22 Cdo 1031/2024-484
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 796/10, proti žalované A. V., zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 49/16, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 34 C 368/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2023, č. j. 13 Co 186/2022-447, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 19 456,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Mariana France, advokáta se sídlem v Plzni, Škroupova 796/10.
1. Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2022, č. j. 34 C 368/2014-265, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. XY, XY a XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“) – (výrok I), předmětné pozemky přikázal do vlastnictví žalobce (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 1 670 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Dále zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované vyklizení předmětných pozemků, (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č. j. 13 Co 186/2022-447, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II ve správném – upraveném znění a ve výroku VI potvrdil (výrok I) a ve výroku III změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání jejího podílu částku 1 865 500 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Odkázala na „§ 237 odst. 1 lit. a), b), c) o. s. ř.“, namítla, že rozsudek je neakceptovatelný pro zápis do katastru nemovitostí, a popsala svůj špatný zdravotní stav. Domnívala se, že za malou náhradovou částku si nelze pořídit ani velmi malý byt, natož jej uzpůsobit stavebními úpravami, které by jí umožnily pohyb po bytové jednotce. Uvedla, že žalobce má v úmyslu předmětné nemovitosti prodat a postavit žalovanou do neřešitelné situace. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že v něm zcela absentuje vymezení důvodu, proč je dovolání podáno. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku.
5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen o. s. ř.) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
11. Dovolací soud se vůbec nemohl zabývat předloženým dovoláním, neboť v něm žalovaná nevymezila žádnou otázku přípustnosti dovolání a ani neuvedla, podle kterého z důvodů zakotvených v § 237 o. s. ř. považuje své dovolání za přípustné. Přípustnost dovolání pak zcela jistě nemůže založit pouhý odkaz na již neúčinný § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o. s. ř. či odkaz na blíže nedefinovanou otázku zásadního právního významu. Dovolání proto představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Rovněž dovolatelka žádným způsobem nevymezila dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
12. Jelikož dovolání žalované trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 4. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu