22 Cdo 1897/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně
České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1,
proti žalované M. B., zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v
Brně, Křížová 18, o návrhu a vzájemném návrhu na určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 20 C 138/2006,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2014,
č. j. 13 Co 172/2010-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Brno – venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
10. 12. 2009, č. j. 20 C 138/2006-200, určil, že žalovaná je „vlastníkem
pozemků parc. č. 378/7, o výměře 20 m2, parc. č. 383/9, o výměře 750 m2, parc.
č. 383/18, o výměře 720 m2, parc. č. 384/4, o výměře 531 m2, zapsaných u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno –
venkov, na LV 611 pro obec a k. ú. R.“ (výrok II.), zamítl návrh žalobkyně, aby
bylo určeno, že je vlastníkem výše uvedených pozemků (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
29. 7. 2011, č. j. 13 Co 172/2010-228, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že určil, že vlastníkem výše uvedených pozemků je žalobkyně (výrok I.),
zamítl vzájemný návrh žalované, že je vlastníkem výše uvedených pozemků (výrok
II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Nejvyšší soud k dovolání žalované rozsudkem ze dne 13. 8. 2014, č. j. 22 Cdo
2333/2012-273, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 11. 2014, č. j. 13 Co 172/2010-288,
rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jímž byl zamítnut návrh
žalobkyně na určení, že je vlastníkem výše blíže určených pozemků parc. č.
384/4 a parc. č. 383/18, potvrdil a určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků
parc. č. 378/7 a parc. č. 383/9 (výrok I.). V části výroku II., jímž bylo
určeno, že žalovaná je vlastníkem pozemků parc. č. 384/4 a parc. č. 383/18,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl návrh žalované, že je
vlastníkem pozemků parc. č. 383/9 a parc. č. 378/7 (výrok II.). Dále rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že odvolací soud
rozhodl v rozporu s rozsudkem dovolacího soudu, kterým bylo zrušeno předchozí
rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud „nevzal v potaz předchozí závazný
právní názor dovolacího soudu obsažený ve shora uvedeném rozsudku tohoto
dovolacího soudu, že jednak právním titulem (byť i domnělým), o který se opírá
oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě,
že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci a dále že pokud žalovaná
disponovala pravomocným rozhodnutím orgánu státu, které žalované zakládalo
vlastnické právo k pozemkům, není možné, aby žalovaná nebyla v dobré víře
ohledně svého vlastnického práva k těmto pozemkům.“
Dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, závisí na vyřešení otázky procesního práva, které
dosud dovolacím soudem nebyla vyřešena (resp. je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně) a spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to pokud žádnému z
účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Uvádí, že
nebyl zohledněn součet výměr pozemků a druh pozemků, a jelikož je výměra
pozemků, k nimž bylo určeno vlastnické právo žalované, vyšší než výměra
pozemků, k nimž bylo určeno vlastnické právo žalobkyně, byla úspěšnější stranou
sporu žalovaná a měla jí být přiznána náhrada poměrné části nákladů řízení.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že zamítne
návrh žalobkyně, že je vlastníkem výše uvedených pozemků a určí, že jejich
vlastníkem je žalovaná. V případě, že nebudou shledány dovolacím soudem důvody
pro změnu rozsudku odvolacího soudu, navrhuje, aby byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu v části výroku I., jímž je určeno, že žalobkyně je vlastníkem
pozemků parc. č. 378/7 a parc. č. 383/9, dále v té části výroku II., jímž byl
zamítnut návrh žalované, že je vlastníkem pozemků parc. č. 378/7 a parc. č.
383/9 a ve výroku III., a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a
považuje jej za správný. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované „zamítl“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, rozsudku dovolacího soudu i dovolání a
vyjádření je účastníkům znám, a proto na něj dovolací soud pro stručnost
odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s
nimiž právní předpisy spojují původní (originární) nabytí vlastnického práva k
nemovitostem před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník].
Žalovaná především namítá, že odvolací soud nerespektoval závěr dovolacího
soudu, že byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem všech
výše uvedených pozemků, a tedy vlastnické právo k pozemkům nabyla vydržením.
Podle § 129 odst. 1 obč. zák. je „držitelem ten, kdo s věcí nakládá jako s
vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.“
Podle § 130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“
Podle § 134 odst. 1 obč. zák. „oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost.“
Z výše uvedeného vyplývá, že má-li být hodnocena dobrá víra držitele věci ve
smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. jakožto předpoklad oprávněné držby vedoucí (při
splnění dalších podmínek) k nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134
odst. 1 obč. zák., musí být nejdříve postaveno najisto, že daná osoba je
držitelem ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. Jinými slovy řečeno, nemůže být
někdo držitelem oprávněným, pokud vůbec držitelem není. A není-li někdo
držitelem vůbec, nemůže nabýt vlastnické právo k věci vydržením.
Tradičně se uznává, že držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus
possessionis) a držební vůli, tedy úmysl věc držet „pro sebe“, nikoliv pro
jiného (animus possidendi). V této souvislosti Nejvyšší soud např. v rozsudku
ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 (toto a další níže uvedená
rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího
soudu – www.nsoud.cz), vyslovil: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou
předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi - prvek
subjektivní) a faktické ovládání věci - panství nad věcí (corpus possessionis -
prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci.
Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv.
právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky
dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo
vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné,
aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako
jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že
ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem.“
Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek
fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným
uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv.
knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31
(dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba
předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis – viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012).
V projednávané věci odvolací soud na základě hodnocení provedených důkazů
dospěl k závěru, že žalovaná fakticky užívala pozemky parc. č. 384/4 a parc. č.
383/18, tudíž byla držitelem (a to oprávněným) těchto pozemků a vlastnické
právo k nim nabyla vydržením. Avšak pozemky parc. č. 378/7 a parc. č. 383/9
žalovaná fakticky neužívala, neboť byly zaploceny žalobkyní, tudíž žalovaná
nebyla držitelem těchto pozemků (§ 129 odst. 1 obč. zák.) a nemohla je vydržet,
a to i přes skutečnost, že měla tzv. knihovní držbu (byla zapsána jako vlastník
pozemků ve veřejných knihách), neboť tato držba není skutečnou držbou a
nepožívá ochrany.
Oproti přesvědčení dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s
předchozím rozhodnutím dovolacího soudu v této věci. V rozsudku ze dne 13. 8.
2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012, posuzoval Nejvyšší soud (vázán rozsahem
podaného dovolání) otázku dobré víry žalované za podmínky, že jí bylo potvrzeno
rozhodnutím státního orgánu nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům.
Avšak nebyla řešena otázka, zda je dovolatelka držitelkou výše uvedených
pozemků ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud v novém rozhodnutí o
věci nejprve hodnotil, které pozemky žalovaná fakticky ovládala a ve vztahu ke
kterým byla držitelem ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. Následně, vázán
závazným právním názorem dovolacího soudu, ve vztahu k pozemkům, jejichž byla
žalovaná držitelkou (fakticky je ovládala), dovodil její dobrou víru (§ 130
odst. 1 obč. zák.) a uzavřel, že žalovaná nabyla vlastnické právo k těmto
pozemkům vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Z výše uvedeného se podává, že
přiléhavými nejsou námitky žalované obsažené v podstatné části dovolání, že
nabyla vlastnické právo k pozemkům parc. č. 378/7 a parc. č. 383/9 vydržením,
jelikož byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře držitelkou těchto
pozemků. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná vlastnické právo k těmto pozemkům
nenabyla vydržením, je totiž založen na tom, že žalovaná je fakticky
neovládala, a tudíž nebyla jejich držitelkou ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák.,
nikoliv na nedostatku dobré víry žalované o tom, že jí pozemky patří.
Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s
předchozím rozhodnutím dovolacího soudu v projednávané věci i s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a nespočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Dovolání tak není přípustné.
Dovolatelka dále namítá, že závěr odvolacího soudu, že pozemky parc. č. 378/7 a
parc. č. 383/9 žalovaná neužívala ani užívat nemohla, neboť se nacházely v
prostoru vojenského areálu a byly zaploceny, neodpovídá skutečnosti. Uvádí, že
pozemek parc. č. 378/7 „se nikdy nenacházel v prostoru vojenského areálu a nic
takového ani nebylo, dle názoru žalované, v řízení prokázáno.“ Dovolací soud je
však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a nemůže je přezkoumávat. Od
1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího
soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Shora uvedené
námitky žalované jsou tedy námitkami skutkovými, které nejsou v dovolacím
řízení přípustné.
Neobstojí rovněž námitka žalované, že jí měla být přiznána náhrada poměrné
části nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť bylo určeno její
vlastnické právo ke dvěma pozemkům s větší výměrou než ke dvěma pozemkům, k
nimž bylo určeno vlastnické právo žalobkyně, a tedy měla ve věci větší úspěch
než žalobkyně. V řízení, jehož předmětem je určení vlastnického práva k více
nemovitým věcem, nelze stanovit míru úspěchu účastníka řízení pouhým porovnáním
výměry jednotlivých pozemků, k nimž bylo určeno vlastnické právo jednotlivých
účastníků. Míru úspěchu účastníka řízení by bylo možné stanovit např.
porovnáním cen pozemků, k nimž bylo určeno vlastnické právo jednotlivých
účastníků řízení, přičemž nelze bez dalšího říci, že pozemek s větší výměrou má
větší cenu než pozemek s výměrou menší, neboť výměra pozemku není zdaleka
jediným faktorem ovlivňujícím cenu pozemku. Jelikož v projednávané věci nebyly
předmětné pozemky oceněny, není zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu, že
každý z účastníků řízení byl stejně úspěšný a neúspěšný (každému bylo přiznáno
vlastnictví ke dvěma pozemkům) a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nebylo žádnému z
účastníků řízení přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud jej podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu