22 Cdo 161/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) MUDr. K. K., b) Ing. A. K., zastoupených Mgr. Lukášem
Slaninou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Nezvalova 423/8, proti žalované
B. H., zastoupené Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Dlouhá 103, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod
sp. zn. 4 C 37/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 11. září 2012, č. j. 20 Co 324/2012-157, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. září 2012, č.
j. 20 Co 324/2012-157, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Náchodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna
2012, č. j. 4 C 37/2011-112, výrokem pod bodem I. zrušil věcné břemeno
spočívající v právu čerpání vody ze studny blíže specifikované v rozsudku.
Výrokem pod bodem II. soud zamítl žalobu v části, v níž žalobci žádali zrušení
věcného břemene spočívajícího v právu jízdy přes dvůr nacházející se na parc.
č. 2472/ a na parc. č. 2472/4 v k. ú. J. s právem mít vlastní klíč od domovních
vrat uzavírajících vjezd do dvora u domu na pozemku parc. č. 2472/3 v k. ú. J.
zřízené pro každého vlastníka pozemku parc. č. 2474 v k. ú. J. včetně členů
rodiny a osob u něho zaměstnaných nebo bydlících nebo ho navštěvujících. Dále
soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky v režimu
společného jmění manželů domu na parc. č. 2472/3 a pozemků parc. č. 2472/3 a
parc. č. 2472/4 v k. ú. J., zatížených věcným břemenem popsaným ve výroku
rozsudku výše, zřízeným smlouvou o rozdělení spoluvlastnictví z 5. 2. 1934. Soud vzal za prokázané, že věcné břemeno spočívající v právu čerpání vody ze
studny nebylo vykonáváno po dobu delší než 10 let před podáním žaloby, a je
tedy promlčené. Proto toto věcné břemeno výrokem pod bodem I. zrušil. Žalobu
však zamítl v části požadující zrušení věcného břemene jízdy po pozemcích
žalobců parc. č. 2472/3 a parc. č. 2472/4 s právem vlastnit klíče od vrat
uzavírajících vjezd do dvora žalobců. Dospěl k závěru, že se žalobcům
nepodařilo prokázat, že ze strany žalované nebylo toto právo v průběhu 10 let
před podáním žaloby ani jednou vykonáno. Naopak žalovaná prokázala, že ať již
sama nebo prostřednictvím dalších oprávněných osob toto právo v průběhu 10 let
před podáním žaloby několikrát vykonala, a proto nemohlo dojít k jeho promlčení. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců do výroku
II. rozsudku soudu prvního stupně a žalované pouze do nákladového výroku
rozsudkem ze dne 11. září 2012, č. j. 20 Co 324/2012-157, změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku pod bodem II. tak, že rozhodl o zrušení věcného
břemeno spočívajícího v právu jízdy přes dvůr nacházející se na parc. č. parc. č. 2472/3 a na parc. č. 2472/4 v k. ú. J. s právem mít vlastní klíč od
domovních vrat uzavírajících vjezd do dvora u domu na pozemku parc. č. 2472/3
v k. ú. J., zřízeného pro každého vlastníka pozemku parc. č. 2474 v k. ú. J. včetně členů rodiny a osob u něho zaměstnaných nebo bydlících nebo ho
navštěvujících. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho napadení
odvoláním, tedy rozsahu vyjádřeném výrokem pod bodem II., a dospěl k závěru, že
rozhodnutí v této části není správné. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že právo jízdy přes pozemky žalobců bylo ze strany
žalované v průběhu 10 let před podáním žaloby několikrát vykonáno. Nepřisvědčil
názoru žalované, že k výkonu práva jízdy došlo tažením nebo tlačením vozíku
přes pozemek žalobců. Zde se jedná o chůzi. Na takový případ nelze vtahovat
pravidla o provozu pozemní komunikace již z toho důvodu, že právo je vykonáváno
mimo pozemní komunikace. Poukázal na to, že je nutné rozlišovat mezi právem
chůze a jízdy. Jde o dvě samostatná práva, která nelze směšovat ani zaměňovat. Chůzí nelze vykonávat právo jízdy a právo jízdy v sobě nezahrnuje právo chůze. Takto tato práva byla pojímána i v minulosti, čemuž nasvědčuje zažitá právní
praxe, které odpovídá i smlouva o zřízení služebnosti z 5. 2. 1934. V
konkrétních případech nemusí být vlastník pozemku obtěžován více právem jízdy
oproti právu chůze, které je vykonáváno častěji, a naopak. Rozlišování těchto
práv má i ekonomický (hospodářský) smysl, a to i v tomto konkrétním případě.
Žalovaná se může dostat na svůj pozemek domem, ale nemůže k němu přijet, proto
bylo sjednáno věcné břemeno spočívající jen v právu jízdy. Vzhledem k tomu, že
žalovaná nevykonávala v posledních 10 letech před podáním žaloby právo jízdy po
pozemku žalobců, došlo k promlčení tohoto práva [§ 109 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů („obč. zák“.)]. Promlčení prává z
věcného břemene odvolací soud posoudil jako takovou změnu poměrů, která zakládá
důvod pro zrušení věcného břemene soudem ve smyslu § 151p odst. 3 obč. zák. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 346/2006). Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v
napadeném výroku II. tak, jak je ve výroku uvedeno. Žalované nepřiznal právo na
přiměřenou náhradu, neboť věcné břemeno zaniklo tím, že ho žalovaná dlouhodobě
nevykonávala a tento stav nezpůsobili žalobci, ale sama žalovaná, která tak
dala najevo, že věcné břemeno pro ni nemá žádnou cenu a v podstatě se tohoto
práva vzdala. V současné době panující pozemek neužívá a v domě nebydlí. Proto
soud nepovažoval za spravedlivé, aby žalobci museli za zrušené věcné břemeno
platit náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaná nesouhlasí s posouzením věci odvolacím soudem a s jeho právním
zdůvodněním. Předně má za to, že na danou věc lze použít ustanovení zákona o
provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb., konkrétně § 2 písm. j),
vzhledem k tomu, že jiné zákonné vymezení chůze nebo jízdy pomocí ručního
vozíku neexistuje, a to i přes skutečnost, že jízdy pomocí ručního vozíku
nebyly vykonávané na pozemních komunikacích, ale na pozemku žalobců. Podle
tohoto ustanovení je chodcem i osoba, která tlačí nebo táhne vozík o celkové
šířce nepřevyšující 600 mm. V řízení bylo prokázáno, že oprávněné osoby z
věcného břemene (příbuzní žalované) v posledních několika letech opakovaně
projeli přes pozemek žalobců s ručním vozíkem, ve kterém převáželi roští a
větve z pozemku žalované do přívěsného vozíku připojeného za osobní automobil.
Žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl dokazování ke zjištění, o jaký
vozík šlo. Ve výpovědi svědka M. B. je uvedeno, že vozík byl asi 70 cm široký,
tedy nesplňoval již parametry ručního vozíku, jehož použití lze ještě považovat
za chůzi. V této souvislosti odkazuje žalovaná na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 22. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 929/2001, podle kterého se právem
průjezdu rozumí právo průjezdu motorovými, případně jinými vozidly. Žalovaná má
za to, že vykonala právo průjezdu a nikoliv právo průchodu. Nesouhlasí rovněž s
názorem odvolacího soudu, podle kterého právo jízdy v sobě nutně nezahrnuje
právo chůze. Je opačného názoru. Vychází-li se z argumentu a maiori ad minus,
pak lze dospět jen k tomu závěru, že je-li právně přípustné zatěžovat pozemek
jízdou, tedy pohybem valivého typu s neustálým kontaktem se zemí, tím spíše je
přípustné zatížení pozemku pohybem nekontinuálním spočívajícím v pouze občasném
frekvencí daném kontaktu se zemí, jakým je chůze. Žalovaná je přesvědčená, že
právní předchůdci při sjednávání předmětného věcného břemene spočívajícího v
právu jízdy zamýšleli, že v jeho rámci se bude přes zatížený pozemek jezdit na
kole, motocyklu, ručně tahat či tlačit různé vozíky a jiná vozidla, nebo projet
s koněm taženým menším povozem. Většina těchto pohybů v sobě zahrnuje i chůzi.
Žalovaná též poukazuje na vymezení služebností v obecném zákoníku občanském a
výklad k § 493. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.
1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné. Právní otázkou, která z napadeného rozsudku
činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, je, zda právo
jízdy, sjednané za platnosti obecného občanského zákoníku z roku 1811, může
zahrnovat i právo přepravovat náklad vozidlem taženým či tlačeným lidskou silou
(zde ručním vozíkem).
Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že
je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat (§ 151n odst. 1, věta
první obč. zák.). Právo odpovídající věcnému břemenu se promlčí, není-li po
dobu deseti let vykonáváno (§ 109 obč. zák.).
Pokud pozemková služebnost vznikla v době platnosti OZO z roku 1811 a současně
nebylo prokázáno, že by tato služebnost, resp. na ni navazující právo
odpovídající věcnému břemeni, zanikly, pak jako věcné břemeno stále existuje a
svědčí současnému vlastníkovi panující nemovitosti (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1163/2002, Soubor civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1994).
Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na posouzení obsahu a
rozsahu služebnosti jízdy, sjednané v roce 1934, nelze vztáhnout ustanovení
zákona o č. 13/1997 Sb., pozemních komunikacích, a to již proto, tu nejde o
užívání veřejné komunikace; ostatně služebnost (věcné břemeno) byla zřízena v
době, kdy tu uvedený zákon nebyl, a strany nemohly počítat s tím, jak bude
vymezovat své pojmy.
Předmětem dovolacího přezkumu je výklad obsahu „služebnosti jízdy“, sjednané v
době platnosti obecného občanského zákoníku z roku 1811 (OZO); jde konkrétně o
to, zda tato služebnost mohla zahrnout právo používat k přepravě nákladů přes
služebného pozemek ruční vozík (poháněný jen lidskou silou).
Odvolací soud uvedl, že ten, kdo po pozemku tlačí nějakou káru, vozík apod. po
pozemku podle běžného uvažování nejede, ale jde; právo jízdy též podle jeho
názoru nezahrnuje právo chůze. Proto učinil závěr, že přejíždění s ručním
vozíkem není výkonem práva odpovídajícího věcnému břemeni jízdy. Dovolací soud
však zaujal jiný názor.
V dané věci byla služebnost jízdy zřízena v době platnosti OZO; ten však
„služebnost jízdy“ výslovně neupravoval. Účastníci smlouvy tak použili pojem,
jaký zákon neznal; je tedy třeba tento pojem vyložit. To učinil i odvolací
soud, když uvedl, že ten, kdo po pozemku tlačí nějakou káru, vozík apod. po
pozemku podle běžného uvažování nejede, ale jde. Je však třeba zvážit, že byl
užit ve 30. letech minulého století, kdy mohl být vykládán jinak. Tomu
nasvědčuje i dobová judikatura a literatura. Tak v rozsudcích Nejvyššího soudu
ze dne 23. května 1923, sp. zn. Rv I 61/23, Vážný 2653, a ze dne 22. března
1930, sp. zn. Rv I 873/29, Vážný 9762, šlo o „služebnost jízdy trakařem“. Také
komentář k OZO (Sedláček, J., Rouček, F., a kol. Komentář k čsl. obecnému
občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha
1935, díl II., s. 864) uvádí, že služebnost vozové cesty (která nejspíš
odpovídá „služebnosti jízdy“) zahrnuje i právo „jezditi trakařem i vláčeti
těžká břemena“. Ostatně pokud jde o dopravu nákladů ručním vozíkem, zejména
větším, v běžné řeči se užívá i sloveso „jeti“ (např. přijel s vozíkem, jede s
vozíkem).
Je třeba též přihlédnout k hospodářskému významu práva jízdy. Je-li jeho účelem
umožnit přepravu nákladů po sousedním pozemku, pak do něj lze zahrnout i
přepravu pomocí vozidel poháněných výlučně lidskou silou; to je i ruční vozík.
S hlediska účelu služebnosti není rozhodné, zda náklad je přepravován
prostředkem s vlastním pohonem, řízeným člověkem, nebo vozidlem poháněným jen
lidskou silou. Odvolací soud sice správně konstatoval, že právo chůze může
podle okolností obtěžovat povinného více, než právo jízdy, to však neznamená,
že by právo chůze bylo totožné s právem jezdit přes pozemek s vozíkem. Účelem
práva „jízdy“ vozíkem je totiž v zásadě (nebylo-li sjednáno jinak) přeprava
nákladů; takové právo nezahrnuje oprávnění přes cizí pozemek jen přecházet
např. ke zkrácení cesty, anebo s „nákladem“, který není běžně třeba přepravovat
vozíkem (běžný nákup potravin v tašce). Nelze dát vyčerpávající návod na řešení
jakékoliv situace spojené s výkonem tzv. „cestní“ služebnosti, rozhodnou vždy
okolnosti konkrétního případu.
Lze tedy dospět k závěru, že právo přepravovat náklad vozidlem taženým či
tlačeným jen lidskou silou (zde ručním vozíkem) může tvořit obsah služebnosti
jízdy. Pokud odvolací soud měl bez dalšího za to, že právo jízdy nelze
vykonávat (jakýmkoliv) ručním vozíkem, a závěr o promlčení věcného břemene o
tento závěr opřel, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu