22 Cdo 1700/2025-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem v Praze, Platnéřská 88/9, proti žalované D. H., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 1 C 104/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2025, č. j. 21 Co 404/2024-299, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 426,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
1. Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2024, č. j. 1 C 104/2023-259, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, oběma v k. ú. XY, a přikázal je do výlučného vlastnictví žalobce (výrok I). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalované vypořádací podíl 500 000 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2025, č. j. 21 Co 404/2024-299, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Prvně odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2023, č. j. 22 Cdo 3251/2023-492, dle něhož se soud v rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má zabývat výší podílu spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. Soud prvního stupně ani odvolací soud nepostupovaly správně. S odkazem na judikaturu poukázala na význam velikosti spoluvlastnického podílu. Dále odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, dle níž lze k historickým a citovým vazbám k nemovitosti (jako ke kritériu, které svědčilo žalované) v zásadě přihlédnout jen tehdy, když ostatní kritéria vyznívají rovnocenně. Soud prvního stupně však tato „doplňková“ kritéria předem vyloučil z posuzování, ačkoliv by k jejich posouzení mělo správně dojít až poté, kdy soud posoudí (ne)rovnocennost významnějších kritérií. Pokud soudy dospěly k tomu, že kritérium velikosti podílu svědčí žalobci, zatímco kritérium účelného využití věci žalované, avšak kritéria nejsou rovnocenná, je jejich závěr nedostatečně odůvodněný, a tedy nepřezkoumatelný (IV. ÚS 92/24, 22 Cdo 575/2022). Dále odkázala na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 22 Cdo 2688/2020-434, přičemž dovodila, že „nelze legitimně vyloučit, že ve věci žalované jsou kritéria většího podílu a účelnějšího využití věci alespoň dostatečně vyrovnaná k tomu, aby okresní soud mohl a měl posuzovat i kritéria doplňková“. Dodala, že nemovitosti lze podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, č. j. 22 Cdo 2688/2020-434, přikázat i spoluvlastníkovi minoritnímu. Pokud však soudy na kritéria pouze formálně odkazují (jako tomu bylo v této věci), může to vést ke zjevně nepřiměřeným závěrům. Nakonec navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, případně změnil.
4. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
10. Podle § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.
11. Žalovaná v rámci dovolání namítá nesprávné posouzení kritérií rozhodných pro přikázání společné věci jednomu ze spoluvlastníků. Ačkoliv předkládá několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, neformuluje v dovolání zobecnitelnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. S odkazem na pasáže jednotlivých rozhodnutí vytýká nalézacím soudům nesprávné posouzení kritérií, a to především historické, citové, či rodinné vazby. K tomu musí dovolací soud předně uvést, že dovolání je na samé hraně projednatelnosti, neboť – vyjma již uvedené absence zobecnitelné právní otázky – představuje dovolání pouhou polemiku s hodnocením kritérií rozhodných pro přikázání předmětných pozemků jednomu z účastníků, přičemž žalovaná na některých místech dovolání staví svoji argumentaci na závěrech, na nichž napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí.
12. Žalovaná po citacích rozhodnutí dovolacího soudu v bodě 10 dovolání dospívá k závěru, že soudy postupovaly při hodnocení kritérií nadmíru formalisticky, neboť soud prvního stupně posuzování „doplňkových kritérií“ (historická, rodinná a citová vazba) předem vyloučil, přičemž až následně hodnotil významná kritéria mezi sebou. Vytýká mu v tomto směru především nelogičnost takového postupu. Na druhou stranu na témže místě dovolání konstatuje postup ze strany nalézacích soudů spočívající v tom, že tato doplňková kritéria lze brát v potaz v zásadě tam, kde významnější kritéria (velikost podílu, solventnost, účelné využití věci) vyznívají rovnocenně. Takový postup však žalovaná za nesprávný nepovažuje, o čemž svědčí též v dovolání (bod 9) zvýrazněná pasáž judikatury dovolacího soudu, dle níž lze k historickým a citovým vazbám přihlédnout v zásadě jen tehdy, když ostatní kritéria vyznívají rovnocenně. Dovolacímu soudu proto není zřejmé, jakým způsobem se měl podle žalované odvolací soud (a to platí i pro soud prvního stupně, na jehož rozhodnutí žalovaná odkazuje) od (žalovanou citované) rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování „doplňkových kritérií“ odchýlit.
13. Soud prvního stupně pod bodem 60 odůvodnění rozsudku s odkazem na judikaturu dovolacího soudu detailně uvedl, za jakých předpokladů lze k těmto kritériím (historická, rodinná, či citová vazba) přihlížet. Jeho závěry jsou plně souladné s uvedenými závěry plynoucími z judikatury dovolacího soudu a ostatně i s tím, jak věc vnímá sama dovolatelka. Skutečnost, že se soud prvního stupně k charakteru těchto kritérií vyjadřoval (chronologicky) v odůvodnění rozsudku pod bodem 60, a až následně pod bodem 61 posuzoval pro věc stěžejní kritéria, jakými v tomto případě byla velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci, neznamená, že by soud prvního stupně a priori odmítl doplňková kritéria jako pro věc nevýznamná. Toliko pod bodem 60 odůvodnění správně předestřel, že tato doplňková kritéria budou hrát roli za předpokladu, že ostatní (pro věc zásadní) kritéria budou vyznívat pro oba spoluvlastníky rovnocenně. Tak se ovšem nestalo (viz bod 61 odůvodnění prvostupňového rozsudku), a proto se již soud prvního stupně těmito „doplňkovými kritérii“ dále nezabýval.
14. Na takovém postupu nelze shledat žádného pochybení. Co se týče napadeného rozhodnutí, odvolací soud pod bodem 14 odůvodnění rozsudku tento náhled soudu prvního stupně správně převzal a při vyjádření se k doplňkovým kritériím uvedl, že s ohledem na nerovnocennost pro věc stěžejních kritérií nebylo namístě zabývat se kritérii „doplňkovými“. Tato úvaha odvolacího soudu není v žádném případě zjevně nepřiměřená, neboť je souladná s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (na kterou sama dovolatelka odkazuje). Ostatně, i v tomto směru odvolací soud pod bodem 24 odůvodnění rozsudku uvedl, že „nelze přehlédnout zřetelnou historickou kontinuitu velikosti podílů právních předchůdců účastníků, kdy dokonce ještě před minulým vypořádáním náležel právní předchůdkyni žalobce větší podíl než právnímu předchůdci žalované“.
15. Pokud dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2688/2020, namítala, že jsou na její straně dány důvody pro posuzování doplňkových kritérií, neboť jí svědčící kritéria (většího podílu a účelnějšího využití věci než v případě odkazovaného rozhodnutí) jsou „alespoň dostatečně vyrovnaná k tomu, aby okresní soud mohl a měl posuzovat i kritéria doplňková“, nutno uvést, že na těchto závěrech rozsudky nalézacích soudů ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, pročež by žalovaná nemohla s předmětnou námitkou uspět ani za předpokladu, že by formulovala zobecnitelnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud od předložené rozhodovací praxe odchýlit.
Jednak dovolatelka explicitně napadá postup soudu prvního stupně, jednak rozsudek soudu prvního stupně nespočívá na rovnocennosti kritérií velikosti podílů a účelného využití věci (žalovanou), což je zřejmé z bodu 61 odůvodnění. Pod body 62-65 se soud prvního stupně detailně vypořádal s tím, proč kritérium účelného využití věci nepovažuje v dané věci za natolik zásadní, aby jej bylo možno považovat za rovnocenné kritériu velikosti podílu. Jeho úvaha je v tomto směru racionální a řádně odůvodněná.
Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud pod body 15-22 odůvodnění svého rozhodnutí závěry soudu prvního stupně stran kritéria účelného využití věci převzal a opětovně se k nim vyjádřil, pročež ani jeho rozhodnutí nespočívá na závěru o „rovnocennosti“ kritéria velikosti podílu a účelného využití věci. Ačkoliv odvolací soud pod bodem 22 odůvodnění užívá formulaci v tom smyslu, že kritérium účelného využití věci žalovanou nemůže „převážit“ kritérium velikosti podílu žalobce, je z dalších bodů jeho rozhodnutí evidentní, že se odvolací soud v tomto směru ztotožňuje s posouzením věci soudem prvního stupně, který při porovnání kritérií dospěl pod bodem 61 odůvodnění k závěru, že „účelnější využití věci ze strany žalované není natolik závažným důvodem, aby vedlo k přikázání nemovitostí žalované jako výrazně menšinovému spoluvlastníku“.
Uvedenou úvahou však odvolací soud nevyjádřil, že by žalobce věc účelně neužíval, pouze při celkovém hodnocení využití oběma účastníky uzavřel, že toto kritérium více svědčí žalované.
16. Odvolací soud dále zdůraznil (bod 23 odůvodnění rozsudku), že již mezi právními předchůdci účastníků probíhalo ke stejným nemovitostem řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (včetně řízení odvolacího a dovolacího), kde byly uplatněny tytéž skutečnosti, na které v současném řízení poukazuje žalovaná s tím, že soudy posoudily danou situaci tak, že tyto okolnosti nejsou natolik podstatné, aby převážily hledisko velikosti spoluvlastnického podílu. Odvolací soud pak uzavřel, že v projednávané věci tak nabývá na významu zásada legitimního očekávání ve smyslu § 13 o. z., přičemž v projednávané věci nejde pouze o případ shodný či podobný, ale o případ totožný, přičemž v nyní souzené věci nevyšly oproti původnímu posouzení žádné nové skutečnosti, které by odůvodnily případné odchýlení se od původního právního názoru. K tomu doplnil, že i v tomto řízení se soudy (soud prvního stupně i v předchozím řízení soud odvolací) uvedenými námitkami žalované zabývaly a neomezily se pouze na odkaz na předcházející rozhodnutí.
17. Dále dovolatelka namítala, že se odvolací soud zcela opomněl ve svém závěru zabývat kritériem účelného využití věci, pročež je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tak tomu ovšem není. Odvolací soud se kritériem účelného využití věci a otázkou, zda toto svědčí žalované a zda je způsobilé „převážit hledisko výše podílu žalobce“ (viz bod 22 odůvodnění rozsudku) detailně zabýval pod body 15-22 odůvodnění svého rozhodnutí. Dospěl – stejně jako soud prvního stupně – k závěru, že hledisko účelného využití věci žalovanou není v dané věci (zejména s ohledem na možnost využití věci žalobcem na základě řádně zjištěného skutkového stavu) způsobilé převážit kritérium velikosti podílu svědčící žalobci. Též odvolací soud tedy explicitně (ve shodě se soudem prvního stupně) posoudil kritérium velikosti spoluvlastnického podílu jako stěžejní pro rozhodnutí věci (bod 13 napadeného rozhodnutí). Odvolací soud zdůraznil, že žalobce je schopen věc účelně využívat, posoudil v této souvislosti zajištění přístupu k chatě, posuzoval přístup do sklepa, zásobování chaty pitnou a užitkovou vodou či otázku využití odpadní jímky. V této souvislosti uzavřel, že nejde o překážky, které by žalobce vylučovaly z obvyklého užívání věci. K tomu dovolací soud dodává, že při vědomí těchto skutečností je především na samotném žalobci, zda vyjádří zájem o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví či nikoliv.
18. Pro úplnost lze k námitce nepřezkoumatelnosti dodat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (přičemž o takový případ se v nyní posuzované věci ani nejedná), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§ 157 odst. 2, § 211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.
19. Rozhodnutí odvolacího soudu bez pochybností náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř. má, přičemž dovolatelka byla schopna v dovolání formulovat výhrady vůči věcným závěrům odvolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nepřezkoumatelné není.
20. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 7. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu