22 Cdo 1192/2024-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně KDS – stavební s.r.o., IČO 28084136, se sídlem v Písku, Vrcovická 2230, zastoupené JUDr. Ondřejem Vislockým, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, proti žalovaným 1) Czech Investment Fund SICAV, a.s., IČO 02789027, se sídlem v Praze 10, Počernická 272/96, a 2) ČSNF SICAV, a.s., IČO 06561705, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, oběma zastoupeným Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 287/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 21 Co 187/2023-420, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit každé ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 182 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. MUDr. Zdeňka Kubici.
1. Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí konkrétních liniových staveb v katastrálním území XY. Tyto stavby zhotovila na základě smlouvy o dílo na pozemku objednatele, část díla nebyla předána a uhrazena a část díla nemohla být z důvodu porušení smlouvy a neposkytnutí součinnosti ani dokončena. Pozemky, kde jsou předmětné liniové stavby umístěny, nabyla příklepem v dražbě žalovaná 1), na výzvu žalobkyně, aby se zdržela užívání liniových staveb ve vlastnictví zhotovitele, žalovaná 1) sdělila, že šlo o stavby ve vlastnictví objednatele a tyto stavby byly draženy spolu s pozemky jako jejich příslušenství. V současnosti jsou žalované spoluvlastnicemi dotčených pozemků.
2. Okresní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 7. 2023, č. j. 16 C 287/2022-394, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí liniových staveb v katastrálním území XY specifikovaných ve výroku I a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 21 Co 187/2023-420, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná 1) nabyla předmětné liniové stavby (inženýrské sítě) příklepem v exekuční dražbě, neboť byly spolu s pozemky, ve kterých jsou inženýrské sítě umístěny, draženy, jak vyplývá z dražební vyhlášky, kde jako příslušenství byly označeny „inženýrské sítě typu vodovod, splašková a dešťová kanalizace“, podrobně byly liniové stavby popsány a oceněny ve znaleckém posudku zveřejněném spolu s dražební vyhláškou. Práva k těmto stavbám bylo proto možné uplatňovat jen v rámci exekučního řízení, a to pomocí vylučovací žaloby nebo opravného prostředku proti usnesení o příklepu.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Za právní otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, považuje otázku, zda může být osoba, která tvrdí, že je vlastníkem věci, úspěšná s žalobou o určení vlastnického práva, i pokud v exekučním řízení nevyužila opravné prostředky proti rozhodnutí o příklepu a tzv. vylučovací žalobu. Dovolatelka souhlasí s názorem nalézacích soudů, že i po vydání rozhodnutí o příklepu je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, to je však v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odvolací soud odkázal (sp. zn. 20 Cdo 520/2017 a 26 Cdo 2053/2014). Žalobkyně je přesvědčena, že může být s vlastnickou žalobou úspěšná, i pokud v exekučním řízení nevyužila opravné prostředky proti rozhodnutí o příklepu a tzv. vylučovací žalobu. Otázka procesního práva, kterou se dovolací soud zabýval ve svých rozhodnutích sp. zn. 20 Cdo 520/2017 a 26 Cdo 2053/2014, by tedy měla být posouzena jinak.
6. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nesprávně posoudil právní otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, zda se objednatel stane vlastníkem podzemních inženýrských sítí (liniových staveb) automaticky už okamžikem jejich zabudování do pozemků ve vlastnictví objednatele, tedy bez nutnosti jejich předání a převzetí v souladu se zákonem a smlouvou.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Žalované ve vyjádření k dovolání uvedly, že odvolací soud se otázkou, zda se žalobkyně stala vlastnicí liniových staveb, vůbec nezabýval, položená otázka neodpovídá ani tomu, jak otázku řešil soud prvního stupně. K otázce procesního práva žalobkyně neuvádí, proč by se měl dovolací soud od své ustálené judikatury odchýlit, dovolání je v této části nepřesvědčivé. Žalobkyně nepochybně mohla využít vylučovací žaloby, přesto se pokouší zasáhnout do práv žalovaných nabytých v dobré víře v rámci exekuční dražby. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 zákona o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K přezkumu vlastnického práva nabytého dražbou
12. Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) uvedl, že v případě dražby jde o originární způsob nabytí vlastnického práva, při kterém je vlastnictví předchůdce (povinného) nerozhodné; tento způsob nabytí se tradičně označuje jako privilegovaný (Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V.
Linhart, 1935, díl II., s. 318). Pro nabytí vlastnictví je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání; předchozí vady řízení, včetně toho, zda dražební vyhláška nabyla právní moci, nejsou pro nabytí vlastnictví významné. To platí i v případě, že povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, nebo ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3775/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3802/2020, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1740/17, dostupné na nalus.usoud.cz).
13. V rozsudku ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 520/2017, publikovaném pod č. 147/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který dovolatelka odkazuje, Nejvyšší soud uvedl, že „vzájemný vztah mezi procesní podmínkou určovací žaloby [§ 80 písm. c) o. s. ř.] na straně jedné a věcnou legitimací, reflektující vztah z hmotného práva, resp. existenci právního nároku na straně druhé, je judikatorně i doktrinálně dlouhodobě ustálený, o čemž svědčí konečně již jeho komentářové zpracování. Standardně je konstatováno, že věcná legitimace v řízení o určení práva nebo právního vztahu svědčí tomu, kdo je takového práva nebo vztahu účasten, nebo jehož právní sféry se takový vztah či právo týká, a jeho určení je způsobilé ji ovlivnit, zatímco naléhavý právní zájem na požadovaném určení reflektuje specifickou formu právní ochrany (právě žalobou o určení namísto žaloby o plnění), jejímž předpokladem je ovšem i zde existence věcné legitimace účastníků řízení (viz DRÁPAL, L., BUREŠ, J.
a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 527 a násl.). Odtud se mimo jakoukoliv pochybnost podává, že ,potřeba rozlišování´ mezi těmito dvěma právními instituty je evidentní“. V tomto rozhodnutí také dovolací soud uzavřel, že nejsou dány důvody odchýlit se od rozsudku ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2053/2014, ve kterém se dovolací soud vyjádřil k naléhavému právnímu zájmu na určení nikoli vlastnického práva, ale neplatnosti dražby.
14. Dovolací soud neshledává žádný důvod se od uvedených závěrů odchýlit. Dovolatelka žádnou právní argumentaci pro takové odchýlení ani nepředkládá, uvádí jen, že je o možnosti uspět s žalobou na určení vlastnického práva proti vydražiteli přesvědčena. Závěr o naléhavém právním zájmu na určení vlastnictví u žaloby proti vydražiteli není ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu vyjádřenou rozhodnutími sp. zn. 20 Cdo 520/2017 a 26 Cdo 2053/2014, jak se žalobkyně domnívá. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 520/2017 dovolací soud naléhavý právní zájem na určení vlastnictví shledal a v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2053/2014 se dovolací soud naléhavým právním zájmem na určení vlastnictví nezabýval.
K vlastnictví zhotovitele stavby
15. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka nabytí vlastnictví k podzemním inženýrským sítím objednatelem, neboť na řešení této právní otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyla-li podána vylučovací žaloba ani opravný prostředek proti rozhodnutí o příklepu, nelze vlastnické právo vydražitele, který zaplatil nejvyšší podání, s úspěchem zpochybnit. V odůvodnění rozsudku (odst. 21) pak uvedl, že dalšími odvolacími důvody (např. tvrzením o nabytí vlastnického práva) se nezabýval, neboť nebyly pro rozhodnutí podstatné.
16. Je třeba dodat, že i pokud by se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná 1) se vlastnicí liniových staveb ani nestala, ztotožnil, nebylo by dovolání v této části přípustné. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že je-li zamítnutí žaloby postaveno na dvou (či více) samostatných důvodech, postačí, zda v přezkumu obstojí jen jeden z nich. I kdyby byl totiž další, dovolatelem napadený závěr odvolacího soudu shledán nesprávným, Nejvyšší soud by nemohl napadené rozhodnutí zrušit (srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 403/2013). Uvedený závěr potvrdil i Ústavní soud, jenž dovodil, že „z hlediska řízení o ústavní stížnosti platí totéž – obstojí-li z hlediska ústavnosti jeden z více samostatných důvodů zamítnutí žaloby, pak by bylo zbytečné zabývat se přezkumem důvodů dalších, neboť pak by rozhodnutí Ústavního soudu mělo význam čistě akademický“ (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15, dostupné na nalus.usoud.cz).
17. Dovolací soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
18. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 20. 11. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu