22 Cdo 1215/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně J. J., zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Nad Zlíchovem 9, proti žalovanému V. J., zastoupenému JUDr.
Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 1282, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.
zn. 9 C 50/2007, v řízení o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 15 Co
529/2011-669, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 2011, č.
j. 15 Co 529/2011-669, se ruší a věc se vrací Krajského soudu v Českých
Budějovicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. dubna
2011, č. j. 9 C 50/2007-604, výrokem I. z věcí patřících do společného jmění
manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně v rozsudku blíže
specifikované movité věci v celkové hodnotě 9.390 Kč, klisny Laru, Libru a
hřebce Farao, tedy koně v celkové hodnotě 71.000 Kč, a finanční prostředky na
účtu č. 32212200/2700, vedeném u UniCredit Bank Czech Republic a. s., ve výši
23.867,- Kč a finanční prostředky na účtu č. 2893236801/7960, vedeném u
Českomoravské stavební spořitelny, a. s., ve výši
120.110,- Kč, tedy hodnoty v celkové výši 224.367,- Kč. Výrokem II. z věcí
patřících do společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví
žalovaného v rozsudku blíže specifikované movité věci v celkové hodnotě 40.935
Kč, klisnu Fatimu, valacha Rodose a hřebce Lancelota, tedy koně v celkové
hodnotě 95.000 Kč, a podniky „Penzion Karolín“, identifikační číslo: 41648269,
v hodnotě – 1.315.042 Kč, a „The Pub“, identifikační číslo: 41648269, v hodnotě
183.791,50 Kč, tedy hodnoty v celkové výši – 995.315,50 Kč. Výrokem III. uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílů částku
1,881.630,- Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Výroky IV. až VII.
rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudních poplatcích. Vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 13. 10. 1990 zaniklo
rozvodem k 9. 8. 2006. Movité věci rozdělil podle přání účastníků a podle
jejich užívání od rozvodu manželství, ohledně jejich ceny vycházel ze
znaleckého posudku. Rovněž koně přikázal vždy do výlučného vlastnictví tomu z
účastníků, který je měl v držení, a jejich hodnotu stanovil znaleckým posudkem. Ohledně valacha Nipa a pony Lucka účastníci shodně uvedli, že již nejsou v
jejich držení, a proto je nevypořádal. Finanční prostředky na účtech u
UniCredit Bank Czech Republic a. s., a Českomoravské stavební spořitelny, a. s., ve výši ke dni právní moci rozvodu manželství přikázal žalobkyni, která k
nim měla dispoziční právo. Zohlednil vyplacené pojistné na výlučný majetek
žalovaného v celkové částce 113.254,- Kč, a tuto částku započetl jako investici
ze společného do výlučného majetku žalovaného. Předmětem vypořádání učinil
podniky Penzion Karolín a The Pub, k nimž uvedl, že spadají do společného jmění
manželů, zatímco podnik žalobkyně předmětem vypořádání neučinil, vypořádal
pouze vnos ze společného majetku do výlučného majetku žalobkyně. Hodnotu všech
podniků určil soudem stanovený znalec s tím, že podnik žalobkyně ocenil částkou
311.256,- Kč, kterou účastníci nezpochybnili a podnik The Pub ocenil částkou
367.583,- Kč, a ani tuto částku účastníci nezpochybnili. Sporná zůstala hodnota
podniku Penzion Karolín, kterou znalec ohodnotil částkou 5,751.409,- Kč a
nemovitý majetek částkou 9,549.660,- Kč. Vycházeje ze znaleckého posudku,
zohlednil soud prvního stupně hodnotu nemovitostí, které jsou ve výlučném
vlastnictví žalovaného, i úvěry penzionu Karolín ve výši 1,562.500,- Kč
(závazek vůči M. Š., půjčku od rodičů žalovaného na pořízení traktoru a
bankovní úvěr od Raiffeisenbank a. s.). Nepřihlédl k žalovaným tvrzeným půjčkám
od rodičů z let 1994 - 2006, závazku žalobkyně vůči Penzionu Karolín za
spotřebovanou elektrickou energii a hodnotě rozpracované výroby, a dospěl k
výsledné hodnotě podniku Penzionu Karolín ve výši -1,315.042,- Kč. Do
vypořádání dále zahrnul investice vložené ze společného majetku účastníků do
výlučného majetku žalovaného, které znalec vyčíslil částkou 5.494.199,- Kč. Nezohlednil přitom znalecký posudek předložený žalobkyní a nepřisvědčil ani
tvrzení žalovaného, že na investice byly použity finanční prostředky jeho otce. Za věrohodnou považoval pouze částku 200.000,- Kč, představující investici do
podniku The Pub, kterou žalovanému půjčili rodiče. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i
žalovaného rozsudkem ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 15 Co 529/2011-669,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí patřících do společného
jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně v rozsudku blíže
specifikované movité věci v celkové hodnotě 9.390 Kč, klisny Laru, Libru,
hřebce Farao a valacha Nipa, tedy koně v celkové hodnotě 97.000 Kč, a finanční
prostředky na účtu č. 32212200/2700, vedeném u UniCredit Bank Czech Republic a. s., ve výši 23.867 Kč a finanční prostředky na účtu č.
2893236801/7960, vedeném
u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., ve výši
120.110,- Kč, tedy hodnoty v celkové výši 250.367 Kč. Z věcí patřících do
společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného v
rozsudku blíže specifikované movité věci v celkové hodnotě 40.745,- Kč, klisnu
Fatimu, valacha Rodose a hřebce Lancelota v celkové hodnotě 95.000,- Kč, tedy
hodnoty v celkové výši 135.745,- Kč, a žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobkyni na vypořádání podílů částku 2.960.561,- Kč do jednoho roku od právní
moci rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudních poplatcích. Odvolací soud upravil hodnotu movitých věcí s ohledem na skutečnost, že část
věcí, tvořících vybavení posilovny, si žalovaný vyrobil sám před uzavřením
manželství. Předmětem vypořádání učinil navíc valacha Nipa v hodnotě 26.000,-
Kč, jehož měla žalobkyně ke dni rozvodu v držení. Souhlasil se závěrem soudu
prvního stupně ohledně zahrnutí zaplaceného pojistného v částce 113.254,- Kč do
vypořádání společného jmění účastníků jakožto investice ze společného jmění
manželů do výlučného majetku žalovaného. Nesouhlasil však se závěrem, že
předmětem vypořádání mají být podniky Penzion Karolín a The Pub, neboť ani
jeden z účastníků je předmětem vypořádání neučinil, a nesouhlasil ani s tím, že
byly zahrnuty do společného jmění účastníků. Uvedl, že byť spolu podnikatelská
činnost souvisela, jednalo se o oddělené podniky obou účastníků, provozované
každým z nich zvlášť. Protože podniky netvořily součást bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, nemohly být následně ani součástí společného jmění
manželů. U žalovaného je jeho podnik tvořen provozovnami Penzion Karolín a The
Pub, a jelikož se v tomto případě jedná o jeden podnik, jehož cenu tvoří součet
hodnot v obou provozovnách, je z hlediska stanovení konečné hodnoty podniku bez
významu, v souvislosti s provozováním jaké části podniku vznikly jaké závazky. Za správné považoval částky, k nimž dospěl soud prvního stupně při ocenění
jednotlivých podniků, tedy částku 311.256,- Kč u podniku žalobkyně a u podniků
žalovaného částku 367.583,- Kč za provozovnu The Pub a částku 5,751.409,- Kč za
Penzion Karolín. Uvedl, že není důvod odečítat hodnotu nemovitostí ve výlučném
vlastnictví žalovaného zahrnutých do ocenění jeho podniku, ani mu postoupené
restituční nároky, a proto není ani důvod samostatně oceňovat výši investic ze
společného majetku do nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalovaného. Ohledně
závazků žalovaného vůči jeho rodičům uvedl, že je znalec zahrnul do výsledné
ceny podniku žalovaného důvodně. Zohlednil tak nejen půjčku od rodičů
žalovaného na pořízení traktoru, ale i částku 300.000,- Kč coby investici do
provozovny The Pub (soud prvního stupně uznal pouze 200.000,- Kč), a rovněž
částky 200.000,- Kč a 150.000,- Kč, které vykazovaly časové souvislosti s
příkazy k úhradě. Souhlasil s tím, že znalec při ocenění podniku přihlédl i k
závazkům restituční povahy a na rozdíl od soudu prvního stupně souhlasil i se
zohledněním závazku žalobkyně vůči Penzionu Karolín za spotřebovanou
elektrickou energii.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání. Žalobkyně z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, a dále, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu, který při stanovení hodnoty obou částí podniku
zohlednil závazky žalovaného vůči jeho rodičům a nezohlednil hodnotu
rozpracované výroby. Má za to, že skutková zjištění ohledně finančních
prostředků, které měl žalovaný obdržet od svých rodičů, nemají oporu v
provedeném dokazování, neboť jsou podloženy pouze výběry z účtů či příkazy k
úhradě na účet žalovaného, aniž by byly blíže konkretizovány a žalovaný tyto
závazky ani nezohlednil v daňovém přiznání. Ohledně rozpracované výroby uvedla,
že znalec měl vzít v úvahu minimálně výši nákladů na výrobu „hlavního výrobku“,
která činila 920.666,- Kč. Nesouhlasila ani s lhůtou, kterou odvolací soud
uložil žalovanému k zaplacení vypořádacího podílu. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc aby vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný podal dovolání z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího
soudu, že při určení ceny podniku není žádný důvod pro to, aby z ocenění byly
vyjímány jakékoliv majetkové části, v tomto případě hodnota nemovitostí v jeho
výlučném vlastnictví, ani restituční nároky, které mu bezúplatně postoupil jeho
otec a které vložil do podniku. Tvrdí, že podnik byl vytvořen v převážně míře z
jeho odděleného majetku, a proto není možné, aby majetek v jeho výlučném
vlastnictví, který se nestal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
změnil později právní režim a přešel do společného jmění manželů, a žalovaný by
z něj měl platit žalobkyni vypořádací podíl. Nemůže být posuzován ani jako
investice ze společného majetku do majetku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo
4164/2009 a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože k zániku společného jmění manželů došlo před 1. lednem 2014 a před
tímto datem také bylo o nároku žalobce pravomocně rozhodnuto, postupoval
dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č.
293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. dubna 2012,
projednal dovolací soud dovolání dovolatelů a rozhodl o nich podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání obou účastníků je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání obou účastníků je
důvodné. Přestože žalobkyně tvrdí, že dovolání podává z důvodu nesprávného právního
posouzení věci, je obsahem jejího dovolání pouze polemika ze skutkovými závěry
odvolacího soudu o hodnotě podniku žalovaného. Podle žalobkyně nemá oporu v
provedeném dokazování zejména závěr odvolacího soudu o tom, že rodiče
žalovaného poskytli žalovanému ve prospěch jeho podniku půjčky.
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti; z ní vyplývá, že činit
skutková zjištění a hodnotit důkazy může jen ten soud, který provedl
dokazování.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního
stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud
prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje
vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než
které učinil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s
přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez
dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z
výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků, a to především proto, že
při hodnocení důkazů (§ 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.) spolupůsobí vedle
věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a často nepříliš výstižně, v
protokolu, i další skutečnosti, které ač nejsou bez vlivu na posouzení
věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (např.
přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi,
ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení § 213 o. s. ř. je
procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož
soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku
odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je
však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám
nezopakoval (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna
1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 64/1966, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo
1546/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo
372/2003, a řadu dalších rozhodnutí).
V dané věci odvolací soud učinil – na základě vlastního hodnocení důkazů - jiná
skutková zjištění, než soud prvního stupně. Zatímco soud prvního stupně vyšel
ze skutkového zjištění, že rodiče žalovaného poskytli žalovanému pouze peněžní
prostředky ve výši 250.000,- Kč na pořízení traktoru, uzavřel odvolací soud, že
rodiče žalovanému poskytli i další peněžní prostředky na „vklad žalovaného“ a
na pořízení vybavení podniku. Takové skutkové závěry odvolací soud učinil i s
odkazem na listinné důkazy „provedené“ soudem prvního stupně, aniž by však tyto
důkazy sám zopakoval. Porušil tak § 213 odst. 1 a 2 o. s. ř. a zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K této vadě přihlíží dovolací soud i bez návrhu
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Teprve na základě vlastního dokazování pak bude moci
odvolací soud provést hodnocení důkazů, a tedy i případná vlastní skutková
zjištění ohledně poskytnutí půjček žalovanému ze strany jeho rodičů.
Další listinné důkazy (smlouvy o půjčkách), o které soud prvního stupně opřel
svůj závěr, že žalovaný neprokázal poskytnutí půjček ze strany jeho rodičů ve
prospěch jeho podniku, odvolací soud vůbec nehodnotil. Protože tak odvolací
soud při hodnocení důkazů pominul skutečnosti, které ze spisu vyplývaly, nemá
jeho skutkové zjištění o poskytnutí peněžních prostředků žalovanému ze strany
jeho rodičů oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaný v dovolání napadl právní závěr odvolacího soudu, podle kterého „není
žádný rozumný důvod vyjímat z předmětu ocenění podniku jakékoliv jeho majetkové
části. Proto podle názoru odvolacího soudu není důvod odečítat hodnotu
nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalovaného zahrnutých do ocenění jeho
podniku (ani výši restitučních nároků postoupených žalovanému jeho otcem)“.
Nejvyšší soud se vyjádřil v rozsudku ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo
2545/2003, publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz, tak, že „z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost
vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu
§ 150 věty druhé obč. zák. Ze sporu o vypořádání BSM nelze však činit
vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich
účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se
dovolací soud přiklání k řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit
do BSM takovou částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi
aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude
představovat cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených
prostředků podnikajícího manžela). V případě, že by výsledná hodnota byla
záporná (např. v důsledku zadlužení), není co do BSM nahrazovat a také není
žádné opodstatnění k takové ztrátě v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet
jinak, než v rámci eventuálních úvah o disparitě podílů (s ohledem např. na to,
jak se podnikající manžel zasloužil o nabytí a udržení společných věcí - § 150
věta třetí ObčZ). Zjištění takové částky, která by měla být vrácena
(nahrazena) do BSM, se jistě neobejde bez odborného znaleckého posudku znalce
působícího v oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, oceňování podniků.“
Tyto závěry se uplatní i v poměrech společného jmění manželů. Jestliže tedy je
podnik pořízen z výlučných prostředků jednoho z manželů, je při zjišťování ceny
podniku nutné vložené výlučné prostředky podnikajícího manžela odečíst od
zjištěné ceny podniku (srov. Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manželů v
teorii a judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 156).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání obou účastníků je důvodné. Proto nezbylo,
než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu