22 Cdo 1186/2025-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. B., zastoupeného Mgr. Janou Chotětickou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 193/20, proti žalované K. B., zastoupené JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1090/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 18 C 204/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 14 Co 80/2024-192, 14 Co 81/2024-192, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 070 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Jaroslava Delonga do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. V této věci Nejvyšší soud posuzoval, zda žalobce vymezuje v dovolání řádně, v souladu s § 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. I. Dosavadní průběh řízení
2. Žalobce se domáhá určení, že pozemky p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, p. č. XY, p. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p., a p. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p., vše v k. ú. XY, jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalované s tím, že každému z účastníků náleží spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? na těchto nemovitostech. Žalovaná je v současné době zapsána v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice těchto nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2002. Tuto kupní smlouvu uzavřela žalovaná jako kupující během trvání manželství žalobce a žalované (které bylo 14. 5. 2019 rozvedeno) a žalobce i žalovaná se každý podíleli na úhradě kupní smlouvy stejným dílem (žalobce použil své výlučné finanční prostředky nabyté jako dar od rodičů). S ohledem na uvedené má za to, že mu náleží spoluvlastnický podíl o velikosti id. ? na těchto nemovitostech.
3. Okresní soud v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 18 C 204/2020-134, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 1. 2024, č. j. 18 C 204/2020-174, zamítl ve výroku I žalobu na určení, že pozemky p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, p. č. XY, p. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p., a p. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p., vše v k. ú. XY, jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a žalované. Ve
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 14 Co 80/2024-192, 14 Co 81/2024-192, potvrdil ve výroku I a III rozsudek soudu prvního stupně a změnil jej ve výroku II ohledně výše náhrady nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 29. 8. 2002 uzavřela žalovaná jako kupující kupní smlouvu, na základě které je zapsána v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice shora uvedených nemovitostí. Ze žalobních tvrzení se podává, že kupní cena byla zaplacena z výlučných prostředků účastníků řízení. Proto nemohli účastníci řízení nabýt nemovitosti do společného jmění manželů. V této souvislosti přihlédl ke skutečnosti, že v době uzavření kupní smlouvy trvalo manželství necelé tři měsíce, a proto není ani pravděpodobné, že by účastníci řízení disponovali finančními prostředky tvořícími společné jmění manželů, které by (byť částečně) mohli použít k zaplacení kupní ceny.
6. Dále vyložil, že uvedené nemovitosti nemohli nabýt účastníci řízení na základě kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2002 ani do podílového spoluvlastnictví. Zohlednil, že kupující byla pouze žalovaná (žalobce nebyl stranou kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2002) a z kupní smlouvy ani z okolností jejího uzavření nevyplývá vůle účastníků řízení a smluvních stran, aby žalobce a žalovaná nabyli nemovitosti do jejich rovnodílného spoluvlastnictví.
7. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu na určení, že nemovitosti jsou v rovnodílném spoluvlastnictví žalobce a žalované. II. Dovolání žalobce a vyjádření žalované
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemovitosti nejsou v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků řízení. Má za to, že rozhodnutí je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a to „zda do podílového spoluvlastnictví účastníků patří nemovité věci, koupené za trvání jejich manželství, jestliže podle kupní smlouvy byla kupujícím žalovaná, avšak kupní cena byla zcela zaplacena z výlučných finančních prostředků každého z nich, a to jednou polovinou,“ a „zda omisivním právním jednáním žalobce, který žil v přesvědčení o vyvolání zcela jiných právních důsledků, tj. majetkového režimu manželů, je jednoznačně vyjádřena jeho vůle přenechat výlučné vlastnické právo k nemovité věci bez jakékoliv finanční náhrady.“
9. Uvádí, že sice souhlasil s tím, aby jako kupující byla v kupní smlouvě ze dne 29. 8. 2002 uvedena pouze žalovaná, ale protože smlouva byla uzavřena v době trvání manželství žalobce a žalované, měl za to, že takto nabyté nemovitosti budou společné. Žalobce byl o tomto vlastnickém režimu nemovitostí rovněž žalovanou ujištěn. Je nutné také zohlednit, že se podílel svými výlučnými finančními prostředky na úhradě ? kupní ceny. Proto vždy považoval nemovitosti za společné.
10. V důsledku rozhodnutí odvolacího soudu nejenže přichází žalobce o vlastnické právo k nemovitostem, ale rovněž bude muset platit žalované bezdůvodné obohacení za užívání těchto nemovitostí.
11. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobce nevymezuje v dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 nebo sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. Žalobce dostatečně
nezdůvodnil, v čem spočívá jím tvrzená přípustnost dovolání, neuvádí právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a ani nevyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení věci. Podle žalované není ani rozhodnutí odvolacího soudu na dovolatelem formulovaných právních otázkách založeno. Pokud by přesto dovolací soud dospěl k závěru, že žalobce vymezil přípustnost dovolání řádně, je podle žalované rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně jej zamítl.
III.
Obligatorní náležitosti dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda jsou nemovitosti, u nichž je v současné době zapsána v katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2002 jako výlučná vlastnice žalovaná, v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků řízení. III.A Posouzení splnění obligatorní náležitosti dovolání – vymezení dovolacího důvodu
16. K obligatorním náležitostem dovolání (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž patří popis důvodu dovolání, a to tím způsobem, že dovolatel vyloží, v čem spočívá nesprávnost jím vytýkaného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Vymezit důvod dovolání v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. znamená pro dovolatele povinnost označit výslovně tu část právního posouzení věci v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a zároveň argumentačně vyložit, v čem jeho nesprávnost spočívá, a zpravidla také uvést, jak mělo být (správně) vyloženo a aplikováno použité ustanovení právního předpisu, případně které ustanovení namísto nesprávně použitého měl odvolací soud podle názoru dovolatele užít. Ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. tak zdůrazňuje zaměření dovolání jako mimořádného opravného prostředku na právní podstatu dovolacích námitek tím, že výslovně stanoví, jak má být dovolací důvod nesprávného právního posouzení formulován (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3154/2023; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
17. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele formulovat dovolání tak, aby splňovalo zákonné požadavky (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
18. Neobsahuje-li dovolání všechny náležitosti vyžadované zákonem (ať už obecné náležitosti podání uvedené v § 42 odst. 4 o. s. ř. nebo zvláštní náležitosti stanovené pro dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o vadné podání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3154/2023).
19. V posuzované věci nevymezuje žalobce v dovolání řádně, v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř., v čem spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobce v dovolání nepoukazuje na žádnou právní normu (a její výklad), na základě které má za to, že nemovitosti jsou v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků řízení. Pouze konstatuje, že s ohledem na okolnosti uzavření kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2002 měly soudy obou stupňů uzavřít, že nemovitosti jsou v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků řízení. Žalobce v dovolání neuvádí (a ani to nevyplývá z obsahu dovolání), jak měl odvolací soud (správně) vyložit a aplikovat použité ustanovení právního předpisu, případně které ustanovení právního předpisu měl odvolací soud podle názoru dovolatele aplikovat namísto nesprávně použitého ustanovení právního předpisu.
20. Obsahem dovolání je pouhý nesouhlas žalobce se závěrem odvolacího soudu o vlastnickém režimu nemovitostí. Takovým způsobem však žalobce v dovolání nevymezil řádně, v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř., dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
21. Z tohoto důvodu trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). III.B Obiter dictum - právní režim nemovitostí
22. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává následující:
23. Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž žalobce spojuje nabytí vlastnického práva k nemovitostem, měly nastat před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“; k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
24. Podle § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. společné jmění tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
25. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu plyne, že uzavřel-li smlouvu, na základě které došlo k převodu vlastnictví k nemovitosti, pouze jeden z manželů, stane se tato nemovitost součástí společného jmění manželů za předpokladu, že nebyl mezi manželi modifikován rozsah společného jmění smlouvou (§ 143a obč. zák.) nebo rozhodnutím soudu (§ 148 odst. 1 a 2 obč. zák.) či nebyly-li dány jiné důvody pro uplatnění tzv. zákonné výluky ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., na základě které je majetek nabyt namísto do společného jmění manželů do výlučného vlastnictví jednoho z manželů (například majetek nabytý za výlučný majetek jednoho z manželů; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 47/2011). Z uvedeného vyplývá, že pokud smlouvu uzavřel pouze jeden z manželů a nemovitost nebyla nabyta ani zčásti za prostředky tvořící společné jmění manželů, součástí společného jmění manželů se nestala (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 342/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 47/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4105/2019).
26. V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že účastnicí kupní smlouvy ze dne 26. 8. 2002, na základě které měla žalovaná nabýt vlastnictví k nemovitostem, byla na straně kupující pouze žalovaná a kupní cena byla zaplacena pouze z finančních prostředků náležejících do výlučného vlastnictví žalobce a žalované, nikoliv, a to ani zčásti, z finanční prostředků tvořících společné jmění účastníků řízení (tyto závěry žalobce v dovolání nezpochybňuje, proto je jimi dovolací soud vázán a není oprávněn je přezkoumávat). Proto se tyto nemovitosti nemohly stát v souladu s § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. a shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu součástí společného jmění účastníků řízení.
27. Stejně tak je správný závěr odvolacího soudu, že nemovitosti netvořily ani podílové spoluvlastnictví účastníků řízení.
28. Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
29. Podle § 137 odst. 2 obč. zák. není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné.
30. Již Nejvyšší soud SSR v rozsudku z 29. 5. 1974, sp. zn. 2 Cz 37/74, uvedl, že „poskytnutie peňažného príspevku na zakúpenie veci (motorového vozidla) samo o sebe nespôsobuje, že ten, kto ho poskytol, stáva sa spoluvlastníkom veci s kupujúcim v podiele podľa pomeru ním poskytnutého príspevku k celej cene.“
31. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3991/2010, nebo v usnesení ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2117/2015 uzavřel, že „nabývání vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí je dvoufázové; jeho esenciálním předpokladem je vznik závazkově právního vztahu (např. prostřednictvím uzavřené kupní smlouvy, jejímž předmětem je úplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z prodávajícího do vlastnictví kupujícího za dohodnutou kupní cenu) s právními účinky inter partes, kdy k nabytí vlastnického práva k takto smluvně převáděnému nemovitému majetku a tedy k dovršení věcně právních účinků erga omnes je zapotřebí vkladu tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vlastníkem takto převáděných nemovitostí se stává strana smlouvy, jež je právním důvodem převodu vlastnického práva, k němuž dochází vkladem (tzv. intabulací) do katastru nemovitostí. Samotné vlastnictví finančních prostředků, za které bylo nabyto, nemůže založit vlastnické právo k nabyté věci; tyto prostředky nemusí být pouze ve ‚vlastnictví nabyvatele‘, ale může se rovněž jednat o prostředky např. půjčené.“
32. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2406/2018. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že výjimku ze shora uvedených pravidel představuje nabytí nemovitosti do společného jmění manželů za předpokladu, že je smlouva, na základě které má dojít k převodu vlastnictví, uzavřena pouze jedním z manželů a nejsou dány žádné důvody pro zákonnou výluku nabývání do společného jmění manželů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 342/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 47/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4105/2019).
33. Z uvedeného plyne, že pokud se nemovitosti nestaly na základě kupní smlouvy ze dne 26. 8. 2002 součástí společného jmění účastníků řízení (protože smlouvu uzavřela pouze žalovaná a kupní cena nebyla zaplacena ani z části z finančních prostředků tvořících společné jmění manželů), nenabyli účastníci řízení tyto nemovitosti za shora uvedených okolností ani do podílového spoluvlastnictví. Samotné vlastnictví žalobce k části finančních prostředků, které byly použity k zaplacení kupní ceny za nemovitosti, nemůže založit spoluvlastnictví žalobce k nemovitostem.
34. Závěr odvolacího soudu, že žalobci nesvědčí žádné vlastnické právo k nemovitostem, u nichž je v současné době zapsána v katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 29. 8. 2002 jako výlučná vlastnice žalovaná, je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
35. Opodstatněná není námitka žalobce, že v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu přichází „o hodnotu toho, co ze svého vynaložil na společně pořízený majetek“, či námitka, že s ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu bude muset žalobce platit žalované bezdůvodné obohacení za užívání nemovitostí. Na základě žádné z těchto námitek nemohou být zpochybněny závěry odvolacího soudu o vlastnickém režimu nemovitostí založené na výkladu příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. IV. Závěr a náklady řízení
36. Žalobce nevymezuje v dovolání řádně, v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Z tohoto důvodu trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
37. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
38. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 5. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu