22 Cdo 1559/2023-347
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce městyse XY, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti žalované A. B., zastoupené Mgr. Katarínou Janiskovou, advokátkou se sídlem v Brně, Purkyňova 648/125, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 13 C 66/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 23. 1. 2023, č. j. 72 Co 188/2022-319, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 167 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kataríny Janiskové.
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. 13 C 66/2021-251, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v obci a katastrálním území XY (výrok I), uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání zaniklého spoluvlastnictví 2 425 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV - VI).
2. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 1. 2023, č. j. 72 Co 188/2022-319, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II a III změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše v obci a katastrálním území XY (dále i jen „nemovitosti“) přikázal do výlučného vlastnictví žalované, které uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílů 2 425 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III – V rozsudku odvolacího soudu).
3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, tedy že reálně nedělitelné nemovitosti jsou v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků, žalobce nabyl spoluvlastnický podíl kupní smlouvou z listopadu 2017, žalovaná dohodou o vydání věci dle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v květnu 1991, neboť jejím právním předchůdcům byly nemovitosti v době nesvobody odňaty. Žalovaná v minulosti nemovitosti užívala (provozovala zde restauraci), převážně však byly nemovitosti pronajímány, dříve pro provoz restaurace, dnes jen obchodu.
Žalovaná vynaložila v letech 1993 až 2005 na opravy a rekonstrukční práce v nemovitostech přes 600 000 Kč, na nákladech na stavbu se spolupodílela i později. Stavba je v toliko průměrném stavebnětechnickém stavu, bylo zjištěno zatékání, vlhnutí krovu, stropní konstrukce a obvodových stěn, propadnutí části stropu. Obvyklá cena nemovitostí činí 4 850 000 Kč. Žalobce disponuje částkou na vypořádání podílu, oproti stavu v době rozhodování soudu prvního stupně disponuje žalovaná po prodeji spoluvlastnického podílu na svém pozemku v XY částkou 4 330 000 Kč na bankovních účtech, dále zůstatky na účtech stavebního spoření (280 000 Kč) a její stav účtu u penzijní společnosti přesáhl 300 000 Kč. Žalobce disponuje na svém účtu částkou 4 540 000 Kč, v rozpočtovém opatření obce s částkou na vypořádací podíl kalkuluje, zastupitelstvo obce vyslovilo souhlas s nabytím spoluvlastnického podílu na nemovitostech a schválilo provedení úpravy stavby tak, aby došlo ke zřízení prodejny, později k úpravě nebytových prostor k provozování služeb.
Žalobce dosud nepřistoupil k výstavbě Domu pokojného stáří na místě usedlosti č. p. XY, kterou zakoupil již v roce 2009 a která chátrá. Žalovaná měla již v minulosti v úmyslu do prostor bývalé restaurace rozšířit prodejnu, tento záměr nerealizovala z důvodu nesouhlasu obce, a to i s parkováním zákazníků. Žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY, veřejné komunikace, na které se nachází část přístavby domu č. p. XY, která slouží jako vchod do prodejny. Přístup z veřejné komunikace ke dvorní části pozemku žalobce parc.
č. st. XY je možný (pouze) přes pozemek parc. č. st. XY.
4. Při rovnosti podílů, oboustranné solventnosti i finanční připravenosti ve vztahu k potřebným investicím do nemovitostí, shodném záměru na využití nemovitostí v budoucnosti a úvaze o tom, že současný špatný stav budovy nelze přičítat jen žalované, dospěl odvolací soud k závěru, že žalované svědčí kritérium výrazně delší doby, po kterou nemovitosti vlastní, i širší historické hledisko, tedy odnětí nemovitostí v minulosti a jejich navrácení dle právního předpisu, jehož účelem bylo zmírnění majetkových křivd, její „určitý citový“ vztah k nemovitostem i skutečnost, že na rozdíl od žalobce v minulosti do nemovitostí významně investovala.
Za těchto okolností neodůvodňuje přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobce ani ta skutečnost, že část společné stavby se nachází na jeho výlučném pozemku, neboť ke zřízení přístavby, která na jiný pozemek zasahuje, došlo právě v době nesvobody, preference této skutečnosti by pak ve svém důsledku znamenala pokračování v křivdě, kterou měl postup dle zákona č. 403/1990 Sb. zmírnit, obdobně je tomu u zřízení budovy na pozemku parc. č. st. XY.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání.
6. Přípustnost dovolání vymezuje tak, že se odvolací soud odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“.
7. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoli uvěřil žalované její plány s nemovitostí a shodně posoudil kritéria účelnosti využití věci a solventnosti, nevzal v potaz veškerá další podpůrná kritéria, ale zvolil je libovolně tak, že vyšla ve prospěch žalované, a tudíž zjevně nepřiměřeně (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3150/2015, 22 Cdo 1114/2016 a sp. zn. 22 Cdo 1408/2018). Nesouhlasí ani se závěrem o shodném kritériu účelného využití věci, neboť „obec shledává způsob využití primárně dle potřeb obyvatel, žalovaná bude způsob využití posuzovat z podnikatelského hlediska, tedy dle možnosti většího zisku“. Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, že špatný technický stav nelze přičítat žalované, byť je zřejmé, že komunikace s ní byla obtížná, nabízela se však možnost obrátit se na soud. S žalovanou byla totiž komunikace obtížná dlouhodobě, a to i mezi předcházejícími spoluvlastníky, obec užila racionálně nejprospěšnější prostředek k záchraně nemovitostí a byl to právě žalobce, kdo se z důvodu špatného technického stavu rozhodl situaci řešit. Ke kritériu tzv. budoucích komplikací odvolací soud uvedl, že budou-li účastníci přistupovat k řešení vzájemných vztahů bez vzájemných animozit, měli by být schopni nalézt řešení, které bude přínosem pro oba, a kritérium předcházení budoucích konfliktů ve prospěch žalobce nehodnotil. Z dosavadních zkušeností žalobce je ale nepochybné, že řešení stavby na pozemku žalobce a příjezdu ke dvorní části jeho pozemku nebude ze strany žalované bez komplikací.
8. Odvolacímu soudu dále vytýká, že nevzal v úvahu kritérium veřejného zájmu, chování spoluvlastníků v sousedských vztazích, vlastnictví dalších pozemků v lokalitě a vytvoření většího funkčního celku. Špatný technický stav budovy, která se nachází v centru obce u frekventované silnice, je ostudný, na vlastnictví nemovitosti k občanské vybavenosti v centru obce je veřejný zájem, vlastnictví obce je přitom výraznou zárukou toho, že budova nebude centrum obce dále hyzdit. Je také zřejmé, že špatné vztahy bylo možné dovodit nejen mezi účastníky, ale i mezi žalovanou a dalšími sousedy. Dodává, že odvolací soud se nezabýval ani tím, že pokud by byly nemovitosti přikázány žalobci, nebylo by třeba zřizovat věcné břemeno přístupu do dvorní části sousedního pozemku, řešit přestavek ani parkování vozidel před budovou, což by mohlo způsobit rozdíl v hodnotě nemovitostí až 15 %; snížení hodnoty je přitom dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 třeba brát jako další podstatnou skutečnost, a pomyslná „miska vah“ by tak při zohlednění všech okolností byla na straně žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje rovněž za překvapivé.
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaná navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné nebo zamítnout jako nedůvodné. Žalobce podle jejího názoru řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Připomněla, že kritéria pro rozhodnutí o tom, komu ze spoluvlastníků bude věc přikázána, nejsou vymezena taxativně, odvolací soud zejména kritéria, která nebyla u obou účastníků naplněna stejnou měrou, dostatečně specifikoval a své závěry řádně odůvodnil.
11. Dovolání není přípustné.
12. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
14. Dovolací soud předně uvádí, že dovolání je na samé hranici jeho věcné projednatelnosti, neboť dovolatel vymezuje přípustnost dovolání tak, že se odvolací soud odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, žádnou právní otázku však neformuluje, zejména jako otázku neřešenou.
15. S benevolentním přístupem dovolacího soudu k vymezení přípustnosti dovolání – vzhledem k jeho následnému obsahu, kde žalobce odkazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu ke kritériím přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků, lze usuzovat na přípustnost vymezenou rozporem závěrů odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu při posouzení kritérií pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků.
16. Podle § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
17. Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá pouze jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která respektuje základní principy soukromého práva [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019 (dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)].
18. V rozsudku ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, dovolací soud dále vysvětlil, že i po 1. 1. 2014 lze při úvaze o přikázání věci některému ze spoluvlastníků zohlednit hledisko účelného využití věci a velikosti spoluvlastnických podílů. V usnesení ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4940/2017, pak Nejvyšší soud uvedl, že mezi další možná kritéria ovlivňující úvahu soudů o přikázání věci některému ze spoluvlastníků Nejvyšší soud dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten a schopen zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim náležela podle obvyklé ceny společné věci; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat.
19. V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy rozhodujících soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by nebyly řádně odůvodněny či by byly zjevně nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 367/2019).
20. Při úvaze o tom, kterému ze spoluvlastníků bude věc přikázána, soud může a musí brát do úvahy různá kritéria, včetně těch, která se v dané věci mohou jevit jako významná, i když se jimi judikatura dosud nezabývala (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 33/2022).
21. V dané věci projevili o nemovitosti zájem oba účastníci, oba disponují prostředky na zaplacení přiměřené náhrady i na potřebné budoucí investice, jejich podíl na nemovitostech je stejný, v době rozhodnutí odvolacího soudu je neužíval žádný z nich. Odvolací soud se za těchto okolností v odůvodnění svého rozsudku zabýval zejména kritériem účelnějšího využití nemovitosti a uvedl důvody, pro které i toto kritérium je u obou účastníků rovnocenné. Oba hodlají budovu využít k provozování pro veřejnost.
K tvrzení žalobce o tom, že vlastnictví obce je výraznou zárukou toho, že budova nebude centrum obce dále hyzdit, je třeba připomenout zjištění odvolacího soudu, že v budově, kterou obec nabyla v roce 2009, plánovanou přestavbu dosud nezahájila a budova chátrá a že investice do sporných nemovitostí hodlá žalobce činit postupně (nikoli tedy ihned). Odvolací soud také přesvědčivě vysvětlil, proč nelze klást špatný technický stav za vinu pouze žalované (tedy nikoli, že špatný stav nemovitostí nelze klást žalované za vinu vůbec) a proč s ohledem na zjištěné konkrétní okolnosti případu upřednostnil kritérium délky vlastnictví, vztahu k nemovitostem, způsobu jejich nabytí a podstatných investicí do nich před zjištěním, že část stavby je na cizím pozemku (kritérium možných budoucích komplikací) a sousední pozemek bez přístupu na veřejnou komunikaci vlastní žalobce (kritérium vzniku většího funkčního celku).
Úvahy odvolacího soudu v tomto směru přitom nelze označit za nepřesvědčivé ani za nedostatečně odůvodněné. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku sice zmínil i možné budoucí smírné řešení „přestavku“ a nedostatku přístupu do dvorní části pozemku žalobce, kritérium možných budoucích komplikací i vzniku většího funkčního celku však při svých úvahách nepominul, jak žalobce namítá. Skutkové zjištění o rozdílné ceně nemovitostí při jejich přikázání do vlastnictví žalobce, než při přikázání do vlastnictví žalované, nebylo učiněno, žalobce takovou skutečnost v průběhu řízení ani nenamítal.
22. Ze skutečnosti, že soud prvního stupě neprovedl k prokázání úrovně vztahů mezi účastníky důkaz výslechem bývalého starosty, neboť špatné vzájemné vztahy zcela jednoznačně vyplynuly z ostatních provedených důkazů, a důkaz by tak byl nadbytečný, nelze navzdory přesvědčení žalobce dovozovat, že „špatné vztahy neprobíhají jen mezi žalobcem a žalovanou“, Přípustnost dovolání nezakládá proto ani námitka, že odvolací soud nebral (přes uvedenou skutečnost) v potaz, jaké je chování žalované v sousedských vztazích.
23. Námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí nemůže v projednávané věci založit přípustnost dovolání, i kdyby byla důvodná, neboť jde pouze o tvrzenou vadu řízení, ke které by bylo možno v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen pokud by dovolání bylo z jiného důvodu přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 794/2020). Je však třeba dodat, že přikázání do svého výlučného vlastnictví navrhovala žalovaná v průběhu celého řízení a rovněž ve svém odvolání, žalobce si proto musel být vědom, že odvolací soud může při posouzení shodných kritérií ve spojení se změnou finanční situace na straně žalované dospět i k rozhodnutí o přikázání nemovitostí do vlastnictví žalované.
24. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
25. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením splněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 25. 3. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu