22 Cdo 1158/2019-340
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Kaiser Netherlands, B. V., se sídlem ve Spojených státech amerických, Alabama, Birmingham, 50th Street North 0 1943, zastoupeného JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 17, proti žalované Liberty Ostrava a. s., IČO 45193258, se sídlem v Ostravě, Vratimovská 689/117, zastoupené Mgr. Davidem Ilczyszynem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 14, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 82/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2018, č. j. 8 Co 199/2018-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2018, č. j. 8 Co 199/2018-254, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2018, č. j. 30 C 82/2015-204, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 3. 2018, č. j. 30 C 82/2015-204, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, „že je vlastníkem stavby – průmyslového objektu bez čísla popisného a bez čísla evidenčního, nacházejícího se na parcele číslo XY – zastavěné ploše a nádvoří o výměře 2 620 m2, parcele číslo XY – zastavěné ploše a nádvoří o výměře 8 298 m2, parcele č. XY – zastavěné ploše a nádvoří o výměře 8 031 m2, parcele č. XY – zastavěné ploše a nádvoří o výměře 716 m2 a parcele č. XY – zastavěné ploše a nádvoří o výměře 120 m2, která je podle výpisu z katastru nemovitostí vyhotoveného Českým úřadem zeměměřičským a katastrálním vedena v katastrálním území XY XY na listu vlastnictví č. XY, a to včetně všech součástí, příslušenství a zařízení, jak vyplývá ze smlouvy, kterou účastníci sjednali dne 27. 7. 1997“ (výrok I.). Ve
výroku II. rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení. Žalobkyně se domáhala určit vlastnické právo ke shora uvedeným nemovitostem představujícím minihuť, které měla zhotovit na základě smlouvy ze dne 27. 7. 1997 uzavřené mezi účastníky řízení a označené jako „Contract between Nová Huť, a.s. (Owner) and ICF Kaiser Netherlands B.V. (Supplier) for the Design and Construction of the Phase I of the Flat Roll Products Minimill“ (dále jen „smlouva o minihuti pro fázi 1“). Namítala, že jako zhotovitel minihuti je jejím vlastníkem, jelikož na žalovanou vlastnické právo na základě této smlouvy ani jiné právní skutečnosti nepřešlo, a to i přes skutečnost, že žalovaná je od roku 2001 zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 27. 7. 1997 smlouvu „o minihuti pro fázi 1“. Žalovaná dne 2. 5. 2001 od této smlouvy odstoupila a žalobce podal dne 2. 1. 2004 u Mezinárodního rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní komoře návrh na zahájení rozhodčího řízení týkajícího se finanční závazků z označené smlouvy. Rozhodčí soud vydal 26. 4. 2006 rozhodčí nález a finanční závazky stanovené rozhodčím nálezem byly vypořádány. Nalézací soud žalobu na určení vlastnického práva zamítl, neboť shledal, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2014. Přihlédl především k tomu, že žalovaná byla zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí již v roce 2001, žalobce však žalobu na určení vlastnického práva podal až 23. 3. 2015, tedy zhruba 14 let po zápisu. Žalobce byl účastníkem rozhodčího řízení o vypořádání finanční závazků ze smlouvy o minihuti pro fázi 1, v rámci kterého byla otázka vlastnictví k nemovitostem taktéž řešena, byť nikoliv meritorně. V projednávané věci proto určovací žaloba neplní svou preventivní funkci a nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně žalované jakožto pokojného vlastníka věci.
Určovací žaloba je nástrojem, jímž žalobce nahrazuje právní prostředky ochrany, které v rozhodné době nevyužil či v těchto řízeních nebyl úspěšný, a jímž má být zpochybněna zákonnost před lety uskutečněných soukromoprávních a veřejnoprávních postupů. Z těchto důvodů uzavřel, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 8 Co 199/2018-254, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
(výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. Poznamenal, že nemůže být dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, neboť stav zapsaný v katastru nemovitostí trvá již od roku 2001 a žalobce se domáhá nápravy tohoto stavu až žalobou podanou 23.
3. 2015.
Také zohlednil, že pokud by bylo požadovanému určení vlastnického práva vyhověno, vyvolalo by to celou řadu dalších sporů (např. v souvislosti s užíváním nemovitostí ze strany žalované atd.). Určovací žaloba tak neplní ani z tohoto důvodu svoji preventivní úlohu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemá na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2014. Poukazuje například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2253/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2930/2006, v nichž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má ve vztahu k této osobě nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť s přihlédnutím k významu vlastnického práva v katastru nemovitostí je odůvodněno, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a bez uvažovaného určení by jeho právo mohlo být ohroženo.
Jelikož žalovaná je zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí a žalobce má za to, že je jejich vlastníkem, má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Dovodil-li odvolací soud (i soud prvního stupně) opak, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že uvedeným postupem byla žalobci ze strany soudů obou stupňů odepřena spravedlnost i porušeno jeho právo, aby nezávislý a nestranný soud věc spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednal.
Dále poznamenává, že soud prvního stupně uvedl, že nedostatek naléhavého právního zájmu v případě žaloby na určení je důvodem pro zastavení řízení, avšak žalobu zamítl. Má za to, že diskrepance mezi tím, co soud vyslovit chtěl, a tím, co ve skutečnosti výrokově vyslovil, vyvolává viditelnou právní nejistotu, a je proto v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolací soud na tuto námitku žalobce žádným způsobem nereagoval. Za projev svévole odvolacího soudu považuje rovněž jeho závěr, „že okresní soud nestaví své zamítavé rozhodnutí na šikaně, resp. šikanózní žalobě žalobkyně, ale na nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě.“ Má za to, že z odůvodnění soudu prvního stupně zřetelně plyne, že důvodem zamítnutí žaloby je šikanózní výkon práva žalobkyně, takže odvolací soud dezinterpretoval závěry soudu prvního stupně, čímž stranil žalované a porušil zásadu rovného postavení účastníků řízení (srov. čl.
37 odst. 3 Listiny). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání předně namítá, že žalobce v dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvádí, že žalobce pouze
polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že by právní posouzení projednávané věci mělo být jiné (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Ztotožňuje se také závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva, protože žaloba neplní svoji preventivní funkci. Právo žalobce není bezprostředně ohroženo a nelze shledat ani stav nejistoty žalobce (vlastnictví žalované k nemovitostem bylo zapsáno do katastru nemovitostí již v roce 2001).
Dále poukazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých není dán naléhavý právní zájem na určení, může-li žalobce žalovat na plnění (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 372/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 28 Cdo 221/2004). Připomíná, že mezi účastníky řízení již proběhlo rozhodčí řízení, ve kterém byla otázka vlastnictví nemovitostí (jakožto minihutě) řešena jako otázka předběžná. Podotýká, že není dán naléhavý právní zájem v případech, ve kterých právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2521/2008). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o.
s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné, neboť napadené rozhodnutí řeší otázku naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). V rozsudku ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2930/2006 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že domáhá-li se „žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má ve vztahu k této osobě nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť s přihlédnutím k významu vlastnického práva v katastru nemovitostí je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez uvažovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo.
Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitostem je podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí, je žaloba na určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, či usnesení Nejvyšší soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010). Shora uvedené závěry přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013, a zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se plně uplatní rovněž za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to i s ohledem na princip materiální publicity a právní úpravu s tím spojenou (§ 980 – 986 o. z.). Zavedení tohoto principu je mimo jiné důvodem pro posílení naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k určité věci osoby, jež není zapsána jako vlastník této věci v katastru nemovitostí, a to i s přihlédnutím k možnosti dobrověrného nabyvatelství věcného práva.
Tvrdí-li žalobce v projednávané věci, že vlastnické právo k nemovitostem nabyl na základě jejich zhotovení, resp. na základě smlouvy ze dne 27. 7. 1997 uzavřené mezi účastníky řízení, přesto je jako vlastník v katastru nemovitostí uvedena žalovaná, má s ohledem na shora uvedené závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva ve smyslu § 80 o. s. ř. Přiléhavý není odkaz odvolacího soudu na nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. I.
ÚS 185/05 (dostupný na nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud uvedl, nemůže být dán naléhavý právní zájem, jestliže se žalobce domáhá určení vlastnického práva na základě zpochybnění skutečností, k nimž došlo hluboko v minulosti.
Ústavní soud přijal shora uvedený závěr za situace, ve které se stěžovatel domáhal žalobou na určení ze dne 28. 2. 2002 vlastnického práva k nemovitostem na základě skutečností nastalých na konci 40. a v průběhu 50. let 20. století. V posuzované věci ovšem bylo vlastnické právo žalované zapsáno v katastru nemovitostí v roce 2001, a dovolatel podal žalobu na určení vlastnického práva k soudu první stupně dne 23. 3. 2015. Již jen z těchto okolností je zřejmé, že žalobce se nedomáhá určení vlastnického práva na základě zpochybnění skutečností, k nimž došlo hluboko v minulosti, a proto není shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu pro projednávanou věc přiléhavé.
Žalovaná dále namítá, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., protože otázka vlastnictví k nemovitostem byla již jako otázka předběžná řešena v rámci rozhodčího řízení, jehož předmětem byly finanční nároky vyplývající z příslušných smluv uzavřených mezi účastníky řízení. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1448/2001, dovodil, že „i v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, však může být dán naléhavý právní zájem na určení, a to tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva“.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 (uveřejněným pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž vyložil, že „je-li pravomocné soudní rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, podkladem pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku (jde-li o nemovitou věc) překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo k majetku je či není“ a dále uvedl, že „výsledek sporu (…) o vydání majetkového bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu (užíváním pozemku bez právního důvodu), jenž je sporem o splnění povinnosti dle § 80 písm. b) o.
s. ř., nevypořádává příslušný právní vztah účastníků k pozemku. Takový spor neřeší prostřednictvím výroku (lhostejno, zda zamítavého nebo vyhovujícího) konečným způsobem otázku vlastnictví pozemku ani tehdy, jestliže soud v jeho rámci posuzoval otázku vydržení vlastnického práva k pozemku.“ Tato námitka není důvodná, protože v tomto (předcházejícím) řízení nebyla prostřednictvím výroku (lhostejno, zda zamítavého nebo vyhovujícího) konečným způsobem otázka vlastnictví nemovitostí vyřešena ani za předpokladu, že byla posuzována otázka vlastnictví k nemovitostem jako otázka předběžná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn.
22 Cdo 4406/2013). Judikatura, na kterou v této souvislosti odkazuje žalovaná (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 372/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 674/2006), není v poměrech projednávané věci aplikovatelná, neboť závěry přijaté v těchto rozhodnutích byly modifikovány právě usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněným pod č. 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z důvodu procesní ekonomie se dovolací soud nezabýval dalšími námitkami žalobce směřujícími do rozhodnutí odvolacího soudu (namítané porušení čl. 2 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny z důvodu rozporu mezi odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a porušení čl. 36 odst. 1 Listiny soudem prvního stupně v důsledku diskrepance mezi odůvodněním rozhodnutí nalézacího soudu a jeho výrokem). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, je i důvodné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
V rámci dalšího řízení jsou soudy obou stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.