22 Cdo 1511/2025-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Dlouhá 300, proti žalované P. H., zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 175/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 28. 11. 2024, č. j. 58 Co 247/2024 - 103, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Zlíně (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 8 C 175/2023-71, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 825 000 Kč (výrok I) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 37 316,40 Kč (výrok II).
2. Žalobce na žalované žádal zaplacení částky 825 000 Kč jako doplatku vypořádacího podílu z titulu jeho vnosů z výlučných prostředků do společného jmění manželů, které měly činit celkem 1 700 000 Kč, a byl vynaložen na nabytí a rekonstrukci nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, tj. nemovitostí ve společném jmění manželů (dále též ,,SJM“). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci nejprve dne 20. 7. 2020 uzavřeli smlouvu o vypořádání majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení, ve které se ohledně nemovitostí, osobních vozidel i rozdělení závazků plně vyrovnali a výslovně sjednali, že nevyjádřené hodnoty připadnou tomu, kdo je má ke dni rozvodu ve svém držení. Následně dne 3. 1. 2023 účastníci uzavřeli ještě další dohodu o vypořádání společného jmění manželů ohledně spoluvlastnického podílu k pozemku, ve které výslovně stvrdili, že tímto jsou ze zaniklého SJM zcela vyrovnáni a nemají již žádné další závazky. Soud prvního stupně věc právně posoudil tak, že obě dohody představují komplexní vypořádání SJM, zahrnující rovněž otázku vnosů, přičemž uzavřená dohoda o vypořádání má dle § 740 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“) přednost před soudním rozhodnutím. Proto shledal, že nejsou splněny podmínky pro další vypořádání SJM soudem a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č.j. 58 Co 247/2024-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok první rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 24 877,60 Kč (výrok druhý rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o vypořádání majetkových vztahů a práv a povinností ze dne 20.?7.?2020 byla uzavřena v situaci, kdy žalobce vnímal její obsah pouze jako částečné vypořádání majetku, avšak tuto svou představu žalované nesdělil, zatímco žalovaná smlouvu chápala jako úplné a konečné vypořádání všech vztahů ze zaniklého společného jmění. Vzhledem k absenci vzájemného srozumění odvolací soud přistoupil k objektivnímu výkladu projevu vůle a uzavřel, že podle znění článku IV. smlouvy a jejího celkového smyslu je nutno smlouvu, byť je uzavírána pro účely rozvodu dle § 757 o. z., považovat za dohodu o úplném vypořádání SJM, zahrnující i případné vnosy. Tento výklad podpořil odvolací soud též odkazem na následné chování účastníků, kteří uzavřeli dne 3.?1.?2023 další dohodu toliko k opomenutému pozemku, v níž opět výslovně prohlásili, že jsou zcela vyrovnáni a vůči sobě již nemají žádné závazky. Odvolací soud tak dovodil, že v takovém případě nelze mít za to, že by žalobci zůstalo zachováno právo na samostatné uplatnění vnosů soudní cestou, a odkázal na §?740 o. z., podle něhož má dohoda o vypořádání přednost před rozhodnutím soudu.
5. Proti výroku prvnímu rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále
též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“). Má za to, že se odvolací soud při řešení právní otázky možného odděleného vypořádání vnosů a tzv. generálního narovnání jen za splnění určitých náležitostí dohody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; ohlásil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), spočívající v tom, že odvolací soud mylně uzavřel, že smlouva o vypořádání ze dne 20.?7.?2020 představovala úplné vypořádání SJM, včetně vnosů, přestože v ní nebyla obsažena žádná obecná klauzule o konečném vyrovnání všech závazků a pohledávek, a že sama skutečnost, že šlo o dohodu uzavřenou pro účely rozvodu podle §?757 o.
z., neznamená, že vypořádání bylo úplné. Namítal, že vnos není součástí SJM a nelze jej vypořádat „mlčky“, tedy bez jeho výslovného uvedení v dohodě. Dovolatel rovněž brojil proti závěru, že uzavření pozdější dohody ze dne 3.?1.?2023 svědčí o úplném vypořádání, a dále upozornil, že výklad smlouvy provedený odvolacím soudem neodpovídá skutečné vůli účastníků a ani principům objektivního výkladu projevu vůle podle §?556 o. z.
6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné.
8. Dovolání není přípustné.
9. Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení ze dne 20. 7. 2020 představovala úplné a konečné vypořádání společného jmění manželů, a to včetně hodnot, jež dovolatel označuje za své vnosy pocházející z jeho výlučného majetku. Podstatou dovolací argumentace je názor, že v textu této dohody absentuje jednoznačné ujednání, z něhož by bylo možné dovodit, že smlouva vypořádává i práva a povinnosti účastníků související s takovými vnosy. Dovolatel dovozuje, že bez výslovného ustanovení o vypořádání vnosů či bez obecné klauzule prohlašující úplné vyrovnání veškerých vzájemných nároků nelze smlouvu považovat za komplexní vypořádání všech vzájemných vztahů účastníků.
10. Podle § 555 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu (odstavec první) a má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (odstavec druhý).
11. Dle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec první). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec druhý).
12. Při výkladu právního jednání je rozhodující nejprve úmysl jednajícího, byl-li znám druhé straně, nebo musela-li o něm vědět. Není-li tento úmysl zjistitelný, přistupuje se k objektivnímu výkladu projevu vůle podle toho, jak by mu rozuměla rozumná osoba v postavení adresáta. V daném případě odvolací soud zjistil, že účastníci při uzavření smlouvy neměli shodné vnitřní představy o rozsahu vypořádání. Žalobce smlouvu subjektivně chápal jako dílčí vypořádání, zatímco žalovaná ji pokládala za vypořádání úplné. Za této situace byl odvolací soud povinen provést objektivní výklad obsahu smlouvy.
13. Již v rozsudku ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4913/2009 (tento rozsudek je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), Nejvyšší soud odůvodnil závěr, že dohoda účastníků o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřená v souvislosti s rozvodem manželství může mít povahu tzv. generálního narovnání, jestliže z jejího obsahu a z okolností jejího uzavření nepochybně plyne, že účelem dohody bylo vypořádat nejen majetek a závazky tvořící společné jmění manželů, ale i jiné vzájemné majetkové vztahy. Nejvyšší soud konstatoval, že k tomu, aby dohoda mohla mít účinky generálního narovnání, nemusí v jejím textu být výslovně vyjmenovány všechny jednotlivé závazky, jichž se týká; postačí, že je z jejího obsahu zřejmé, že se vztahuje na veškeré vzájemné nároky a že strany chtěly tímto způsobem předejít jakýmkoli budoucím sporům. Vyžaduje se přitom, aby vůle byla z obsahu narovnání dostatečně zřejmá.
14. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, se dále podává, že pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, pokud byla adresátovi známa nebo mu musela být známa, přičemž tato skutečná vůle má přednost před objektivním významem použitých slov a samotné posouzení jednoznačnosti právního jednání je až výsledkem jeho výkladu; nelze-li úmysl jednajícího zjistit, přisuzuje se projevu význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení adresáta. Současně bylo zdůrazněno, že skutečnost, že jednající použil nesprávné označení nebo nepřesný právní pojem, sama o sobě nemá vliv na závěr o tom, co bylo jeho skutečnou vůlí, pokud ji lze jinak spolehlivě zjistit z okolností, obsahu listiny a kontextu, a že tato pravidla výkladu dopadají jak na vícestranná, tak na jednostranná adresovaná právní jednání. Tato východiska byla dále rozvinuta v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1565/2018, podle něhož i jednostranné právní jednání, jakým je například odstoupení od smlouvy, podléhá výkladu podle pravidel zakotvených v § 555 a násl. o. z., přičemž jazykové vyjádření projevu vůle je nutno hodnotit nejen gramaticky, ale i logicky a systematicky, vždy s ohledem na okolnosti případu a kontext, v němž byl projev vůle učiněn.
15. Judikatura Nejvyššího soudu je tedy pevně ukotvena v závěru, že otázka, zda smlouva představuje úplné vypořádání, závisí na posouzení celého obsahu právního jednání a jeho účelu. Pouhá absence standardizované klauzule o definitivním narovnání všech nároků není sama o sobě překážkou, aby dohoda byla posouzena jako úplné vypořádání, pokud jiná ustanovení smlouvy a okolnosti jejího uzavření takový úmysl nepochybně vyjadřují. V projednávané věci byla smlouva jasně koncipována jako vypořádání nejen konkrétních věcí a závazků uvedených v článku I, ale i všech dalších věcí a hodnot (§ 741 o. z.). Bylo-li proto ve smlouvě výslovně ujednáno, že splněním závazků z ní vyplývajících budou vzájemné majetkové vztahy účastníků „definitivně vypořádány a žádná ze smluvních stran nebude mít vůči druhé žádné další nároky ani závazky“, je třeba takové ujednání při jeho výkladu považovat za projev vůle směřující k úplnému narovnání všech dosavadních závazků, ledaže by některý z účastníků prokázal, že šlo o práva, na něž v době uzavření dohody nemohl pomýšlet. To však dovolatel ani v řízení před soudy nižších stupňů a ani v dovolání netvrdil.
16. Dovolací soud se neztotožňuje s tvrzením dovolatele, že vnosy nelze vypořádat v rámci dohody o vypořádání SJM bez jejich výslovného uvedení. Vnosy jsou hodnotami, které se při vypořádání zaniklého společného jmění zohledňují dle § 742 odst. 1 písm. b), c) o. z., přičemž z povahy institutu vypořádání plyne, že účastníci mohou dohodou vypořádat všechny složky společného jmění, včetně hodnot, které nejsou v textu smlouvy specificky vyjmenovány. Dovolací soud v minulosti opakovaně judikoval, že dohoda o vypořádání může mít komplexní účinky a zahrnovat i pohledávky z titulu vnosů, jestliže z celkového kontextu, účelu a vyznění smlouvy plyne, že účastníci se považují za vyrovnané beze zbytku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005).
17. Nadto dovolací soud dále poukazuje i na to, že dovolatel ani netvrdil, že by v době uzavírání smlouvy byl jeho záměr o omezeném rozsahu vypořádání znám žalované. Nebylo proto možné přihlédnout k jeho subjektivní představě o neúplnosti vypořádání, pokud tato nebyla sdělena a sdílena druhou stranou. Závěr odvolacího soudu, že účastníci považovali smlouvou své majetkové vztahy za vypořádané, je proto v souladu s logikou textu smlouvy, její rolí v rozvodovém řízení a následným jednáním stran, kdy byla uzavřena ještě dohoda ze dne 3. 1. 2023, která rovněž konstatovala úplné vypořádání.
18. Namítá-li dovolatel rozpor závěrů odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4072/2010, který rozlišuje mezi právním režimem vypořádání společné věci a vnosu, je třeba zdůraznit, že tato rozhodnutí se vztahují primárně k situacím vypořádání SJM soudem, kdy soud může rozhodovat jen o hodnotách, které byly v řízení uplatněny. Naopak v případě dohody je rozhodující projev vůle účastníků a jejich společný úmysl, který může vypořádat i hodnoty vnosů implicitně, pokud z celkového vyznění smlouvy plyne, že účastníci se považují za zcela vyrovnané.
19. Nepřiléhavá je i námitka dovolatele, že smlouva nebyla výslovně označena jako dohoda uzavřená pro účely rozvodu podle §?757 o. z., neboť rozhodný je obsah právního jednání a jeho účel, nikoliv jeho formální označení. Skutečnost, že dohoda byla předložena soudu v rámci řízení o rozvod manželství a že i na jejím základě bylo manželství účastníků se zřetelem k §?757 o. z. rozvedeno, svědčí o tom, že účelem dohody bylo komplexní vypořádání majetkových vztahů. V této rovině lze odkázat i na zásadu autonomie vůle (§?1 odst. 2 o. z.), z níž vyplývá, že účastníci byli oprávněni sjednat úplné vypořádání bez nutnosti výslovně v dohodě popisovat jednotlivé složky jmění a jejich vnosy. Opačný přístup, požadující pro každou hodnotu výslovné specifikování, by neúměrně zužoval prostor smluvní volnosti a vedl k nežádoucím formalistickým důsledkům.
20. Lze proto uzavřít, že námitky dovolatele nejsou způsobilé zpochybnit závěr odvolacího soudu, že uzavřením smlouvy ze dne 20. 7. 2020 bylo zaniklé SJM vypořádáno v celém rozsahu, včetně vnosů, které dovolatel uplatňuje v tomto řízení. Dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu je přitom v souladu s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu, která otázky dovolatelem vymezené již vyřešila.
21. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobce není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu