22 Cdo 922/2024-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně České republiky - Státního pozemkového úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalované H. K., zastoupené Mgr. Ludmilou Šimsovou, advokátkou se sídlem v Řevnicích, Kozinova 924, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 12 C 411/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2023, č. j. 25 Co 244/2023-221, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupkyně žalované Mgr. Ludmily Šimsové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. V posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou mimořádného vydržení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí duplicitně pro žalobkyni i žalovanou.
I.
Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud v Berouně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 8. 2023, č. j. 12 C 411/2022-171, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem v žalobě vymezených pozemků v katastrálním území XY, obci XY, okres XY, vedených Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY ve stavu evidovaném ke dni 10. 10. 2022 (výrok I) a
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 25 Co 244/2023-221, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku II ohledně výše náhrady nákladů nalézacího řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud učinil závěr, že žalovaná držela a užívala označené pozemky bez přerušení od roku 1993 po dobu více než dvaceti let. Protože pozemky nedržela v nepoctivém úmyslu, nabyla k nim vlastnické právo na základě mimořádného vydržení. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
6. Zejména tvrdí, že se žalovaná, resp. její právní předchůdkyně, chopila držby pozemků „svévolně bez právního důvodu“. Žalovaná věděla o tom, že její právní předchůdkyně darovala pozemky v roce 1976 státu, a proto, když od ní získala pozemky na základě darovací smlouvy z 12. 11. 1993, nemohla být v dobré víře, že na ni právní předchůdkyně pozemky opravdu převedla. Rovněž poukazuje na skutečnost, že již v roce 1999 došlo k zápisu duplicitního vlastnictví k pozemkům do katastru nemovitostí, a proto je žalovaná nemohla ani řádně vydržet, neboť od darování pozemků v roce 1993 neuběhla zákonná desetiletá lhůta. Odkazuje na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, a právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, formuluje tak, zda „jsou shora popsané okolnosti chopení se držby žalovanou v tomto případě sto vyloučit možnost řádného vydržení vlastnického práva?“
7. Dále vymezuje právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „jedná se v tomto případě o obcházení restitučních předpisů, když žalovaná měla znalost o skutečnostech odůvodňujících její potencionální postavení coby osoby oprávněné?“ Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11.2005, sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05, a další, vztahující se k „převzetí věci bez právního důvodu“.
8. Za Nejvyšším soudem dosud neřešenou právní otázku považuje, zda se „vztahují Nejvyšším soudem formulovaná kritéria mimořádného vydržení bez dalšího i na specifickou situaci duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí?“ Je přesvědčena o tom, že nelze bez dalšího vycházet z kritérií formulovaných v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, v němž dovolací soud poprvé předestřel výklad pojmu „držba v nikoli nepoctivém úmyslu.“ Mimořádné vydržení v duplicitním vlastnictví je podle ní natolik specifickou skutkovou situací, že je nutné ji posuzovat odlišně od mimořádného vydržení „běžného“.
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc jim vrátil zpět k dalšímu projednání.
10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že s námitkami žalobkyně nesouhlasí, a to zejména s tím, že se v roce 1999 dozvěděla o zápisu duplicitního vlastnictví do katastru nemovitostí. Závěry odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl. III. Přípustnost dovolání
11. Dovolání není přípustné.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
14. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce nabytí vlastnického práva k pozemkům na základě mimořádného vydržení.
15. Podstata věci je v tomto: Původní vlastnicí pozemků byla V. S., matka žalované, která je získala na základě rozhodnutí o dědictví v roce 1976. Téhož roku učinila V. S. (na základě písemných výzev od Československého státu) nabídku bezplatného převodu majetku do vlastnictví státu, kterou byly dotčeny všechny nemovitosti zapsané na LV č. XY v k. ú. XY. Nabídka byla přijata rozhodnutím Finančního odboru ONV v Berouně a pozemky byly následně hospodářskými smlouvami o převodu správy národního majetku převedeny do trvalého užívání Středočeským státním lesům n. p., závodu Nižbor a Jednotnému zemědělskému družstvu „Úsvit“ Chyňava. Podle sdělení Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, došlo v katastrální evidenci k chybě, když pozemky darované státu nebyly z LV č. XY odepsány, a byly tak souběžně evidovány jako vlastnictví dárkyně a vlastnictví státu. V září 1993 (tj. v době, kdy probíhaly restituce) družstvo Úsvit v Chyňavě právní předchůdkyni žalované její pozemky dobrovolně vrátilo, přičemž její vlastnictví nikdo nezpochybňoval a v katastru nemovitostí byla vedena jako jejich (výlučný) vlastník. Dne 12. 11. 1993 uzavřela V. S. jako dárkyně se žalovanou jako obdarovanou darovací smlouvu. Žalovaná následně pozemky pronajímala. V roce 1999 bylo při digitalizaci zjištěno, že pozemky byly chybně evidovány na 2 listech vlastnictví, a proto byl založen duplicitní list vlastnictví. V současné době je v katastru nemovitostí u pozemků uveden duplicitní zápis vlastnického práva pro žalobkyni i žalovanou. Dne 3. 1. 2018 zaslala žalobkyně žalované přípis ve věci žádosti o vyjádření, ve kterém ji informuje o duplicitním zápisu vlastnického práva. Žalovaná přesto i nadále pozemky držela a užívala. O duplicitním zápisu znovu informovala žalobkyně žalovanou až v lednu 2022.
16. Podle § 1091 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) je vydržení vlastnického práva k movité věci potřebná nepřerušená držba trvající tři roky, u nemovité věci deset let.
17. Podle § 1092 o. z. do vydržecí doby se ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce.
18. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
19. Podle § 3066 o. z. do doby, stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.
20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 (uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), podrobně vyložil mimo jiné podstatu a podmínky pro mimořádné vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Argumentace obsažená v uvedeném rozhodnutí vyústila ve formulaci závěrů, podle kterých podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. V § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení, na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení § 1096 a násl. o. z. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“. Není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud rovněž zdůraznil, že hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny. K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022 nebo usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023.
21. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jde o „jinou, novou míru kvality přesvědčení držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby“.
22. Navíc, po věcné stránce, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, otázkou, ke kterému okamžiku se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení. Uvedl, že zákon v § 1095 o. z. zjevně vychází z toho, že v průběhu dvojnásobné vydržecí doby nutné pro mimořádné vydržení má vlastník dost prostoru pro uplatnění jeho práva, a proto není třeba na držbu pro mimořádné vydržení klást tak přísné nároky, jako na držbu vedoucí k vydržení řádnému. Je tedy odůvodněné vyjít z předpokladu, že by zákonodárce, kdyby tuto otázku výslovně upravil, se v § 1095 o. z. přidržel méně přísného pojetí, totiž že „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“ tu musí být v době, kdy se jí držitel chopil; to, že se později dozví, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá samo o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ Uzavřel, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení.
23. V témže rozhodnutí navíc Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby v zásadě zabránit mimořádnému vydržení jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží. V takovém případě se považuje držitel od okamžiku, kdy mu byla žaloba doručena, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu.
24. V souladu s výše uvedenými závěry je závěr odvolacího soudu o mimořádném vydržení vlastnického práva k pozemkům žalovanou. Odvolací soud správně hodnotil, že podmínkou mimořádného vydržení není existence řádné držby založené na platném právním titulu, ale držba nikoliv v nepoctivém úmyslu. Taková kvalita držby byla v řízení prokázána. Odvolací soud zjistil, že při nabytí pozemků a započetí držby žalovanou (darovací smlouva z 12. 11. 1993) nedošlo z její strany k žádné lsti či podvodu, a proto na straně žalované žádný nepoctivý úmysl neshledal. Držba pozemků žalovanou nebyla po celou dobu nikým zpochybňována, žalobkyně se nedožadovala jejich vlastnictví či užívání, ani žalované v užívání pozemků nebránila. Až dopisem ze dne 3. 1. 2018 informovala žalovanou o duplicitním zápisu vlastnického práva k pozemkům a žádala ji o vyjádření; žalovaná nicméně i nadále pozemky nerušeně držela a užívala. Znovu informovala žalobkyně žalovanou o duplicitním zápisu až v lednu 2022.
25. Jestliže odvolací soud na základě shora uvedených okolností dovodil, že žalovaná vlastnické právo k pozemkům vydržela za podmínek podle § 1095 ve spojení s § 3066 o. z., neboť držela pozemky nikoliv v nepoctivém úmyslu od 12. 11. 1993 nepřetržitě po dobu delší než 20 let, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
26. Mimořádnému vydržení přitom nemohl zabránit pouhý dopis žalobkyně z 3. 1. 2018, informující žalovanou o duplicitním zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, neboť pouhé oznámení o duplicitě zápisu nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. Zabránit mimořádnému vydržení lze zásadně jen žalobou napadající „držbu nebo její poctivost“, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva, nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (viz shora citované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
27. K dalším v dovolání vymezeným právním otázkám:
28. Dovolatelka prostřednictvím právních otázek „jsou shora popsané okolnosti chopení se držby žalovanou v tomto případě sto vyloučit možnost řádného vydržení vlastnického práva“, a dále „jedná se v tomto případě o obcházení restitučních předpisů, když žalovaná měla znalost o skutečnostech odůvodňujících její potencionální postavení coby osoby oprávněné“ namítá, že žalovaná, respektive její právní předchůdkyně se chopily držby pozemků bez právního důvodu, a tvrdí, že žalovaná mohla vědět o tom, že její matka darovala pozemky státu. Na pozemky se vztahovaly restituční předpisy, a proto je žalovaná nemohla nabýt na základě darovací smlouvy.
29. Tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají, neboť závěr odvolacího soudu není založen na řádném vydržení vlastnického práva žalovanou, ale na otázce mimořádného vydržení. Odvolací soud v průběhu řízení zkoumal vedle podmínek řádného vydržení i to, zda jsou u žalované splněny podmínky mimořádného vydržení, a v tomto směru učinil i právní závěr. U mimořádného vydržení pak těmito podmínkami nejsou poctivá držba ani držba oprávněná, ale držba nikoliv v nepoctivém úmyslu (k tomu srovnej např. usnesení ze dne 8. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2961/2021, usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022 nebo usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023). Nepoctivý úmysl přitom u žalované nebyl shledán. Pro závěry o mimořádném vydržení vlastnického práva proto nebyla podstatná otázka platnosti darovací smlouvy, kterou na žalovanou převáděla pozemky její matka, ani otázka střetu takové smlouvy s restitučními předpisy. Podstatný je zde závěr o kvalifikované držbě vedoucí k mimořádnému vydržení vlastnického práva.
30. Za dosud neřešenou právní otázku považuje dovolatelka otázku „vztahují se Nejvyšším soudem formulovaná kritéria mimořádného vydržení bez dalšího i na specifickou situaci duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí“. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť z již ustálené judikatury, na kterou dovolací soud výše odkázal, je jedinou podmínkou mimořádného vydržení „držba nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Jak již Nejvyšší soud vysvětlil ve shora citovaném rozsudku ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, povědomost držitele o tom, že v katastru nemovitostí je jako vlastník evidován někdo jiný, resp. že někdo jiný vlastníkem je, nemá sama o sobě za následek zánik držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu.“ IV. Závěr a náklady řízení
31. Z rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že otázku mimořádného vydržení vlastnického práva žalované posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně proto není přípustné.
32. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
33. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 7. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu