Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. V., zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Vladislavova 1390/17, proti žalované R. M., zastoupené JUDr. Jaroslavem Rezkem,
advokátem se sídlem v Uherském Brodu, Masarykovo náměstí 72, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C
58/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočce ve
Zlíně ze dne 23. září 2015, č. j. 59 Co 213/2015-294, 59 Co 214/2015, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. Rostislava Šustky. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
1. dubna 2015, č. j. 5 C 58/2005-243 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. dubna 2015, č. j. 5 C 58/2005-265, určil, „že vlastníkem pozemku parcela číslo
916/45 o výměře 246 m2 označené na geometrickém plánu po rozdělení pozemku
číslo 3063-486/2004 ze dne 14. října 2004 jako parcela číslo 916/55 vše v k. ú. U. B., obec U. B., který je součástí tohoto rozsudku, je B. V.“ (výrok I.) a
rozhodl o zaplacení soudního poplatku (výrok II.). Doplňujícím usnesením ze dne
28. dubna 2015, č. j. 5 C 58/2005-265, rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 23. září 2015, č. j. 59 Co 213/2015-294, 59 Co 214/2015,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (výrok I.), změnil výrok
II. rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení soudního poplatku (výrok II.),
změnil výrok o náhradě nákladů řízení, o nichž bylo rozhodnuto usnesením soudu
prvního stupně č. j. 5 C 58/2005-265 (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudem odvolacím (výrok IV.). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dle dovolatelky odvolací soud
„pochybil, pokud došel k závěru, že u žalované (správně má být uvedeno
žalobkyně) došlo k vydržení sporné části pozemku označené par. č. 916/55 a
nesprávně dovodil lhůtu pro vydržení tj. od 15. 2. 1988 do 12. 4. 2001“. Dovolatelka především namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud nesprávně
vyhodnotily provedené důkazy, na základě nichž došly k nesprávným právním
závěrům. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a
jeho rozhodnutí považuje za správné. Odvolací soud hodnotil všechny provedené
důkazy a na základě takto zjištěného skutkového stavu správně rozhodl. Dle
žalobkyně dovolání není přípustné, neboť nejsou splněny předpoklady
přípustnosti dle § 237 o. s. ř. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům
známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda byla žalobkyně,
resp. její právní předchůdci, držitelkou předmětného pozemku vzhledem ke všem
okolnostem v dobré víře (§ 130 odst. 1 obč. zák.) po dobu nejméně deseti let a
nabyla tak vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Z obsahu dovolání se podává, že by tato právní otázka vyřešená odvolacím
soudem měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Žádost dovolatelky, podle níž „dovolacím soudem má být právní otázka posouzena
jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby
„dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem)
posouzena jinak“ (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky)
dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29
Cdo 2488/2013). V projednávané věci dovolatelka neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího
soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze
dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelka tedy nedostála
zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání a dovolání tak není
přípustné. Ve své podstatě jen polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že
by tato otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak.
Z judikatury
Ústavního soudu potom vyplývá, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli
dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz)]. V podstatné části dovolání žalovaná podrobuje kritice hodnocení důkazů a
skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K
tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně
zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné
na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Nad rámec toho dovolací soud k hodnocení důkazů odvolacím soudem poznamenává
následující:
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů,
provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy,
pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s
obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více
způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení ze dne 3. srpna
2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, Soubor č. C 3685, uveřejněné na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Nesplní-li žalovaná povinnost jí uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, může se
žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. října 2016