, které bezprostředně navazuje na body 4 a 5 preambule. To je zřejmé již z uvození věty „s ohledem na tento celkový kontext“. Tímto kontextem je totiž právě zásada nemožnosti „v daném okamžiku“ čerpat práv plynoucích z dočasné ochrany ve více členských státech současně (bod 4) a vyloučení uplatnění článku 11 směrnice o dočasné ochraně (bod 5). Právě a výlučně v tomto kontextu je proto nutné chápat i citovaný bod 6 preambule. Znamená pouze to, že členské státy nemohou být nuceny vydat povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany osobě, pokud ta již takové pobytové oprávnění obdržela v jiném členském státě a chce si jej zachovat. Pouze v takovém případě vyžaduje respektování zásady vymezené v bodě 4 preambule, aby členský stát ta stejná práva „v daném okamžiku“ znovu neposkytl. Stejně tak nadále platí, že dohoda členských států o vyloučení uplatnění článku 11 směrnice, nyní opakovaně potvrzena i (novým) prováděcím rozhodnutím Rady (EU) 2025/1460 (bod 5 preambule), by ztrácela význam, pokud by držitelé dočasné ochrany sice mohli fakticky pobývat kdekoli v Unii, avšak formální změna místa jejich pobytu by jim byla zapovězena (rozsudek čj. 1 Azs 174/2024
42, bod 61).
[20] Na tomto závěru ničeho nemění ani využití odlišných časů v anglickém znění bodů 4 (předpřítomný čas) a 6 (minulý čas) preambule, jak na to v kasační stížnosti poukazuje stěžovatel. Kontext, pro který byl bod 6 preambule výslovně formulován, je nepochybný a nijak se netýká situací druhotného přesunu držitelů dočasné ochrany do jiného členského státu.
[21] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že rovněž optikou prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460, včetně bodů 4 až 6 jeho preambule, dosavadní judikatura obstojí.
[22] Stěžovatel dále namítá, že prováděcí rozhodnutí Rady nemůže rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany přiznána na základě směrnice o dočasné ochraně. Článek 5 směrnice o dočasné ochraně totiž neumožňuje na základě prováděcího rozhodnutí rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům dočasné ochrany přiznána.
[22] Stěžovatel dále namítá, že prováděcí rozhodnutí Rady nemůže rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany přiznána na základě směrnice o dočasné ochraně. Článek 5 směrnice o dočasné ochraně totiž neumožňuje na základě prováděcího rozhodnutí rozšířit rozsah práv, která jsou držitelům dočasné ochrany přiznána.
[23] Ani tato námitka není důvodná. Článek 5 směrnice o dočasné ochraně obsahuje toliko zmocnění Rady, aby rozhodla, zda se jedná o situaci hromadného přílivu vysídlených osob, tedy „aktivovala“ institut dočasné ochrany a v prováděcím rozhodnutí vymezila jeho podmínky. Právu na sekundární pohyb držitelů dočasné ochrany se toto ustanovení nevěnuje; to lze dovodit – jak Nejvyšší správní soud uvedl ve svých předchozích rozhodnutích – z výluky z použití článku 11 směrnice, na kterém se všechny členské státy dohodly a který je výslovně v tomto ustanovení předvídán. Takový postup proto nemůže být v rozporu s článkem 5 směrnice. Pokud jej navíc článek 11 směrnice výslovně předpokládá v podobě bilaterální dohody, nic nebrání tomu, aby tak učinily všechny členské státy. Nejvyšší správní soud přitom již vyjádřil, že jednostranná prohlášení ČR a Německa k návrhům prováděcích rozhodnutí nemají právní relevanci (rozsudek čj. 1 Azs 174/2024
42, bod 59). Na tomto závěru také není důvodu nic změnit.
[24] Nejvyšší správní soud navíc poukazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2025 ve věci C
753/23 (EU:C:2025:133; fiktivní jméno věci je Krasiliva). Z bodu 28 jeho odůvodnění jednoznačně plyne, že držitelé dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 mají právo zvolit si členský stát, v němž budou požívat práv plynoucích z dočasné ochrany. Jak nicméně bylo podrobně rozebráno již v rozsudku čj. 1 Azs 174/2024
42, obecný režim směrnice o dočasné ochraně nepředvídá primární ani sekundární volbu hostitelského státu ze strany držitelů dočasné ochrany; takové určení je výlučně na vůli členských států (body 48 až 52). Soudní dvůr tak v rozsudku ve věci Krasiliva držitelům dočasné ochrany výslovně přiznal právo spojené s dočasnou ochranou, které ze samotné směrnice o dočasné ochraně explicitně neplyne. Tak učinil s ohledem na vůli členských států, kterou vyjádřili v bodě 16 preambule prováděcího rozhodnutí 2022/382. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tato odchylka od obecného režimu směrnice je nerozlučně spjata právě s dohodou členských států, že nebudou uplatňovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně, což tento článek sám výslovně předvídá. Jelikož tedy Soudní dvůr nad rámec výslovného znění směrnice o dočasné ochraně potvrdil právo držitelů dočasné ochrany učinit primární volbu hostitelského státu, je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že tento režim musí nutně zahrnovat i volbu sekundární (rozsudek NSS čj. 1 Azs 174/2024
42, body 53 až 70).
[24] Nejvyšší správní soud navíc poukazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2025 ve věci C
753/23 (EU:C:2025:133; fiktivní jméno věci je Krasiliva). Z bodu 28 jeho odůvodnění jednoznačně plyne, že držitelé dočasné ochrany na základě prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 mají právo zvolit si členský stát, v němž budou požívat práv plynoucích z dočasné ochrany. Jak nicméně bylo podrobně rozebráno již v rozsudku čj. 1 Azs 174/2024
42, obecný režim směrnice o dočasné ochraně nepředvídá primární ani sekundární volbu hostitelského státu ze strany držitelů dočasné ochrany; takové určení je výlučně na vůli členských států (body 48 až 52). Soudní dvůr tak v rozsudku ve věci Krasiliva držitelům dočasné ochrany výslovně přiznal právo spojené s dočasnou ochranou, které ze samotné směrnice o dočasné ochraně explicitně neplyne. Tak učinil s ohledem na vůli členských států, kterou vyjádřili v bodě 16 preambule prováděcího rozhodnutí 2022/382. Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že tato odchylka od obecného režimu směrnice je nerozlučně spjata právě s dohodou členských států, že nebudou uplatňovat článek 11 směrnice o dočasné ochraně, což tento článek sám výslovně předvídá. Jelikož tedy Soudní dvůr nad rámec výslovného znění směrnice o dočasné ochraně potvrdil právo držitelů dočasné ochrany učinit primární volbu hostitelského státu, je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že tento režim musí nutně zahrnovat i volbu sekundární (rozsudek NSS čj. 1 Azs 174/2024
42, body 53 až 70).
[25] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že je mu známo, že stěžovatel již po několik měsíců nerespektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu v této otázce (viz rozsudek NSS čj. 1 Azs 111/2025
34, bod 20; nebo Sládeková, S. Komplikace ukrajinských uprchlíků pokračují a ministerstvo ignoruje judikaturu NSS. Právo21. 21. 4. 2025; dostupné z: https://pravo21.cz/pravo/komplikace
ukrajinskych
uprchliku
pokracuji
a
ministerstvo
ignoruje
judikaturu
nss). Nejvyšší správní soud proto považuje za nutné znovu zdůraznit, že stěžovatel je povinen respektovat judikaturu v obdobných případech, tedy i mimo kasační závaznost v konkrétní individuální kauze. To platí o to více, pokud jde o judikaturu ustálenou a opakovaně potvrzenou, jako tomu je i v tomto případě. Soustavné nerespektování soudních rozhodnutí správním orgánem v rámci jeho správní praxe je v konečném důsledku projevem svévole a popírá jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce (rozsudek NSS čj. 1 Azs 111/2025
34, body 17 a 20). Takové jednání státních orgánů nelze přehlížet.
[25] Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že je mu známo, že stěžovatel již po několik měsíců nerespektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu v této otázce (viz rozsudek NSS čj. 1 Azs 111/2025
34, bod 20; nebo Sládeková, S. Komplikace ukrajinských uprchlíků pokračují a ministerstvo ignoruje judikaturu NSS. Právo21. 21. 4. 2025; dostupné z: https://pravo21.cz/pravo/komplikace
ukrajinskych
uprchliku
pokracuji
a
ministerstvo
ignoruje
judikaturu
nss). Nejvyšší správní soud proto považuje za nutné znovu zdůraznit, že stěžovatel je povinen respektovat judikaturu v obdobných případech, tedy i mimo kasační závaznost v konkrétní individuální kauze. To platí o to více, pokud jde o judikaturu ustálenou a opakovaně potvrzenou, jako tomu je i v tomto případě. Soustavné nerespektování soudních rozhodnutí správním orgánem v rámci jeho správní praxe je v konečném důsledku projevem svévole a popírá jak základní zásady fungování veřejné správy, tak i principy právního státu založeného na respektu k právům a svobodám jednotlivce (rozsudek NSS čj. 1 Azs 111/2025
34, body 17 a 20). Takové jednání státních orgánů nelze přehlížet.
[26] Nejvyšší správní soud proto považuje za nanejvýš žádoucí, aby stěžovatel bezodkladně promítl závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (doplněné o vypořádání nové argumentace stěžovatele) do své praxe a ukončil nezákonné zásahy do práv jednotlivců. Pokud tak neučiní, bude Nejvyšší správní soud nucen v budoucnu zvážit využití dalších v úvahu přicházejících nástrojů na ochranu práv jednotlivců a zajištění principů právního státu v případech systémového nerespektování soudní judikatury ze strany správních orgánů, včetně zahájení postupu k přijetí zásadního usnesení (§ 18 odst. 1 a 2 soudního řádu správního).
IV. Závěr a náklady řízení
[27] S ohledem na výše uvedené důvody dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední soudního řádu správního zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).
[28] O nákladech řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 ve spojení s § 120 soudního řádu správního. Ve věci měla úspěch žalobkyně, které tak přísluší náhrada nákladů vůči neúspěšnému žalovanému (stěžovateli). Zástupce žalobkyně učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby – písemné podání soudu ve věci samé – vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za tento úkon jí náleží odměna 4 620 Kč (§ 7 bod 5 a § 9 odst. 5 advokátního tarifu) spolu s paušální náhradou hotových výdajů za učiněný úkon ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). K nákladům řízení se nepřičítá daň z přidané hodnoty, jelikož zástupce žalobkyně není jejím plátcem. Na odměně a náhradě nákladů proto náleží žalobkyni 5 070 Kč, které je stěžovatel povinen zaplatit k rukám zástupce žalobkyně do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku (výrok II. tohoto rozsudku).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. září 2025
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu