22 Cdo 1575/2023-718
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Michalem Králíkem, Ph.D., ve věci žalobce města Svoboda nad Úpou, se sídlem ve Svobodě na Úpou, náměstí Svornosti 474, IČO: 00278335, zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v Trutnově, Blanická 174, proti žalovaným 1) P. Z., 2) J. Z., 3) M. R., a 4) I. V., o 410 143,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 115 C 56/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2023, č. j. 17 Co 130/2022-612, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá. II. Každý z žalovaných je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3 109,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Lukáše Havla, advokáta se sídlem v Trutnově, Blanická 174.
1. Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2022, č. j. 115 C 56/2016-548, zamítl žalobu, kterou se žalobce po straně žalované domáhal zaplacení částky 410 143,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 410 143,50 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2023, č. j. 17 Co 130/2022-612, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že původní žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 410 143,50 Kč s 8,05% úrokem z prodlení z částky 410 143,50 Kč za dobu od 1. 7. 2016 do zaplacení (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem (výrok II) a o nákladech státu rozhodl samostatným usnesením ze dne 12. 4. 2023, č. j. 17 Co 130/2022-664 (výrok III).
3. Původní žalovaná v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vymezila dvě otázky. Prvou otázkou, dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, má být výklad hmotněprávního ustanovení, které je obsaženo v § 857 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „o. z. o.“). Ve vztahu k této otázce namítla, že odvolací soud nevyšel z oficiální verze obecného zákoníku občanského v němčině a že v poměrech souzené věci bylo namístě § 857 o. z. o. aplikovat. Druhou otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu rovněž nebyla dosud vyřešena, je určení rozsahu a druhu nákladů, které může obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem, který nařídil některá z opatření podle § 135 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavební řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, vymáhat po vlastníkovi stavby k náhradě podle § 135 odst. 6 stavebního zákona, a to: a) za předpokladu, pokud stavební úřad nařídí vlastníku stavby neodkladné odstranění stavby a zabezpečí její odstranění, jsou-li ohroženy životy osob nebo zvířat tím, že stavba hrozí zřícením ve smyslu § 135 odst. 1 stavebního zákona, b) nebo pokud stavební úřad nařídí vlastníku stavby provedení nutných zabezpečovacích prací, jestliže stavba svým technickým stavem ohrožuje zdraví a životy osob nebo zvířat, není-li nutné ji neodkladně odstranit podle § 135 odst. 2 stavebního zákona, c) v situaci, v níž hrozí nebezpečí z prodlení a odstranění stavby podle odstavce 1 nebo nutné zabezpečovací práce podle odstavce 2 stavební úřad zajistí prostřednictvím stavebního podnikatele, který je k jejich provedení odborně vybaven a jemuž proto stavební úřad provedení prací nařídí podle § 135 odst. 3 stavebního zákona. Ve vztahu k této otázce namítla, že zabezpečovací práce míří na situace, v nichž není ještě nezbytně nutné nařízení neodkladné odstranění stavby kvůli její nebezpečnosti, protože hrozí její zřícení, ale je možné stavbu zachovat za provedení určitých opatření. Pod zabezpečovací práce proto nelze podřadit zhotovení zcela nové zdi. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a to spolu s usnesením o nákladech státu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání k první otázce uvedl, že žalovaná vychází z doslovného útržkovitého čtení textu, který pomíjí běžné výkladové postupy. Podle něj nepřichází aplikace § 857 o. z. o. do úvahy, neboť se zeď nenakláněla na pozemek žalobce. Kameny vystupovaly i do pozemku bývalé žalované, byť pod povrchem. Ke druhé otázce se pak Nejvyšší soud vyjádřil ve svém kasačním rozhodnutí vydaným v této věci pod sp. zn. 22 Cdo 1546/2020. Navrhl odmítnutí dovolání.
5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah.
Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].
Zároveň dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
10. V posuzovaném dovolání náležitosti vyžadované zákonem a judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu chybí, pročež dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. První i druhá dovolací námitka jsou sice formulovány obecně, nejsou však zobecnitelné ve vztahu k napadaným závěrům odvolacího soudu, a není z nich tak zřejmé, jak na nich napadené rozhodnutí spočívá. Dovolatelka se totiž oběma otázkami domáhala obecného celkového (všestranného) výkladu ustanovení právních předpisů – ať už § 857 o.
z. o. či § 135 stavebního zákona – aniž by bylo patrné, v jakém směru má rozhodnutí odvolacího soudu na takové otázce spočívat. Rolí dovolacího soudu však není zodpovídání hypotetických otázek bez návaznosti na závěry, na kterých je založeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Stejně tak není rolí dovolacího soudu si dovolací otázku vymezit, přičemž ta se v řešeném případě nepodává ani z dalšího textu dovolání. V dovolacím důvodu totiž dovolatelé polemizují již s individuálním postupem odvolacího soudu a zobecnitelná právní otázka, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno – natož spojená s předpokladem přípustnosti – se z něj nepodává.
11. První právní otázku vymezila dovolatelka tak, že žádá „výklad hmotněprávního ustanovení, které je obsaženo v ust. § 857 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský“. Resp. protože „žalované není známo, že by výklad § 857 o. z. o. byl někdy řešen v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, formuluje žalovaná tímto dovoláním otázku výkladu tohoto ustanovení, v návaznosti na to potom aplikaci tohoto ustanovení při posouzení poměrů mezi účastníky řešenými v tomto řízení, jako jednu z otázek, kterou by měl Nejvyšší soud na základě tohoto dovolání řešit“. Je zřejmé, že taková zcela obecná formulace nevystihuje žádnou konkrétní a současně (v poměrech řešené věci) zobecnitelnou otázku, kterou by měl dovolací soud v rámci dovolání posoudit.
12. Obdobně to platí i u druhé právní otázky, kde se žalovaná domáhá „určení rozsahu a druhu nákladů, které může obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem, který nařídil některá z opatření podle § 135 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, vymáhat po vlastníkovi stavby k náhradě podle § 135 odst. 6 stavebního zákona, a to: a) za předpokladu, pokud stavební úřad nařídí vlastníku stavby neodkladné odstranění stavby a zabezpečí její odstranění, jsou-li ohroženy životy osob nebo zvířat tím, že stavba hrozí zřícením ve smyslu § 135 odst. 1 stavebního zákona, b) nebo pokud stavební úřad nařídí vlastníku stavby provedení nutných zabezpečovacích prací, jestliže stavba svým technickým stavem ohrožuje zdraví a životy osob nebo zvířat, není-li nutné ji neodkladně odstranit podle § 135 odst. 2 stavebního zákona, c) v situaci, v níž hrozí nebezpečí z prodlení a odstranění stavby podle odstavce 1 nebo nutné zabezpečovací práce podle odstavce 2 stavební úřad zajistí prostřednictvím stavebního podnikatele, který je k jejich provedení odborně vybaven a jemuž proto stavební úřad provedení prací nařídí podle § 135 odst. 3 stavebního zákona“.
V této souvislosti uvádí, že „Nejvyšší soud by měl posoudit a zodpovědět otázku, jaké náklady je obec oprávněna vymáhat podle § 135 odst. 6 stavebního zákona; zda bez výjimky veškeré náklady, které uhradila stavebnímu podnikateli, nebo jenom takové náklady, které účelně vynaložila na neodkladné odstranění stavby podle ust. § 135 odst. 1 stavebního zákona nebo na nutné zabezpečovací práce v mezích a právním rámci ust. § 135 odst. 2 stavebního zákona“.
13. Zde především není Nejvyššímu soudu zřejmé, jak by se řešení této otázky mělo promítnout do poměrů souzené věci; odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil na závěru, že je obec oprávněna vymáhat podle § 135 odst. 6 stavebního zákona bez výjimky veškeré náklady, které uhradila stavebnímu podnikateli. Naopak výslovně vyšel při svém rozhodování z toho, že „znaleckým posudkem Ing. Antonína Vymetálka bylo prokázáno, že vynaložené náklady nebyly nepřiměřené, neboť jen mírně přesáhly znalcem vypočtenou cenu v místě a čase obvyklou“. Tím akceptoval zjištění soudu prvního stupně, podle kterých celkové žalobcem vynaložené náklady na stavební práce činí 685 243 Kč a téměř se shodují se závěry znalce, který obvyklou cenu nákladů na stavební práce vyčíslil na 668 536 Kč.
14. Jelikož dovolání žalovaných trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní povinnost stanovenou jim tímto rozhodnutím, může se žalobce jejího splnění domáhat výkonem rozhodnutí nebo exekucí.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu