22 Cdo 1568/2023-548
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Českomoravský cement, a. s., se sídlem v Mokré-Horákově, Mokrá 359, IČO: 26209578, proti žalované Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i., se sídlem v Jílovišti, Strnady 136, IČO: 00020702, zastoupené JUDr. Miroslavem Krištofem, advokátem se sídlem v Praze 9, Košátecká 69/2, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 135/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 91 Co 286/2022-526, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 15 C 135/2018-491, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 2971/2, č. 3022/57, č. 3027/95 a č. 3027/97, nacházejících se v k. ú. Radotín, zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, na LV č. 242 (výrok I). Dále určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 3022/7 nacházejícího se v k. ú. Radotín, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm
Praha, na LV č. 242 (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 91 Co 286/2022-526, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 2971/2, č. 3022/57, č. 3027/95 a č. 3027/97, nacházejících se v k. ú. Radotín, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, na LV č. 242 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolávala se nesprávného právního posouzení věci. Neztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že k zániku dobré víry držitele postačuje, když vlastník informuje o svém skutečném (právním) vlastnictví, pokud tak učiní způsobem, který je způsobilý u domnělého vlastníka vyvolat pochybnosti. Své dovolání žalovaná označila za přípustné, nespadající do režimu § 238 o. s. ř. a podané v zákonem stanovené lhůtě. Dovolatelka souhrnně vysvětlila, že je oprávněnou vlastnicí pozemků, neboť k nim měla již více než 50 let zřízeno právo hospodaření, vlastnické právo k nim na ni přešlo na základě zákona, žalobkyně si je od ní pronajímala a hradila nájemné i rok poté, co žalovanou o svém domnělém vlastnickém právu informovala.
Dodala, že je přesvědčena, že vlastnické právo k pozemkům mohl vydržet již její právní předchůdce – Česká republika. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Dovolání trpí vadou, pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. V projednávané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání vůbec nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání. V dovolání jsou sice naznačeny právní otázky, s jejichž posouzením odvolacím soudem se žalovaná neztotožnila, avšak dovolatelka žádnou z naznačených právních otázek nespojila s konkrétním důvodem přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalovanou předestřená polemika se závěry odvolacího soudu bez uvedené zákonné náležitosti nemůže vést k založení přípustnosti dovolání, které tedy trpí vadou, pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení. Dovolací soud se proto předloženým dovoláním po věcné stránce vůbec nezabýval. Jelikož dovolání žalované trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro kterou nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu