22 Cdo 1705/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. L., zastoupené advokátem, proti žalovanému
m. P., o určení předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn.
4 C 54/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 4. prosince 2007, č. j. 6 Co 2688/2007-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
července 2007, č. j. 4 C 54/2007-39, rozhodl, že se zamítá „žaloba se žádostí o
určení, že neexistuje předkupní právo váznoucí na nemovitostech žalobkyně, a to
pozemku č. parc. 2663 trvalý trávní porost a na pozemku č. parc. 2664 orná půda
v obci a katastrálním území P., zřízené smlouvou ze dne 1. 9. 1994, uzavřenou
mezi žalovaným a žalobkyní dne 1. 9. 1994, podle níž byl vklad předkupního
práva jako věcného práva povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro J. k.,
Katastrální pracoviště P., pod č. j. V1,3-1668/94 s právními účinky vkladu
práva dnem 12. 9. 1994“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalobkyně rozsudkem ze dne 4. prosince 2007, č. j. 6 Co 2688/2007-58, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř. “).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází
přitom z § 243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž
bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud
pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek takovým rozhodnutím není.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle
sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není
jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití
výkladových pravidel podle § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, Soubor civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 6237). Sankce neplatnosti právního úkonu se
ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev
vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest – mimo případy, kdy vůbec
chybí určitá vůle – když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným
způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho
výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005
Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 6739). Podle rozhodnutí
Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 625/03, publikovaného v ASPI pod
č. 32289 (JUD), se kterým se dovolací soud ztotožňuje, platí: „Základním
principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost
smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné
oba výklady“.
V daném případě soudy výkladem právního úkonu dovodily, jaký je obsah
smlouvy, a konstatovaly, že je zřejmé, co se míní slovy „dokončení stavby
velkoskladu zboží na těchto pozemcích“. Jejich úvaha v tomto směru není zjevně
nepřiměřená, postup při výkladu smlouvy vychází z konstantní judikatury a není
tu nic, co by z napadeného rozsudku činilo rozhodnutí po právní stránce
zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovanému městu v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohlo
požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu