22 Cdo 11/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci ve věci
žalobce Ing. arch. F. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se
sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovaným 1) H. H., zastoupené JUDr.
Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, 2) Z. H. a
3) J. H., oběma zastoupeným Mgr. Janem Vrbou, advokátem se sídlem v Liberci, Na
Poříčí 116/5, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.
zn. 40 C 130/2011, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. června 2013, č. j. 36 Co 634/2012-130,
I. Dovolání se zamítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z těchto účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
května 2012, č. j. 40 C 130/2011-80, určil, že ke dni smrti Z. H., zemřelého
10. března 2011, byly ve společném jmění H. H. a Z. H., následující
nemovitosti: budova – rodinný dům, stojící na pozemku p. č. 554/2 – zastavěná
plocha a nádvoří o výměře 151 m2, pozemek p. č. 554/2 – zastavěná plocha a
nádvoří o výměře 151 m2, pozemek p. č. 554/1 – zahrada o výměře 573 m2, pozemek
p. č. 555/3 – zahrada o výměře 47 m2, pozemek p. č. 556/1 – orná půda o výměře
597 m2 (dále rovněž jako „předmětné nemovitosti“), vše v katastrálním území N.
P., zapsané na LV č. 208 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální
pracoviště Liberec (výrok I.), žalobu vůči žalovaným 2) a 3) zamítl (výrok
II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že 22. září 2010 uzavřela žalovaná 1) s
manželem Z. H. smlouvu, kterou bylo zúženo jejich společného jmění až na
obvyklé vybavení domácnosti a předmětné nemovitosti byly převedeny do výlučného
vlastnictví žalované 1).
V průběhu měsíce září 2010 nabídl Z. H. žalobci možnost zhodnocení finančních
prostředků u investiční společnosti ATLANTIK finanční trhy, a. s. Dne 29. září
2010 dal žalobce příkaz k převodu částky 3 000 000 Kč na účet uvedený v
investiční smlouvě, ve skutečnosti se však jednalo o účet Z. H. V březnu roku
2011 společnost ATLANTIK finanční trhy, a. s., sdělila žalobci, že jím
podepsané smlouvy neregistruje a že se pravděpodobně stal obětí podvodu.
Z. H. zemřel dne 10. března 2010. Dědické řízení bylo skončeno usnesením
Okresního soudu v Liberci, č. j. 35 D 407/2011-97, ze dne 10. listopadu 2011,
ze kterého vyplývá, že dědici jsou všichni žalovaní. Obvyklá cena majetku
činila 159 359 Kč, výše dluhů zůstavitele 8 363 399 Kč (včetně přihlášené
pohledávky žalobce ve výši 3 000 000 Kč) a byla schválena dohoda dědiců, na
jejímž základě žalovaná 1) nabyla z dědictví pohledávku z vypořádávaného
společného jmění manželů 159 359 Kč a žalovaní 2) a 3) ničeho nepožadovali.
Na základě shora uvedeného dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, na určení, že předmětné
nemovitosti byly ke dni úmrtí Z. H. ve společném jmění žalované 1) a jejího
zemřelého manžela. Soud prvního stupně hodnotil dohodu o zúžení společného
jmění manželů ze dne 22. září 2010 jako absolutně neplatnou, neboť tato svým
účelem odporuje zákonu. Dohoda byla uzavřena v úmyslu zkrátit věřitele o
možnost uspokojení z majetku ve společném jmění manželů (takový skutek je možno
podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele ve smyslu §
222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů). Ve vztahu k žalovaným 2) a 3) byla žaloba zamítnuta,
neboť tito nebyli pasivně legitimováni (řízení o určení, že předmětné
nemovitosti náleží do společného jmění manželů lze vést pouze proti manželům,
resp. pozůstalé manželce, nikoliv proti dědicům).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání
žalované 1) rozsudkem ze dne 19. června 2013, č. j. 36 Co 634/2012-130,
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.). Výroky
II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně nebyly odvoláním napadnuty. Dále
stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení
(výrok II.).
Rovněž odvolací soud se zabýval otázkou, zda má žalovaný na požadovaném určení
naléhavý právní zájem. Dle odvolacího soudu byla pohledávka žalobce vůči
zemřelému manželovi přinejmenším osvědčena a navrhované určení by mohlo
pozitivně ovlivnit postavení žalobce při případném vymáhání jeho pohledávky.
Rovněž odvolacím soudem byla shledána dohoda o zúžení SJM jako absolutně
neplatný právní úkon, jelikož byla uzavírána s úmyslem obejít zákon
prostřednictvím zúžení společného jmění manželů, z něhož by mohli být
uspokojeni jednotliví věřitelé. Uzavřel, že předmětné nemovitosti byly ke dni
úmrtí zemřelého manžela ve společném jmění manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena a dovolacím soudem má být posouzena odlišně, než tak učinily
soud prvního stupně i odvolací soud. Dle dovolatelky nemůže mít žalobce
naléhavý právní zájem na určení, že předmětné nemovitosti byly ke dni úmrtí
jejího manžela ve společném jmění manželů, neboť pohledávka žalobce vůči
zemřelému manželovi žalované 1) je toliko tvrzená a nebylo o ní pravomocně
rozhodnuto příslušným orgánem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné.
Rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla plně vyřešena, a to zda má věřitel naléhavý právní zájem na
určení, že ke dni smrti manžela jeho dlužníka byl ve společném jmění manželů
majetek převedený na základě smlouvy o zúžení společného jmění do výlučného
vlastnictví manžela dlužníka, jestliže pohledávka žalobce vůči zemřelému
dlužníku je žalobcem toliko tvrzená, nikoli však pravomocně přisouzená.
Podle § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. prosince 2013, „žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto
zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.“
Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její
pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce
určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je
určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení.
Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové,
ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, toto a další
níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
V rozsudku ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, Nejvyšší soud zaujal
a odůvodnil závěr, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, má nejen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o
něž v řízení jde, ale aktivně legitimována je i ta osoba, jestliže vyhovění
žalobě by mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení (k těmto závěrům se
dovolací soud přihlásil kupř. i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července
2013, sp. zn. 26 Cdo 937/2013, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
prosince 2012, sp. zn. 29 Cdo 3110/2011).
V rozsudku ze dne 25. října 2005, sp. zn. 32 Odo 425/2004, Nejvyšší soud
dovodil, že „vzhledem k preventivnímu charakteru určovací žaloby je existence
naléhavého právního zájmu v projednávané věci spojena se zjištěním, zda je
(objektivně) ohroženo právo žalobkyně a jejím prostřednictvím lze docílit
právního stavu pro žalobkyni výhodnějšího.“
V projednávané věci je nutno zhodnotit, zda určením, že předmětné nemovitosti
byly ke dni smrti manžela žalované 1) ve společném jmění manželů, lze docílit
právního stavu pro žalobce výhodnějšího, přičemž o pohledávce žalobce vůči
zemřelému manželovi žalované 1) nebylo doposud pravomocně rozhodnuto, nýbrž je
toliko žalobcem tvrzena.
Jelikož smrt manžela žalované 1) nastala dne 10. března 2011, pro dědění a
dědické řízení se použije zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 25. května 2011 (dále jen „obč. zák.“), a zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. března 2011 (dále jen „o. s. ř.“)
(srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a bod 3. čl. II zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony).
Podle § 175m o. s. ř. „soud zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede
soupis aktiv a pasiv.“
Dle § 175o odst. 1 o. s. ř. „na podkladě zjištění podle § 175m určí soud
obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši
jeho předlužení v době smrti zůstavitele.“
Dle § 175q odst. 1 písm. c) o. s. ř. „soud v usnesení o dědictví schválí dohodu
o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě
dluhů.“
Podle § 175t odst. 1 věty první o. s. ř. „je-li dědictví předluženo a
nedojde-li k dohodě podle § 175p, soud na návrh nařídí likvidaci dědictví.“
Z řízení o projednání dědictví po zemřelém manželovi žalované 1) vyplývá, že
dědictví bylo předluženo částkou 8 204 040 Kč, přičemž do dluhů dědictví byla
zařazena i pohledávka žalobce vůči zemřelému manželovi žalované 1). Tímto
usnesením byla soudem schválena dohoda o vypořádání dědictví, v rámci které
převzala žalovaná 1) náhradovou pohledávku za svou vlastní osobou z
vypořádaného společného jmění manželů ve výši 159 359 Kč a movitou věc blíže
specifikovanou v tomto usnesení, žalovaní 2) a 3) z dědictví nepožadovali
ničeho. V řízení o dědictví se nedohodli věřitelé a dědicové, že celé dědictví
bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů ve smyslu § 175p odst. 1 o. s. ř. a
rovněž nebyla soudem nařízena likvidace dědictví ve smyslu § 175t a násl. o. s.
ř.
„Smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které
mělo být provedeno osobně dlužníkem“ (§ 579 odst. 1 obč. zák.).
„Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s
pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly
zůstavitelovou smrtí“ (§ 470 odst. 1 obč. zák.).
„Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim
dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li
zákonu nebo dobrým mravům“ (§ 471 odst. 1 obč. zák.).
„Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnosti dědiců plnit
tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví“ (§ 471
odst. 2 obč. zák.).
Smrtí dlužníka [manžela žalované 1)] jeho povinnost (vůči žalobci) nezanikla.
Jelikož v řízení o dědictví se nedohodli věřitelé a dědicové, že celé dědictví
bude přenecháno věřitelům k úhradě dluhů ve smyslu § 175p odst. 1 o. s. ř. a
rovněž nebyla soudem nařízena likvidace dědictví ve smyslu § 175t a násl. o. s.
ř., odpovídají dědicové za dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví dle
§ 470 odst. 1 obč. zák. Povinnosti dědiců plnit tyto dluhy se řídí ustanoveními
občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (§ 471 odst. 2 obč. zák. a § 175v
odst. 2 o. s. ř.).
V projednávané věci dovolací soud shledává naléhavý právní zájem žalobce na
určení, že předmětné nemovitosti byly ke dni úmrtí manžela žalované 1) ve
společném jmění žalované 1) a jejího zemřelého manžela. Na základě tohoto
rozhodnutí mohou být v rámci dodatečného projednání dědictví předmětné
nemovitosti zařazeny mezi aktiva dědictví, čímž bude navýšena obvyklá cena
majetku zůstavitele, tudíž i cena nabytého dědictví. Žalobce jakožto
zůstavitelův věřitel se bude moci domáhat uspokojení své pohledávky vůči
dědicům do výše ceny nabytého dědictví, která bude vyšší v důsledku
požadovaného určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Dle dovolacího soudu není skutečnost, že žalobce disponuje toliko tvrzenou,
nikoli pravomocně přisouzenou pohledávkou, důvodem pro zamítnutí žaloby na
určení z důvodu absence naléhavého právního zájmu. Smrtí dlužníka jeho
povinnost nezanikla (nejedná se o plnění, které by mělo být provedeno osobně
dlužníkem, srov. § 579 obč. zák.). Věřiteli postačí osvědčit pohledávku, jejíž
uspokojení by mohlo být v případě, že by nebylo určeno výše požadované
vlastnické právo, ohroženo, resp. znemožněno. Z důkazů provedených soudy
nižších stupňů vyplývá, že v posuzované věci byla pohledávka žalobce vůči
zůstaviteli osvědčena.
Ze shora uvedeného vyplývá, že určením vlastnického práva v posuzované věci lze
docílit právního stavu pro žalobce výhodnějšího. Žalobce tedy má na požadovaném
určení naléhavý právní zájem.
Ke shora uvedenému Nejvyšší soud poznamenává, že rovněž shledává správným
právní názor soudů nižších stupňů, že dohoda o zúžení společného jmění manželů
ze dne 22. září 2010 je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 39 obč.
zák., jestliže byla uzavřena v úmyslu vyloučit uspokojení věřitelů z majetku ve
společném jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince
2008, sp. zn. 30 Cdo 2709/2007).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzované věci není dán.
Proto Nejvyšší soud dovolání zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalobce byl sice
v dovolacím řízení úspěšný, takže by mu vůči žalované 1) příslušela náhrada
nákladů řízení (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.), žádné
známé náklady mu však nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu