22 Cdo 1280/2025-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců: a) C. M. F. I. K. C., b) M. B. B. M. K., oba zastoupení Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, proti žalované RYBÁŘSTVÍ LITOMYŠL s.r.o., IČO 48168190, se sídlem v Litomyšli, Sokolovská 121, zastoupené Mgr. Ondřejem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, o určení vlastnictví, o žalobě na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 42/2001, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 12. 2024, č. j. 27 Co 306/2024-410, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 897 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Filipa. III. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 448 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Filipa.
1. Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 8. 2024, č. j. 8 C 42/2001-377, zamítl žalobu na obnovu řízení proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 12. 2006, č. j. 8 C 42/2001-292, ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 8 C 42/2001 (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky II).
2. K odvolání žalobců i žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 12. 2024, č. j. 27 Co 306/2024-410, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu), ve výroku II změnil (výrok II usnesení odvolacího
soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III usnesení odvolacího soudu).
3. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Odvolacímu soudu vytkli především to, že o jejich věci rozhodl „bezhodnotově“ a čistě formalisticky, když jejich žalobu na obnovu řízení odmítl pro opožděnost. Dovolatelé uznali, že žaloba byla skutečně podána opožděně, avšak z objektivních důvodů, na kterých dovolatelé nenesli žádnou vinu. Žalobci byli věcně legitimováni žalobu podat až po právní moci rozhodnutí dědického soudu, tedy 14. 4. 2023, kterým bylo stanoveno, kdo je dědicem původního žalobce a v jakém rozsahu.
Odvolací soud k tomu však nepřihlédl a odmítl žalobu pro opožděnost, jelikož měla být podle něj podána nejpozději 23. 1. 2010. Dovolatelé dále zdůrazňovali, že v řízení, jehož obnovu žádali, bylo rozhodováno v rozporu s právem žalobců na spravedlivý proces, což konstatoval Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen „Evropský soud“). Až jeho rozhodnutím dědicové získali „důvod žaloby“ na obnovu řízení, jak vyžaduje § 232 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.
s. ř.“). Podle dovolatelů je zřejmé, že právní úprava obsažená v § 233 o. s. ř., především v jeho druhém odstavci, je neúplná, neboť praxe ukazuje, že dědická řízení stejně jako rozhodování Evropského soudu nezřídka trvají pět, spíše více let. Česká právní regulace lhůt pro podání žaloby na obnovu řízení tak neodráží realitu a je zastaralá. Dovolatelé proto navrhují, že tuto mezeru v právu by bylo možné prozatím překlenout výkladem, jenž by umožnil podat žalobu na obnovu řízení také v případech, ve kterých Evropský soud vysloví porušení práva účastníka na spravedlivý proces.
Jako alternativní řešení těchto situací dále navrhli, že rozhodnutí Evropského soudu o porušení práva na spravedlivý proces vyvolává otázku, jaký byl charakter onoho soudního řízení, ve kterém nebylo zajištěno právo na spravedlivý proces. Dovolatelé byli přesvědčeni, že by bylo nesprávné takovému rozhodnutí přisuzovat právní moc, mělo by být považováno za zmatečné a nemělo by vyvolávat žádné právní účinky. Proto předložili k dovolacímu přezkumu právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, zda lze přisuzovat rozhodnutí, které bylo přijato soudy v rámci soudního řízení, které bylo seznáno Evropským soudem jako řízení, které nebylo vedeno v rámci spravedlivého procesu, právní moc.
Dovolatelé by za právně konformní nejspravedlivější řešení popisovaného problému považovali, aby stát, který byl Evropským soudem seznán, že nesplnil svůj mezinárodní závazek zaručit účastníkům spravedlivý proces, oznámil skrze svůj soud, že se v původním řízení pokračuje za účelem náležitého zjištění skutkového stavu.
4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání žalobců je podle jejího názoru nedůvodné. Objektivní lhůta pro podání návrhu na obnovu řízení uplynula ke dni 23. 1. 2010. Skutečnost, že byly později shledány nějaké chyby v přístupu českých státních orgánů nebo že bylo vedeno dědické řízení, lhůtu neprodlužuje. Pokud dovolatelé namítají, že omezení lhůt zasahuje do ústavních práv žalobců, pak je toto tvrzení v rozporu s judikaturou Ústavního soudu na ochranu práv vlastníků nemovitostí, kteří by byli poškozováni snahou obcházet restituční předpisy podáváním žalob na soukromé vlastníky. Nejvyššímu soudu závěrem navrhla, aby dovolání žalobců odmítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolatelé předložili k dovolacímu přezkumu otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu podle tvrzení žalobců dosud neřešenou, zda lze přisuzovat rozhodnutí, které bylo přijato soudy v rámci soudního řízení a bylo seznáno Evropským soudem jako řízení, které nebylo vedeno v rámci spravedlivého procesu, právní moc. 9. K tomu musí Nejvyšší soud především poznamenat, že na této právní otázce není napadené rozhodnutí vůbec založeno. První otázka žalobců proto nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že se nejedná o řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno (§ 237 o. s. ř.). 10. Ostatně zde bez jakýchkoliv pochybností platí, že kdyby měl být správný závěr žalobců, pak by žaloba na obnovu řízení musela být bez dalšího zamítnuta, neboť základním předpokladem žaloby na obnovu řízení je okolnost, že směřuje jako mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí. Pokud by původní rozhodnutí v dané věci dosud nenabylo právní moci, nebylo by pojmově možné uvažovat o žalobě na obnovu řízení. 11. Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že žalobci podali žalobu na obnovu řízení po uplynutí objektivní lhůty zakotvené v § 233 odst. 2 o. s. ř, která trvá tři roky a běží od právní moci meritorního rozhodnutí v řízení, jehož obnovy se žalobci domáhají. Proto bylo vyloučeno povolení obnovy řízení v dané věci a žaloba na obnovu řízení zamítnuta. 12. Otázka povahy předchozího řízení, které nebylo vedeno v souladu s právem účastníků na spravedlivý proces, a jeho právní moc proto přípustnost dovolání nezakládá. 13. Ačkoliv další zobecnitelná právní otázka není v dovolání jasně vyjádřena, velká část argumentace dovolatelů se vztahuje také k otázce uplynutí objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, na níž je napadené rozhodnutí založeno. Tudíž se z obsahu dovolání dá dovodit. K této právní otázce ovšem chybí vymezení přípustnosti dovolání, které je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Proto ani tato otázka nebyla k dovolacímu přezkumu otevřena. 14. Dovolací soud může pouze poznamenat, že výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, byl již v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán a nadále nevzbuzuje žádné pochybnosti (k tomu srov. například mutatis mutandis závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1207/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2011, pod číslem 52, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4689/2010, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1100/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3684/2012, a ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015). Tato zákonná (objektivní) lhůta činí – jak zcela nepochybně jednoznačně vyplývá přímo z dikce kogentního ustanovení § 233 odst. 2 o. s. ř. – tři roky od právní moci napadeného rozhodnutí, přičemž zákon v tomto ustanovení spojuje možnost podání žaloby na obnovu řízení po uplynutí objektivní tříleté lhůty počítané od právní moci napadeného rozhodnutí s jedinou výjimkou, a to když „trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.“ O tento případ však v projednávané věci nešlo a uvedenou výjimku nelze ani výkladem rozšiřovat na další případy již z toho důvodu, že žaloba na obnovu řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který prolamuje právní moc původního rozhodnutí. 15. Pokud by se argumentace dovolatelů dokládající opodstatněnost jejich zmeškání lhůty k podání žaloby měla chápat snad jako žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, musí dovolací soud upozornit, že podle § 235 odst. 1 o. s. ř. není prominutí zmeškání této lhůty přípustné. Posledně zmíněné ustanovení podtrhuje důležitost dodržení maximálního trvání objektivní lhůty, jak stanoví § 233 odst. 2 o. s. ř. 16. Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu