22 Cdo 1652/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. K.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 28/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.
prosince 2006, č. j. 19 Co 2222/2006-458, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 27. června 2006, č. j. 16 C 28/2004-376, ve znění opravného
usnesení ze dne
12. července 2006, č. j. 16 C 28/2004-393, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z
věcí, jež měli žalobkyně a žalovaný ve společném jmění manželů připadá: a) do
vlastnictví žalobkyně: zrcadlo II v ceně 500,- Kč, tedy věci v celkové ceně
500,- Kč, b) do vlastnictví žalovaného: „movité věci v tomto bodě podrobně
specifikované včetně automobilu zn. WV G. a obytného přívěsu“, a dále „zůstatek
na účtu u České spořitelny, vedeném na jméno žalovaného, v ceně 1.150,02 Kč“, a
„nemovitosti, dům č. p. 10, objekt k bydlení na stavební parcele st. 44 o
výměře 166 m2 a stavební parcela st. 44 o výměře 166 m2 a pozemek ve
zjednodušené evidenci číslo 781/03 o výměře 3 m2, vše zapsáno na LVG číslo 73 u
Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště Č. B., obec L., katastrální území J.,
v ceně 650.000,- Kč, tedy věci v celkové hodnotě 717.160,- Kč“. Výrokem pod
bodem II. uložil žalovanému povinnost „zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího
podílu částku 219.430,- Kč do 60-ti dnů od právní moci rozsudku“. Výroky pod
body III., IV. a V. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že hodnota věcí přikázaných do vlastnictví žalovaného činí 717.160,-
Kč, žalované 500,- Kč, a náleží jí úhrada na vyrovnání jejího podílu ve výši
358.830,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný na tento podíl již žalobkyni uhradil
139.400,- Kč, stanovil zbytek vyrovnávacího podílu částkou 219.430,- Kč.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání obou
účastníků rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č. j. 19 Co 2222/2006-458, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že „z věcí, jež měli žalobkyně a žalovaný ve
společném jmění manželů připadá a) do vlastnictví žalobkyně: zrcadlo II v ceně
500,- Kč, tedy věci v celkové ceně 500,- Kč, b) do vlastnictví žalovaného
movité věci zde podrobně uvedené včetně zůstatku na účtu u České spořitelny,
vedeném na jméno žalovaného ve výši 1.150,02 Kč, „tedy věci v celkové hodnotě
21.100,- Kč“. Žalovanému uložil povinnost „zaplatit žalobkyni na vyrovnání
jejího podílu 214.430,- Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku“. Dále
rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že byt v P. ulici nabyl žalovaný do svého vlastnictví, neboť jej koupil
výlučně ze svých prostředků, a tak do SJM nepatří. Správným shledal i závěr
soudu prvního stupně, že do SJM nelze zahrnout ani osobní vozy N. A. a N. S.
Obě auta získal žalovaný do svého vlastnictví až 22. 6. 2004, resp. 18. 12
2003, tedy po právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Odvolací soud
nezahrnul do SJM ani obytný přívěs, který žalovaný prodal za trvání manželství
9. 11. 1997 za 10.000,- Kč. Námitku žalobkyně, že k prodeji nedala souhlas,
odvolací soud neakceptoval, neboť prodej takové věci jen jedním z manželů není
vybočením z obvyklé správy majetku manželů vzhledem k jejich celkovým
majetkovým poměrům. Odvolací soud dále po zjištění, že žalovaný prodal
automobil zn. WV G. v ceně 36.060,- Kč i dům č. p. 10 s pozemkovými parcelami v
ceně 650.000,- Kč až po zániku SJM, tyto majetkové složky do SJM rovněž
nezahrnul. V této souvislosti uvedl, že při vypořádání SJM musí na jejich místo
nastoupit finanční ekvivalent. Vyšel z § 144 občanského zákoníku („ObčZ“) s
tím, že vypořádání SJM se děje ex tunc, tedy ke dni jeho zániku, přičemž nelze
přehlížet co se stalo v období mezi zánikem SJM a jeho vypořádáním. Předmětem
vypořádání tedy nemohou být věci, jejichž prodejem došlo k jejich „výstupu“ z
masy SJM. Jestliže tedy po zániku SJM byl prodán jak zmíněný automobil, tak
nemovitosti, lze vypořádat pouze jejich ekvivalent. Zrekapituloval, že hodnota
celé masy SJM činila 707.660,- Kč a podíl každého z účastníků činil 353.830,-
Kč. Zaplatil-li žalovaný z prodeje nemovitostí žalobkyni 139.400,- Kč, pak
činil vyrovnávací podíl 214.430,- Kč
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ; podle
obsahu dovolání je uplatněn
i dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ. Odvolacímu soudu obecně vytýká,
že se nezabýval „správnou právní a pravou skutkovou podstatou věci“, jeho
rozhodnutí spočívá na nesprávném zhodnocení právního stavu věci a opomíjí
otázku zásadního právního významu. Jeho výrok nevychází ze zjištěného stavu
věci, a skutkový stav byl zjištěn nedostatečně. Navíc řízení trpí procesními
vadami, přičemž nebyly sledovány obecné principy OSŘ. Pod body I. až VIII.
dovolatelka v podrobnostech uvádí, že odvolací soud: I. Nepostupoval podle §
145 a § 146 občanského zákoníku („ObčZ“); nevzal v úvahu, že správu společného
majetku prováděl žalovaný svévolně sám, bez souhlasu žalobkyně a dopustil se
při tom podvodu a zpronevěry. II. Nepřihlédl k principu parity při vypořádávání
SJM podle § 149 odst. 2, 3 ObčZ. III. V otázce bytu nezvážil míru přičinění
manželů, ani potřebu dětí; žalobkyni nebyla přiznána bytová náhrada. Byt, který
nebyl v rozsudku uveden, byl získán v době manželství ze společných prostředků;
otázka vlastnictví bytu nebyla soudem náležitě vyřešena; soud nevzal jako
důkazní prostředek svědectví otce žalobkyně a nepřipustil provedení znaleckého
posudku. IV. Do vypořádání SJM soud nezahrnul příjmy z podnikání.
V. Nezkoumal „smlouvu na byt“ s výlučným vlastnictví žalovaného z hlediska § 37
odst. 1 a § 39 ObčZ pro chybějící projev svobodné vůle a rozpor s dobrými
mravy.
VI. Nevzal v úvahu, že kupní smlouva „na společný byt“ dále trpí formální vadou
právního úkonu podle § 40, § 40a § 41 ObčZ. VII. Nepřihlédl k tomu, že chalupu
v J. žalovaný prodal, ač šlo o společnou věc, bez vědomí žalobkyně, když ji
předtím pronajímal pouze ke svému prospěchu. Důkazy k tomu provedené soud
nerespektoval. VIII. U movitých věcí nedostatečně provedl dokazování a
vyhodnocení důkazů včetně závěrů znalce. Z odůvodnění rozsudku není patrno, z
jakých důkazních prostředků soud vycházel; soud v něm neuvedl ani skutečnost,
že proti žalovanému bylo vedeno trestní řízení pro podvod, zpronevěru a
poškozování práv při správě společného majetku. Dovolatelka dále namítá, že v
řízení došlo k procesním vadám již při zahájení řízení, když nebyly zajištěny
důkazy k prokázání rozsahu a ceny majetku. Při projednávání věci soud
nepostupoval organizovaně a kontinuálně, dokazování provedl neúplně a
nedůsledně. Docházelo k nesprávné a neúplné protokolaci a námitky proti ní byly
soudem odmítány. Nebyly respektovány procesní návrhy žalobkyně z 22. 5. 2006
a z 27. 11. 2006 a ve spise, jak zjistila žalobkyně při nahlédnutí do něho,
chyběly některé listiny a přípisy. V závěru projednávání věci u odvolacího
soudu soud vyslechl žalovaného bez přítomnosti žalobkyně a nesprávný postup byl
zaznamenán i ve vztahu k předvolání vedlejšího účastníka. Další výhrada
žalobkyně se vztahuje k nesprávnému postupu soudu ohledně soudního poplatku
4.000,- Kč, který zaplatila při podání žaloby, a domáhá se nápravy rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení vůbec. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu „zčásti zrušil a věc vrátil k novému projednání a k provedení
navrhovaného dokazování jinému věcně příslušnému soudu, popřípadě danou věc sám
rozhodl zejména pro nedodržení závazného právního názoru a pro závažné vady v
řízení obou jednacích soudů“, a aby „přenesl místní příslušnost soudu pro
předmětné řízení k jinému věcně příslušnému soudu podle § 221 odst. 2 soudního
řádu pro závažné procesní vady řízení a rovněž pro neúměrné průtahy v řízení
soudu I. stupně“.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou
účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek a dovolací řízení má přezkumný
charakter; v řízení proto nelze uplatnit skutečnosti, které již nebyly
uplatněny v nalézacím řízení.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Dovolání podle § 237 odst. 1 OSŘ není přípustné ve věcech, v nichž
dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží – viz § 237 odst. 2 písm. a) OSŘ.
Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve
smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej
odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně
vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a
povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (R
52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro
řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z
dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit
tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Oprávnění podat
dovolání svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření
nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým
rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň
způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.
V dané věci je rozsudek odvolacího soudu, posuzován podle jeho obsahu,
rozsudkem potvrzujícím. Odvolací soud potvrdil rozdělení věcí mezi účastníky, a
pouze u věcí, které žalovaný z masy společného majetku vyvedl, nahradil jejich
přikázání do výlučného vlastnictví žalovaného, které provedl soud prvního
stupně, započítáním odpovídající peněžní částky do vyrovnání v neprospěch
žalovaného. Žalobkyni se tak podle rozsudku odvolacího soudu dostalo stejných
věcí, jako na základě rozsudku soudu prvního stupně, pouze částka, jejíž
vyplacení bylo žalovanému uloženo vyplatit jí na vyrovnání podílů byla snížena
o 5.000,- Kč. O změnu rozsudku soudu prvního stupně lze tak uvažovat jen
ohledně obytného přívěsu, který odvolací soud nezařadil do vypořádávaného
společného jmění a v důsledku toho snížil částku, kterou měl žalovaný vyplatit
žalobkyni, o 5.000,- Kč. Je-li dovolání do zbývající (potvrzující) části
rozsudku odvolacího soudu nepřípustné (viz níže), pak nezbývá než dovodit, že v
měnící části směřuje dovolání proti části výroku, kterým bylo rozhodnuto o
plnění nižším než 20.000,- Kč, a je tedy nepřípustné podle § 237 odst. 2 písm.
a) OSŘ.
Rozsudek je třeba považovat za potvrzující i v části, ve které oba soudy oproti
návrhům žalobkyně některé věci do SJM nezahrnuly.
Vzhledem k tomu, že jde o rozsudek (s výjimkou uvedenou shora)
potvrzující, nemůže se dovolací soud zabývat skutkovými námitkami dovolání,
uplatňujícími obsahově dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ; tyto
námitky tvoří hlavní část dovolání, i když dovolatelka formálně na zmíněné
ustanovení nepoukazuje. Pokud jde o namítané vady řízení, mohly by vést k
připuštění dovolání, pokud by šlo o takové vady, jejichž řešení by založilo
zásadní právní význam rozhodnutí (viz shora) a současně by šlo o vady řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jejichž odstranění
by tak mohlo zlepšit procesní postavení dovolatelky (tzv. subjektivní
legitimace k dovolání). Takové vady řízení však uplatněny nejsou. Proto se
dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda dovolatelka uplatňuje takové vady
právního posouzení věci, jejichž řešení by mohlo založit zásadní právní význam
napadeného rozsudku; přitom mohl přihlížet jen ke konkrétním námitkám,
neomezujícím se na pouhé tvrzení porušení zákona.
K dovolacím námitkám právního charakteru dovolací soud uvádí: Prodej společné
věci bez souhlasu jednoho z manželů druhým má (nejde-li o běžnou záležitost) za
následek relativní neplatnost; ke změně ve výši podílů tato skutečnost vést
nemůže. Oběma účastníkům se dostalo stejného podílu a nebylo tu nic, co by
mělo mít za následek nerovnost ve výši podílů. V řízení o vypořádání SJM soud
nemůže rozhodnout o poskytnutí bytové náhrady. O této náhradě lze uvažovat jen
v řízení o vyklizení domu nebo bytu. Právní posouzení neplatnosti smlouvy o
převodu bytu závisí na skutkových zjištěních o okolnostech uzavření smlouvy a
udělení plné moci; tato zjištění však dovolací soud nemůže přezkoumávat a
právní posouzení z nich vycházející je správné (ostatně dovolatelka zde
zpochybňuje skutková zjištění a až druhotně i právní posouzení). To platí i pro
zdroje financování koupě bytu. Tvrzení o formálních vadách smlouvy je dílem
nekonkrétní, dílem nedůvodné (pro platnost smlouvy nevyžaduje zákon „notářský
zápis nebo prohlášení o vůli“).
K nemovitosti v J.: Na žalobkyni bylo břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně
částek získaných za pronájem, ovšem i ohledně toho, že tyto částky ještě
existují (nebyly spotřebovány v rámci běžného chodu domácnosti). Skutkové
zjištění, že tomu tak bylo, soud neučinil a skutkovými zjištěními soudů v
nalézacím řízení je dovolací soud vázán. Prodej bez jejího souhlasu by
dovolatelka musela uplatnit jako námitku relativní neplatnosti proti všem
účastníkům právního úkonu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna
1997, sp. zn. 2 Cdon 130/96, Právní rozhledy
č. 4/1998), přičemž právo namítnout relativní neplatnost se promlčuje v tříleté
lhůtě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo
568/2002, publikovaný v ASPI). Nárok na případné poskytnutí náhrady za škodu
způsobenou jedním z manželů druhému není součástí společného jmění manželů. O
námitkách proti znaleckému posudku soud formálně nerozhoduje; v odůvodnění
rozsudku však uvede, proč posudek považuje za správný. Dovolání proti výroku o
náhradě nákladů řízení není přípustné.
V neprospěch dovolatelky byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že
částka, kterou byl žalovaný zavázán vyplatit na vyrovnání podílů, byla snížena
o 5. 000,- Kč. Pokud dovolání směřuje do této části, není přípustné ve smyslu §
237 odst. 2 písm. a) OSŘ. Lze též uvést, že úvaha o tom, že prodej věci v
hodnotě 10.000,- Kč je vzhledem k poměrům účastníků běžnou záležitostí, ke
které není třeba souhlasu druhého manžela, není nepřiměřená.
Nepřibrání vedlejšího účastníka do řízení o vypořádání SJM nemůže mít vliv na
správnost rozhodnutí ve věci samé; ostatně institut vedlejšího účastenství je
tu pro hájení zájmů vedlejšího účastníka, nikoliv protistrany toho účastníka,
vedle kterého se má vedlejší účastník řízení zúčastnit. Proto nepřibrání
vedlejšího účastníka na straně žalované nemohlo objektivně poškodit procesní
zájmy žalobkyně. Navíc vedlejší účastenství nelze založit proti vůli vedlejšího
účastníka a také bez souhlasu toho, koho by měl v řízení podporovat (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 806/2002, C 2914
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím
řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. července 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu