22 Cdo 1037/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně R. N., zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D.,
advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 18, proti žalovaným 1) F.
T., 2) M. T., zastoupeným JUDr. Zdeňkou Tučkovou, advokátkou se sídlem ve Velké
Bíteši, Sadová č. 531 , o určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve
Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 25/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2009, č. j. 15 Co 412/2007-121, ve
znění usnesení ze dne 4. ledna 2010, č. j. 15 Co 412/2007-144, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2009, č. j. 15 Co
412/2007-121, ve znění usnesení ze dne 4. ledna 2010, č. j. 15 Co 412/2007-144,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala určení existence věcného břemene – práva cesty - s tím,
že břemenem zatížený pozemek ve vlastnictví žalovaných se nachází mezi pozemky
žalobkyně a žalovaných a vždy tvořil cestu sloužící k příchodu a k příjezdu k
nemovitostem účastníků a jejich právních předchůdců ze zadní strany (minimálně
od roku 1895).
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
srpna 2007, č. j. 7 C 25/2005-102, určil, že vlastník nemovitostí, a to domu
č. p. 3 na pozemku parc. č. 12 a pozemku parc. č. 12, nacházejících se v
katastrálním území Z., je osobou oprávněnou z práva odpovídajícího věcnému
břemeni, spočívajícímu v právu průchodu a průjezdu přes pozemek parc. č. 11,
nacházející se v katastrálním území Z. Vlastník pozemku parc. č. 11 je povinen
toto právo strpět. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně věc posuzoval podle občanského zákoníku ve znění novely
provedené zákonem č. 131/1982 Sb., (dále jen „obč. zák.“), a to podle
ustanovení upravujících vydržení a vznik věcných břemen – zejména vyšel z §
135c odst. 1 obč. zák., podle kterého se právo odpovídající věcnému břemeni
nabývá i výkonem práva podle § 135a obč. zák. Uvedl, že i při znalosti
ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle které je v dobré víře ten držitel,
jemuž svědčí nějaký titul, zaujal v této konkrétní věci názor, že tímto titulem
může být i konkludentní souhlas s výkonem práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Své úvahy zdůvodnil tím, že v případě výstavby vesnic v 19. století bylo
naprosto běžné, že mezi jednotlivými statky byly vybudovány průjezdy k
polnostem vlastnicky patřícím k jednotlivým hospodářstvím. Tak tomu bylo i v
Záblatí, jak soud zjistil ohledáním na místě samém. Tyto průjezdy vznikaly
nikoliv podle hranic vlastnických, ale většinou dle potřeby jednotlivých statků
k snadnému přístupu k jejich polnostem. Od roku 1870 do roku 2003 vlastníkům
pozemku parc. č. 11 nevadilo, že sousedé užívají tento pozemek k průchodu a k
průjezdu; vlastníci nemovitosti č. p. 3 ani nevěděli, že užívají cizí pozemek.
Žalovaný dokonce vypověděl, že sám počátkem devadesátých let pomáhal s
vybudováním branky k lepšímu přístupu žalobkyně z její nemovitosti na sporný
pozemek. Z uvedeného se dá usuzovat, že právo odpovídající věcnému břemeni
vzniklo již dříve za účinnosti předchozí občanskoprávní úpravy. Soud uzavřel,
že žalobkyně a její právní předchůdci byli oprávněnými držiteli předmětného
práva od 60. let minulého století do roku 2003, tudíž došlo k vydržení tohoto
práva ke dni účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č.
131/1982 Sb., tedy k 1. 1. 1983.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne
14. dubna 2009, č. j. 15 Co 412/2007-121, ve znění usnesení ze dne 4. ledna
2010, č. j. 15 Co 412/2007-144, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu na výše uvedené určení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu,
o náhradě nákladů řízení o předběžném opatření a o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud posuzoval věc podle nyní platného občanského zákoníku. Po
doplnění řízení poučením žalobkyně podle § 118a odst. 1 o. s. ř., aby uvedla,
o jaký právní titul opírá vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni, soud
zjistil, že žalobkyně poukazuje pouze na dlouhodobost nerušeného užívání (po
dobu téměř 100 let) a na tu skutečnost, že obě nemovitosti v minulosti tvořily
jeden grunt a po jeho rozdělení vlastník každého z obou domů předmětnou cestu
každodenně užíval. Po doplnění soud uzavřel, že žalobě nemohl vyhovět, „neboť o
nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni výkonem práva (vydržením) nemůže
jít tehdy, jestli se někdo jen chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva
odpovídajícího věcnému břemeni a zároveň není v dobré víře ve vztahu k
okolnostem, za nichž vůbec může věcné právo vzniknout, tedy k právnímu důvodu –
titulu, který mohl mít za následek vznik práva“. Žalobkyně neuvedla žádné
skutečnosti, které by prokazovaly dobrou víru její a jejích právních předchůdců
k oprávnění užívat předmětný pozemek z titulu věcného břemene; její subjektivní
přesvědčení k tomu nepostačuje.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že ona (resp. její právní předchůdci)
nebyla objektivně v dobré víře, že jí svědčí právo věcného břemene k užívání
předmětné cesty. Poukazuje na rozsáhlé dokazování provedené soudem prvního
stupně a na správné závěry, které z něj vyvodil. Má za to, že soud prvního
stupně správně usoudil, že titulem pro uvedené právo může být i konkludentní
souhlas s výkonem takového práva. Znovu poukazuje na skutečnosti, které
vyplynuly z provedeného dokazování, na četnost a způsob užívání i genezi
vlastnických vztahů, které prokázali i svědci slyšení v řízení, na skutečnost,
že dům č. p. 3 koupil její děda v roce 1896; v té době již cestu užíval a že
rodina žalovaných bydlí v sousedním domě od roku 1906. Její matka se do domu č.
p. 3 přivdala v roce 1938 a od té doby po celý svůj život cestu užívala.
Žalovaní do roku 2000 nikdy její právo nezpochybňovali, problémy nastaly až po
novém geodetickém zaměření hranic staveb a dvora za domem. Žalobkyně dále
poukázala na to, že na druhém konci předmětné cesty vlastní zahradu a má
pronajatý pozemek, kam denně chodí nebo jezdí pro krmení apod. Domy v obci
Záblatí, kde bydlí účastníci, jsou staré kolem 200 let a mají vjezdy do domu
zepředu a příjezdy k hospodářskému příslušenství ze zadní části společné, a to
jak pro domy účastníků, tak pro domy č. p. 4 a 5 a domy 6, 7, 8, a 9. Žalovaná
má za to, že prokázala, že došlo k vydržení předmětného práva odpovídajícího
věcnému břemeni, a proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvádějí, že považují rozhodnutí
odvolacího soudu za správné. Žalobkyně neprokázala, že existuje byť domnělý
právní titul, který by svědčil o její dobré víře. Nic takového nelze zjistit
ani z důkazů, které předložila spolu s dovoláním, ke kterým však v dovolacím
řízení již nelze přihlížet. Z opatrnosti poukazují na to, že v průběhu řízení
namítali, že cesta nebyla užívána nepřetržitě, a došlo tak k promlčení
případného věcného práva. Navrhují, aby dovolací soud „potvrdil“ napadený
rozsudek odvolacího soudu.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
V dané věci žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdci užívali sporný pozemek
k cestě již od 19. století. Odvolací soud však tvrzenému vydržení nepřisvědčil,
neboť žalobkyně nemohla uvést právní důvod, na jehož základě se ona či její
předchůdci držby práva uchopili.
Rozhodnutí odvolacího soudu je správné a přesvědčivé v části, ve které se tento
soud zabýval splněním podmínek pro vydržení práva odpovídajícího věcnému
břemeni podle současné úpravy (ty platí ovšem i pro úpravy platné od 1. 1.
1951, kdy nabyl účinnosti obč. zák. č. 141/1950 Sb.). Nejvyšší soud v rozsudku
ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaném v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C.
H. Beck, pod č. C 1067 uvedl, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je
dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na
jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že
takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v
dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Obdobný
právní názor zaujal Nejvyšší soud již dříve v rozsudku ze dne 28. února 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2077/99, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. C 283, podle kterého „oprávněná držba se nemusí nutně
opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod“.
Tyto závěry lze plně vztáhnout i na vydržení práva odpovídajícího věcnému
břemeni. Odvolací soud však opomenul možnost, která vyplývala z žalobních
tvrzení, že k vydržení práva služebnosti mohlo dojít již v době platnosti
Obecného zákoníku občanského z roku 1811 („o. z. o.“) .
Obdobnou věci se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 16. června 2003, sp.
zn. 22 Cdo 1163/2002, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. C 1994, jehož závěry lze aplikovat i na daný případ.
Věcná břemena jsou buď spojena s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo svědčí
určité osobě (§ 167 obč. zák. z roku 1950, § 151n odst. 2 obč. zák. v platném
znění). Obdobným institutem byly služebnosti (§ 473 a násl. o. z. o.).
Obecný zákoník občanský umožňoval vydržení služebností (§ 1452 a násl. o. z.
o.). Předpokladem vydržení služebnosti, ať již řádného (§ 1460 a násl.) nebo
mimořádného (§ 1477), byla držba práva. Pro mimořádné vydržení, opírající se o
třicetiletou, příp. čtyřicetiletou dobu, nebylo třeba udávat řádný právní důvod
(§ 1477 o. z. o.). I v tomto případě platilo, že držbou práva nebylo jakékoliv
chování, které mohlo být obsahem práva (v daném případě služebnosti). Podle §
312 o. z. o. držby práv se nabude, když se jich užije ve vlastním jméně;
přitom podle § 313 o. z. o. držby práva se užije, když někdo na jiném něco
jako povinnost žádá a tento mu to plní; rovněž, když někdo věc jinému
náležející s jeho dovolením použije ku svému užitku; konečně, když jiná osoba
na cizí zákaz opomene toho, co by jinak byla oprávněna činit. Nestačilo tedy
např. „užívání, které bylo z ochoty povoleno“ (viz judikaturu uvedenou v
Komentáři k čsl. obecnému zákoníku občanskému a právo platné na Slovensku a v
Podkarpatské Rusi. Praha, 1935, díl II., s. 95 a násl; tam jsou uvedeny i jiné
právní názory potřebné pro další posouzení věci v nalézacím řízení). Důkazní
břemeno o existenci skutečností zakládajících držbu (tzv. corpus possessionis a
animus possidendi) leží na tom, kdo se práv vzešlých z držby dovolává;
presumpce uvedená v § 328 o. z. o. se týká poctivosti držby, nikoliv její
existence. Lze ovšem uvést, že v případě prokázaného nerušeného užívání již od
19. století je třeba při hodnocení důkazů ohledně existence držby dlouhodobé
užívání vyložit ve prospěch toho, kdo držbu tvrdí.
Služebnosti, vzniklé v době platnosti o. z. o., se podle § 562 obč. zák. z
roku 1950 k 1. 1. 1951 změnily na věcná břemena, upravená v § 166 a násl.
tohoto zákona; ani obč. zák. z roku 1964 tyto služebnosti nezrušil, a pokud
nedošlo k právní skutečnosti, se kterou právní předpisy spojují zánik věcného
břemene, trvají věcná břemena, založená jako pozemkové služebnosti podle o. z.
o., dodnes. Pokud by tedy bylo prokázáno, že pozemková služebnost vznikla v
době platnosti o. z. o. (důkazní břemeno a břemeno tvrzení o skutečnostech
majících za následek vznik služebnosti je v dané věci na žalobkyni), a současně
nebylo prokázáno, že by tato služebnost, resp. na ni navazující právo
odpovídající věcnému břemeni, zanikly (důkazní břemeno a břemeno tvrzení tu
leží na žalované straně), pak by nezbylo než učinit závěr, že věcné břemeno
stále existuje a že svědčí současnému vlastníkovi panující nemovitosti. Z
uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud nezvažoval možnost, že by nynější
tvrzené věcné břemeno svědčící žalobcům vzniklo jako služebnost za platnosti o.
z. o., spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
V průběhu jednání před odvolacím soudem žalobkyně navrhla provedení důkazů;
odvolací soud pak prohlásil usnesení, že další důkazy provedeny nebudou; v
rozhodnutí o věci samé však nevyložil, proč návrhu na provedení dalších důkazů
nevyhověl.
Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 o. s. ř.).
Návrh na provedení důkazu, jemuž soud nevyhoví, musí usnesením zamítnout (§
119a odst. 2 o. s. ř) a v rozhodnutí o věci vyložit, z jakých důvodů navržené
důkazy neprovedl (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.). Především neprovede
důkazy, kterými mají být prokázány tvrzené skutečnosti, jež nejsou právně
významné z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci
aplikována (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn.
30 Cdo 749/2005, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C
3794). Protože v dané věci odvolací soud neuvedl, proč návrhu na doplnění
dokazování nevyhověl, zatížil řízení vadou uvedenou v § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř.
Dovolací řízení je řízením přezkumným, ve kterém se dokazování provádí jen k
prokázání důvodů dovolání (§ 243a odst. 2 o. s. ř.); dokazování ke
skutečnostem, o které účastníci opírají v nalézacím řízení uplatněné nároky,
případně námitky proti uplatněným nárokům, se neprovádí. Proto se dovolací soud
nemohl zabývat listinami předloženými dovolatelkou ani tvrzením žalovaných, že
věcné břemeno, pokud vzniklo, je promlčeno.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu