22 Cdo 47/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,
Ph.D., ve věci žalobkyně V. K., zastoupené JUDr. Zdeňkou Kaňkovou, advokátkou
se sídlem v Hořicích, Husova 345, proti žalovanému L. K., zastoupenému JUDr.
Ludvíkem Bergmannem, advokátem se sídlem v Hořicích, náměstí Jiřího z Poděbrad
226, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jičíně
pod sp. zn. 3 C 7/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 23. června 2010, č. j. 25 Co 221/2010-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“ (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu - o. s. ř.).
Okresní soud v Jičíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2010,
č. j. 3 C 7/2009-117, rozhodl výrokem pod bodem I., že ze zaniklého společného
jmění účastníků se do výlučného vlastnictví žalovaného přikazují nemovitosti, a
to budova č. p. 9 na stavební parcele č. 33, stavební parcela č. 33 o výměře
240 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, vše zapsáno v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj, katastrální pracoviště J. na
listu vlastnictví č. 175 pro obec a katastrální území T. v obecné ceně k 3. 11.
2007 ve výši 1.165.000,- Kč. Výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu ze zaniklého společného jmění částku
480.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Výroky pod body
III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 23. června 2010, č. j. 25 Co 221/2010-151, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.; uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání í jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Podstata věci je v tomto: Dovolatel za trvání manželství, avšak v době, kdy
účastníci již spolu nežili, nabyl do vlastnictví nemovitost a v katastru
nemovitostí byl evidován jako její výlučný vlastník. Soudy však dospěly k
závěru, že tu nebyl dán žádný z případů tzv. zákonné výluky ze společného jmění
manželů - dále „SJM“ (§ 143 odst. 1 obč. zák.), a nemovitost je proto součástí
společného jmění; proto ji zahrnuly do vypořádání. Dovolatel má za to, že
takovému postupu bránila skutečnost, že jako vlastník byl v katastru
nemovitostí evidován jen on; protože se žalobkyně podle jeho tvrzení o nabytí
nemovitostí nijak nezasloužila, bylo zahrnutí nemovitosti do SJM též v rozporu
s dobrými mravy. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že je-li účastníkem smlouvy o převodu
nemovitosti jen jeden z manželů, bude do katastru nemovitosti zapsán vkladem on
sám. Druhý manžel, i když nebyl účastníkem kupní smlouvy, se stane bezpodílovým
spoluvlastníkem nabyté nemovitosti, nebyl-li mezi manžely modifikován rozsah
společného jmění smlouvou (§ 143a obč. zák.) nebo rozhodnutím soudu (§ 148
odst. 1 a 2 obč. zák.) či nebyly-li dány jiné důvody pro uplatnění tzv. zákonné
výluky ve smyslu § 143 odst. 1 obč. zák. (srov. též Dvořák, J., Spáčil, J.:
Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters
Kluwer 2011, s. 76 a násl.). To znamená, že takto nabytá věc je ve SJM. Tento
závěr je v souladu se zásadou, že v případě rozporu mezi právním stavem
evidovaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným musí soud vycházet ze
skutečného stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22
Cdo 646/2009). Vyplývá též z výslovného znění § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.,
podle kterého je v SJM majetek „nabytý některým z manželů nebo jimi oběma“. Tento závěr je i v souladu s konstantní soudní praxí. Lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, ve kterém se uvádí: „Obecně totiž není vyloučeno, aby naléhavý
právní zájem na určovací žalobě v průběhu řízení pominul, popř. aby teprve
nastal.
Podle názoru dovolacího soudu lze za trvání SJM připustit existenci
naléhavého právního zájmu na určení, že určitá věc náleží do SJM - účastníků,
zvláště jde-li o nemovitost, která je evidována v katastru nemovitosti…
Dovolací soud však má za to, že v případě neshody mezi manžely o tom, zda
určitá věc patří či nepatří do SJM, není bez významu, zda taková sporná otázka
nemůže být již řešena jako předběžná v rámci řízení o vypořádání SJM, jestliže
již (k dané věci) zaniklo. V řízení o vypořádání SJM soud nejprve řeší jako
předběžnou otázku, zda majetkové hodnoty, které účastníci učinili předmětem
řízení, skutečně do jejich SJM patří, a jestliže na ni kladně odpoví, přikáže
je některému z účastníků (popř. oběma do podílového spoluvlastnictví) a
rozhodne o finančním plnění (náhradě) za takové přikázání. Jestliže je odpověď
záporná, žalobu v tomto rozsahu zamítne. Z uvedeného je zřejmé, že otázka
společného vlastnictví k určité věci je v rámci řízení o vypořádání SJM otázkou
předběžnou pro vlastní vypořádání“. Dovolatelovo tvrzení, že smlouva, kterou nabyl spornou nemovitost do
vlastnictví, je platná, tak nejen že nevyvrací, ale podporuje závěry, ke kterým
soudy dospěly; platnost a účinnost této smlouvy je totiž předpokladem pro
zařazení nemovitosti do SJM. Tvrzeným rozporem postupu soudu s dobrými mravy není třeba se zabývat již
proto, že soud prvního stupně učinil a odůvodnil závěr, že tu nebyla žádná
mimořádná zásluha žalovaného o nabytí věci (jeho zásluhy o údržbu a modernizaci
zohlednil při stanovení tzv. disparity podílů). Lze dodat, že SJM je dáno,
jsou-li splněny zákonné podmínky jeho vzniku; to, že v konkrétní věci jsou dány
z hlediska dobrých mravů skutečnosti svědčící jednomu z manželů, se může
projevit jen v tom, komu z nich bude věc přikázána, příp. ve stanovení
disparity (nerovnosti) podílů, nikoliv při zařazení věci do SJM (obdobně viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99,
uveřejněný v Právních rozhledech č. 8/1999, týkající se vztahu žaloby na určení
vlastnictví a dobrých mravů). Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalobkyni v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla
požadovat, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.