22 Cdo 1765/2022-417
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M.
Č., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA,
advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8, proti žalovanému J. Č.,
narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Keharem, advokátem se
sídlem v Praze 6, Radimova 136/27, o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 192/2018, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 28
Co 235/2020-376, 28 Co 159/2021-376, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022, č. j. 28 Co 235/2020-376,
28 Co 159/2021-376, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6.
2020, č. j. 8 C 192/2018-142, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 4.
2021, č. j. 8 C 192/2018-161, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků
řízení do vlastnictví žalovaného movité věci specifikované ve výroku I a do
vlastnictví žalobkyně movité věci blíže určené ve výroku II. Žalobkyni uložil
povinnost doplatit úvěr č. 949553 poskytnutý společností ŠkoFIN s.r.o.
(Volkswagen Financial Services) ve výši 177 195 Kč ke dni 4. 7. 2017 (výrok
III). Dále nařídil prodej pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č.
p. XY, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. ev., a
pozemku parc. č. XY, to vše v k. ú. XY, a stanovil, že výtěžek z prodeje bude
rozdělen mezi účastníky rovným dílem (výrok IV). Zamítl návrh žalovaného na
vypořádání žalovaným tvrzených vnosů do společného jmění účastníků řízení v
celkové výši 571 816 Kč (výrok VII) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího
řízení vzniklých státu (výrok V) i účastníkům řízení (výrok VI). Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze
dne 10. 2. 2022, č. j. 28 Co 235/2020-376, 28 Co 159/2021-376, rozsudek soudu
prvního stupně, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, změnil ve výroku III tak,
že zamítl návrh na vypořádání závazku z úvěru poskytnutého na základě smlouvy
ze dne 15. 12. 2015, č. 949553, uzavřené mezi ŠkoFIN s.r.o. a žalobkyní, dále
uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 131 658 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku; ve výroku I, II, v části výroku VII
týkající se návrhu žalovaného na vypořádání jeho vnosu ve výši 400 000 Kč a ve
výroku IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího
soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok II
rozsudku odvolacího soudu) i státu (výrok III rozsudku odvolacího soudu) před
soudy obou stupňů. S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v
této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry odvolacího
soudu. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli manželství dne
15. 1. 1988, kdy rovněž vzniklo jejich bezpodílové spoluvlastnictví, a společné
jmění účastníků řízení zaniklo ke dni 4. 7. 2017, kdy nabyl právní moci
rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 8 C 351/2016,
kterým soud manželství účastníků řízení rozvedl. Dovodil, že na základě kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1990 nabyli účastníci řízení
do bezpodílového spoluvlastnictví manželů shora specifikované nemovitosti v k. ú. XY (které se staly od 1. 8. 1998 součástí společného jmění manželů). Za
opodstatněný považoval požadavek žalovaného na vypořádání vnosu ve výši 171 816
Kč do společného jmění manželů, který spočívá ve vynaložení těchto finančních
prostředků ve výlučném vlastnictví žalovaného na zaplacení kupní ceny za shora
uvedené nemovitosti. Odvolací soud však neshledal důvod pro valorizaci vnosu ve
smyslu § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vyložil, že při řešení otázky valorizace vnosu je nutné posoudit, zda je
dána příčinná souvislost mezi provedením vnosu a současnou obvyklou cenou věci,
které se vnos týká. Při stanovení valorizace vnosu je nutné také vzít v potaz
všechny faktory, které mohly mít vliv na nárůst ceny věci, například „vliv
vývoje trhu“ nebo vliv zhodnocení věci (v posuzované věci nemovitostí)
případnými stavebními úpravami realizovanými v době po jejím pořízení účastníky
(tedy po vynaložení výlučných finančních prostředků ze strany žalovaného),
které financovali již ze společných prostředků. V poměrech projednávané věci dovodil, že nárůst hodnoty nemovitostí je způsoben
především investicemi financovanými ze společných prostředků účastníků řízení v
době trvání jejich manželství, přičemž stav nemovitostí byl v době jejich
pořízení (a tedy v době vynaložení vnosu ze strany žalovaného) velmi špatný.
Uzavřel, že „na výši současné hodnoty nemovitostí se tedy projevily společné
investice a vliv trhu, nikoliv částka vnesené žalovaným, kterou proto není na
místě valorizovat.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené
rozhodnutí je založeno na právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, a to otázce valorizace vnosu z výlučného majetku
některého z manželů na majetek tvořící společné jmění manželů. Nepovažuje za
správný závěr odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci není
opodstatněný požadavek žalovaného na valorizaci jeho vnosu do společného jmění
manželů, který spočívá ve vynaložení finančních prostředků ve výši 171 816 Kč
ve výlučném vlastnictví žalovaného na zaplacení kupní ceny za shora uvedené
nemovitosti, jež účastníci řízení nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 5. 12. 1990 do jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Má za to, že vnos by měl být ve
smyslu § 742 odst. 2 o. z. valorizován, neboť hodnota nemovitostí za dobu
trvání společného jmění manželů několikanásobně vzrostla. Podotýká, že
provedené stavební úpravy (financované již ze společných prostředků účastníků
řízení) byly spíše marginálního charakteru a neměly na současnou hodnotu
nemovitostí zásadní vliv. V této souvislosti poznamenává, že odvolací soud měl
jednotlivé stavební úpravy specifikovat a stanovit jejich vliv na nárůst cen
nemovitostí. Není rovněž zřejmé, na základě jakých důkazů dospěl odvolací soud
k závěru, že nemovitosti byly v době jejich pořízení ve špatném technickém
stavu. Odvolací soud rovněž dostatečně nevysvětlil, z jakého důvodu nelze
valorizovat vnos žalovaného s ohledem na obecný nárůst cen nemovitostí. Je
nutné také přihlédnout ke skutečnosti, že výše vnosu odpovídala celé výši kupní
ceny za nemovitosti. S ohledem na shora uvedené má za to, že odvolací soud měl
vnos žalovaného valorizovat. Jelikož odvolací soud při řešení otázky valorizace
vnosu žalovaného do společného jmění manželů nezohlednil veškeré podstatné
faktory, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu
§ 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu ve výroku I a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání předně namítá, že žalovaný nevymezuje řádně,
v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně se dále
ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a má za to, že v poměrech
projednávané věci není požadavek žalovaného na valorizaci jeho vnosu ve smyslu
§ 742 odst. 2 o. z. opodstatněný. Poznamenává, že předmětné nemovitosti byly v
době jejich pořízení ve špatném technickém stavu a nárůst jejich hodnoty
způsobily především investice financované ze společných prostředků účastníků
řízení s přihlédnutím k obecnému růstu tržní ceny nemovitostí. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl, případně jej zamítl. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
(rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a §
241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním napadené části založeno na řešení
právní otázky, zda má být (a případně za jakých podmínek) při vypořádání
společného jmění manželů valorizován vnos spočívající ve vynaložení finančních
prostředků ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů na součást jejich
společného jmění.
Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek
manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo
vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává
zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy
společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota
té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (§ 742 odst. 2 o. z.).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, řešil
právní otázku týkající se valorizace vnosu ze společného jmění manželů do
výlučného majetku jednoho z manželů ve smyslu § 742 o. z. V tomto rozhodnutí
dále Nejvyšší soud uvedl, že uvedená argumentace se přiměřeně uplatní i při
vypořádání vnosu z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek tvořící
společné jmění manželů.
Nejvyšší soud v označeném rozhodnutí vyložil, že citované ustanovení § 742
odst. 2 o. z. „je třeba vykládat v kontextu právní úpravy majetkových vztahů
mezi manžely“.
Podrobně přitom odůvodnil závěr (k jednotlivým důvodům vedoucím k dále
uvedenému závěru dovolacího soudu srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022), „že hodnota toho, co ze
společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při
vypořádání společného jmění započítává zvýšená podle toho, jak se ode dne
vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo
zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv.
valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli. Jestliže by v konkrétní věci
bylo nezohlednění valorizace vnosu v důsledku zvýšení hodnoty věci, na kterou
byl vynaložen a ke které došlo až později, po vynaložení vnosu v rozporu s
dobrými mravy anebo vedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné
lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.), bylo by třeba k těmto okolnostem přihlédnout
v rámci stanovení výše podílů na společném majetku (tzv. disparita podílů),
aniž by bylo (zejména v případě rozsáhlejších rekonstrukcí staveb) nutné
zjišťovat přesnou výši takového zhodnocení.“
V souvislosti se žalovaným navrhovanou valorizací vnosu z jeho výlučného
majetku na společné jmění manželů nebylo v poměrech projednávané věci prozatím
tvrzeno ani zjištěno, zda se účastníci řízení na valorizaci vnosu dohodli,
případně zda by učiněný vnos z výlučného majetku žalovaného na společný
majetek, který tvoří společné jmění manželů, zakládal důvody k disparitě
podílů.
Nejvyššímu soudu je zřejmé, že odvolací soud, který vyhlásil rozsudek dne 10.
2. 2022, nemohl znát později vyhlášený rozsudek Nejvyššího soud ze dne 27. 9.
2022. sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, a tak se pravidly v něm uvedenými nemohl řídit.
Rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti se žalovaným požadovanou valorizací
vnosu je však s ohledem na shora uvedené předčasné, tedy nesprávné (a
objektivně je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp.
zn. 22 Cdo 1172/2022), a proto je naplněn dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Protože v posuzované věci
nejsou splněny podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a
věc podle § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku,
která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že
shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší
současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006).
V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu dovolací
soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil, čímž byl požadavek žalovaného v přiměřené lhůtě fakticky zcela
uspokojen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2018, sp. zn.
22 Cdo 4776/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 22
Cdo 2610/2016).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2022
Mgr. David Havlík
předseda senátu