22 Cdo 1989/2025-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce K. K., zastoupeného JUDr. Kateřinou Husákovou, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Dvořákova 3538/10, proti žalované P. D., zastoupené Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 899/18, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 293/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2025, č. j. 19 Co 28/2024-412, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Nevrkly, advokáta se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 899/18.
1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, č. j. 9 C 293/2021-330, zamítl žalobu na povolení nezbytné cesty ve prospěch žalobce jako vlastníka pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova s č. p. XY garáž (dále jen „pozemek s garáží“), přes pozemek žalované parc. č. v k. ú. XY (dále též „příjezdový pozemek“), a to v rozsahu, v
2. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že to není žalovaná, která způsobila nedostatek spojení nemovitosti žalobce s veřejnou cestou, naopak do této situace se dostal žalobce spolu se svou širší rodinou. Původním vlastníkem všech předmětných nemovitostí byl jeho bratr D. K., rodina žalobce o své nemovitosti postupně přišla zejména v důsledku exekucí. Zřízením nezbytné cesty by bylo extrémně omezeno vlastnické právo žalované, pokud jde o užívání jejího rodinného domu. Soud prvního stupně měl rovněž za to, že žalobce si může nezbytnou cestu zajistit vhodnějším způsobem přes jiné sousedící pozemky.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 19 Co 28/2024-412, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. Odvolací soud se po doplněném dokazování v bodě 11 napadeného rozhodnutí ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně, který žalobu zamítl s odkazem na ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o z.“) a odst. 2 téhož ustanovení z důvodu, že si žalobce nedostatek přístupu k veřejné cestě způsobil sám a dále, že veřejnou cestu nelze povolit přes uzavřenou zahradu žalované, která bezprostředně přiléhá k rodinnému domu, čímž by bylo nepřiměřeným způsobem narušeno právo na soukromí žalované.
5. Žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl dovoláním, jehož přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, u nichž dovolatel Nejvyššímu soudu navrhuje, aby „oběma soudy vyřešené právní otázky hmotného práva posoudil jinak“. Názor soudů, že si žalobce v postavení předsedy představenstva mohl zřídit věcné břemeno k příjezdovému pozemku, považuje žalobce za nesprávný. Dále uvedl, že nevěděl o převodu příjezdového pozemku, který byl původně ve vlastnictví jeho bratra, na společnost. Řídící osobou společnosti byl jeho bratr. Ten také rozhodl, že pozemek s garáží v dražbě nabude žalobce, stejně tak to bylo i s jeho funkcí místopředsedy představenstva v bratrově firmě. Soudům dále vytkl, že bez dalšího dovodily, že si žalobce způsobil nedostatek přístupu ke garáži z hrubé nedbalosti. Podle názoru žalobce se měly zabývat tím, zda si tento nedostatek přístupu neměl způsobit úmyslně. V této souvislosti dovolatel označil právní otázku, u které požadoval, aby ji dovolací soud posoudil jinak, a sice zda za daných okolností, kdy soudy na daný stav aplikovaly část právní normy, která hovoří o hrubé nedbalosti, potažmo její část, která hovoří o hrubé nedbalosti, a ne tu část, která hovoří o úmyslu, a která na daný stav podle názoru žalobce nedopadá, zda soudy neměly zjišťovat, jestli si nedostatek přístupu neměl žalobce způsobit formou úmyslu. Navíc soudy špatně vyložily obsah pojmu hrubá nedbalost. Právní literaturou je tento pojem definován jako projev lhostejnosti ke vzniku škody nebo újmy, v daném případě daného právního stavu, kdy člověk v dané situaci měl či musel předpokládat, že k újmě nebo škodě dojde. Žalobce již výše uvedl, že nevěděl, že jeho bratr příjezdový pozemek převedl na svou společnost a ta jej poté pozbyla v exekuci. Proto má za to, že názor soudů, které dovodily žalobcovu hrubou nedbalost, není správný. Odkázal také na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v němž je zakotveno právo každého vlastnit majetek a vykonávat dílčí práva z jeho vlastnictví k věci vyplývající, které je napadeným rozhodnutím natrvalo popřeno. Není správný názor soudů, že nezbytnou cestu žalobci lze zajistit vhodnějším způsobem přes jiné pozemky. Vlastnické právo žalobce ke garáži je na základě napadených rozhodnutí nicotné. S ohledem na vše uvedené žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.
7. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
8. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 10. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. 11. Důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Druhým důvodem přípustnosti může být případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. situace, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu není ustálena a sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená, by měla být podle dovolatele přehodnocena a nadále řešena jiným způsobem. Jiné důvody přípustnosti dovolání současná právní úprava v režimu § 237 o. s. ř. nezná. 12. V nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, Ústavní soud zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 13. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupném stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 14. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 15. Žalobce ve svém dovolání otázku přípustnosti vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, u nichž dovolatel Nejvyššímu soudu navrhuje, aby oběma soudy vyřešené právní otázky hmotného práva posoudil jinak. Takový důvod přípustnosti však § 237 o. s. ř. nezná (viz bod 11 tohoto odůvodnění). Kdyby totiž zakládal přípustnost dovolání požadavek žalobce, bylo by dovolání přípustné vždy, jestliže by dovolatel nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu a úprava jednotlivých způsobů přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. by byla zcela nadbytečná. 16. Z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti se dovolací soud dovoláním vůbec nemohl zabývat. Dovolání představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, což bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Námitky v dovolání obsažené vůbec nebyly otevřeny dovolacímu přezkumu. 17. Dovolatel sice formuloval jednu právní otázku, a to, zda soudy za daných okolností neměly zjišťovat, jestli si nedostatek přístupu neměl žalobce způsobit formou úmyslu. Dovolacímu soudu však není zřejmé, jak by její řešení mohlo být dovolateli ku prospěchu, což je z povahy věci úlohou opravných prostředků (i kdyby snad k této otázce dovolatel vymezil přípustnost), jestliže § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. pojí stejný následek (zamítnutí žaloby o povolení nezbytné cesty) jak s jednáním úmyslným, tak i hrubě nedbalým. 18. Lze uzavřít, že dovolatel nedostál obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř., pročež se dovolací soud nemohl předloženým dovoláním po věcné stránce vůbec zabývat. 19. Jelikož dovolání žalobce trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 9. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu