22 Cdo 179/2025-676
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) K. J. W., b) F. W., c) S. M. S., všichni zastoupeni Mgr. Janem Czapkem, advokátem se sídlem v Orlové-Lutyni, Masarykova 1325, proti žalovaným: 1) R. E. Z., 2) E. M., 3) A. A., 4) S. J. A., 5) B. K., 6) M. A., 7) C. W., zastoupená opatrovníkem JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, 8) B. K., 9) E. W., 10) Z. S., 11) J. U., 12) E. W., 13) J. D., 14) Š. K., 15) J. V., 16) A. K., 17) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě, Lihovarská 1335/9, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 18 C 39/2016, o dovolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2024, č. j. 11 Co 163/2019-600, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Karviné (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č. j. 18 C 39/2016-337, určil, že původní žalobkyně a) W. W. je výlučným vlastníkem nemovité věci zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, a sice pozemku parc. č. XY - orná půda o výměře 21 285 m2 (výrok I) a že žalobce b) F. W, je výlučným vlastníkem nemovitých věcí zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, a sice pozemků parc. č. XY - trvalý trávní porost o výměře 839 m2, parc. č. XY - ostatní plocha o výměře 349 m2, a parc. č. XY - orná půda o výměře 11 004 m2 (výrok II) - (dále ,,předmětné pozemky“ nebo „pozemky“); výroky III a IV rozhodl o nákladech řízení.
2. Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále také jen „žalovaná“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 11 Co 163/2019-600, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že spoluvlastníky pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY jsou žalobce a) a žalobkyně c) - právní nástupci původní žalobkyně a) W. W., každý z nich s podílem o velikosti ideální ? (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu (výroky III a IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly původně ve vlastnictví J. A., která je ještě za svého života rozdělila mezi své potomky, avšak změny vlastnictví nebyly intabulovány v polských pozemkových knihách. Právní předchůdci žalobců a žalobci - v textu také rozuměno původní žalobkyně a) a žalobce b) - pozemky dlouhodobě drželi v dobré víře, řádně je užívali a hospodařili na nich. V roce 1959 byly tyto pozemky v důsledku změny průběhu státní hranice převedeny z území Polské republiky na území Československé republiky.
V pozemkové evidenci zůstala jako vlastník vedena J. A., ačkoliv ve skutečnosti již v té době byly nemovitosti fakticky v užívání původní žalobkyně a) a právních předchůdců žalobce b). Soud prvního stupně se zabýval právními tituly, na jejichž základě žalobci předmětné nemovitosti nabyli, a konstatoval, že ačkoliv tyto nebyly formálně zapsány v katastru nemovitostí, původní žalobkyně a) pozemek parc. č. XY získala od své matky na základě darovací smlouvy z roku 1950 a žalobce b) převzal držbu pozemků v roce 1993 po své babičce A.
W., která je získala darováním od zapsané vlastnice J. A. Soud vzal v úvahu svědecké výpovědi a další důkazy, které potvrdily, že žalobci na pozemcích dlouhodobě hospodařili, plnili z nich daňovou povinnost a považovali je za své vlastnictví. Podstatným aspektem bylo posouzení dobré víry žalobců, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru, že při běžné opatrnosti neměli žalobci důvod pochybovat o svém vlastnickém právu, jelikož předmětné nemovitosti získali v rámci rodinných převodů a užívali je nepřetržitě desítky let.
Soud prvního stupně také poukázal na skutečnost, že změny státních hranic a absence řádné intabulace v pozemkových knihách vedly k nesrovnalostem v pozemkové evidenci, což však nemělo vliv na faktický stav, tj. na držbu a užívání pozemků žalobci. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci splnili podmínky řádného vydržení, neboť pozemky drželi nepřetržitě po dobu delší než deset let, přičemž byli v dobré víře, že jsou jejich oprávněnými vlastníky.
4. Odvolací soud doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že žalobci nemohli předmětné pozemky řádně vydržet, neboť neprokázali existenci právního titulu (a to ani domnělého), který mohl u obou žalobců vyvolat důvodné přesvědčení, že jim pozemky náleží. Shledal však, že v době jeho rozhodování již byly naplněny podmínky pro mimořádné vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) ve spojení s § 3066 o. z. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobci splnili podmínku dostatečně dlouhé doby držby, neboť původní žalobkyně a) W. W. držela pozemek již od roku 1950 a žalobce b) převzal držbu pozemků v roce 1993. Dále se proto zabýval otázkou, zda žalobci při uchopení držby jednali v nikoliv nepoctivém úmyslu nebo zda jejich držba nebyla úmyslně nepoctivá. Důkazní břemeno v tomto ohledu nesla žalovaná, která však neprokázala, že by žalobci získali předmětné pozemky nepoctivě, lstí či vedeni zlým úmyslem. Naopak odvolací soud zohlednil, že žalobci pozemky po desetiletí obhospodařovali, aniž by jejich právo někdo rozporoval, a že jejich držba byla důsledkem faktického předávání pozemků v rodině. Proto odvolací soud za použití výše uvedených ustanovení § 1095 a § 3066 o. z. konstatoval, že původní žalobkyně a) a žalobce b) nejpozději ke dni 1. 1. 2019 splnili podmínky pro mimořádné vydržení vlastnického práva pozemků. Vzhledem k tomu, že původní žalobkyně a) v průběhu řízení zemřela, přešlo vlastnické právo k jednomu z předmětných pozemků na její dědice – současného žalobce a) a žalobkyni c), kteří se tak stali jeho spoluvlastníky, každý v rozsahu ideální jedné poloviny.
5. Proti výrokům I, I a IV rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též ,,dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Domnívá se, že v dané věci nebyly ze strany žalobců naplněny předpoklady pro mimořádné vydržení předmětných pozemků. Má totiž za to, že v důsledků podání žaloby na určení vlastnického práva podané u soudu prvního stupně dne 2. 2. 2016 v řízení, jehož účastníci byli dědici po zapsané vlastnici J. A. [na straně žalující původní žalobkyně a) a žalobce b)], došlo k přerušení či přetržení doby potřebné pro mimořádné vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 2. 2024 v řízení zahájeném u soudu prvního stupně dne 2. 2. 2016 (srovnej bod 2, části první článku II zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky zaměstnancem, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b), § 21 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání žalované není pro jí vymezenou právní otázku přípustné.
10. Dle ustanovení § 995 o. z. bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba. Náhoda, která by věc u vlastníka nebyla stihla, však jde k tíži držitele, jen když spor svévolně zdržel.
11. Podle ustanovení § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.
12. Podle ustanovení § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
13. Podle ustanovení § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod číslem 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a přístupném, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá.
15. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“.
16. Dále se pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, zabýval otázkou, ke kterému okamžiku se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení. Uvedl, že zákon v ustanovení § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v ustanovení § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.
17. V témže rozhodnutí navíc Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží. V takovém případě se považuje držitel za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.
18. S uvedenými závěry nekoresponduje úvaha dovolatelky, dle níž by mimořádnému vydržení mělo zabránit i podání žaloby na určení vlastnického práva držitelem. Takové jednání držitele totiž nelze kvalifikovat jakožto právně relevantní způsob zpochybnění jeho držby. Naopak, jak již bylo nastíněno výše to, že držitel později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemůže mít bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Samotnému podání určovací žaloby držitelem (žalobci) nelze samo o sobě přikládat účinky fikce nepoctivého úmyslu, tak jak je předpokládá § 995 o. z. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, se konstatuje, že samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). K tomu Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, dovodil, že nepoctivý úmysl brání vydržení jen, byl-li tu při uchopení držby. Z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, se pak podává, že pokud jde o zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, je třeba analogicky aplikovat § 995 o. z., větu první, podle které platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. V zásadě tedy platí, že ujal-li se někdo držby nikoliv v nepoctivém úmyslu a později zjistí, že není vlastníkem (není v katastru nemovitosti evidován jako vlastník), není tím jeho nepoctivý úmysl dotčen; na rozdíl od poctivé držby (§ 992 odst. 1 o. z.) nemá taková vědomost za následek zánik kvalifikované držby (zde držby nikoliv v nepoctivém úmyslu). V takovém případě pak lze zabránit mimořádnému vydržení zásadně jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (k tomu dále srovnej taktéž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 922/2024).
19. Pro poměry přítomné věci proto platí, že účinky § 995 o. z. nastávají pouze na základě žaloby směřované proti držiteli, neboť podání žaloby držitelem je projevem jeho přesvědčení o existenci vlastnického práva, nikoli důkazem jeho nepoctivého úmyslu. Naopak žaloba podaná proti držiteli jej nutí čelit zpochybnění jeho vlastnického práva a může ho upozornit na možné vady jeho držby. Pokud by pouhé podání určovací žaloby držitelem vedlo k jeho právní kvalifikaci jako držitele v nepoctivém úmyslu, jak nastiňuje dovolatelka, vznikl by paradox, kdy by držitel mohl sám sobě zhoršit postavení tím, že se domáhá svého práva. Účelem analogické aplikace § 995 o. z. je však chránit vlastníka, nikoliv penalizovat držitele za uplatňování jeho práv.
20. Přiléhavost postrádá též argumentace dovolatelky, dle níž nemohla právně relevantním způsobem držbu žalobců zpochybňovat, neboť žalobci sami již podali žalobu na určení vlastnického práva, a tím jí snahu brojit proti jejich držbě znemožnili. Z obsahu spisu i dovolání je totiž zjevné, že dovolatelka držbu žalobců začala rozporovat až v průběhu přítomného řízení, a to pouze prostřednictvím své procesní obrany obsažené ve vyjádření k žalobě; toto jednání však nelze kvalifikovat jakožto nástroj, jímž může vlastník zabránit mimořádnému vydržení (viz výše).
21. Jestliže odvolací soud na základě shora uvedených okolností dovodil, že žalobci vlastnické právo k pozemkům vydrželi za podmínek dle § 1095 ve spojení s § 3066 o. z., neboť drželi pozemky nikoliv v nepoctivém úmyslu nepřetržitě po dobu delší než 20 let, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež otázku vymezenou dovoláním žalované již řešila.
22. Jelikož dovolání žalované směřující proti věcným výrokům I a II není přípustné, Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Dovolání žalované směřující proti výroku IV o nákladech řízení státu pak není objektivně - ze zákona - přípustné dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017.
24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 3. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu