22 Cdo 1886/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci
žalobce P. f. Č. r., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Stavebnímu
bytovému družstvu S., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti kupní
smlouvy a o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 23 C 53/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 12. října 2004, č. j. 30 Co 255/2004-234, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 5.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. P. Z.
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky
řízení 7. 1. 1997 ohledně níže uvedených pozemkových parcel, které byly
prodávány za účelem výstavby rodinných domů, je neplatná, a že předmětné
pozemky jsou ve vlastnictví státu a ve správě žalobce. Smlouva podle něj
odporovala obecně závazným právním předpisům a navíc žalovaný nesplnil
rozvazovací podmínku, na kterou byl převod vázán.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
dubna 2000, č. j. 23 C 13/98-136, výrokem pod bodem I. zamítl „žalobu na
určení, že kupní smlouva ze dne 7. 1. 1997, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným
ohledně části parcely č. 3441 v katastrálním území M., obec H. m. P.,
vytvořených geometrickým plánem č. 1263 – 152/96, zpracovaným dne 10. 12. 1996
geodetickou kanceláří P. a označených tímto geometrickým plánem jako parcely č.
parc. 3441/8 o výměře 15 m², 3441/9 o výměře 70 m², 3441/10 o výměře
80 m², 3441/11 o výměře 78 m², 3441/13 o výměře 91 m² a 3141/14
o výměře 11.851 m² je neplatná“, výrokem pod bodem II. určil, že parcely
č. 3441/8 - louka, 3441/9 – louka, 3441/10 – louka, 3441/11 – louka, 3441/13 –
louka a 3441/14 – louka ve výše uvedených výměrách, které jsou zapsány u
Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 2172 pro katastrální území M.,
jsou ve vlastnictví České republiky a ve správě žalobce P. f. ČR, výrokem pod
bodem III zamítl „žalobu na určení, že žalovaný je povinen strpět k
nemovitostem zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch České
republiky a správy žalobce, a to k parcelám č. parcely 3441/8 o výměře 15
m² – louka, 3441/9 o výměře 70 m² – louka, 3441/10 o výměře 80
m² – louka, 3441/11 o výměře 78 m² – louka, 3441/13 o výměře 91
m² – louka a 3441/14 o výměře 11.851 m² – louka“ a výrokem pod bodem
IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že předmětná
kupní smlouva obsahovala v čl. VII. rozvazovací podmínku, která stanovila, že
prodej předmětných pozemkových parcel se uskutečňuje za účelem výstavby
rodinných domů a kupující se zavázal, že do 12 měsíců ode dne vkladu
vlastnického práva žalobci doloží, že mu bylo vydáno územní rozhodnutí na tuto
výstavbu. Žalovaný však podmínku nesplnil, proto se obnovilo vlastnické právo
převodce.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
7. listopadu 2000, č. j. 29 Co 443/2000-151, rozhodl tak, že „rozsudek soudu I.
stupně se ve výroku II., kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výroku IV. o náhradě
nákladů řízení potvrzuje, jinak zůstal nedotčen“, a dále rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako
soud dovolací k dovolání žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č.
j. 22 Cdo 1625/2001-178, rozsudek odvolacího soudu ze dne 7. listopadu 2000, č.
j. 29 Co 443/2000-151 a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. dubna 2000, č.
j. 23 C 13/98-136, ve výrocích pod body II. a IV. Soud prvního stupně poté
rozsudkem ze dne 5. prosince 2003, č. j. 23 C 13/98-210, ve znění opravného
usnesení ze dne 14. dubna 2004, č. j. 23 C 53/2003-220, zamítl žalobu „na
určení, že parcely č. 3441/8 o výměře 15 m² – louka, 3441/9 o výměře 70
m² – louka, 3441/10 o výměře 80 m² – louka, 3441/11 o výměře 78
m² – louka 3441/13 o výměře 91 m² – louka a 3441/14 o výměře 11 851
m² – louka, které jsou zapsány u Katastrálního úřadu P. na listu
vlastnictví č. 2172 pro katastrální území M., jsou ve vlastnictví České
republiky a ve správě žalobce – P. f. ČR“, a rozhodl o nákladech řízení; soud
prvního stupně se zaměřil jen na splnění rozvazovací podmínky, obsažené ve
smlouvě o převodu nemovitostí.
Odvolací soud k odvolání žalobce (po připuštění změny žaloby ohledně kultury
pozemků a čísla listu vlastnictví) rozsudkem ze dne 12. října 2004, č. j. 30 Co
255/2004-234, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že výše
uvedené pozemkové parcely v uvedených výměrách v kultuře trvalý trávní porost
„které jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. 3074 pro katastrální území
M. u Katastrálního úřadu pro h. m. P., jsou ve vlastnictví České republiky a ve
správě P. f. Č. r.“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování
listinnými důkazy konstatoval, že žalobce návrh na určení svého vlastnického
práva opírá o neplatnost kupní smlouvy ze 7. 1. 1997; tuto neplatnost žalobce
spatřuje jednak v tom, že předmětné pozemky nebyl oprávněn převést na
žalovaného, neboť nebyl naplněn předpoklad uvedený v § 17 odst. 3 písm. c)
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jednak v tom, že sjednaná kupní
cena odporovala obecně závazným právním předpisům. Tím se soud prvního stupně
nezabýval, když pouze konstatoval, že kupní smlouva je platná, neboť nedošlo k
naplnění rozvazovací podmínky. Odvolací soud uvedl, že bylo třeba se nejprve
zabývat námitkou neplatnosti kupní smlouvy a teprve v případě, že by kupní
smlouva byla platným právním úkonem, bylo možné uvažovat o tom, zda došlo či
nedošlo k naplnění rozvazovací podmínky. Po podrobné analýze otázky, zda k
uzavření kupní smlouvy došlo platně a po posouzení námitky, že pozemky nepatří
do zemědělského půdního fondu, dospěl odvolací soud k závěru, že schválenou
stavební dokumentací ve smyslu § 17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě je stavební
dokumentace ověřená stavebním úřadem ve stavebním řízení; převod pozemků podle
tohoto ustanovení je tedy možný jen, bylo-li již na stavbu vydáno pravomocné
stavební povolení. Poukázal též na výjimečnost možnosti převodu podle
citovaného ustanovení zákona o půdě, která plyne z textu zákona („v naléhavých
případech“). Předmětná kupní smlouva, jejímuž uzavření vydání stavebního
povolení nepředcházelo, tak byla uzavřena v rozporu se zákonem o půdě a je
třeba ji považovat za absolutně neplatnou ve smyslu § 39 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jeho přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a
odůvodňuje je tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítá, že názor
odvolacího soudu, který ztotožnil pojmy „schválená stavební dokumentace“ a
„projektová dokumentace stavby, která je povinnou přílohou žádosti o stavební
povolení“, nemá oporu v platném právním řádu. Připomíná, že odvolací soud při
provádění dokazování vyzval žalovaného k opětovnému předložení stavebně
plánovací dokumentace pro realizaci výstavby na pozemcích, jež jsou předmětem
sporu, ačkoliv tuto dokumentaci žalovaný předložil soudu již ve stadiu
prvoinstančního řízení, předcházejícího rozsudku Nejvyššího soudu. Ač této
výzvě žalovaný vyhověl (přičemž ale nebyl schopen opětovně dokumentaci
předložit v plném rozsahu), tato částečná dokumentace předmětem dokazování
nebyla, neboť odvolací soud otázku dokumentace zúžil toliko na prokázání
existence pravomocného stavebního povolení pro stavbu na předmětných pozemcích. V této souvislosti dovolatel namítá, že ze stavebně plánovací dokumentace,
předložené v rámci soudního řízení bylo možné dovodit, že rozhodnutí dotčených
orgánů státní správy časově hluboce předcházelo uzavření předmětné kupní
smlouvy a že předmětné pozemky byly určeny k zástavbě. Uvádí, že je nesporné,
že v okamžiku uzavírání kupní smlouvy neexistovalo stavební povolení, přičemž
případnou existenci pravomocného stavebního povolení ke dni uzavření kupní
smlouvy považuje za absurdní např. s přihlédnutím k rozvazovací podmínce, která
byla svázána s vydáním rozhodnutí o umístění stavby. Je vyloučeno, aby vydání
stavebního povolení časově předcházelo vydání rozhodnutí o umístění stavby. Vzhledem k tomu, že subjekt žádající o vydání stavebního povolení je povinen k
žádosti připojit doklad prokazující vlastnické právo k pozemku, má dovolatel za
to, že věc nelze posoudit tak, jak to učinil odvolací soud, odkázal-li na § 17
odst. 3 písm. c) zákona o půdě. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud nepřihlédl
k námitce, že na převod předmětných pozemků nedopadalo zmíněné ustanovení
zákona o půdě, neboť nenáležely do zemědělského půdního fondu, neboť toto
tvrzení je tvrzením novým, které nemohlo být uplatněno v odvolacím řízení. Nejde o nové tvrzení, ale o právní argumentaci vycházející z pojmu „zemědělský
půdní fond“. Sporné pozemky pak nebylo možno pod zemědělský půdní fond
podřadit, neboť nebyly zemědělsky obhospodařovány, ani se to do budoucna
nepředpokládalo. To ostatně plyne z obsahu znaleckého posudku o ceně
nemovitostí. Zde jsou popsány jako „souvislý komplex parcel určených k
zastavění rodinnými domy“. Uzavírá, že odvolací soud věc projednal postupem,
jímž porušil § 212 OSŘ, když vybočil z mezí, v nichž se žalobce v odvolání
domáhal přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně. Meze odvolání byly dány
výlučně přezkoumáním naplnění rozvazovací podmínky.
Žalobce ve vyjádření k dovolání polemizuje s argumentací žalovaného a setrvává
na interpretaci § 17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě, podané odvolacím soudem,
s jehož závěry se ztotožňuje. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného
odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvod upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a
b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo
jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 ObčZ).
Nemovitosti ve vlastnictví státu, na které nebylo ve lhůtě uvedené v § 13
zákona o půdě uplatněno právo na vydání, může pozemkový fond převést v
naléhavých případech na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace
uskutečnit výstavbu [§ 17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě].
Dovolací soud se ztotožňuje s výkladem § 17 odst. 3 písm. c) zákona o půdě,
podaným odvolacím soudem, a pro stručnost na něj odkazuje. Skutečnost, že
schválenou stavební dokumentací je třeba rozumět dokumentaci schválenou ve
stavebním (nikoliv tedy v územním) řízení, se podává i z výkladu podaného v
důvodové zprávě k návrhu zákona, kterým se mění devizový zákon a některé další
zákony (ASPI 25969 - Lit), jakož i z materiálu Ministerstva pro místní rozvoj,
publikovaného též v ASPI pod č. 13206 (Lit). K námitce dovolatele, že je
nelogické, aby zákon vázal možnost převodu až na stavební povolení, když toto
nelze vydat bez prokázání práva ke stavebnímu pozemku, je třeba uvést, že právě
s ohledem na zmíněnou výjimečnost půjde např. o případy, kdy se dodatečně
zjistí, že stavba, na kterou bylo již vydáno stavební povolení, by měla
částečně stát na pozemku ve správě pozemkového fondu, anebo o podobné „naléhavé
případy“, mezi které jistě výstavba zamýšlená žalovaným nepatří.
Neobstojí ani námitka, že odvolací soud překročil meze odvolacího přezkumu
vymezeného odvolatelem (§ 212 OSŘ). V § 212 OSŘ jde o vymezení kvantitativních
mezí, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozsudku (např. jde-li o
plnění dělitelné nebo o objektivní kumulaci). Na danou věc se vztahuje § 212a
odst. 1 OSŘ, podle kterého „není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu
prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny“; o
to šlo i v daném případě.
K námitkám týkajícím se zařazení sporných pozemků do zemědělského půdního fondu
se odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, publikovaný
pod č. C 2886 ve svazku 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck, ve kterém se uvádí: „Dovolací soud připomíná též
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10.11.1995, sp.zn. 6 A 905/94, v němž
tento soud dovodil: Pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve
smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. se vyhledávají dva znaky:
jednak takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný
(znak faktický, materiální) a jednak v evidenci (katastru) nemovitostí je
označen druhem kultury uvedeným v ustanovení § 1 odst. 2 zák. ČNR č. 334/1992
Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v
budoucnu tomu tak nemá být, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i
pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru nemovitostí formálně
veden v některé z kategorií zemědělské půdy (Soudní judikatura ve věcech
správních 11/1998)“. To, zda pozemek patří do zemědělského půdního fondu je
věcí právního posouzení, toto posouzení však předpokládá tvrzení skutkových
okolností, že totiž pozemek není zemědělsky obhospodařovaný a že není takto
veden v katastru nemovitostí (a to v daném případě ke dni uzavření smlouvy).
Tato tvrzení lze jako nová vznést v odvolacím řízení jen za podmínek uvedených
v § 205a OSŘ; splnění těchto podmínek však dovolatel netvrdil a dovolací soud
neshledal.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 OSŘ, když žalovaný nebyl úspěšný a žalobci vznikly náklady
představující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k
dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif
a činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.
částku 5 000,-Kč a dále paušál náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst.
3 advokátního tarifu, celkem 5 075,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. l a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. září 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu