28 Cdo 2521/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka
Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci
žalobkyně Ř. f. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově pod
sp. zn. 15 C 101/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 6. 3. 2008, č. j. 11 Co 31/2008-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta
žaloba, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického
práva ve vztahu k nemovitostem identifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně měla na požadovaném
určení naléhavý právní zájem, nicméně že na předmětné nemovitosti, které jsou
nejméně od května 1949 v držení státu, se vztahuje § 6 odst. 1 písm. p) zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“ či
„zákon o půdě“) a že tedy i pro daný spor platí závěry vyslovené v judikatuře
Nejvyššího a Ústavního soudu o konkurenci obecných a zvláštních (tzv.
restitučních) právních předpisů. Odvolací soud se s tímto právním hodnocením
neztotožnil s tím, že na daný případ zákon o půdě nedopadá,
a nejde proto o vztah předpisu obecného a zvláštního. Žalobkyně nemá na
požadovaném určení naléhavý právní zájem, a to z důvodů, které byly podrobně
vylíčeny ve stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/05,
uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 (veřejnosti dostupný též na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Tam uvedené
závěry odvolací soud ve svém rozhodnutí zreprodukoval a zcela se s nimi
ztotožnil. Odvolací soud tedy považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně
správný s tím, že žalobkyně ohledně této určovací žaloby neprokázala svůj
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej napadá
ve všech jeho výrocích. Dovolání je přípustné pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za
otázku zásadně právně významnou považuje dovolatelka posouzení existence
naléhavého právního zájmu na jí požadovaném určení a související otázku, zda za
situace, kdy nelze dovodit přechod vlastnického práva ke sporným nemovitostem z
právních předchůdců žalobce na stát, a stát takové nemovitosti ani nevydržel, a
danou situaci neřeší žádný restituční právní předpis, jenž by umožňoval
žalobcům domoci se svého práva prostřednictvím tohoto restitučního předpisu,
lze žalobcům odepřít právní ochranu vlastnictví podle
§ 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. z.“) proti žalovanému, který do jejich práv neoprávněně
zasahuje. Tyto otázky jsou podle žalobkyně odvolacími soudy a dovolacím soudem
rozhodovány rozdílně. V daném případě bylo v roce 1949 rozhodnuto o výkupu
nemovitostí podle zákona č. 46/1948 Sb. s tím, že proti tomuto rozhodnutí podal
právní předchůdce žalobkyně odvolání, které bylo úspěšné, a na základě něhož
bylo rozhodnutí o výkupu dotčených nemovitostí zrušeno. Po tomto zrušení již
nebylo o výkupu znovu rozhodnuto a nebyl proveden výmaz poznámky o výkupu v
pozemkové knize. Právní předchůdce žalobkyně tak k ochraně svého práva ve své
době využil dostupných procesních prostředků. Žaloba na určení práva byla a je
nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jejím účelem
je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její
význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích.
Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít za daný
naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis
do katastru nemovitostí. V tomto konkrétním případě naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva existuje, protože současným stavem je nejisté právní
postavení žalobkyně, avšak stejně právně nejisté je též postavení žalovaného.
Tato nejistota vyplývá z toho, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí
jako vlastník předmětných nemovitostí, ač nemá pro tento zápis nabývací titul a
žalobce má nabývací titul, avšak není jako vlastník zapsán v katastru
nemovitostí, přičemž výpis z katastru nemovitostí má charakter veřejné listiny.
U nemovitostí převzatých státem bez právního důvodu v období roku 1949 nelze
automaticky konstatovat, že tyto jsou ve vlastnictví státu a že jedině, pokud
bude existovat restituční předpis, bude stát uznávat vlastnické právo subjektu,
kterému stát nemovitosti bez právního důvodu vzal. Pokud by byla tato situace
promítnuta do soukromoprávních vztahů obecně, pak na existenci každého
protiprávního zabrání věci by musel existovat zvláštní restituční předpis, aby
mohlo být důsledně chráněno vlastnické právo dotčeného subjektu. Tato žaloba
tedy míří k nastolení právní jistoty žalovaného, jenž nenabyl vlastnictví k
předmětným nemovitostem a je pouze zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí.
Jedině určovací žaloba jako preventivní procesně právní institut může být
prostředkem na ochranu i takového vlastnického práva, jež bylo již před
několika desítkami let fakticky odňato původním vlastníkům. Popřením naléhavého
právního zájmu na určení v těchto jednotlivých případech by moc soudní
nahrazovala moc zákonodárnou, což je nepřípustné. Dovolatelka navrhuje, aby
Nejvyšší soud z výše vyložených důvodů rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil s tím, že dovoláním napadený rozsudek považuje
za správný a odpovídající ustálené judikatuře. Navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl.
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Lze se tedy zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 o. s. ř., lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není
měnícím § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na
základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v
rozporu s hmotným právem.
Takové charakteristiky napadené rozhodnutí ve spojení s dovoláním žalobkyně
nenaplňuje. Dovolatelka sice správně vystihuje podstatu napadeného rozhodnutí,
avšak mýlí se, pokud tvrdí, že otázky, na nichž je toto rozhodnutí založeno,
jsou odvolacími soudy a soudem dovolacím posuzovány rozdílně. Naopak,
judikaturu soudů obecných včetně soudu Nejvyššího a taktéž judikaturu Ústavního
soudu lze ve vztahu k dovolatelkou předestřeným otázkám považovat za dlouhodobě
ustálenou. Odvolací soud se přitom s touto judikaturou ztotožnil, přičemž
reprodukoval závěry obsažené ve stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl.
ÚS 21/05 (citované výše) a od ustálené judikatury se tedy neodklonil. Nejvyšší
soud pak považoval pro účely odůvodnění tohoto rozhodnutí za vhodné stěžejní
právní závěry týkající se naléhavého právního zájmu na požadovaném určení
stručně shrnout i z toho důvodu, že obsahují odpovědi na konkrétní otázky
předestřené dovolacímu soudu v tomto řízení.
Ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005 (veřejnosti
dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu), se Nejvyšší soud
přihlásil ke standardnímu výkladu, dle nějž naléhavý právní zájem na určení je
dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde
by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba
má tak povahu preventivní, jejímž účelem je poskytnout ochranu právnímu
postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo
práva, a naopak, není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny
byly, a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle § 80 písm.
b) o. s. ř.; prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v
podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na
určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Mezi dalšími významnými
rozhodnutími Nejvyššího soudu vztahujícími se k dotčené problematice lze uvést
zejména rozsudek velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001
(veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Ještě hlouběji a v širších souvislostech se otázkou existence či neexistence
naléhavého právního zájmu ve sporech dotýkajících se tzv. restitučního
zákonodárství opakovaně zabýval i Ústavní soud, jenž ve stanovisku pléna, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/2005, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., Sdělení Ústavního
soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 ve věci
žaloby o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle
restitučních předpisů, formuloval závěr, dle nějž tvrzením vlastnického práva,
zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence
legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce
žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního
zájmu na jejím podání a žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet
smysl a účel restitučního zákonodárství. S odkazem na nález ze dne 8. 3. 1995
sp. zn. Pl. ÚS 14/94, publikovaný pod č. 55/1995 Sb. se připomíná: „...to, co
přichází z minulosti, musí sice i tváří v tvář přítomnosti hodnotově obstát,
toto hodnocení minulého nemůže však být soudem přítomnosti nad minulostí. Jinými slovy, řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti,
jenž je již poučen dalšími zkušenostmi, z těchto zkušeností čerpá a na mnohé
jevy pohlíží a hodnotí je s časovým odstupem.“ K ochraně práva, pro niž
existovala právními předpisy vymezená procesní cesta, jíž instanční i soudní
kontrola správních rozhodnutí svou zvláštní povahou bezpochyby je, tedy nelze
využít dodatečně poté, co takový prostředek již nelze uplatnit, cestu žaloby,
jejíž účel je odlišný. V odůvodnění stanoviska se Ústavní soud přihlásil k
výkladu, dle nějž žaloba na určení práva (§ 126 občanského zákoníku ve spojení
s § 80 písm. c/ o. s. ř.) byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před
neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.:
Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti
soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 – 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.:
Občanský soudní řád – komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo
jeho výkonu a její význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených
právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby
nedošlo k jejímu zneužití. Požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co
nejrychlejším určení jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80
písm. c) o. s. ř. zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již
porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť
jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu
vzniknout, nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit.
Ústavní soud
ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i
praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy,
jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje)
bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo
nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o
právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o
takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v
již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své
postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“ (nález Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35,
str. 261). Současná judikatura se však zároveň ustálila na názoru, že lze mít
za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem
pro zápis do katastru nemovitostí. Stále platí, že naléhavý právní zájem na
určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité,
nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění,
kterou je vlastnická žaloba.
Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který
je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost
právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na
ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od
toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního
zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti,
že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo
k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k
nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí. Ač je tedy možné provést změnu
v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací
žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce
dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými
následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se
nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva
a zpochybňováním aktů, na základě kterých právo žalobce zaniklo, je uváděno v
nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není
nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky
ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné
a zpochybněna zákonnost před téměř šedesáti lety uskutečněných veřejnoprávních
postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně
žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v
tomto ohledu závěry ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
114/04).
Je zde na místě v těchto souvislostech připomenout Stanovisko uveřejněné pod č.
13/2006 Sb., Sdělení Ústavního soudu o přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu
ze dne 1. 11. 2005, sp.zn. Pl. ÚS – st. 22/05, v němž se ve věci posouzení
povahy zákona č. 298/1990 Sb. Ústavní soud přihlásil k nálezu sp.zn. II. ÚS
528/02 ze dne 2. 2. 2005, když vyjádřil, že kasuistické řešení majetkových
křivd způsobených církvím a církevním právnickým osobám formou jednotlivých
soudních rozhodnutí v konkrétních případech by bylo natolik aktivistickým
řešením, že by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by moc soudní převzala
aktivitu, která jinak v rámci dělby moci přísluší pouze moci zákonodárné. Je
pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených
církvím a církevním právnickým osobám přijetím dalšího zákona.
K tvrzením uplatněným v předmětném dovolání vztahujícím se k tomu, že původní
rozhodnutí, na základě něhož vlastnické právo k předmětným nemovitostem měl
nabýt stát, bylo v roce 1948 odvolacím orgánem zrušeno a stát tak nikdy
vlastnické právo k těmto nemovitostem nenabyl, lze poukázat též na závěry
Ústavního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS
158/08 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz), tedy že ze stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn.
Pl. ÚS – st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by
dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem
násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů
domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické
právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry
se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního
nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo. K těmto závěrům se Nejvyšší
soud přihlásil již ve svém usnesení ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo
2141/2008, veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu).
Protože dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně napadá ve všech jeho
výrocích, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti
výroku II.,
v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí
o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno
do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.).
Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy
přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až §
239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o
nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti
nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o.
s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných
případů.
Vzhledem k tomu, že řešení dovolatelkou předestřených právních otázek, na nichž
je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, se v judikatuře Nejvyššího
soudu ustálilo a odvolací soud tuto judikaturu ve svém rozhodnutí respektoval,
nelze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní významnost a dovolání
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti
založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání
podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo
a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2008
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu