22 Cdo 1713/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně
R. F., zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop
4, proti žalované L. K., zastoupené JUDr. Janem Bacílkem, advokátem se sídlem v
Kladně, T. G. Masaryka 108, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Blansku pod sp. zn. 11 C 125/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 37 Co 10/212-134,
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 37 Co
10/212-134, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 4. října 2011, č. j. 11
C 125/2010-100, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. října
2011, č. j. 11 C 125/2010-100, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
určení, že je vlastnicí ideální ? vzhledem k celku nemovitosti, a to rodinného
domu na pozemku parc. č. 507- zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 507
- zastavěná plocha a nádvoří o výměře 105 m?, pozemku parc. č. 506 - ovocný
sad o výměře 4049 m?, pozemku parc. č. 508 - orná půda o výměře 1306 m? a
pozemku parc. č. 512/15 - orná půda o výměře 407 m?, zapsaných na LV č. 982
pro obec Ž., k. ú. Ž., u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální
pracoviště Blanko. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně byla manželkou otce
žalované, jejího právního předchůdce P. S. Manželství, které uzavřeli 25. 2.
2000, zaniklo rozvodem 12. 1. 2007. Za trvání manželství dne 28. 2. 2000
žalobkyně uzavřela s manželem darovací smlouvu, kterou mu darovala nemovitosti
zapsané na LV. č. 806 pro obec a k. ú. L. Právní účinky vkladu vznikly 22. 3.
2000. P. S. uzavřel 27. 10. 2003 s R. S. kupní smlouvu, kterou mu prodal
nemovitosti v obci a k. ú. L. včetně rozestavěného rodinného domu; právní
účinky vkladu vznikly 30. 10. 2003.
P. S. poté 29. 10. 2003 koupil od M. P. nemovitosti v obci Ž. a k. ú. Ž., a
rodinný dům na pozemku parc. č. 507, pozemky parc. č. 506, 507, 508 a 512/15 za
sjednanou kupní cenu 3 000 000,- Kč, kterou kupující zaplatil hotově při
podpisu smlouvy. Právní účinky vkladu vznikly 30. 10. 2003.
P. S. dále uzavřel 5. 10. 2005 darovací smlouvu a smlouvu o zřízení věcného
břemene se žalovanou - svojí dcerou, kterou jí daroval rodinný dům na parc. č.
507, a pozemky parc. č. 507, 506, 508 a 512/5 v obci Ž. a k. ú. Ž.
P. S. byl později soudem prohlášen za mrtvého, přičemž za den jeho úmrtí se
považuje den 29. 4. 2007; žalovaná je jeho jedinou dědičkou.
Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že P. S.
sice zakoupil nemovitosti v Ž. za trvání manželství se žalobkyní, nikoli však
ze společných prostředků, ale ze svých výlučných prostředků. Získal je prodejem
svých nemovitostí v L.; 29. 10. 2003 obdržel část kupní ceny 4 000 000,- Kč, z
čehož 3 000 000,- Kč zaplatil za nemovitosti v Ž. Žalobkyně ani neprokázala, že
na zaplacení kupní ceny byla použita částka 1.200.000,-Kč, získaná do
společného jmění manželů darem od její matky. Ta jako svědkyně vypověděla, že
šlo o dar určený na vyplacení půjčky, která vázla na nemovitostech žalobkyně v
L.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
19. listopadu 2013, č. j. 37 Co 10/2012- 134, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. ve věci samé potvrdil, změnil ve výroku o nákladech řízení a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení. Poukázal na to, že žalobkyně uvedla v odvolání
nová tvrzení o tom, že nedokončená stavba v L. zůstala v jejím vlastnictví,
ačkoliv v žalobě tvrdila, že byla ve společném jmění manželů (jejím a P. S.), a
navrhla k tomu nové listinné důkazy. Ty však považoval odvolací soud v režimu
neúplné apelace nepřípustné, a proto je neprovedl. Připomněl také, že při
jednání soudu prvního stupně 30. 6. 2011, kdy byla darovací smlouva z 28. 2.
2000 čtena k důkazu, žalobkyně žádnou námitka k jejímu obsahu – převodu stavby
nevznesla. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že žalovaná nabyla
nemovitosti v Ž. od svého otce platnou darovací smlouvou. Ten byl jejich
výlučným vlastníkem, neboť je pořídil z peněz získaných prodejem jeho výlučných
nemovitostí v L.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že
„dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. a je podáno z důvodu podle § 241a
o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.“ Odkázala na svoje dosavadní procesní stanoviska, k nimž soud
nepřihlédl a s některými se dokonce náležitě nevypořádal. Předmětné nemovitosti
v Ž. byly nabyty za trvání jejího manželství s P. S. To prokazovala tvrzením,
že ten byl zapsán do katastru nemovitostí jako výlučný vlastník nedokončené
stavby rodinného domu na pozemku parc. č. - 1111/46 v k. ú. L. až po té, co na
základě výzvy katastrálního úřadu předložil rozhodnutí o povolené změny stavby
před jejím dokončením z 22. 3. 2002. Žalobkyně dovozuje, že podle zákona č.
50/1976 Sb., stavebního zákona, bylo možné povolit změnu stavby jen na skladě
žádostí stavebníka, kterým však byla pouze ona. Za stavu, kdy „rozestavěná
stavba zůstala ve vlastnictví žalobkyně a následným prodejem byly finance
nabyty do SJM, z toho vyplývá, že za tyto finance mohly být nabyty nemovitosti
i opět jen a pouze do společného jmění manželů.“ Pak by musely soudy obou
stupňů dospět k závěru, že darovací smlouva z 25. 10. 2005, kterou P. S.
daroval žalované nemovitosti v Ž., je neplatná, neboť nebyl oprávněn bez
souhlasu žalobkyně nemovitosti převést. V důsledku zastavení řízení o
vypořádání společného jmění žalobkyně a P. S. došlo k jeho vypořádání podle §
150 odst. 4 obč. zák. zákonnou domněnkou, tudíž do vlastnictví žalobkyně
připadla ideální polovina předmětných nemovitostí v Ž.
Dále žalobkyně uvádí, že k datu uzavření manželství nebyla stavba rodinného
domu v L. v takové fázi rozestavěnosti, aby se dala identifikovat, a do stavby
byly investovány finanční prostředky ze společného jmění. Na nákup nemovitostí
v Ž. tak byly použity společné prostředky.
Kromě toho na nákup nemovitostí v Ž. byly použity také prostředky, které matka
žalobkyně darovala žalobkyni a jejímu manželovi, a to částku 1 200 000,- Kč v
říjnu 2003. Soudy nevzaly v úvahu tzv. preferenci společného jmění manželů
podle § 144 obč. zák., a v důsledku toho nesprávně dospěly k závěru, že
žalovaná prokázala výluku ze společného jmění manželů. V důsledku toho také
nesprávně rozhodly o nákladech řízení, když uložily žalobkyni, aby žalovaná
náklady nahradila. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl,
neboť skutkové a právní posouzení věci odvolacím soudem je správné.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č.
89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů.
Protože jde o určení spoluvlastnického práva k nemovitostem, které mělo
vzniknout před 1. lednem 2014, kdy nabyl nový občanský zákoník účinnosti, a
před tímto datem bylo ve také ve věci pravomocně rozhodnuto, posoudil dovolací
soud věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“).
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před
soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.) – k
takovým poukazům dovolací soud proto nepřihlédl
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
V dané věci soudy při zkoumání nabytí vlastnictví právního předchůdce žalované
ke stavbě v L. nepostupovaly zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Základ sporu je v tom, zda nemovitosti v Ž. tvořily součást SJM žalobkyně a
předchůdce žalované, a s tím související otázka, zda rodinný dům v k. ú. L.,
jejímž prodejem byly získány (alespoň zčásti) prostředky na zakoupení
nemovitostí v Ž., byl ve výlučném majetku předchůdce žalované, či zda šlo o
předmět SJM. Jestliže by tento dům byl součástí SJM, byla by to okolnost
nasvědčující tomu, že jeho součástí byly i nemovitosti v Ž.
Společné jmění manželů tvoří zejména majetek nabytý některým z manželů nebo
jimi oběma společně za trvání manželství s výjimkami uvedenými v § 143 odst. 1
obč. zák., mimo jiné s výjimkou majetku nabytého jedním z manželů za majetek
náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Pokud není prokázán opak,
má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří
společné jmění manželů (§ 144 obč. zák.).
Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné
skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá
tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky
nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud žalobkyně upozorňuje na stavebně právní souvislosti, je třeba odkázat na
judikaturu, podle které nelze existenci vlastnických vztahů ke stavbě dovozovat
z účastenství ve stavebním řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). Žalobkyně dále zpochybňuje
skutkové zjištění, podle kterého neměl P. S. použít na koupi nemovitosti v Ž.
též 1.200.000,- Kč, které získal s žalobkyní darem od její matky, ale měl plnit
výlučně z prostředků získaných prodejem domu v L. Uplatňuje tak námitku, že
rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Od 1. 1. 2013 uvedený dovolací důvod zákon neobsahuje;
proto nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, a
dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím
řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28
Cdo 4295/2013). Jen na okraj lze proto upozornit na výpověď matky žalobkyně,
podle které nebyly tyto peníze použity na koupi domu v Ž., ale na vyplacení
dluhu váznoucího na domě v L. Až potud tu není nic, co by zakládalo přípustnost
dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Soudy se však – navzdory tvrzení žalobkyně – nezabývaly otázkou, zda na
základě darovací smlouvy z 28. 2. 2000 mohlo vzniknout vlastnictví předchůdce
žalované k domu v L., a pominuly též judikaturu k nabytí vlastnictví k
rozestavěné stavbě. V této smlouvě se sice v bodě I. a II. uvádí, že dárkyně
(žalobkyně) je vlastnicí mj. „stavby objektu bydlení“ a že veškeré nemovitosti
včetně „rozestavěné stavby“ daruje P. S., nicméně v intabulační doložce pod
bodem VII. již tuto stavbu účastníci smlouvy neuvedli, zmínili se pouze, že
smlouva je současně „dohodou k podání návrhu na zahájení kolaudačního řízení
ohledně stavby“. Již v žalobě (č. l. 4) pak žalobkyně tvrdila, že „k datu
uzavření manželství“ (t. j. těsně před uzavřením darovací smlouvy) „stavba
nebyla v takové fázi rozestavěnosti, aby se dala identifikovat“ (to při jednání
30. 6. 2011 doplnila neurčitým tvrzením, že v době darování „šlo pouze o
pozemek a holou stavbu“ - č. l. 61). Tímto tvrzením se soudy vůbec nezabývaly,
ač soud prvního stupně jej uvedl v reprodukční části svého rozsudku; zejména
pak – přes neúplnost tohoto právně významného tvrzení - neposkytly žalobkyni
potřebná poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (§ 118a odst. 1 o.
s. ř. – lze dodat, že podle tvrzení dovolatelky nebyl předchůdce žalované v
katastru nemovitosti zapsán jako vlastník stavby na základě darovací smlouvy,
ale až na základě rozhodnutí stavebního úřadu o povolení změny stavby ze dne
22. 3. 2002).
Jestliže by bylo zjištěno, že rozestavěná stavba nebyla převedena na P.
S. již darovací smlouvou, ale že ji měl nabýt originárně, výstavbou až později,
v době trvání manželství, uplatnila by se vyvratitelná domněnka, že byla
součástí SJM a bylo by na žalované prokázat, že jde o jednu z výjimek (výluk)
ze SJM, upravenou v § 143 odst. 1 obč. zák.
Dovolací soud upozorňuje na svoji konstantní judikaturu, podle níž je
pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci (a tudíž i jako způsobilého
předmětu darování) rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do
takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k
dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem
je u nadzemních staveb, kterou je i posuzovaná budova, stav, kdy je již
jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního
nadzemního podlaží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002,
sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, a řadu dalších rozhodnutí).
Z uvedeného je zřejmé, že právní hodnocení věci odvolacím soudem je
předčasné, a tudíž i nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř); soud prvního stupně
též neposkytnutím poučení ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které
dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst.
3 o. s. ř.), a kterou odvolací soud neodstranil.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu