22 Cdo 1685/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) H. H. a b) J. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1)
Mgr. M. H. a 2) Mgr. O. H., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 1138/2003, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října
2005, č. j. 25 Co 339/2005-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 3 748,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám JUDr. L. K.
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. března
2005, č. j. 9 C 1138/2003-129, určil, „že stavbu na parcele, typ parcely:
parcela zjednodušené evidence, zdroj parcely ZE: pozemkový katastr, zapsané na
listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro S. kraj se sídlem v P., katastrální
pracoviště K., pro katastrální území L., o půdorysných rozměrech cca 6,3 x 4,8
m, se sedlovou střechou s plechovou krytinou s komínovým tělesem, dispozičně
členěnou na dva prostory, jejíž tři obvodové zdi tvoří cihelné zdivo tloušťky
45 cm, čtvrtou obvodovou zeď tvoří kamenné zdivo původního objektu chléva na
st. p. č. 3/1, která není stavebně propojena se žádnou stávající stavbou na
sousedních přilehlých pozemcích, vlastní ve společném jmění manželů“
Soud prvního stupně učinil tato skutková zjištění: Rozhodnutím Městského úřadu
v K., odboru výstavby a územního plánování, z 19. 9. 2003, bylo přerušeno
stavební řízení o rekonstrukci zahradního domku na pozemku v kat. území L. a
žalobci byli podle § 137 odst. 2 stavebního zákona s řešením námitky týkající
se vlastnictví předmětného zahradního domku odkázáni na soud. Žalobci své
vlastnické právo ke sporné stavbě opírali o kupní smlouvu z 11. 10. 1988,
žalovaní o kupní smlouvu z 25. 6. 2002. Kupní smlouvou z 11. 10. 1988,
registrovanou bývalým Státním notářstvím v K. 30. 12. 1988 pod R I 1887/88, Čs. stát – Státní statek K. prodal žalobcům dům v obci a kat. území L. s
příslušenstvím, tj. kolnou, s nimiž nemovitost užíval, s tím, že bližší popis a
ocenění jsou ve znaleckém posudku Ing. J. C. ze 14. 2. 1987 a v jeho dodatku z
15. 5. 1988. Předmětem prodeje nebyly pozemky, ke kterým mělo být žalobcům
zřízeno právo osobního užívání. Znalec v dodatku znaleckého posudku kolnu
popsal tak, že je postavena na zadní hranici pozemku a slouží jako sklad nářadí
a chlívek pro drobný chov hospodářského zvířectva, její zastavěná plocha je
6,45 x 4,60 = 29,67 m2, stáří asi 50 let. Kolnu ocenil částkou 1 735,- Kč a
současně také ocenil oddělený pozemek, který podle geometrického plánu z 5. 1. 1988 bezprostředně sousedí s pozemkem parc. č. 121, na němž stojí dům č. p. 32. V roce 1988 znalec oceňoval kolnu postavenou vpravo u zdi ve vzdálenosti cca 18
m od domu č. p. 32, v té době kolna na levé straně zadní hranice na místě
nebyla. V katastru nemovitostí na LV pro obec a kat. území L. jsou jako
vlastníci (společné jmění manželů) domu č. p. 32 na pozemku parc. zapsáni
žalobci. Kupními smlouvami z 25. 6. 2002, 7. 8. 2002 a 3. 9. 2003 žalovaní
nabyli v kat. území Lošany více nemovitostí, v žádné z těchto kupních smluv
není uvedena jakákoliv stavba na pozemku PK č. 29. V kupních smlouvách z 25. 6. 2002 a 3. 9. 2003, jimiž žalovaní nabyli do společného jmění manželů dům č. p. 27 na pozemku parc. č. 3/1, pozemek parc. č. 3/1 a pozemek PK č. 29, resp. 29
díl 2, a na podkladě nichž byli zapsáni jako vlastníci do katastru nemovitostí
na LV pro obec a kat. území L., není zmínka o tom, že by s těmito nemovitostmi
bylo převáděno i jakékoliv příslušenství. Předmětná stavba není stavebně
propojena se žádnou stávající stavbou na sousedních pozemcích. Jednu obvodovou
zeď této stavby tvoří kamenné zdivo původního objektu chléva na stav. parc. č. 3/1, který byl odstraněn a ze kterého zůstaly pouze zbytky obvodové kamenné
zdi. Tak tomu bylo již v roce 1988. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je
samostatnou věcí ve smyslu § 119 odst. 1 ObčZ a že ji jako příslušenství domu
č. p. 32 nabyli do vlastnictví žalobci kupní smlouvou ze 7. 10. 1988. Tato
stavba ve smlouvě byla označena jako kolna, představující příslušenství domu č. p. 32, byla právním předchůdcem žalobců užívána s domem č. p. 32 a o tom, že
jde o příslušenství domu č. p. 32 svědčí i skutečnost, že vchod do kolny je z
pozemku PK č. 29 směrem od domu č. p. 32, zatímco vchod z pozemku stav. parc. č. 3/1 je zazděn.
Do rozhodnutí soudu žalobci vlastnické právo k předmětné
stavbě nepozbyli. Současný přístavek za domem č. p. 32 na levé straně nemohl
být kolnou uvedenou v kupní smlouvě ze 7. 10. 1988, neboť neodpovídá rozměry
ani umístěním a prokazatelně byl postaven žalobci na základě stavebního
povolení v roce 1993 či později, takže v době uzavření smlouvy neexistoval. Je
nerozhodné, jak je předmětná stavba označována, zda jako kolna nebo jako
zahradní domek, a zda je či není zapsána v katastru nemovitostí. Podle obsahu
kupních smluv z 25. 6. 2002 a 3. 9. 2003, jimiž byly nemovitosti převáděny z
restituentů na žalované, žalovaní předmětnou stavbu do vlastnictví nenabyli,
neboť v žádné z nich tato stavba není určena ani specifikována jako stavba
hlavní ani jako příslušenství věci hlavní. Neexistuje žádný nabývací titul,
který by svědčil ve prospěch vlastnictví žalovaných.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne
26. října 2005, č. j. 25 Co 339/2005-169, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela
ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením
věci. Nepřisvědčil námitce žalovaných, že původní stavba na pozemku parc. č.
3/1 – chlév nezanikla a že předmětná stavba je její součástí. K tomu uvedl, že
„stavba jako věc tedy zaniká destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad
prvním nadzemním podlažím, v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o
dispozičním řešení původní stavby“. Zbyla-li z původního chléva pouze jediná
obvodová zeď, stavba chléva jako věc ve smyslu práva zanikla, neboť zanikl stav
poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Byla-li jedna obvodová
zeď zaniklé stavby využita jako jedna ze čtyř obvodových zdí předmětné stavby,
stala se tato zeď její součástí. Nesouhlasil ani s námitkou žalovaných, že
předmětná stavba se stala součástí pozemku, s tím, že součástí pozemku mohou
být pouze stavby, „které nemohou být od pozemku odděleny, aniž by se pozemek
znehodnotil“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Podle názoru žalovaných soudy obou stupňů nevyřešily
otázku existence či neexistence stavby jako samostatné věci v době údajného
převodu na žalobce a otázku převodu sporné stavby na žalované jako
příslušenství jiné nemovitosti kupní smlouvou z 25. 6. 2002. Poukázali rovněž
na nejednotnost judikatury Nejvyššího soudu ČR ohledně převodu příslušenství
nemovité věci, pokud se „strany výslovně o příslušenství neujednají“. Namítli,
že na pozemku parc. č. 2/2 existovala řada kůlen a drobných staveb, z nichž
některé zanikly, jiné existují nebo byly přestavěny. Zásadní skutečností je, že
předmětná stavba jako vlastnictví žalobců fakticky neexistuje a že není možné
určit, o které stavbě byla rozhodováno. Vlastníky stavby, která má odlišné
stavebně-technické parametry od stavby specifikované oběma soudy a znaleckým
posudkem znalce Ing. C. z roku 1988, jsou žalovaní. Kolna, kterou žalobci
nabyli jako příslušenství domu č. p. 32 kupní smlouvou z 11. 10. 1988, není
totožná se spornou stavbou. Stavba o půdorysných rozměrech, jak je určil soud,
na pozemcích žalovaných fakticky neexistuje. V roce 2002 žalobci vyklidili
pozemky žalovaných i spornou kolnu, přičemž její vlastnictví žalovanými
nezpochybňovali. Při místním šetření 5. 12. 2003 žalobci identifikovali jako
kolnu zakoupenou společně s domem stavbu vyznačenou v geometrickém plánu
„šrafovaně“ (přístavek přiléhající k domu č. p. 32), která se zčásti nachází na
pozemku parc. č. 2/2. Teprve později žalobci účelově změnili své stanovisko a
začali tvrdit, že označenou kupní smlouvou koupili jako příslušenství domu
spornou stavbu. Vytýkali oběma soudům, že nezkoumaly situaci, jaká byla v době,
kdy žalobci měli kolnu nabýt do vlastnictví. Dovodili, že kolna byla ke stavbě
chléva zjevně připojena prostřednictvím společné zdi a byla tak součástí stavby
na pozemku parc. č. 3/1. Zde odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.
zn. 20 Cdo 2369/99, podle kterého „nelze samostatně právně disponovat součástí
jiné věci až do doby jejího oddělení od věci hlavní. K takovému oddělení by v
daném případě mohlo dojít skutečně až zánikem stavby chléva v právním slova
smyslu“. Při zjištění, že k 11. 10. 1988 stavba na pozemku parc. č. 3/1
existovala v právním slova smyslu, žalobci by vlastnické právo ke kolně nemohli
nabýt, neboť by nešlo o věc v právním slova smyslu. Podle žalovaných kolna
případně byla i součástí pozemku a jako taková nemohla platně převedena na
žalobce. Jako součást pozemku byla převedena na žalované kupní smlouvou z 25.
6. 2002. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli odmítnutí dovolání nebo jeho zamítnutí. Namítli, že žalovaní v
dovolání neuvedli, v čem by měl spočívat zásadní význam rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce. V dovolání neuvedli žádný důkaz, který by nebyl soudem
proveden nebo byl nesprávně posouzen. Nelze-li soudu vytknout pochybení při
hodnocení důkazů, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry. Soudy se
nedopustily pochybení ani při právním posouzení věci. K věci samé poukázali na
geometrický plán z 28. 11. 1987, který byl zpracován pro účely zřízení práva
osobního užívání pozemku pro žalobce, z něhož vyplývá, že předmětem osobního
užívání pozemku měl být pozemek označený jako parc. č. 2/2 (část pozemku PK
29), na kterém stojí kolna, o kterou je tento spor. Protože na tomto plánu není
vyznačena žádná jiná stavba a v průběhu řízení bylo prokázáno, že v daném
prostoru žádná jiná stavba nestála, předmětem převodu mohla být jen sporná
stavba. O této doby došlo na kolně ke změnám, kdy žalobci sami na ni vyměnili
krytinu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde
o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Pro výsledek daného sporu bylo určující vyřešení otázky, zda předmětná stavba
je stavbou, která je totožná se stavbou, kterou žalobci nesporně v roce 1988
nabyli kupní smlouvou jako příslušenství ke kupovanému domu č. p. 32. I kdyby
snad nešlo o otázku skutkovou, nýbrž o otázku právní, jde o otázku, která
nepřesahuje konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení a která by tak v
konečném účinku nemohla mít žádný vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. K
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1174/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha,
pod C 1536 a usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo
1986/2001, publikované tamtéž pod C 1164.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Jestliže dovolací soud nemohl pro nepřípustnost dovolání přezkoumat závěr
odvolacího soudu o tom, že žalobci se stali vlastníky sporné stavby již v roce
1988, je třeba z něho vycházet. Otázka, zda tuto stavbu mohli jako
příslušenství nabýt žalovaní na základě pozdějších převodních smluv uzavřených
s jejich právními předchůdci, v nichž tato stavba není jakkoliv zmíněna, je pak
z hlediska přípustnosti dovolání zcela irelevantní.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům
představují odměnu za jejich zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která
činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 17 odst. 2 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004
Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb. částku 3 000,- Kč, dále
paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003
Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb. a daň z přidané hodnoty
po zaokrouhlení v částce 598,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z
§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu