22 Cdo 2005/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně V. P., bytem v N., proti žalovaným 1) Mgr. F. V., a 2)
Ing. M. V., CSc., oběma bytem v P., zastoupeným JUDr. Věrou Ptáčkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o určení vlastnické hranice –
společné stěny, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C
25/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky
ve Zlíně ze dne 29. ledna 2010, č. j. 59 Co 375/2009-169, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Účastníci řízení vedou jakožto vlastníci sousedních nemovitostí spor o
vlastnictví zdi dělící jejich rodinné domy. Žalobkyně se domnívá, že dělící
stěna je společná, žalovaní se domnívají, že je pouze jejich vlastnictvím. Okresní soud v Uherském Hradišti jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. června 2009, č. j. 4 C 25/2007-127, určil, že „stávající dělící stěna mezi domy
v N. tak, jak tato hranice byla určena při reálném rozdělení dříve jedné
nemovitosti geometrickým plánem ze dne 24. 3. 1995, č. 582-162/94, který se
stal součástí notářského zápisu sp. zn. Nz 151/95, N 165/95 ze dne 6. 11. 1995,
jako jeho příloha č. 1, je ve spoluvlastnictví žalobkyně V. P. jako vlastnice
domu a žalovaných 1) Mgr. F. V. a 2) Ing. M. V. jako spoluvlastníků domu, a to
rovným dílem – žalobkyně je spoluvlastnicí id. ? dělící stěny a žalovaní
spoluvlastníky id. ? dělící stěny.“
Soud prvního stupně zjistil, že dům č. p. 711, který je ve vlastnictví
žalovaných, a dům, který je ve vlastnictví žalobkyně, tvořily před rokem 1995
jeden celek – a byly v podílovém spoluvlastnictví první žalované a právních
předchůdců žalobkyně. Podobně tomu bylo se zastavěnými pozemky, které dříve
tvořily jediný pozemek, a se zahradami, které dříve tvořily jediný pozemek. Notářským zápisem ze dne 6. listopadu 1995, jehož součástí byl i geometrický
plán pro rozdělení nemovitostí, uzavřeli původní spoluvlastníci Dohodu o
reálném rozdělení nemovitostí, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví a smlouvu o zřízení věcného břemene (dále jen „Dohoda“). První
žalovaná se podle ní stala výlučnou vlastnicí domu se zastavěnou plochou a
zahradou a právní předchůdci žalobkyně se stali podílovými spoluvlastníky domu
se zastavěnou plochou a zahradou. Žalobkyně posléze dům společně s pozemky
koupila. Druhý žalovaný se podílovým spoluvlastníkem domu a pozemků stal darem. Žalobkyně v roce 2002 započala se stavebními úpravami, přičemž mimo jiné
provedla rozvody vodoinstalace ve zdi dělící oba domy, neboť měla za to, že zeď
je společná. Z podnětu první žalované bylo u stavebního úřadu zahájeno řízení o
odstranění stavby, které dosud nebylo skončeno, neboť stavební úřad nemá jasno
ve vlastnictví dělící zdi a čeká na výsledek soudního řízení. Dále soud
zjistil, že rozdělení nemovitostí nevyvolalo nutnost stavebních úprav a že
stávající zeď uvnitř původního domu č. p. 711 zůstala hranicí mezi domy nově
vzniklými. Nedošlo k jejímu reálnému rozdělení a z Dohody ani žádného jiného
důkazu nevyplývá závěr, že by připadla do výlučného vlastnictví některého z
účastníků. Na základě těchto zjištění soud konstatoval, že zeď je společným majetkem obou
stran. Tento závěr dovodil na základě obecného zákoníku občanského z roku 1811
(„o. z. o.“), podle kterého platila vyvratitelná právní domněnka o
spoluvlastnictví rozhrady. Soud k tomu uvedl, že na trvání tohoto zvláštního
spoluvlastnického vztahu nemá vliv skutečnost, že současný občanský zákoník
tento vztah výslovně neupravuje.
Nepovažoval za nutné prokazovat tvrzení
žalovaných, že zeď se nachází na jejich pozemku, neboť podle platné právní
úpravy platí, že stavba není součástí pozemku, a tudíž i kdyby skutečně dělící
zeď stála na pozemku žalovaných, neznamenalo by to bez dalšího, že je jejich
výlučným vlastnictvím. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání
žalovaných shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve
věci samé „potvrdil ve znění: Určuje se, že stávající dělící stěna mezi domy v
N. tak, jak tato hranice byla určena při reálném rozdělení dříve jedné
nemovitosti geometrickým plánem ze dne 24. 3. 1995, č. 582-162/94, který se
stal součástí notářského zápisu sp. zn. Nz 151/95, N 165/95 ze dne 6. 11. 1995,
jako jeho příloha č. 1, je ve spoluvlastnictví žalobkyně V. P. jako vlastnice
domu a žalovaných 1) Mgr. F. V. a 2) Ing. M. V. jako spoluvlastníků domu, a to
rovným dílem – žalobkyně je spoluvlastnicí id. ? dělící stěny a žalovaní 1., 2. jsou spoluvlastníky každý z nich id. ? dělící stěny.“ Toto upřesnění, tedy
vyčíslení spoluvlastnických podílů žalovaných, odůvodnil potřebou určitosti a
vykonatelnosti rozsudku. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že
námitka žalovaných ohledně průkaznosti nabytí sporné zdi nemá oporu v
provedeném dokazování, neboť Dohoda, ani k ní připojený geometrický plán či
znalecký posudek vypracovaný za účelem ocenění nově vzniklých nemovitostí
neřešily právní režim vlastnického práva zdi. Z obsahu těchto listin nic
nenasvědčuje pravdivosti tvrzení žalovaných. Zeď si proto zachovala režim
podílového spoluvlastnictví „v původním poměru podílů před reálným rozdělením v
poměru podílů k ideální jedné polovině.“ Odkaz na o. z. o. ovšem odvolací soud
za správný nepovažoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu
(„o. s. ř.“) a jež odůvodňují podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam přikládají těmto otázkám:
1) „kdo je vlastníkem (dělící) středové zdi, která je postavena na pozemku
žalovaných“;
2) „zda je možné, aby po zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
dohodou v roce 1995 byla o patnáct let později v roce 2010 rozhodnutím soudu
určitá část majetku žalovaných odebrána a přikázána bez náhrady do podílového
spoluvlastnictví jinému;
3) „ve vyhodnocení, že sporná zeď budovy v dané věci netvoří samostatný předmět
právních vztahů, ale jen součást jedné ze dvou sousedících budov a jde o to
vymezit, kde končí jedna a kde druhá začíná“;
4) „zda je možné mít současně platný notářský zápis, který nebyl zrušen ani
změněn, byl řádným podkladem pro zápis do katastru nemovitostí a byl učiněn na
základě shodné vůle účastníků a soudní rozhodnutí, které po patnácti letech při
změně účastníků tuto vůli mění.“
Žalovaní mají za to, že jim svědčilo výlučné právo k dělící (středové) zdi a že
toto právo jim bylo rozhodnutím soudu bez náhrady odejmuto. Navrhli, aby
dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně nezastoupená advokátem se vyjádřila k argumentům žalovaných a
navrhla potvrzení napadeného rozsudku, neboť jej považuje za správný.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnými a řádně
zastoupenými osobami, dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm.
c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné, protože napadený rozsudek řešil právní otázku,
která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena. Nejvyšší soud proto
rozsudek přezkoumal, jsa přitom podle § 242 odst. 2 o. s. ř. vázán dovolacími
důvody, a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Otázku, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena, a která
zakládá přípustnost dovolání, lze podle obsahu dovolání a s přihlédnutím k
odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů formulovat takto: Komu patří zeď
dělící dva domy, které dříve byly domem jediným, pokud zeď existovala již při
rozdělení domu a o jejím vlastnictví nebylo při rozdělení domu nic ujednáno?
Soudy obou stupňů rozhodly na základě závěru, že sporná zeď existovala již v
době uzavření Dohody a že v Dohodě, ani v připojených listinách (geometrickém
plánu a znaleckém posudku) o jejím vlastnictví nebylo nic ujednáno. Žalovaní se
závěrem o nedostatku ujednání nesouhlasí, poukazují na to, že z geometrického
plánu a z výměr zastavěné plochy ve znaleckém posudku vyplývá, že sporná zeď je
obvodovou zdí jejich domu. Závěr soudů o tom, co mezi stranami Dohody bylo nebo
nebylo ujednáno, je ovšem skutkovým zjištěním, jehož správnost v řízení o
dovolání přípustném podle § 237 odst. 1 c) o. s. ř. nelze podle § 241a odst. 3
o. s. ř. přezkoumat. Dovolací soud je v tomto směru vázán skutkovým zjištěním
odvolacího soudu. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007,
sp. zn. 22 Cdo 1996/2005 (uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího
soudu www.nsoud.cz): „Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu, a to i za pomoci
výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 ObčZ, jde o skutkové zjištění,
zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti, jde již o
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.“
K námitkám žalovaných lze nicméně poznamenat, že určení, zda dělící zeď
připadne jednomu či druhému z vlastníků domů vznikajících rozdělením domu
jediného anebo zda připadne do jejich spoluvlastnictví, je zásadním ujednáním,
které musí být z právního úkonu nepochybně patrné. Nemůže být dovozováno z
údajů, které mají jiný účel, např. z geometrického plánu, z jehož grafického
znázornění nelze na první pohled poznat, v jakém vztahu k dělící zdi je nově
vytvořená vlastnická hranice. Činit z údajů tohoto typu závěry o tom, komu má
připadnout dělící zeď, by znamenalo přikládat projevům vůle stran význam, na
nějž strany objektivně nemohly pomýšlet.
Jestliže tedy v daném případě nebylo o osudu dělící zdi při rozdělení původně
jediného domu nic ujednáno, vyvstává shora formulovaná otázka.
Občanský zákoník v takovémto případě osud dělící zdi neřeší. Řešení takto
závažné otázky přitom nelze nechat na tom, jak jsou zaměřeny a jak zakresleny
nově vzniklé stavby, neboť jak řečeno, šlo by o důsledek, na který strany
objektivně nemohou pomýšlet a který může být s o hledem na obecně možnou
nepřesnost zaměření a zakreslení nahodilý. Právní režim dělící zdi ovšem řešil
o. z. o. v § 854, na nějž odkázal a jejž citoval soud prvního stupně. Podle §
854 o. z. o. platila vyvratitelná právní domněnka o spoluvlastnictví rozhrady,
kterou se rozuměla i rozhrada mezi stavbami. Obecný zákoník občanský tedy
výslovně počítal s tím, že předmětem spoluvlastnictví vlastníků dvou sousedních
staveb může být i zeď tyto stavby oddělující (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006, uveřejněný v časopisu Soudní
judikatura, č. 68/2007).
Dovolací soud má za to, že při nedostatku úpravy v současném občanském
zákoníku, je třeba v § 854 o. z. o. hledat zásadu, která by nedostatek
překonala. Vychází přitom z toho, co konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne
8. července 1997, sp. zn. III. ÚS 77/97 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu pod č. 94/1998): „Zásad, uznávaných až do zrušení
obecného zákoníku občanského z roku 1811 (zákonem č. 141/1950 Sb.), tedy do
doby, kdy po násilném zvratu v čsl. státě počalo docházet k rozrušování
právního řádu, je třeba zásad zcela odpovídajících demokratickým hodnotám státu
(čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) dbát i v současné době a
z nich při aplikaci současného práva vycházet, a to zejména tam, kde současná
právní úprava vykazuje mezery, které nezbývá než překlenout výkladem.“
Pro tento postup hovoří především to, že spoluvlastnictví dělící zdi lze
zásadně považovat za spravedlivé uspořádání vztahu mezi vlastníky sousedních
domů, tvořících původně dům jediný, neboť pro každého z nich plní zeď stejnou
funkci – ukončuje jeho dům, a každý z nich má tudíž na jejím vlastnictví
rovnocenný zájem. Tomuto pohledu nasvědčuje též skutečnost, že právní domněnku
spoluvlastnictví dělící zdi (a rozhrad vůbec) zakotvuje i nový občanský zákoník
(zákon č. 89/2012 Sb.) v § 1024 odst. 1.
Jestliže tedy soudy dospěly k závěru, že o osudu dělící zdi nebylo v Dohodě nic
ujednáno, potom správně učinily navazující závěr, že zeď zůstala
spoluvlastnictvím vlastníků nově vzniklých domů.
K otázkám žalovaných citovaným shora pod 2) a 4), dovolací soud dodává:
Rozsudky nižších soudů nebylo žalovaným odňato něco, co jim výlučně patřilo.
Rozsudky závazně určují, že jde o společný majetek obou stran, a to na základě
předběžného závěru, že Dohoda osud tohoto majetku neupravila, a tudíž nikdy
nešlo o výlučný majetek jedné strany. Pokud žalovaní argumentují nedostatkem
zápisu zdi v katastru nemovitostí, je třeba uvést, že předmětem zápisu, jde-li
o stavby, jsou především budovy; zeď pod žádný z typů evidovaných staveb
podřadit nelze (srov. a contrario § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 344/1992 Sb.). S
argumentem žalovaných, že dělící zeď je na jejich pozemku, se již vypořádal
soud prvního stupně, na jehož odůvodnění lze odkázat.
Konečně k poukazu žalovaných na to, že dělící zeď pokračuje jako obvodová zeď
přístavby jejich domu a dále jako rozhrada nezastavěných pozemků, lze uvést, že
různé „části zdi“ jsou různými věci, tudíž právní osud jedné neurčuje právní
osud jiné. Různost je dána jejich odlišnou funkcí – v jednom případě jde o zeď,
která toliko ohraničuje dům navenek, a tudíž u ní, na rozdíl od zdi dělící,
není dán důvod, aby byla pojímána jako samostatná věc a nikoliv jen jako
součást domu (jde toliko o obvodovou zeď). V dalším případě jde sice o zeď
dělící, odděluje ale pozemky, tedy jiné věci než domy; tato zeď navíc
nenavazuje na zeď dělící domy.
Dovolací soud tedy po přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska důvodů
uplatněných v dovolání dospěl k závěru, že rozsudek je správný. Dovolací soud
přitom nezjistil a ani žalovaní nenamítali, že by řízení, jež vydání rozsudku
předcházelo, trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout podle §
242 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že v dovolacím řízení
byla úspěšná žalobkyně, které žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu