22 Cdo 1330/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně E. K., zastoupené advokátkou, proti žalované o. Š.,
zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního
soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 255/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. února 2006, č. j. 20 Co
434/2005-136, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je vlastnicí pozemku, který
užívala desítky let jako přístupovou cestu ke stodole, kůlně a sklepu; tvrdila,
že vlastnické právo k pozemku nabyla vydržením.
Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7.
června 2005, č. j. 8 C 255/2000-119, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobkyně
je vlastnicí dílu „a“ o výměře 293 m², odděleného z parcely st. č. kat. 9
v obci a katastrálním území Š., dle geometrického plánu číslo, který byl
odsouhlasen Katastrálním úřadem v N. dne 9. 2. 2000 pod č. j. 106/2000“.
Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení a výrokem pod bodem III. o
povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek.
Soud prvního stupně zjistil, že v souvislosti se zaměřováním pozemku
prodejny J. B. 15. 4. 1976 a s vypracováním geometrického plánu, byl z pozemku
č. 757/1 náležejícího žalované, oddělen díl „c“ o výměře 293 m² (dále
„sporný pozemek“). Ten byl poté jako náhrada za pozemek poskytnutý žalobkyní ke
stavbě prodejny sloučen k její stavební parcele č. 9, jejíž výměra byla
zvětšena na 637 m². Tato parcela v uvedené výměře byla zapsána v evidenci
nemovitostí na listu vlastnictví žalobkyně; ta ji užívala s přesvědčením, že
jde o její vlastnictví, neboť to odpovídalo ujednání, k němuž došlo v
souvislosti s výstavbou prodejny „J.“. Na základě požadavku žalované z 13. 3.
2000 o provedení opravy zápisu a zákresu hranice mezi stavební parcelou č. 9 ve
vlastnictví žalobkyně a pozemkovou parcelou č. 18 ve vlastnictví žalované však
byl geometrickým plánem z 2. 2. 2000 ze stavební parcely žalobkyně č. 9 sporný
pozemek oddělen a „sloučen k pozemkové parcele žalované č. 18. Soud prvního
stupně s odkazem na § 130 a § 134 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“)
shrnul, že žalobkyně měla sporný pozemek nejméně od roku 1976 do roku 1999 ve
své nepřetržité držbě v dobré víře, že je jeho vlastnicí a vlastnické právo
tedy vydržela. Její dobrá víra byla založena existencí zápisu vlastnických
vztahů v katastru, resp. evidenci nemovitostí od roku 1976 a dále přesvědčením,
že uvedeným zápisem byla naplněna dohoda uzavřená v souvislosti s jednáním o
výstavbě prodejny “J.“ tak, aby měla zajištěn přístup ke své stodole a ke
sklepu.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 7. února 2006, č. j. 20 Co 434/2005-136, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, „že žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí dílu „a“ o
výměře 293 m², odděleného ze st. parcely č. 9 v obci a katastrálním území
Š. geometrickým plánem odsouhlaseným Katastrálním úřadem v N. dne 9. 2. 2000 č.
j. 106/2000, se zamítá“ a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Neztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně. Konstatoval, že
žalobkyně přes poučení o tom, že samotný geometrický plán z roku 1976 není
způsobilým titulem k založení dobré víry, „neuvedla žádný důvod, na jehož
základě by mohlo žalobkyni vlastnické právo sporné části pozemku vzniknout“.
Uzavřel, že „ani netvrdila takové skutečnosti, pro které by se mohla objektivně
důvodně domnívat, že vlastnické právo k pozemku nabyla“. Doplnil, že předmětem
řízení nebylo posouzení, zda žalobkyně má právo obecní pozemek využívat k
přístupu ke svým nemovitostem, ale pouze to, zda je jeho vlastnicí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. V
podrobnostech uvádí všechny podle jejího názoru rozhodující skutkové okolnosti,
na základě nichž dovozuje svoji dobou víru, že je vlastnicí sporného pozemku. K
tomu připomíná, že nemá právnické vzděláním, takže nemohla vědět, že zápis
jejího vlastnictví v evidenci nemovitostí, učiněný na základě geometrického
plánu, nebyl v souladu se zákonem. S právním posouzením věci odvolacím soudem
nesouhlasí. Podle jejího názoru není možno dobrou víru držitele vztahovat
pouze k právním důvodům, jež jsou demonstrativně vymezeny v odůvodnění
napadeného rozsudku. Při striktním uplatňování takového právního názoru v praxi
by se těžko někdo mohl úspěšně domáhat nabytí vlastnického práva k nemovitosti
vydržením, chybí-li právě u uvedeného uplatňování způsobu nabytí vlastnického
práva nabyvateli listina, která by právní důvod nabytí vlastnického práva řádně
osvědčovala. Dále namítá, že odvolací soud nezohlednil při rozhodování o
nákladech řízení její sociální situaci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná o. se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek se uvádí, že tvrzení držitele, že mu věc patří (§ 132 a 135a zákona
č. 40/1964 Sb. ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) a že s ní nakládá jako s
vlastní musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že
toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Uvedený výklad
pojmu oprávněné držby jako jednoho z předpokladů pro nabytí věci vydržením se
týkal § 132 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. před uvedenou novelou, a je
použitelný i pro výklad tohoto pojmu, obsaženého po této novele v ustanovení §
130 odst. 1 ObčZ. V rozsudku z 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, Nejvyšší
soud uvedl, že „posouzení toho, zda je držitel se zřetelem k všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 ObčZ) nemůže vycházet
jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí
vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k
právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva. K pojmu
oprávněného držitele uvedl Nejvyšší soud v rozsudku z 31. 3. 1998 sp. zn. 3
Cdon 395/96, že „okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré
víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva“. Dále
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku z 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, že
„oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod, postačí, aby
tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový titul svědčí“.
Z uvedeného vyplývá, že oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1
ObčZ je držitel, který věc drží v omylu, že mu věc patří, a jde přitom o omyl
omluvitelný. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se
postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem
konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného
obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě
takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoli „se zřetelem ke všem
okolnostem“ a proto nemůže být držitelem oprávněným. Při posuzování
omluvitelnosti omylu držitele se vychází z objektivních hledisek; proto
nezkušenost držitele, resp. nižší úroveň vzdělání, kterého dosáhl, nejsou
významné.
Konečně dovolací soud vyslovil, že právní omyl držitele, vycházející z
neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v
době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1481).
V dané věci nebylo prokázáno, že by mezi účastníky byla uzavřena
písemná smlouva o převodu nemovitosti, kterou zákon v době, kdy k převodu mělo
dojít, výslovně a nepochybně vyžadoval (§ 46 odst. 1 ObčZ). Proto úvaha
odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem
v dobré víře, že je vlastnicí sporného pozemku, není nepřiměřená.
Dovoláním nelze podle konstantní judikatury napadnout výrok rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není
přípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10.
2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, Soudní rozhledy 2002, č. 1).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci
není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu,
nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání
zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelka nebyla úspěšní a žalované obci takové náklady dovolacího řízení,
na jejichž úhradu by měla právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1
OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. června 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu