22 Cdo 1172/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně I. K., proti žalované V. F., zastoupené advokátem o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10
pod sp. zn. 8 C 264/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 1. dubna 2005, č. j. 51 Co 1, 2/2005-324, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
února 2004, č. j. 8 C 264/98-294, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 13.
října 2004, č. j. 8 C 264/98-307 (správně -308), pod bodem I. výroku zrušil
podílové spoluvlastnictví žalobkyně I. K. a žalované V. F. k domu a pozemkům
parcelních čísel 63, 64 a 65, zapsaným u K. ú. P. m. na LV č. 161 pro obec a
kat. území K.. Pod bodem II. označené nemovitosti přikázal do výlučného
vlastnictví žalobkyně, které pod bodem III. uložil, aby žalované zaplatila na
vypořádání spoluvlastnického podílu částku 387 500,- Kč. Dále rozhodl o
nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně zjistil, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi
předmětných nemovitostí, žalobkyně v rozsahu 7/8 na základě dědění po otci a
babičce, žalovaná 1/8 podle kupní smlouvy ze 7. 5. 1999 uzavřené se svoji
dcerou. Žalovaná se do domu nastěhovala v roce 1995 proti vůli žalobkyně. Mezi
účastnicemi dlouhodobě dochází k neshodám ohledně výkonu vlastnických práv k
předmětným nemovitostem. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitostem nedošlo. Soud prvního stupně neshledal důvody
hodné zvláštního zřetele pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, jak to navrhovala žalovaná. K tomu uvedl, že
takovým důvodem není zdravotní stav žalované, který není natolik závažný, aby
vedl k nezrušení podílového spoluvlastnictví, a nebylo ani prokázáno, že
případné přestěhování žalované by bylo na újmu jejího zdravotního stavu, kdy
její choroby nevybočují z rámce běžných onemocnění osob jejího věku. Žalovaná
také není nemajetná. Protože nelze nikoho nutit, aby setrvával ve
spoluvlastnickém vztahu, a předmětné nemovitosti nelze reálně rozdělit, po
zrušení podílového spoluvlastnictví je přikázal do vlastnictví žalobkyně jako
většinové spoluvlastnice, která také na rozdíl od žalované má předpoklady pro
řádnou péči o nemovitosti. Přihlédl dále k tomu, že byt v domě je přiměřený
bytové potřebě žalobkyně a její rodiny. Při stanovení přiměřené náhrady soud
prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku Ing. K. z 20. 6. 2002, který
určil aktuální obvyklou cenu nemovitostí částkou 3 100 000,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1.
dubna 2005, č. j. 51 Co 1, 2/2005-324, rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s
jeho právním posouzením věci. Shodně jako soud prvního stupně uvedl, že ani
zdravotní stav žalované, ani její sociální poměry, ani žádné další okolnosti
sporu nepředstavují takové důvody, pro které by měla být žaloba zamítnuta.
Dodal, že neshody účastnic trvají řadu let, aniž by bylo možno učinit závěr, že
žalovaná na nich nemá zásadní podíl. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního
stupně při rozhodování o tom, které z účastnic mají být nemovitosti přikázány,
správně přihlédl k velikosti spoluvlastnických podílů, účelnému využití
nemovitostí žalobkyní i její schopnosti vyplatit žalovanou, a „nadto nelze
hodnotit pozitivně způsob, jakým se žalovaná o nemovitost stará“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Setrvala na stanovisku, že na její straně jsou důvody
zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 142 odst. 2 ObčZ. Odvolací soud podle
názoru žalované nepostupoval také správně při vypořádání podílového
spoluvlastnictví. Namítla, že předmětem zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví byl dům a tři pozemky, kdy u každé z těchto věcí bylo třeba
zkoumat, zda její rozdělení je možné, a není-li tomu tak, zda jsou podmínky pro
přikázání za náhradu tomu kterému spoluvlastníku. Oba soudy nesprávně „soubor
předmětných samostatných nemovitostí“ pojaly jako věc jedinou a nedílnou a
závěr o nemožnosti rozdělit dům vztáhly i na pozemky. Neuvážily možnost
rozdělení pozemku parc. č. 65 a přikázání domu s pozemkem parc. č. 63 a částí
pozemku parc. č. 65 žalobkyni a kolny s pozemkem parc. č. 64 a částí pozemku
parc. č. 65 žalované. Žalovaná v dovolání rovněž poukázala na nesprávnost
právního posouzení odvolacího soudu ohledně výroků o náhradě nákladů řízení.
Označila charakter řízení jako judicium duplex, při němž nelze učinit
jednoznačný závěr o procesním úspěchu některého z účastníků. Navrhla, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud ČR ( dále „Nejvyšší soud“ ) jako soud dovolací po zjištění, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas,
nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ přichází v úvahu pro řešení právních otázek, které v rámci právního
posouzení věci odvolacím soudem byly odvolacím soudem řešeny.
Podle § 241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy
ve věci samé.
Dovolací soud při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatelka v dovolání označila (k tomu srov. usnesení ze dne 29.
června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 3080, Sešit 31, dále jen
„Soubor rozhodnutí“). V daném případě dovolatelka namítla, že je přípustnost
dovolání založena tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
hmotným právem, neboť se odvolací soud při vypořádání podílového
spoluvlastnictví nezabýval možností reálného rozdělení ve vztahu k jednotlivým
nemovitostem ale „soubor předmětných samostatných nemovitostí“ pojal jako věc
jedinou a nedílnou a závěr o nemožnosti rozdělit dům vztáhl i na pozemky. Tato
námitka však nebyla dovolatelkou v celém průběhu nalézacího řízení uplatněna,
ač tomu nic nebránilo. Jestliže námitku možnosti reálného rozdělení nemovitostí
uplatnila dovolatelka až v dovolacím řízení, jde o novou skutečnost ve smyslu §
241a odst. 4 OSŘ, k níž jako takové dovolací soud nemůže přihlížet. Obecně pak
platí, že pokud dovolatelka žádnou právní otázku, která by měla činit
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé rozhodnutím po právní stránce
zásadního významu, v rámci lhůty k podání dovolání neuvede, nebo takovou otázku
z výše uvedeného důvodu (jako tzv. novum) dovolací soud zkoumat nemůže,
dovolacímu soudu nezbývá než podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ
dovolání, které může být shledáno přípustným pouze podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ, jako nepřípustné odmítnout (srov. usnesení ze dne 28. února 2007, sp. zn.
22 Cdo 1536/2006, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 7, ročník 2007 na
str. 268.
Dovolání žalované není přípustné ani pokud směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu o nákladech řízení. V tomto ohledu lze odkázat na konstantní judikaturu
dovolacího soudu, podle níž „proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení není dovolání přípustné“ – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. února 2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003, publikované v Souboru
rozhodnutí pod č. C 2458.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné
odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) OSŘ].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná nebyla
úspěšná a žalobkyni náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. dubna 2008
JUDr. František Balák , v.
r.
předseda senátu